dvorský soud

Právní instituce, svými počátky i fungováním po celou dobu existence (12./13.–18. století) vázaná na panovnický (knížecí, později královský) → dvůr; (původním) ideovým základem byl postulát o ochraně práva v zemi jakožto jedné z povinností dobrého → panovníka (jenž byl současně i nejvyšším soudcem).

Pozdější dvorský soud má své počátky v knížecím (královském) soudu, na němž panovník sám nebo prostřednictvím dvorského sudího (judex curiae) rozhodoval pře na něj vznesené. Ve svém základním modelu tak byl analogií dvorského soudu říšského, stejně jako dvorských soudů v okolních zemích (Polsko, Uhry). Soud byl svoláván ad hoc dle potřeby, jeho přísedícími byli členové královské rady (nejvyšší úředníci, představitelé předních rodů apod.) a jeho agenda nebyla strikně vymezena. Úřad dvorského sudího, v českém prostředí doložený od 12. století, výrazně předcházel konstituování dvorského soudu jakožto stabilní instituce. K tomu došlo v těsné souvislosti s formováním → zemského soudu, na němž dvorský sudí zasedal (případně zastupován podsudím – subjudex), a v jehož čele stál nejvyšší zemský sudí. V průběhu 13. století se dvorský soud (v čele s nejvyšším dvorským sudím) vydělil jako samostatná instituce a jeho kompetence teprve krystalizovaly (de facto tím způsobem, že mu připadlo vše, co nespadalo pod pravomoc soudu zemského).

Okruhy působnosti dvorského soudu se ustálily zhruba ve 30.–50. letech 14. století (za nejvyšších dvorských sudí Jence z Grünberka a Dětřicha Špačka z Kostomlat). Jeho kompetence se vztahovala na královské služebníky (spory o dluhy, dědiny, škody i zmatky), vyjma osob, jež příslušely před soud purkrabího, na rychtáře královských vsí, židy a křesťany (ve sporech o listy, tj. dluhopisy se šlechtickými ručiteli, a dluhy), dále na osoby kteréhokoli stavu, jež na výrok dvorského soudu odkázal panovník, na many i nápravníky; v kompetenci dvorského soudu byli násilníci a výbojníci, nápady a → odúmrti. Jako odvolací instituce fungoval dvorský soud prakticky výhradně pro poddané církevních institucí, přičemž ani snaha Karla IV. transformovat tento soud ve vrchní soudní instanci v zemi na tom nic nezměnila. Svůj záměr Karel vtělil do nepřijatého zákoníku → Maiestas Carolina, a účinkem se minula i vyhláška o právu odvolání před krále, vydaná při císařské korunovaci v Římě 5. dubna 1355.

Další vývoj se ubíral směrem právě opačným, k omezení pravomocí dvorského soudu. A to jednak v důsledku rostoucí autority zemského soudu (k němuž nejpozději od doby Václava IV. směřovala odvolání od soudu dvorského, opačně ovšem právo apelace neplatilo), jednak v důsledku zřízení → komorního soudu. Agenda projednávaná na dvorském soudu napříště bývala omezena na záležiosti manské (lenní) a na řešení sporů o odúmrti. Pro vedení agendy bylo založeno několik řad knih, souborně označovaných jako → dvorské desky. Poté, co se Vladislav Jagellonský vzdal práva odúmrtního (1497), zredukovala se pravomoc dvorského soudu pouze na záležitosti lenní. Podobně jako v případě soudu dvorského, ani soud komorní se proti autoritě zemského soudu neprosadil – v pohusitské době sice fungoval jako odvolací instance, ovšem pouze pro spory nenáležející před zemský soud. Ačkoli formálně byly dvorský a komorní soud samostatné instituce, v jejichž čele stáli nejvyšší sudí dvorský (dvorský soud) a nejvyšší hofmistr (komorní soud), osobami přísedících, zasedajících na obou soudech, byly do značné míry propojeny.

Na rozdíl od stavovských soudů (tj. na prvém místě soudu zemského) s působností omezenou na obvod jednotlivých zemí, pravomoc soudu dvorského, komorního a od roku 1548 i nově zřízeného → apelačního soudu se (minimálně teoreticky) vztahovala na celou → Českou korunu. Dvorský soud zasedal čtyřikrát do roka, přičemž agenda bývala zpravidla vyřízena během jediného dne. Na základě kompromisu mezi pány a rytíři o obsazování úřadů (1497) byl nejvyšší dvorský sudí vybírán z řad příslušníků panského stavu, na soudu zasedali jak páni, tak rytíři (tito zpravidla čtyři). V praxi ovšem platilo, že personální sestava přísedících soudu byla zcela v kompetenci panovníka. Závislost dvorského soudu na králi ještě zesílila po roce 1620 – odvolací instancí od dvorského soudu se stala → česká dvorská kancelář ve Vídni. Dvorský soud (spolu se soudem komorním i purkrabským) byl zrušen v rámci jednotné soudní organizace, zavedené Josefem II. roku 1783; jeho činnost přešla na nejvyšší lenní úřad, u něhož se napříště vedly i manské (lenní) knihy.

Literatura

Gustav Friedrich (ed.), První kniha provolací desk dvorských z let 1380–1394, Praha 1921 (= Archiv český 31), s. VII–XXVIII [pojednání o dvorském soudu a při něm vedených deskách dvorských]
; Zdeněk Kristen, Soud dvorský a jeho knihy za krále Ladislava, Praha 1931
; Jiří Kejř, Počátky dvorského soudu, Praha 1956
; Miloslav Polívka, A Contribution to the Problem of Property Differentiation of the Lesser Nobility in the Pre-Hussite Period in Bohemia, Hospodářské dějiny 2, 1978, s. 331–360 [analýza majetkového rozvrstvení nižší šlechty na základě druhé knihy provolací (1395–1410)]
; Ivan Martinovský, Soud dvorský za krále Vladislava II., in: Miloslav Polívka a kol. (ed.), Historia docet. Sborník k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc., Praha 1992, s. 277–291
; Pavla Burdová, Desky dvorské, Sborník archivních prací 47, 1997, s. 75–123.

Robert Šimůnek