elektrifikace

Zavádění a využívání elektrické energie v → průmyslu, → zemědělství, → dopravě, ve sféře služeb a spotřeby obyvatelstva. Stala se předpokladem modernizace a racionalizace výroby, pokroku v městské dopravě i změn v životním stylu obyvatelstva během první poloviny 20. století.

Využití předností elektrické energie bylo umožněno uplatněním elektrické žárovky, střídavého proudu, asynchronního motoru a vyřešením technických problémů při přenášení elektrického proudu o vysokém napětí na velké vzdálenosti koncem 19. století. Počátky využití elektřiny při osvětlování spadají v Českých zemích do konce 70. let 19. století. Český vynálezce František Křižík zavedl roku 1878 v plzeňské papírně první elektrické osvětlení na území Českých zemí a o čtyři roky později (1882) bylo v Městském divadle v Brně poprvé v Evropě užito elektrické osvětlení ve veřejných místnostech. Od konce 80. let 19. století zaznamenáváme již častější využívání elektřiny jako zdroje světla a bylo postaveno několik malých veřejných a závodních elektráren.

První fáze elektrifikace se však rozvinula až počátkem 20. století. Tehdy se začaly stavět výkonné elektrárny využívající parní turbíny. Největší městská elektrárna byla postavena v Praze-Holešovicích, další veřejné velkoelektrárny vznikly v Oslavanech u Brna a v Poříčí u Trutnova, kde měly zajištěno levné uhlí z blízkých dolů. Velké závodní elektrárny byly také budovány při dolech na Ostravsku a Mostecku. Menší a střední elektrárny vznikaly ve větších městech. Vzestup cen uhlí podněcoval zřizování vodních elektráren. Často byly budovány při mlýnech, kde bylo možno využít hotových vodních staveb. Těchto vesměs malých zařízení vzniklo do → první světové války padesát. První velká vodní elektrárna byla postavena v letech 1903–1904 na Vltavě u Českého Krumlova pro místní papírnu. Dvacet šest družstevních elektráren tvořilo základnu prvních snah o elektrifikaci venkova. Do první světové války šlo však jen o jednotlivé pokusy.

V první vlně elektrifikace probíhající do vypuknutí první světové války byla elektrifikována jen velká, částečně i střední města a průmyslové aglomerace. Elektřina se využívala k osvětlování a postupně stále více i jako pohonná síla v průmyslu a městské dopravě. Roku 1913 bylo v Českých zemích 296 elektráren s výkonem 131 250 kW a v předvečer první světové války mělo k dispozici elektřinu 11 % obcí se zhruba třetinou obyvatelstva teritoria. České země se přitom podílely 28 % na výkonu elektráren celé předlitavské části → habsburské monarchie.

K rozsáhlé elektrifikaci došlo až po první světové válce. Výrazně ji urychlil zákon o podpoře soustavné elektrifikace, uzákoněný krátce po vzniku → Československé republiky 22. 7. 1919 a navazující na průkopnické návrhy prof. Vladimíra Lista z předválečné doby. Zákon předpokládal rozsáhlou finanční podporu elektrifikace státem, samosprávnými orgány, obcemi i soukromníky. Na jeho základě bylo ve dvacátých letech 20. století postupně vybudováno 26 tzv. všeužitečných elektrárenských podniků, které si rozdělily celé území republiky a investovaly na tu dobu vysokou sumu 1 mld. 511 mil. Kč do stavby nových výkonných elektráren a budování rozsáhlé sítě pro přenos a rozvod elektřiny. Z největší nově vybudované elektrárny u státního dolu Hedvika v Ervěnicích byl proud odváděn vedením o vysokém napětí do Prahy. Postupně byla budována další vedení o vysokém napětí a propojeny jednotlivé oblasti republiky.

Výsledkem byl více než dvojnásobný růst produkce elektřiny v Českých zemích z 1 mld. 93 mil. kWh roku 1919 na 2 mld. 535 mil. kWh roku 1928. Výhody elektrického proudu mohla v roce 1928 využívat již většina obyvatelstva. V Čechách šlo o 50,5 % obcí a 75 % obyvatelstva, na Moravě se Slezskem o 39,3 % obcí a 64 % obyvatel. Dvacátá léta 20. století představovala druhou, vrcholnou fázi elektrifikace. Elektřina byla zavedena do měst, průmyslových oblastí a větších obcí. V převážně na zemědělství orientovaných venkovských oblastech však elektrifikace teprve začínala.

Elektřina se všeobecně využívala v domácnostech, především se však stala v průběhu dvacátých let profilující hnací silou v průmyslu, kde ještě před první světovou válkou zcela dominovaly parní stroje. Podíl elektromotorů na hnací síle průmyslu dosahoval v ČSR roku 1930 66 % a byl zhruba stejný jako v USA (67 %). Vedle průmyslu se nejvíce zvýšilo využívání elektřiny v městské dopravě, a to výrazným rozšířením tramvajové sítě a zaváděním trolejbusových linek. V železniční dopravě však nalezla elektřina uplatnění jen při elektrifikaci pražských nádraží.

Elektrifikace venkova, rozšíření sítě uživatelů elektřiny ve městech i v průmyslových oblastech a vytlačení parních strojů jako hnací síly v průmyslu elektřinou byly hlavní náplní třetí etapy elektrifikace probíhající ve třicátých letech 20. století. Elektrifikace venkovských obcí byla investičně i finančně náročná, nepřinášela zisk a nebyla pro podnikatele lukrativní. Proto na základě zákona 112/1928 Sb. z. a n. o finanční podpoře elektrifikace venkova stát poskytoval na elektrifikaci vesnic ročně podporu nejdříve 10 mil. Kč a potom v letech 1934–1938 dokonce 25 mil. Kč. Díky ní se podařilo elektrifikovat i venkov s výjimkou malého počtu vzdálených malých obcí, osad a samot. Elektrický pohon se začal využívat i v zemědělské výrobě při mlácení, pohonu řezaček, čisticích mlýnků a dalších strojů především ve velkých a středních zemědělských závodech.

V roce 1929 byl k podpoře elektrifikace zřízen elektrifikační fond, který podporoval rozsáhlými a výhodnými půjčkami další výstavbu a modernizaci elektráren, stavbu elektrických vedení a přípojek. Byly stavěny i na svou dobu velké vodní elektrárny (poblíž Vraného u Prahy, Kostelce nad Labem, Husince, Střekova u Ústí nad Labem, Vranova nad Dyjí). Impulsem k dalšímu postupu elektrifikace byla modernizace strojového parku po překonání hluboké hospodářské krize počátkem třicátých let. Zastaralý parní a vodní pohon byl v letech 1934–1938 hromadně nahrazován elektromotory. V městské dopravě v rozmezí let 1920–1937 vzrostla tramvajová síť městské dopravy z 334 km na 415 km a doprava elektrickými tramvajemi byla provozována roku 1937 již ve 14 městech.

V druhé polovině třicátých let 20. století vstupovala elektrifikace do své závěrečné fáze. Výroba elektřiny dosáhla v roce 1937 3644 mil. kWh, přírůstek proti roku 1928 činil 43,7 %. Elektrický proud byl běžně využíván v domácnostech, průmyslu, živnostech i zemědělské výrobě. Do rozbití Československé republiky v roce 1938 nebyla však elektrifikace dokončena. Lepší situace byla na Moravě a ve Slezsku, kde bylo v roce 1938 elektrifikováno 78 % všech obcí a osad a elektřinu mělo k dispozici již 91 % obyvatel. V Čechách bylo napojeno na elektřinu 88 % obyvatel.

Za → druhé světové války byla elektrifikace zastavena a byla dokončena až po osvobození. V letech 1946–1949 byly na elektrickou síť napojeny prakticky všechny osídlené obce a osady a produkce elektřiny stoupla na 7,4 mld. kWh roku 1949 (celá ČSR 8,3 mld. kWh). V průběhu padesátých let byly na síť jednotlivě napojovány i samoty. V letech 1946–1949 byly z nových veřejných elektráren uvedeny do provozu vodní elektrárny Seč a Štěchovice a parní elektrárna Ervěnice II. Dále bylo vybudováno 13 nových rozvoden a kolem 1000 km vedení vysokého napětí.

Výroba a rozvod elektřiny se po druhé světové válce staly základním odvětvím rychle rostoucího → energetického průmyslu. V první polovině 20. století probíhající elektrifikace otevřela cestu modernizaci ve všech odvětvích národního hospodářství a vytvořila i důležité předpoklady pro převratné změny v životním stylu, které tak výrazně probíhaly od konce první světové války.

Literatura

J. Tománek (ed.), Elektrisace v Československu 1918–1928, Praha 1928
; Vladimír List, Elektrisace v Československu, in: Sedmdesát let technické práce, Praha 1935, s. 135–138
; Pavla Vrbová-Horská, Počátky elektrisace v českých zemích, Praha 1961
; Vlastislav Lacina, Die Entwicklung der Elektrifizierung in der Tschechoslowakei bis zum Jahr 1938, in: Jaroslav Purš (ed.), Energy in History, Prague 1974, s. 159–180
; Miroslav Kubín a kol., Rozvoj energetiky v Československu. České energetické závody, Praha 1989
; Miroslav Kubín, Energetika. Výroba a rozvod elektrické energie, in: Studie o technice v českých zemích 1918–1945, V, Praha 1995, s. 115–146
; Adolf Mauer, Elektroenergetika, in: Jaroslav Folta (ed.), Studie o technice v českých zemích 1945–1992, I, Praha 2003, s. 636–676.

Vlastislav Lacina