dějiny každodennosti

I. Místo každodennosti v historickém bádání; II. Badatelé, kteří problematiku všedního dne vymezili; III. Vztah všednodenní problematiky k dalším společenskovědním oborům; IV. Dějiny všedního dne v české historiografii.

I. Místo každodennosti v historickém bádání

Dějiny všedního dne či každodennosti, mikrohistorie, malé nebo anonymní dějiny, nedějiny – tyto i další názvy označují významný směr moderní historiografie, který se zhruba od druhé poloviny 20. století snažil a snaží poznat a interpretovat minulost z hlediska materiálních i duchovních životních podmínek i hodnot, které se projevovaly v běžných stereotypech a zvycích, typických pro určité místo, dobu, sociálně profesní skupinu apod.

Starší vědecké historické bádání se po dlouhou dobu věnovalo převážně významným politickým dějům, mocenským bojům a politickým převratům, případně protagonistům těchto událostí. Jako výchozí zdroj informací k jejich poznání se využívaly zejména psané prameny úředního původu. Soukromým svědectvím, kterých se navíc ze starších epoch vzhledem k omezené znalosti čtení a psaní zachovalo poměrně málo, se zejména v době pozitivistického dějepisectví příliš nedůvěřovalo, protože jejich původce mohl být osobně zainteresován na jednostranném výběru a interpretaci popisovaných událostí. Námitku proti nespolehlivosti nebo zaujatosti informací získaných ze zdrojů jako soukromá korespondence, autobiografie, deníky, různé domácí zápisky apod. však lze rozšířit i na úřední záznamy včetně kvantifikovatelných statistických dat. Navíc diskuse o hranicích mezi veřejnou či úřední sférou na jedné straně a soukromou oblastí na straně druhé vedené filozofy i dalšími odborníky zejména od druhé poloviny 20. století toto dělení významně zrelativizovaly.

Jednak zpochybnění „objektivních“ pramenů úřední provenience, jednak využívání „subjektivních“ sdělení soukromého charakteru se promítlo v badatelských postupech i cílech historického výzkumu. Nově se prověřovala například interpretace a spolehlivost údajů obsažených například v mezistátních smlouvách, právních normách, soudních protokolech nebo magistrátních vyhláškách, které v lepším případě odrážely záměry, méně už postup a rozsah jejich realizace. Osobní svědectví získaná ze soukromých dopisů, vzpomínek, které se nepsaly pro veřejnost, ale jen pro vlastní potřeby nebo pro informaci příbuzných a přátel, z beletristických zpracování životních osudů, z domácích zápisků, památníků a také prostřednictvím ústního podání, se ovšem jen obtížně zobecňovala, a proto se stávala především východiskem pro místně, časově, profesně nebo jinak úzce vymezené mikrosondy do minulosti. Pro dějiny všedního dne se ovšem právě druhý z uvedených typů pramenů stal velmi významným, ačkoli se toto bádání nezříkalo ani úředních svědectví, která většinou také, i když často nepřímo, tak říkajíc v druhém plánu, zachytila mnoho údajů o každodenních potřebách a zvyklostech obyvatel v závislosti na době, místě, věku, pohlaví i sociálně profesní příslušnosti.

II. Badatelé, kteří problematiku dějin všedního dne vymezili

Předpoklady pro výzkum dějin všedního dne se nevytvářely jen ve druhé polovině 20. století. Už v éře velkých pozitivistických prací věnovali někteří badatelé, častěji etnologové než historici, pozornost životním podmínkám a jejich projevům často ve venkovském prostředí. Velkým přínosem pro výzkum dějin každodennosti i rozvoj dalších „nových“ oborů historiografie se stala francouzská → škola Annales, jejíž přívrženci začali vydávat počátkem roku 1929 ve Štrasburku stejnojmennou revue. K jejím vůdčím osobnostem patřili od počátku Marc Bloch a Lucien Febvre, první z nich se specializoval na středověké, druhý na novověké dějiny. V kontextu s některými staršími myšlenkovými proudy jak v oblasti historiografie, tak také filozofie, sociologie, etnologie ad., odmítli tradiční pozitivistickou, převážně popisnou historiografii, založenou na tzv. nezpochybnitelných faktech. Pozitivismus, významná etapa ve vývoji vědeckého poznání, se snažil povýšit historické bádání i další společenské disciplíny na respektovaný výzkum připodobněním k rychle se rozvíjejícím exaktním vědám. Přívrženci tzv. školy Annales prosazovali nový přístup k úkolům historiografie. Měla se podle nich především soustavně inspirovat metodami a postupy ostatních společenských věd a jejím cílem mělo být komplexní poznání lidských dějin, životní podmínky jednotlivců, rodin i větších skupin v duchovní i materiální oblasti. V praxi se ovšem prokázalo, že naplnit zmíněný program nebude snadné. Fernand Braudel, představitel druhé generace školy Annales, se kupříkladu zaměřil na výzkum tzv. velkých struktur (sledoval industrializaci, urbanizaci, byrokratizaci), na jejichž vývoji se podílely ovšem také hospodářské, mocensko-politické, technické, komunikační i kulturní změny.

V Německu se zejména od poloviny 80. let 20. století prosazoval výzkum všedního dne jako nová oblast sociálních dějin, která chtěla minulost nejen rekonstruovat, ale také pochopit, objasňovat ji z její vnitřní logiky. Podle představitelů tohoto výzkumného směru to nebylo možné uskutečnit mimo sociálně historické struktury (třídu, náboženství, stát, společnost apod.). Němečtí badatelé se hlásili k zahraničním zdrojům a východiskům svého postupu. Vedle školy Annales a „nedogmatického“ čtení díla Karla Marxe se hlásili k inspiraci např. švédským hnutím „dějiny zdola“ prosazovaným publicistou Svenem Lindquistem, dále dílem britských historiků Erica J. Hobsbawma a Edwarda P. Thompsona, pracemi Itala Carla Ginzburga i Francouze Emmanuela Le Roy Ladurieho. Dějiny všedního dne se v německé historiografii významně uplatnily zejména při zkoumání éry národního socialismu, při kterém se dařilo využít spolupráce s veřejností a rozpracovat postupy → orální historie (oral history). Všednodenní problematika se v německé historiografii promítla nejen do zkoumání života společnosti pod vládou nacismu, ale využívala se také pro jiné dějinné epochy od antiky přes středověk až po novověk a moderní dobu. Koncepce dějin všedního dne ovlivnila jak odborné publikace, tak také muzejní a výstavní expozice, které k představení a pochopení určité doby využívaly netradičním způsobem artefakty z běžného života

V opozici k dějinám všedního dne se v Německu profilovala bielefeldská škola, která tomuto výzkumu vyčítala pojmovou neujasněnost, rozporuplné metodologické postupy a naivitu při stanovení výzkumných cílů. Hans-Ulrich Wehler označil dějiny všedního dne dokonce za „romantizující neohistorismus“. Jejich němečtí kritici vydávali už od roku 1972 ediční řadu Kritische Studien zur Geschichtswissenschaft a od roku 1975 časopis Geschichte und Gesellschaft. Zeitschrift für historische Sozialwissenschaft. Tento kritický směr historického bádání využíval ovšem sám v praxi řadu poznatků i metodologických postupů běžných v dílech odpůrců.

Přes mnohdy věcné připomínky a výtky na adresu dějin všedního dne, a navzdory mnoha nejasnostem ve vymezení výzkumných cílů se toto bádání prosadilo. Využívalo, pokud to téma dovolilo, také hmotné prameny. Zájem badatelů se zaměřoval často na proměny spotřebního chování, na bydlení, výživu, odívání, genderové vztahy, rodinné soužití apod. Specialisté na dějiny všedního dne se přeli, do jaké míry se každodennost, měřena sociální praxí jednotlivce, má zkoumat také v pracovním prostředí. Proti názorům, že všední den, jeho rytmus a podobu určuje především soukromá sféra, zjednodušeně domácnost, se prosazoval a prosazuje přístup, který se zabývá souběžně každodenními zvyklostmi uplatňovanými v pracovní a veřejné oblasti.

III. Vztah dějin každodennosti k dalším společenskovědním oborům

Vzhledem k šíři a různorodosti otázek, na které se zaměřuje výzkum dějin všedního dne, byl a je jeho zájem o využití výsledků dalších badatelských oborů zejména tzv. nové historiografie velmi intenzivní. K jejich formování, minimálně v rovině negativního vymezení, přispěly nepochybně tradičně pojímané hospodářské, sociální i politické dějiny. Otázky, na které odpovídala tato historiografie nedostatečně nebo schematicky, se často stávaly impulsem k hledání nového přístupu, který chtěl provádět analýzu minulosti „zdola“ a interpretovat ji „zevnitř“, vést nejen k popisu, ale také k pochopení zkoumaných dějů. V rámci hospodářských dějin poukazoval kupříkladu na skutečnost, že výroba, její rozsah, organizace, technologie apod. nabízí o úrovni společnosti jen dílčí informace a nedokáže vysvětlit ani svou vlastní vnitřní dynamiku. Teprve spolu se spotřebou je možné posoudit její možnosti a společenské souvislosti. Dějiny každodennosti podle svých zastánců se proto vedle věcí a způsobu jejich využití věnují současně také postojům a názorům jednotlivců, které k nim zaujímaly.

Snaha nově formulovat výzkumné cíle i postupy historiografie však nevytvořila jen koncepci dějin všedního dne. Z podobných zdrojů se zrodily také další odborné disciplíny, které si vzájemně konkurovaly, ale také se podporovaly. Ze sblížení kulturní antropologie s historickým bádáním se zrodila kupříkladu → historická antropologie, která ovládla řadu výzkumných center zejména v německy mluvících zemích. O jejím blízkém vztahu k všednodenní problematice svědčí i profilové periodikum, které v roce 1993 začalo vycházet zejména z popudu Richarda van Dülmena a Alfa Lüdkeho a neslo název Historische Anthropologie. Kultur – Gesselschaft – Alltag. Francouzská historiografie z okruhu školy Annales považovala historickou antropologii za logické rozvíjení vlastního programu. Historická antropologie se postupně zaměřovala a zaměřuje na stále širší problematiku, pracuje s metodami řady společenskovědních i dalších oborů, které jí umožňují věnovat se souvislostem demografického vývoje, změnám rodiny, mentalitám a dalším otázkám, které sledují také dějiny všedního dne.

Dalším výzkumným oborem, který je pro poznání všednodenních podmínek a jejich proměn velmi důležitý, byla a je → historická demografie. Rozvíjela se velmi dynamicky, protože populační vývoj, který zkoumala, otevíral možnosti čerpat z tzv. sériových pramenů. K jejich analýze se využívaly nové technické možnosti vytvořené počítačovou technikou. Historická demografie se však nezříkala ani narativních pramenů a rozsah zkoumaných problémů narůstal podobně jako v případě dějin všedního dne, historické antropologie a ostatních oborů historického bádání. Do uvedeného kontextu patřily a patří také → dějiny mentalit, které jsou údajně postupně nahrazovány dějinami reprezentací.

Do širšího kontextu s dějinami všedního dne lze zařadit rovněž široce pojímané → gender studies. V souvislosti s výzkumem proměn rodiny a podoby domácnosti se pozornost zaměřila také na postavení a potřeby žen. Od ženské problematiky se zejména od 80. let 20. století častěji přechází k otázkám rodu (gender), což přesněji vystihuje badatelský zájem většiny zainteresovaných odborníků a odbornic. Problematika i metodologie dějin všedního dne i dalších oborů „nové“ historiografie je velmi rozsáhlá a nepředstavuje uzavřený systém, což je pro kritiky zásadním nedostatkem, pro zastánce předností. Obě strany se však mohou shodnout v tom, že kladením otázek, výzkumnými metodami i netradičním využíváním psaných i hmotných pramenů, zásadně změnila historické bádání a přispěla k jeho popularizaci v široké veřejnosti.

IV. Dějiny každodennosti v české historiografii

Teoretickými problémy dějin každodennosti se už v 60. letech 20. století zabýval český filozof a historik Karel Kosík. V díle Dialektika konkrétního uvedl, že pro dějiny všedního dne je charakteristické zkoumání opakovatelných dějů. Opakování umožňuje naplnit individuální očekávání a rozvrhnout ho v čase a podřídit mu vlastní jednání. Převratné události, které vybočují z pravidelného rytmu, se po určité době podřizují také stereotypům a rodí se z nich například revoluční nebo válečná každodennost. Myšlenkový základ, který pro výzkum všedního dne Karel Kosík vytvořil, nebyl ovšem dlouho českou historiografií využit a rozvíjen.

Významnou výjimku představoval projekt Josefa Petráně Dějiny hmotné kultury, který sledoval jednotlivé životní stereotypy a zvyklosti charakterizující dějiny středověku a raného novověku. První díl stejnojmenné publikace vyšel v roce 1985, dokončení se však autor i čtenáři dočkali po nakladatelských průtazích až v roce 1997. Problematice dějin všedního dne se tradičně věnovali také etnologové. Od 90. let 20. století se situace začala měnit. Vyšla řada nových prací věnovaných životním zvyklostem a jejich proměnám v různých obdobích i prostředích. Jejich autoři se zaměřili na životní styl určitých sociálně profesních skupin, sledovali proměny životních podmínek ve větších nebo menších regionech, stranou zájmu českých historiků a historiček nezůstal ani genderový výzkum, témata, která spojují dějiny všedního dne s historickou antropologií a demografií. Podobně jako v zahraničí se i v českém historickém bádání objevily problémy s vymezením dějin všedního dne. Odpůrci poukazují podle zahraničních kritiků na metodologické problémy výzkumu, na nebezpečí jeho atomizace a na relativizaci historického poznání. Zmíněné problémy a nedostatky však nejsou jen záležitostí dějin všedního dne. Jejich přínos je patrný v řadě publikovaných prací a je inspirativní i pro budoucnost.

Literatura

Karel Kosík, Dialektika konkrétního, Praha 1963
; Fernand Braudel, Civilisation, économie et capitalisme. XVe – XVIIIe siècle, Paris 1967
; Jacques Le Goff, L´histoire nouvelle, in: týž (ed.), La nouvelle histoire, Paris 1978
; Fernand Braudel, The Structures of Everyday Life, New York 1979
; Lutz Niethammer, Lebenserfahrung und kollektives Gedächtnis. Die Praxis des „Oral History, Frankfurt am Main 1980
; Hannes Heer – Volker Ullrich, Geschichte entdecken. Ehrfahrungen und Projekte der neuen Geschichtsbewegung, Reinbek 1985
; Josef Petráň a kol., Dějiny hmotné kultury, I/1-2, Vymezení kulturních dějin. Kultura každodenního života od pravěku do 15. století, Praha 1985
; týž, Dějiny hmotné kultury, II/1-2, Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1995–1997
; Alf Lüdtke, Alltagsgeschichte, Frankfurt – New York 1989
; Peter Borscheid, Alltagsgeschichte – Modetorheit oder neues Tor zur Vergangenheit, in: W. Hardwig (ed.), Über das Studium der Geschichte, München 1990, s. 389–407
; Jaroslav Marek, Kultura jako téma a problém dějepisectví, Český časopis historický 90, 1992, s. 491–506
; Berliner Geschichtswerkstatt (ed.), Alltagskultur, Subjektivität und Geschichte. Zur Theorie und Praxis von Alltagsgeschichte, Münster 1994
; Pavla Vošahlíková, Jak se žilo za Františka Josefa I., Praha 1996
; Pierre Bourdieu, Teorie jednání, Praha 1998
; Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, Praha 1999
; Richard van Dülmen, Kultura a každodennost v raném novověku, I–III, Praha 1999–2006
; Philipe Ariès, Dějiny smrti, I–II, Praha 2000
; Josef Grulich, Zkoumání „maličkostí“. Okolnosti vzniku a význam mikrohistorie, Český časopis historický 99, 2001, s. 591–547
; Václav Bůžek – Josef Hrdlička – Pavel Král – Zdeněk Vybíral, Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, Praha 2002
; Richard van Dülmen, Historická antropologie. Vývoj, problémy, úkoly, Praha 2002
; Georg G. Iggers, Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě, Praha 2002
; Dagmar Blümlová (ed.), Čeněk Zíbrt a kulturní historie, Historia Culturae II, Studia I, České Budějovice 2003
; Joyce E. Salisbury – Andrew Kerstan (ed.), The Greenwood Encyklopedia of Daily Life, I–VI, London 2004
; Tomáš Rataj, Mezi Zíbrtem a Geertzem. Úvaha o předmětu kulturních dějin, Kuděj, 2005, č. 1–2, s. 142–158
; Peter Burke, Variety kulturních dějin, Brno 2006
; Norbert Elias, O procesu civilizace, I–II, Praha 2006
; Tomáš Borovský – Jiří Hanuš – Milan Řepa (ed.), Kultura jako téma a problém dějepisectví, Brno 2006
; František Šmahel, Cesta Karla IV. do Francie, Praha 2006
; Milena Lenderová, Kulturní dějiny? Kulturní dějiny!, Theatrum historiae 2, 2007, s. 7–26
; Tomáš Jiránek – Milena Lenderová – Marie Macková, Z dějin české každodennosti, Praha 2009.

Pavla Vošahlíková