epigrafika

Věda o nápisech, textech, které byly ryty, tesány, páleny, odlévány, modelovány, řezány, tkány, vyšívány, vyškrabovány, psány, malovány či nastříkávány na nejrůznějších archeologických či jiných nepaleografických látkách (mimo papyrus, voskové tabulky, kůru stromů, pergamen, papír aj.).

Epigrafika je řazena mezi → pomocné vědy historické. Předmětem studia epigrafiky je rozsáhlý soubor poměrně různorodých památek. Z hlediska materiálového (látka) se jedná o nápisy na kamenech, dřevě, látce, kovu, plastech, omítkách a zdech, na opracované hlíně, skle a dalších artefaktech řemeslné výroby. Podle umístění se jedná o budovy a stavby, zvony, objekty v otevřeném terénu (hraniční kameny, úmrtní kříže apod.), dopravní prostředky, mobiliář, výrobky uměleckého řemesla včetně sériových produktů; zahrnujeme sem též nápisy, které nebyly epigraficky realizovány. Epigrafika se nezabývá těmi texty, které jsou předmětem studia dalších pomocných věd historických, konkrétně → diplomatiky a → kodikologie, též → sfragistiky, → numizmatiky a → heraldiky. Pomocnou funkcí epigrafiky je správně interpretovat a zařadit texty nápisové povahy pro jejich použití coby historického pramene. Jako samostatný obor se snaží sledovat autonomní vývoj jednotlivých typů nápisů v jejich nejširších kulturních a politických souvislostech jako společenského jevu a jako textu s konkrétním obsahem. Nápisové památky jsou většinou přesně místně a často též chronologicky fixovány. V rámci oboru epigrafika tvoří určité specifikum epigrafika starověká, která je, vzhledem ke kvantitativní převaze nápisového materiálu v rámci pramenů pro dějiny starověku, jednou ze základních disciplín historiografie starověku.

Česká literatura až se do → druhé světové války zabývala publikací a popisem jednotlivých památek toliko v uměno-historických a památkářských souvislostech. Příslibem nové koncepce byla stať Václava Vojtíška z roku 1940. V druhé polovině 20. století se teorii nápisových památek věnovali Ivan Hlaváček a Miroslav Flodr.

Nejstarší nápisové památky na území Čech a Moravy pocházejí z doby římské, nacházejí se v oblasti jihomoravského Mušova. Přestože předpokládáme existenci nápisů epigrafického charakteru již za existence Velké Moravy, počátek vývoje nápisových památek můžeme datovat až od doby kolem roku 1000 (slavníkovská Libice). Další doklad pochází z počátku 12. století, je jím nápis z bývalého kostela sv. Jana na Zábradlí v Praze, kde je uvedeno jméno pražského biskupa Heřmana (1100–1122). Následují ojedinělé nápisy u nástěnných maleb a početné nápisy na dlaždicích a kachlech (12. století). Od 13. století přibývají nápisy na náhrobcích, od konce tohoto století na zvonech. Poté začínají mít doklady plynulejší a soustavnější charakter. Graffiti, zvláštní forma nápisů vyjadřující imprese autora, se objevuje od počátku 16. století (příkladem jsou texty na táborské radnici, na hradech Žirovnici a Pernštejně, v pražském letohrádku Hvězda). Mnohé památky s nápisy byly ve velkém zničeny, což se týká především zvonů používaných za válečných let éry novověku jako surovina. Jazykem většiny nápisů doby starověku a středověku je latina, kterou jen pozvolna vytlačovaly národní jazyky, čeština a němčina. Specifikem jsou hebrejské nápisy. Zřejmě nejstarší český nápis byl doložen k roku 1415 ve Slaném, česky psané nápisy se více šířily až od závěru 15. století.

Literatura

Václav Vojtíšek, O potřebě soupisu a fotografování nápisů, Zprávy památkové péče, 4, 1940, s. 20–23, 34–40
; Ivan Hlaváček, Diplomatik, Paläographie und Epigraphik in der Tschechoslowakischen Republik 1945–1954, Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 64, 1956, s. 68–80
; týž, Die mittelalteriche Epigraphik in den böhmischen Ländern nach dem Zweiten Weltkrieg, Mediaevalia Bohemica 3, 1970, s. 293–311
; Miroslav Flodr, Zásady popisu středověkých a novověkých epigrafických památek, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, C 21–22, 1975, s. 167–174
; týž, Z nových cizích epigrafických publikací, Archivní časopis 25, 1975, s. 161–165
; týž, Z nových epigrafických publikací českých i zahraničních, in: Lubomír Vebr (ed.), In memoriam Zdeňka Fialy. Z pomocných věd historických, Praha 1978, s. 287–295
; týž, Několik úvah a poznámek o současném stavu studia středověké a raněnovověké epigrafiky a jejích potřebách u nás, Umění 30, 1982, s. 146–151
; týž, Václav Vojtíšek a epigrafia, Studie o rukopisech 22, 1983, s. 57–62
; týž, Walter Koch (ed.), Zu den Memorialinschriften im Luxemburgischen Böhmen, in: Epigraphik 1988. Fachtagung für mittelalterliche und neuzeitliche Epigraphik. Graz, 10.–14. Mai 1988. Referate und Round-Table-Gespräche, Wien 1990, s. 245–258
; Ivan Hlaváček – Jaroslav Kašpar – Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, Praha 1994.

Pavel Krafl