demokratizace

I. Definice; II. Výzkum problematiky demokratizace; III. Demokratizační vlny; IV. Funkční předpoklady demokratizace politického systému směrem k demokracii; V. Etapy a způsoby demokratizace; VI. Demokratizace v Českých zemích: 1. Demokratizace do roku 1918, 2. Demokratizace po roce 1918.

I. Definice

Pod pojmem demokratizace chápeme obecně procesy, při nichž vzniká, znovu se obnovuje, ale také rozvíjí → demokracie. V užším pojetí ji můžeme definovat jako proces přechodu stávajícího politického režimu směrem k demokracii. Může se tedy především jednat o přechod k neúplné demokracii z autoritářského režimu, nebo též od semiautoritativního politického systému v demokratický systém. Výsledkem tohoto vícestupňového procesu, který může probíhat různými cestami, je konsolidace demokracie. Může to též znamenat proces, který po neúspěchu demokratizačních tendencí vede k regresi, tj. opačnému pohybu směrem zpět k autoritativnímu režimu.

Demokratizaci lze zkoumat pohledem historickým, sociologickým nebo politologickým. Výzkum jevu vychází ze srovnávacího výzkumu demokracií v 50. letech 20. století, který měl tendenci se zaměřovat na strukturální podmínky, jež podporovaly demokratické instituce.

II. Výzkum problematiky demokratizace

Funkční předpoklady demokracie jsou většinou zkoumány na materii západních ústavních států se zvláštním zřetelem k podmínkám stabilních demokratických ústavních pořádků. Ve výzkumu však byly značně opomíjeny faktory, které určují destabilizaci a úpadek demokracií – ať už máme na mysli studie k zhroucení se (byť především nominálně) demokratických režimů v meziválečném období jako v pracích Juana Linze a Berg-Schlossera/De Meur.

Demokratizaci ovlivňuje řada vnějších a vnitřních faktorů, z nichž podstatnými jsou dějiny, kultura a stav vzdělání v dané zemi, stupeň a kvalita hospodářského rozvoje, jakož i stav → občanské společnosti. Opomíjeným faktorem je míra homogenity společnosti. Empiricky je prokázáno, že země s vysokou etnickou a kulturní diverzifikací jsou konfrontovány se složitými problémy, podstatně více než země s více homogenní etnickou, kulturní a náboženskou strukturou obyvatelstva. Určitou roli hrají i vnější faktory jako otevřená zahraniční intervence, zejména v případě intervence vojenské, která však také může hrát i stabilizující roli.

Když si stanovíme určité přísné podmínky pro výzkum sociálně ekonomických a sociokulturních podmínek demokracie, pak musíme konstatovat, že dosud chybí systematická srovnávací analýza podmínek, za nichž dochází k přechodům od autoritativních států k demokraciím, resp. obráceně. Lépe je rozvinut výzkum podmínek vzniku demokracie, zejména rozšiřování volebního práva, dále pak „demokratizačních vln“ (Samuel Huntington) a cest začátku nástupu demokratizace nebo redemokratizace autoritativních režimů. Vidíme to např. v pracích Guillerma O’Donnella a dalších (1986), Samuela Huntingtona 1991), Adama Przeworskiho (1991), Klause von Beyme (1994), Wolfganga Merkela (1994, 1999) a Timma Beichelta (1999).

III. Demokratizační vlny

Srovnávací analýza demokratizačních vln a cest, které vedou od autoritativního státu k demokracii, doznala značného rozvoje v 70. letech 20. století.

První demokratizační vlna

Huntington datuje počátek první demokratizační vlny rokem 1828, protože v USA tehdy poprvé bylo více než 50 % bílého obyvatelstva oprávněno volit a vláda se utvářela na základě výsledků přímých, periodicky prováděných voleb a aby mohla nastoupit, musela získat většinovou důvěru v Parlamentu. I když podle současných přísných požadavků na moderní demokracii toto nepostačuje, je přesto možno Huntingtonovo datování počátku demokratizace první vlny odůvodnit. Na vrcholu této vlny na konci první světové války bylo ve smyslu všeobecných a svobodných voleb v 31 zemích etablováno institucionální minimum demokracie. Přesto ještě než demokratizační vlny doběhla, odstartovala již autoritářská protivlna.

Pokud budeme abstrahovat od konkrétně rozdílných okolností zhroucení demokracií (v případě → Československa roku 1938 šlo o destrukci zvenčí), můžeme vypozorovat cosi jako cyklus „krize-zhroucení“ v meziválečném období: politika selhala při řešení rozhodujících hospodářských, sociálních a politických otázek; to vedlo ke klesajícímu akceptování ze strany občanů vůči novému demokratickému systému. V důsledku toho došlo ke ztrátě specifické legitimity, což vedlo k rozšíření krize, která ohrožovala ještě nekonsolidovanou demokracii, mj. právě proto, že tato demokracie si ještě nestačila vybudovat „polštář“ difúzní legitimity.

Pro demokracie, které přestály toto období a udržely se, můžeme po postupném kritickém výběru nejpodstatnějších momentů pozorovat následující společné proměnné:

V poslední čtvrtině 20. století prošla demokracie vítězně po velké části světa. Podle výpočtů Freedom House v roce 1998 v 117 zemích z 191 neboli 61,3 % byly zavedeny svobodné, tajné a všeobecné volby a tím bylo zavedeno „procedurální minimum demokracie“, tedy volby všeobecné, rovné a svobodné (dostatečně korektní).

Třetí a čtvrtá demokratizační vlna, která začala svržením posledních pravicových diktatur v západní Evropě (Portugalsko, Řecko, Španělsko) v 70. letech 20. století, pokračovala v 80. letech v Latinské Americe, dosáhla i do východní Asie, znamenala pád komunistických režimů ve východní Evropě a v Sovětském svazu; došla i do některých zemí Afriky. Imploze režimů se systémem → reálného socialismu v čele se Sovětským svazem a jeho → sovětského bloku na přelomu 80. a 90. let 20. století představovalo nejrozsáhlejší geopolitickou změnu tohoto století. Demokratické revoluce, včetně československé, však neznamenaly, že by odezněly procesy dané vnitřní situací v zemích, zejména národnostní a etnické spory. 20. století bylo ve své závěrečné dekádě stoletím demokracie, o čemž svědčí i údaje Freedom House (2001). Od počátku třetí demokratizační vlny (1974) do roku 1996, měřeno podle tohoto indikátoru, se transformovalo celkem 89 autokracií na demokracii.

Pod dojmem náhlého pádu komunistických systémů východní Evropy formuloval Francis Fukuyama (1992) tezi o konci dějin; argumentoval tím, že se definitivně vítězně prosadily západní hodnoty hospodářského a politického liberalismu proti konkurenčním politickým a hospodářským systémovým představám. Liberální demokracie (a liberální kapitalismus) by podle něj měly být na konci 20. století bez jakékoliv alternativy. Pouze jedno desetiletí od Fukuyamovy spekulace, spočívající na sekundární a simplifikující interpretaci hegeliánské filosofie dějin, se zřetelně projevily empirické známky toho, že třetí vlna demokratizace nebyla jednoznačným triumfem politického liberalismu, ale že šlo spíše o úspěšné dějiny „defektní“ varianty demokracie, a sice illiberální demokracie. Rozšiřování počtu politických režimů s pochybným mocenským charakterem v procesu třetí demokratizační vlny zjevně staví komparativní politologii obecně a výzkum transformací zvlášť před nové výzvy.

Jako reakci na tyto souvislosti se řada politologů – Guillermo O’ Donnell (1994), Terry Karl (1995), Larry Diamond (1996), Fareed Zakaria (1997) a Wolfgang Merkel (1999) pokusila zachytit uvedené empirické jevy kombinací výzkumných konceptů. V diskusi o demokratizaci byla zavedena řada různých termínů, aby byly zachyceny strukturní a funkční prvky režimů, pohybujících se v „šedé zóně“ mezi autoritarismem a demokracií, v jejich vnitřních souvislostech. Náleží mezi ně zejména delegativní demokracie (O’Donnell, 1994); „hybridní režimy“ (Terry Karl, 1995); „volební demokracie“ (Diamond, 1996); „illiberální demokracie“ (Zakaria, 1997); „defektní demokracie“ (Merkel, 1999). V teoretické debatě můžeme pozorovat jednotu v tom, že s postupující konsolidací mizí možnosti odstranění demokracie, stejně jako klesá pravděpodobnost „zhroucení“ (Linz, 1978) nebo její degenerace („náhlá“ resp. „pomalá smrt“ (O’Donnell, 1992).

IV. Funkční předpoklady demokratizace politického systému směrem k demokracii

Teorii sociálně ekonomických funkčních předpokladů demokracie vypracoval především Seymour Martin Lipset (1959, 1960, 1981) a sice v návaznosti na angloamerické modernizační teorie, zejména Daniela Lernerse The Passing of Traditional Society (1958; dále Lipset 1993). Rozdíl této teorie vůči staršímu výkladu, např. učení J. J. Rousseau o funkčních předpokladech, nemůže už být větší. Rousseau v Contrat Social zastával názor, že demokracie je vhodná pouze pro malé a chudé státy a že monarchie je vhodná pro bohaté země. Autoři Federalist Papers a Tocqueville naproti tomu již věděli o vzájemném snášení se demokracie a blahobytu. Odtud vychází Lipset, z rané „teorie blahobytu a demokracie“. Podle něj je nutno hledat ústřední funkční předpoklady demokracie (ve smyslu podmínek, za nichž je její přežití zvýhodněno) v relativně vysoké sociálně ekonomické úrovni a otevřených sociálních strukturách. Lipset se soustředil na přezkoumání indikátorů, které z modernizačně teoretického hlediska přicházely v úvahu, jako mimořádně výhodné podmínky pro demokracii. K nim náležely především: 1. relativně vysoká úroveň sociálně ekonomického rozvoje v kapitalistické tržní ekonomice (měřeno indikátory hospodářského rozvoje, massmediální komunikace, stupně → industrializace, míry → urbanizace); 2. velká a rostoucí střední třída, jakož i dolní vrstva, která může počítat s vysokou mírou společenské a hospodářské jistoty; 3. relativně otevřená třídní struktura s mnohými možnostmi sociálního vzestupu (vertikální mobilita); 4. vysoce rozvinuté podílení se občanů ve spolcích a sdruženích (tj. → občanská společnost); 5. relativně vysoká úroveň vzdělání; 6. relativně egalitářský systém hodnot. Pokud toto vše je splněno, pak by měly převládat výhodné podmínky k udržení funkčně schopné demokracie. Ta se stabilizuje na základě uvedených předpokladů a tímto způsobem vzniká sebeposilující kruh (Lipset 1960).

V. Etapy a způsoby demokratizace

Aby se dosáhlo demokratizace, musí demokratický systém úspěšně zvládnout v průběhu procesu konsolidace tři klíčové problémy. Musí se institucionalizovat, legitimizovat a posléze stabilizovat. Neexistuje pochopitelně pouze jedna cesta od autoritativního státu k demokracii, je jich více.

První cesta spočívá v primárně zvnějšku podnícené re-demokratizaci států, kde byla demokracie rozbita prostřednictvím okupační moci. Příklady pro to jsou Nizozemí, Belgie, Norsko a Dánsko, které byly obsazeny a okupovány německým wehrmachtem.

Druhá cesta spočívá v znovuzavedení demokratických pravidel prostřednictvím okupační mocí po válečném vítězství nad autoritativním nebo totalitním režimem, jako v západním Německu, Japonsku, Rakousku a Itálii po druhé světové válce.

Třetím typem je ten přechod k demokracii, který je iniciován občanskými a vojenskými skupinami starého režimu, nebo vytvořen ve formě paktu mezi určujícími uskupeními starého režimu a opozicí, který současně tvoří základ pro demokratický následující režim. Jedná se o případ „režimně iniciované demokracie“. Náleží k nim demokratizace Řecka, Portugalska a Španělska v 70. letech 20. století.

V protikladu k těmto režimem indukovaným reformám je čtvrtá cesta demokratizace – starý režim je reformátory starého pořádku podstatně změněn za zásadního či určujícího podílu opozice. Tak tomu bylo např. v Uruguyai, Jižní Koreji, Polsku a v bývalém Československu.

Zatímco třetí cestu k demokracii můžeme nazvat jako „transformace“ (Huntington 1992), nebo „reforma“ (Linz 1978) a v případě čtvrté cesty hovoříme o smíšené formě transformace a zhroucení struktur, pro pátou cestu demokratizace nebo re-demokratizace zdomácněly názvy jako „zhroucení“, „kolaps“, „odstranění“ (replacement), nebo „ruptura“ (Linz 1978, Huntington 1992, Colomer 1991). Příklady pro přechod-rupturu jsou demokratizace NDR v letech 1989/1990, v 70. letech v Portuglasku a Řecku a v 80. letech v Argentině (Glaessner 1991, Huntington 1992; Joas/Kohli 1993),

Konečně může dojít k demokratizaci revolučními změnami. Pro ni je však charakteristické, že vede bezprostředně k etablování autokratického jednostranického systému.

Výsledkem této demokratizace může být nastolení demokracie. Tento proces úzce souvisí s procesem transformace. Může však dojít k pohybu zpět, k předcházejícímu politickému režimu, což úzce souvisí s předpoklady, průběhem demokratizace a jejími vnějšími i vnitřními faktory.

VI. Demokratizace v Českých zemích

1. Demokratizace do roku 1918

Jednotlivé prvky demokratického systému se na území Českých zemí utvářely již v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století. Podstatné bylo zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva v → Rakousko-Uhersku (1907). Posilování demokratických práv prosazovali již národní liberálové (František Palacký, František Ladislav Rieger), vedle nich také → mladočeši včetně bývalých → radikálních demokratů. Jejich program, program → Národní strany svobodomyslné z roku 1874 poprvé požadoval reformu volebního práva podle principu všeobecného hlasovacího práva. Demokratické myšlenky měli ve svém programu též sociální demokraté (→ Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1878). Jako mluvčí politicky neplnoprávných tříd přicházeli s programem cesty k → socialismu. Obecnou demokratizaci požadoval v okamžiku svého nástupu na politickou scénu v 90. letech 19. století Tomáš Garrigue Masaryk.

2. Demokratizace po roce 1918

V nově vzniklé → Československé republice v krátké době proběhly dva základní procesy podmiňující konsolidaci demokracie: institucionalizace a legitimizace. Vzhledem k složitému, nehomogennímu národnostnímu složení obyvatelstva, ale i krátkému období demokratické transformace nicméně nedošlo k úplné stabilizaci, která by dovršila zformování ukotvené demokracie. Stupeň dosažené demokracie v meziválečném Československu byl vysoký, vykazoval nicméně jisté deficity právě ve vztahu k národnostním menšinám, které se až do konce předválečné ČSR nepodařilo překonat. Těžká deprese, která následovala po Mnichovu v září 1938 přinesla antidemokratickou autoritářskou protivlnu, která byla vykládána jako nutnost pro záchranu národa za → druhé republiky. Zavést systém autoritativní demokracie se však již do okupace 15. 3. 1939 Česko-Slovenska zcela nepodařilo.

V roce 1945 si Československo podrželo parlamentní demokracii, i když jen v omezené míře. Převzetí moci komunisty v únoru 1948 vedlo k tomu, že Československo převzalo postupně celý sovětský politický a hospodářský systém. Byl zrušen pluralismus politických stran, v oblasti hospodářské téměř úplné znárodnění všech odvětví, zavedena nucená kolektivizace v zemědělství. Režim se v průběhu let 1948–1954 změnil v totalitní stát. Vzhledem k podmínkám vzniku socialismu sovětského typu v tzv. lidových demokraciích je nutno je posuzovat jako nové mocenské systémy → diktatury.

Nový systém, → stalinismus se etabloval v socialistických zemích v patrimoniální byrokracii nového typu. Došlo tak k zásadní regresi ve vývoji, byla zrušena pluralitní demokracie, právní stát, nezávislá veřejnost, jakož i tržní ekonomika. Současně byla rozbita občanská společnost. Vzhledem k tomu, že Československo bylo zemí s vysokým stupněm sociální, politické, hospodářské a kulturní diferenciace společnosti, došlo zde k silným politickým represím za účelem vynucení homogenizace sociálních zájmů. Tento komplex regresivních kroků však vedl k rozsáhlé krizi, nejdříve ekonomické, kterou ještě posílila krize legitimity režimu.

V druhé polovině 60. let proto docházelo ke krokům iniciovaným shora, které měly vrátit legitimizaci režimu, zvýšit výkonnost systému a současně nutně vedly k demokratizaci společnosti. Další vývoj společnosti byl orientován podle ideologie vědeckotechnické revoluce, která měla přinést také modernizaci. Proto byly vedením KSČ iniciovány týmy, které se zabývaly důsledky vědeckotechnického pokroku (tým Radovana Richty), otázkami dalšího vývoje politického a právního systému (tým Zdeňka Mlynáře) a ekonomickou reformou (tým Oty Šika). Vedlo to k připomenutí a oživení humanistických tradic v myšlení T. G. Masaryka, problémů morálky a etiky v socialismu, k jisté renesanci marxistického myšlení.

Proces demokratizace komunistického režimu v Československu dozrával společně s probouzením občanské společnosti v 60. letech. Byl inicializován shora, přípravou omezených změn v rámci systému, vstříc mu šla aktivizace občanských aktivit zdola → reformní hnutí v Československu v 60. letech 20. století. Byl urychlen po lednovém zasedání ÚV KSČ začátkem roku 1968, vedl k → Pražskému jaru. Nedílnou součástí demokratizace bylo zrušení → cenzury a přijetí zákona o rehabilitacích. Každá oběť politické zvůle a represí z dřívějšího období měla být rehabilitována individuálně a měla obdržet materiální odškodnění. K demokratizačnímu trendu docházelo i v → Komunistické straně Československa, kde byla ustavena stranická vyšetřovací komise. Zrušení cenzury se týkalo samé podstaty monokratického sytému moci. Postupně sílil tlak demokratizující se veřejnosti, která od března 1968 začala překonávat roztříštěnost jednotlivých společenských skupin. Současně s integračními procesy revitalizované občanské společnosti docházelo k dezintegraci velkých zájmových svazů, včetně odborů. Pražské jaro tak propojovalo trojí proces: sebetransformaci mocenské sféry, sociální hnutí usilující o demokratizaci společnosti a hnutí za národní emancipaci. Vnitřní faktory a procesy však samy o sobě nestačily k celkové demokratizaci společnosti. Vnější podmínky, jejichž širším rámcem bylo prostředí studené války, nebyly demokratizaci příznivé. Vnější intervence 21. 8. 1968 zastavila demokratizační vývoj (→ okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy).

Demokratizace v Československu je spojována především s demokratickou revolucí (1989), zahájenou → demonstrací studentů 17. 11. 1989 v Praze.

V druhé polovině roku 1989 Gorbačovova perestrojka, ekonomické diskuse a dosažená úroveň krize vedly sovětské vedení k rezignujícímu souhlasu s pádem komunistické strany v Polsku; následovala celá kaskáda politických demokratických revolucí (1989) v ostatních zemích střední a východní Evropy v druhé polovině roku.

Revoluce roku 1989 vedly k následujícím třem bezprostředním ekonomickým jevům: cílový model ekonomických reforem se podstatně změnil od teoretické a značně hypotetické verse hledání tržně orientovaného socialismu směrem k restauraci občanské společnosti s tržním hospodářstvím s dominantním soukromým vlastnictvím a podnikáním; nové vlády se na rozdíl od svých komunistických předchůdců těšily vysokému stupni důvěry a lidové podpoře, politické legitimitě v okamžicích, kdy přijímaly řadu i nepopulárních opatření. Konec sovětské nadvlády nad zeměmi bloku vedl k rychlému kolapsu jeho institucí → Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP); došlo k velkému otevření se východevropských ekonomik a jejich reorientaci směrem na Západ. Současně také došlo k rozpuštění vojenské organizace zemí sovětského bloku → Varšavské smlouvy.

V průběhu dvou desetiletí své existence prošla Česká republika třemi klíčovými transformačními procesy: a) politickým – vybudování demokratického systému vládnutí; b) ekonomickým – přechod od plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství; a c) státoprávním – po rozpadu Československa došlo k redefinici státnosti, stejně jako po vstupu do Evropské unie v roce 2004 a do Schengenského prostoru v roce 2007. Česká republika patří v mezinárodním srovnání k zemím s vceku úspěšně probíhající politickou transformací a tržním hospodářstvím v procesu pokračující konsolidace. Negativní trendy, kterými se vyznačoval politický a ekonomický vývoj ve druhé polovině devadesátých let, byly v pozdějším vývoji překonány a v mnoha směrech bylo možné zaznamenat pozitivní vývoj. Transformační procesy probíhaly cíleně a konsekventně, i když s určitými výkyvy

Demokracie v České republice dosáhla stavu konsolidace. Vznikly demokratické struktury s perspektivou dalšího zlepšování fungujících institucí; proces decentralizace státoprávního uspořádání byl dokončen. Nicméně v politickém i v občanském životě zůstal značný prostor pro další zdokonalení. Deficitem se vyznačovalo zejména plnění kritérií právního státu, společná slabina většiny zemí střední a východní Evropy. Jak upozoril W. Merkel (2007), pro tento region zůstal charakteristický rozdíl mezi dobrou úrovní politické participace a nedostatečností právního státu. Přesto mezi zeměmi střední a východní Evropy přetrvaly rozdíly – Slovinsko, Litva, Slovensko, Česká republika, Polsko, Maďarsko a Estonsko se přiblížily západoevropské úrovni, ostatní spíše stagnovaly. Merkel, který srovnával 18 zemí střední a východní Evropy, identifikoval tři faktory stojící za větším úspěchem zmiňované skupiny středoevropských a pobaltských zemí na cestě ke konsolidované demokracii: 1. stupeň modernizace; 2. územní celistvost, fungující státní struktury a funkční administrativa; 3. externí faktory, tj. zapojení do regionálních a mezinárodních struktur a svazků.

Literatura

Daniel Lerners – Lucille W. Pevener, The Passing of Traditional Society. Modernizing the Middle East, Glencoe, Ill. 1958
; Seymour Martin Lipset, Political Man. The Social Bases of Politics. Expanded Edition of 1960, Baltimore, MD, 1960
; Ota Šik, Plán a trh za socialismu, Praha 1968
; Jiří Hájek, Demokratisierung oder Demontage? Ein Prager Handbuch, München 1969
; Zdeněk Mlynář, Československý pokus o reformu 1968. Analýza jeho teorie a praxe, Düsseldorf 1975
; Guillermo O’Donnell – Philippe Schmitter – Lawrence Whitehead, Transitions from Authoritarian Rule. Prospects for Democracy. Southern Europe. Latin America. Comparative Perspectives. Tentative Conclusions about Uncertain Democracies, Baltimore 1978
; Seymour Martin Lipset, Political Man. The Social Bases of Politics, Baltimore 1981
; Ota Šik, Ekonomické reformy a demokratizace, Praha 1987
; Larry Diamond – Juan J. Linz – Seymour Martin Lipset, Democracy in Developing Countries, Boulder 1988
; Timothy Garton Ash, The Magic Lantern. The Revolution of 89 Wittnessed in Warsaw, Budapest, Berlin and Prague, New York 1990
; Petr Pithart, Osmašedesátý, Praha 1990
; Samuel P. Huntington, The Third Wave. Democratization in the Late Twentieth Century, Oklahoma 1991
; Giovanni Sartori, Teória demokracie, Bratislava 1993
; Robert D. Putnam a kol., Making Democracy Work. Civic Traditions in Modern Italy, Princeton 1993
; Milan Otáhal, Opozice, moc, společnost 1969–1989. Příspěvek k dějinám normalizace, Praha 1994
; Klaus von Beyme, Systemwechsel in Osteuropa, Frankfurt am Main 1994
; Eleanora Schneider, Prager Frühling und Samtene Revolution. Soziale Bewegungen in Gesellschaften sowjetischen Typs am Beispiel der Tschechoslowakei, Aachen 1994
; Karel Vodička, Politisches System Tschechiens. Vom kommunistischen Einparteisystem zum demokratischen Verfassungsstaat, Münster 1996
; Juan J. Linz – A. Stepan, Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America and Post-Communist Europe, Baltimore 1996
; Jaromír Procházka, Proč jsme v Listopadu 1989 vyšli do ulic, Brno 1999
; Adam Przeworski a kol., Democracy and Development. Political Institutions and Well-Being in the World, 1950–1990, Cambridge 2000
; Jiří Suk, Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990), Praha 2003
; Fareed Zakaria, The Future of Freedom. Illiberal Democracy at Home and Abroad, New York 2003
; Jan Pauer, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí – plánování – provedení, Praha, 2004
; Acemoglu Daron – James A. Robinson, Economic Origins of Dictatorship and Democracy, Cambridge 2006
; Wolfgang Merkel, Gegen alle Theorie? Die Konsolidierung der Demokratie in Ostmitteleuropa, Politische Vierteljahresschrift 48, 2007, s. 413–433
; Christiane Brenner, „Zwischen Ost und West“. Tschechische politische Diskuse 1945–1948, München 2009
; Jan Rataj – Přemysl Houda, Československo v proměnách komunistického režimu, Praha 2010
; Wolfgang Merkel, Systemtransformation. Eine Einführung in die Theorie und Empirie der Transformationsforschung (2., überarbeitete und erweiterte Auflage), Wiesbaden 2010
; Mark Kramer, The Kremlin, the Prague Spring, and the Brezhnev Doctrine, in: Vladimir Tismaneanu (ed.), Promises of 1968. Crisis, Illusion, and Utopia, Budapest – New York 2011, s. 285–370
; Lavinia Stan, Memory, Justice and democratization in Post-Communism, in: Vladimir Tismaneanu – Bohdan C. Iacob (ed.), The End and the Beginning. The Revolutions of 1989 and the Resurgence of History, Budapest – New York 2012, s. 495–508
; Pat Lyons, Adjectives of Democracy. Citizenship and Political Attitudes under Socialist and Liberal Democracy in the Czech Republic, Praha 2013
; Josef Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2013, Praha 2013.

Emil Voráček