federalismus

Politická idea, jejímž základním cílem je smíření jednoty s různorodostí, podstatou rozdělení kompetencí mezi orgány ústředními a vlád nižších územněsprávních jednotek (nazývaných státy, republikami, zeměmi, provinciemi, regiony, kantony apod.). Nižší subjekty a jejich orgány buď přepouštějí část své suverenity ústředním orgánům v zájmu celku, nebo naopak ústřední orgány delegují část své suverenity na nižší subjekty. Na základě míry uchování suverenity nižších subjektů se pak rozlišují federace, konfederace, spolkové státy či svazy států. K federativnímu rozčlenění států obvykle dochází dvěma cestami: shora – rozdělením velkého státního celku na nižší územněsprávní jednotky opatřené velkou mírou vnitřní samostatnosti (Brazílie, Kolumbie, Španělsko, Itálie), tj. decentralizací státní moci; nebo zdola – historickým spojením původně nezávislých celků, které si zachovají jistou míru samostatnosti či samosprávy (Švýcarsko, Rakousko, Indie, Malajsie), obvykle za účelem vytvoření silnějšího státního celku s cílem zajistit účinnou obranu. Důvody k uplatnění federativního uspořádání státu mohou být ekonomické (rozšíření trhu bez celních bariér), zahraničněpolitické (posílení vzájemné obrany), zeměpisné (velikost státu, jeho struktura), národnostní, popř. náboženské (respekt k etnickému složení státu, ochrana menšin) a historicko-kulturní (existující tradice federalismu – Německo, Rakousko). V případě státního spojení celků různorodého historického či etnického původu (→ etnický federalismus) bylo časté počáteční volnější spojení jednotlivých segmentů (např. → habsburská monarchie v 16. a 17. století, polsko-litevský stát, Velká Británie).

Základem federativního uspořádání je dvojí občanství a dvojí zákonodárná moc – regionální a ústřední. Někdy bývají pravomoci regionálních úřadů omezeny pouze na správní akty (specifický případ tohoto typu představuje úprava národních legislativ podle přijaté legislativy → Evropské unie). Důležitým předpokladem skutečného federalismu je i uplatnění demokratických principů samosprávy a ideje pluralismu, neboť jinak formálně dokonalá federativní struktura může být ve skutečnosti centralizovaným státem (Sovětský svaz). Funkcí federalismu je posílení demokracie a přenesení politického rozhodování na nižší úrovně.

Historickými formami federalismu byly již spolky států ve starověkém Řecku či římský systém smluv o spojení se státy či kmeny (foedera). V středověku nabývalo federativní formy spojení hanzovních měst či italské vojenské aliance, např. Lombardská liga. Prvním teoretikem federalismu se stal Johannes Althusius (kolem 1563–1638). V zemích → České koruny se idea federalismu uplatnila v roce 1619 vydáním → České konfederace zaručující rovnost všem zemím českého státu. K teorii federalismu přispěl Charles-Louis de Montesquieu, který viděl přednost federace ve spojení obranyschopnosti a uplatnění demokracie, tj. v propojení výhod silné monarchie a lokálních úřadů. První ucelená koncepce federalismu vznikla v USA v Listech federalistů (1787, Alexander Hamilton, James Madison, John Jay).

V habsburské monarchii byl federalismus, založený buď historicky právně, nebo etnicky, živý v letech 1848–1867 (mezi jeho propagátory patřili František Palacký, József Eötvös, Adam Jerzy Czartoryski). Po uzavření → rakousko-uherského dualismu se bývalí federalisté obrátili spíše k myšlence autonomie jednotlivých korunních zemí. Teprve koncem 19. a počátkem 20. století oživili myšlenky federalizace habsburské monarchie rakouští sociální demokraté a rumunský právník Aurel Popovici (kniha Die Vereinigten Staaten von Groß-Österreich, 1906).

V Československu snahy slovenských a podkarpatských politiků po samosprávě uspěly nakrátko v období od listopadu 1938 do 14./15. března 1939 na základě ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Po → druhé světové válce se střetly české představy jednotného státu se slovenskými koncepcemi svrchovanosti slovenských orgánů, zabezpečení zastoupení Slovenska v ústředních orgánech a rozdělení kompetencí mezi metropolí a orgány s teritoriální působností na území Slovenska. Tento koncept asymetrické institucionální slovenské autonomie fungoval v letech 1945/1946–1968. Na Slovensku působily autonomní státní instituce s omezenými pravomocemi – Slovenská národní rada jako zákonodárný orgán a Sbor pověřenců jako její výkonný orgán. Po vydání nové ústavy v roce 1960 byl zrušen Sbor pověřenců a práva Slovenské národní rady se stala symbolickými. Ústavním zákonem o československé federaci, schváleným 27. 10. 1968 Národním shromážděním, byla od 1. 1. 1969 zavedena federace dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků. Bylo schváleno dvojí občanství – republikové a federální. Podstatou federace bylo rozdělení státní moci mezi ústřední a republikové orgány. Vyvážená struktura byla zachována na úrovni zákonodárné moci – dva republikové parlamenty (Česká národní rada a Slovenská národní rada), stejné zastoupení obou republik ve Sněmovně národů Federálního shromáždění, výkonné moci (dvě republikové vlády) i soudní moci (republikové nejvyšší soudy), ale rozhodující složka ve státě, Komunistická strana Československa, zachovala asymetrický model strany celostátní a slovenské (podobně sdělovací prostředky, akademie věd a další instituce fungovaly bez odpovídajících českých protějšků). Alternativní snahy zaznívající v roce 1968 z Moravy po vytvoření trojfederace se nestaly předmětem vážné diskuse oficiálních orgánů (kromě souhlasného usnesení jihomoravského krajského národního výboru z dubna 1968). Teprve v letech 1990–1992 po přijetí nového názvu státu Česká a Slovenská Federativní Republika (22. 4. 1990) se postupně dobudovávaly i odpovídající české instituce. Snaha vytvořit „autentickou“ federaci však skončila dohodami o rozdělení federace k 1. 1. 1993 na dva samostatné státy.

Federalismus představuje i pojem používaný i pro státně politická hnutí usilující o co největší samostatnost územních celků v rámci většího státního celku. Federalismus se stal rovněž nosnou myšlenkou evropského integračního procesu, neboť vychází z předpokladu, že národní státy nejsou schopny dlouhodobě udržet mír v Evropě, protože údajně svým založením musí nutně vstupovat do konfliktu se sousedními politickými jednotkami. Východisko hledají evropští federalisté ve vytvoření nadnárodního politického centra a ve vytvoření federálních struktur, které mají za úkol stabilizovat a usměrnit partikulární zájmy suverénních zemí, jež na nadnárodní centrum delegují část své suverenity.

Literatura

Svatava Raková (ed.), Alexander Hamilton – John Jay – James Madison, Listy federalistů, Olomouc 1994
; Karolina Adamová, K historii evropského federalismu, Praha 1997
; Jan Holzer, Politický systém Ruska. Hledání státu, Brno 2001
; Ivana Šimíková, Evropská unie. Může se stát federalismus hlavní integrační teorií?, Acta Oeconomica Pragensia, 2009, č. 1, s. 27–44
; Petr Fiala – Markéta Pitrová, Evropská unie, Brno 2009
; Dušan Kováč, Dejiny Slovenska, Praha 2010
; Petr Beránek, Češi a Slováci. Státoprávní uspořádání v letech 1944–1969, Praha 2011
; Karel Klíma a kol., Státověda, Plzeň 2011
; Jan Filip – Jan Svatoň, Státověda, Praha 2011.

Pavel Cibulka