franská říše

Název říše, která se v době největšího rozmachu rozprostírala od jižní strany Pyrenejí až po Korutany, pochází ze jména germánského → kmene Franků. S kmenovým názvem se poprvé setkáváme okolo poloviny 3. století. Nejasný zůstává výklad pojmenování „Frank“. Nejnovější bádání se kloní k odvození významu jména od slov „statečný“, „smělý“ či „nespoutaný“. Od konce 3. století pronikali Frankové z oblasti středního Rýna na území severní Galie a franské elity získávaly významné postavení v římském vojsku i správě. Ve franském kmenovém svazu se současně vytvářela dvě základní uskupení sídlící na středním (Kolín, Trevír – tzv. Rýnští/Ripuárští Frankové) a na dolním Rýnu – Sálští Frankové. Právě posledně jmenovaná skupina stála u zrodu franské říše.

Politické uspořádání Sálských Franků nabylo podoby dílčích „království“, jejichž intenzivní soupeření vyvrcholilo v závěru 5. století. Chlodvíkovi – příslušníkovi franské dynastie Merovejců, jejíž mocenské centrum se nacházelo v severofrancouzském Tournai – se podařilo ovládnout území mezi Rýnem a Loirou. Během následující doby Chlodvík rozšířil vládu na většinu galského území. Své postavení upevnil rovněž příklonem ke katolické formě křesťanství. Na základě franských zvyklostí byla po Chlodvíkově smrti roku 511 říše dělena mezi jeho syny. Přestože i v následujícím období docházelo k úspěšné expanzi, soupeření a války mezi jednotlivými členy dynastie oslabovaly postavení merovejských králů a vedly k podstatnému nárůstu moci nobility. V polovině 7. století se franští králové nacházeli pod rozhodujícím vlivem majordomů, původně úřadu, jenž zajišťoval chod královského paláce. Postupem doby se však majordomové stali nejmocnějšími představiteli franské aristokracie a převzali reálný výkon panovnické moci. V souboji o rozhodující vliv nad říší se prosadila rodina austrasijských majordomů, které se později dostalo souhrnného označení Karlovci.

Přestože Karlovci reálně ovládali říši, nominálně náležel královský titul merovejským panovníkům. Teprve v polovině 8. století se majordomus Pipin Krátký rozhodl definitivně obsadit královský trůn. Poslední merovejský král a jeho syn byli posláni do kláštera a Pipin se ve spolupráci s papežem nechal korunovat novým králem. Za Pipinova syna a nástupce Karla Velikého (768–814) dosáhla říše největšího rozmachu. Karel upevnil franskou vládu nad severní Itálií a roku 800 se nechal v Římě korunovat císařem. Po dlouholetých bojích si podmanil Sasy. Karlovy výpravy rozvrátily avarský kaganát a do tributární závislosti se dostali rovněž Slované za východní hranicí říše, včetně kmene Čechů. Mocenský rozmach provázel rovněž rozkvět v kulturní oblasti i plánovité budování říšské správy.

Již za Karlova syna a nástupce Ludvíka Pobožného se však začaly projevovat náznaky postupného úpadku. Ludvík bezúspěšně čelil ambicím vlastních synů. Přestože teoreticky měl nejstarší syn Lothar, jemuž otec zajistil císařský titul, vládnout nad svými bratry, reálně došlo k opětovnému dělení říše. Franské impérium znovu zachvátily boje mezi jednotlivými členy rodu, podporovanými skupinami franské → šlechty. Dohoda z Verdunu roku 843 stanovila rozdělení říše na tři celky – západní část (přibližně současná Francie) připadla Karlovi Holému. „Střední říši“, pruh území táhnoucí se mezi řekami Rýnem a Rhônou spolu s Itálií, získal Lothar. Oblasti na východ od Rýna a severovýchodně od Itálie se nacházely pod vládou Ludvíka Němce. Po smrti Lothara a jeho synů došlo k dělení jejich území mezi Karla Holého a Ludvíka. Ustálilo se tak rozdělení na Západofranskou a Východofranskou říši. Hranice mezi oběma oblastmi zůstaly nezměněny i přes vznik nástupnických útvarů – Francouzského království a → Římsko-německé říše – po celý středověk. Poslední Ludvíkův potomek a karolinský panovník Východofranské říše, Ludvík IV. Dítě, zemřel roku 911. Historie západofranských Karlovců se uzavřela v závěru 10. století. Karolinský odkaz převzala ve východní části říše dynastie saských Luidolfingů. Vládu v západofranském impériu získali Kapetovci.

Literatura

Rudolf Schieffer (ed.), Beiträge zur Geschichte des Regnum Francorum, Beihefte der Francia 22, Sigmaringen 1990
; Edward James, Frankové, Praha 1997
; Dieter Hägermann, Karel Veliký – vládce Západu, Praha 2002
; Řehoř z Toursu, O boji králů a údělu spravedlivých. Kronika Franků. Dějiny v deseti knihách, Praha 2006
; Rudolf Schieffer, Fränkisches Reich, in: Handwörterbuch zur deutschen Rechtsgeschichte, I, 2. vydání, Berlin 2008, s. 1672–1685
; Jarmila Bednaříková, Frankové a Evropa, Praha 2009
; Václav Drška, Divisiones regni Francorum. Královská moc a říšské elity franské říše do vzniku císařství, Ústí nad Labem 2011.

Jan Zelenka