empír

Umělecký sloh empír (francouzsky le style Empire), jedna z forem → klasicismu, rozvíjená v prvních dvou desetiletích 19. století. Empír představuje slohově čistší formu klasicismu, který většinou aplikoval klasické vzory na pozdně barokní nebo rokokové formy. Empír se důsledněji inspiroval uměním starověkého Řecka a Říma. Byl intimnější, křehčí, zdobnější, postrádal klasicistní patos. Empír se vyvinul ve Francii za císařství (empire) Napoleona I., kdy se stal oficiálním, státním slohem. Pronikl i do Českých zemí a uplatnil se v architektuře, výtvarném umění, užitém umění i v módě.

Za typický příklad empírové architektury se obvykle uvádějí zámky Kačina nebo Dačice. Příznačným prvkem se staly kanelované dříky sloupů, například na budově zemského celního úřadu v Praze (z let 1807–1811) nebo na kolonádách a pavilonech východočeských lázní z 20. a 30. let 19. století, jež navrhoval architekt Josef Esch (1784–1854). Více příkladů radikálního klasicismu francouzské inspirace se nachází na Moravě, například ve stavební činnosti Liechtensteinů (Lednice, rodinná hrobka na Vranově u Brna). Zřetelněji než v architektuře se empír projevil v drobnějších formách výtvarného umění – v portrétu (Antonín Machek, 1775–1844), vedutě (Karel Postl, 1769–1818; Antonín Mánes, 1784–1843), v plastice (František Xaver Lederer, 1758–1811; Václav Prachner, 1784–1832) i v užitém umění. Do něj pronikal empír prostřednictvím Vídně, jež mu vtiskovala svébytný ráz úsilím o dosažení větší lehkosti a líbivosti. V období empíru svou kvalitou vynikala česká klenotnická tvorba i sklářství, zejména produkce křišťálového skla, jako například z buquoyovských skláren na Novohradsku v jižních Čechách nebo z harrachovské sklárny Nový Svět v Krkonoších. Pro empír byly příznačné ornamentální motivy s vojenskými emblémy z napoleonských válek, například na porcelánu nebo potiskovaných látkách.

Empírový interiér se na rozdíl od klasicistního vyznačoval tmavšími a teplejšími barvami, dávala se přednost nábytku vyrobenému z tmavého ušlechtilého dřeva, převážně z mahagonu nebo ebenu. Objevovaly se dekorace stěn, ať už zřasenými textiliemi nebo papírovými tapetami. Nesoustavně se empírové prvky, zejména ornamenty, používaly u měšťanských staveb, a označují se proto jako lidový nebo měšťanský empír (například v Českých Budějovicích, Strakonicích, Litoměřicích nebo Příbrami). Některými rysy měšťanský empír předjímal → biedermeier, konkrétně těmi, které navozovaly atmosféru klidu, intimity, idyly.

Empírová ženská móda měla nejčastěji podobu šatů zhotovených z lehkých, většinou světlých látek, vyšívaných zlatou a stříbrnou nití. Šaty měly hluboké dekolty, krátké nabírané rukávy a byly vysoko vypasované; oděv doplňovala dlouhá vlečka. Mužská empírová móda se inspirovala vojenskými uniformami; nosily se upnuté kalhoty, vysoké jezdecké boty, úzké, ale pohodlné kabáty; k fraku se nosily cylindry a vycházkové hole. Empír dozníval do poloviny 19. století ve svých pozdních podobách, například ve funerálních plastikách Františka Xavera Josefa Linna ml. (1802–1848).

Literatura

Karel Chytil, Doba klasicismu a empiru v Praze, Praha 1908
; Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, I (A–M), Praha 1995
; Jiří Kuthan, Aristokratická sídla období klasicismu, Praha 1999
; Taťána Petrasová – Helena Lorenzová (ed.), Dějiny českého výtvarného umění, III/1, 1780–1890, Praha 2001
; Petr Kratochvíl (ed.), Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada Architektura, Praha 2009.

Milan Řepa