dvorská komora

Německy Hofkammer – nejvyšší úřad zeměpanské finanční správy → habsburské monarchie v letech 1527–1848, od druhé poloviny 18. století vystupuje pod změněnými názvy, např. jako Všeobecná dvorská komora.

Dvorská komora byla zřízena roku 1527 králem Ferdinandem I. jako úřad vykonávající jeho finanční pravomoci a vytvářející panovníkův rozpočet. Komora byla nezávislá na → stavech jednotlivých zemí a trvale sídlila ve Vídni.

Při svém nástupu na český trůn roku 1526 měl Ferdinand I. poměrně málo prostředků, kterých by mohl využívat k prosazování vlastní moci mimo vliv stavů. Svou politiku založil na důsledném využívání všech svých legálních možností, na uplatňování práv, které jeho předchůdci nevyužívali.

Dvorské komoře svěřil panovník starost o své finanční záležitosti; měla pokrývat všechny jeho výdaje – v dobové účetné praxi tříděné na výdaje vojenské, dvorské (včetně nákladů na chod úřadů) a umořování dluhů. Takto organizovaná komora, podřízená → dvorské radě a → tajné radě, byla zcela oproštěna od stavovského vlivu, naopak všechna důležitá rozhodnutí musela předkládat ke schválení panovníkovi, který zpravidla každý týden předsedal jejímu plénu. Prohlášení, že o správě svých vlastních příjmů si bude panovník rozhodovat sám, nebylo z právního hlediska napadnutelné, zemské stavy si mohly vynutit nanejvýš přítomnost svého krajana ve vedení komory.

Novým počátkem faktické činnosti dvorské komory bylo vydání jejího řádu 1. 9. 1537. V jejím čele stál superintendent (později prezident) a čtyři radové. Komora byla nadřízeným orgánem → české komory i dalších tří komor pro ostatní skupiny zemí, které zajišťovaly příjmovou stránku rozpočtu. Některé druhy příjmů náležely však již tehdy přímo do pravomoci dvorské komory, například daně z horní činnosti. Na počátku existence komory však její role byla ještě omezená, zemské komory měly větší význam ve správě komorního majetku (→ komorní panství) a dvorská komora nečinila závažná rozhodnutí bez jejich dobrozdání.

Nová instrukce z roku 1568 reflektovala rozdělení habsburských dědických zemí mezi jednotlivé členy rodu. Spolu s přenesením císařské rezidence do Prahy za vlády Rudolfa II. se do Prahy přestěhovala i dvorská komora, pouze její malá část zůstala ve Vídni. Od té doby také sestavovala dvorská komora → státní rozpočet včetně výše berních požadavků žádaných po → stavovských obcích jednotlivých zemí. Ve zmíněné instrukci udělil císař komoře také právo neřídit se jeho rozkazem, pokud by byl v rozporu se zásadami finanční správy. Vliv dvorské komory se postupně rozšiřoval v průběhu druhé poloviny 16. století a první poloviny 17. století; mohla v té době přímo zasahovat do činnosti zemských komor, přezkoumávat jejich rozhodnutí; organizačně byla tato moc realizována pomocí stálých referátů pro jednotlivé země. Za císaře Matyáše se vrátila do Vídně, a také jí byly přímo podřízeny příjmy z dolnorakouských zemí, jejichž komora zanikla.

Další organizační změny přinesla vláda císaře Ferdinanda III. Vzrostly pravomoci dvorské komory vůči zemským komorám, současně se však zvětšila její závislost na tajné radě a → české dvorské kanceláři. Stále častější vybírání nepřímých daní (tzv. → akcízů) od konce 17. a zejména na počátku 18. století významně rozšířilo příjmy dvorské komory a zvýšilo i nároky na její administrativní činnost. Proto na počátku 18. století byla působnost komory zúžena o správu státních dluhů, kterou převzala Vídeňská městská banka, podřízená ministeriální bankodeputaci (→ ministeriální, bankovní a dvorská deputace).

Vnitřní organizace dvorské komory byla zcela reorganizována roku 1714. Tehdy zanikly zemské referáty a byly nahrazeny osmi hlavními komisemi. Jejich zřízením byly také významně omezeny pravomoci prezidenta dvorské komory. Od těchto změn částečně ustoupila nová instrukce z roku 1717, která znovu uplatnila i teritoriální hledisko a část rozhodovacího procesu přenesla do pléna dvorské komory. Po instrukcích z roku 1732 a 1736 byly všechny komise zrušeny, jednotlivé záležitosti zpracovávali referenti individuálně a předkládali plénu komory.

Zásadní změny v organizaci finanční správy, především ale časté slučování i dělení úřadů a přesuny pravomocí mezi různými úřady přineslo období tereziánských a josefinských reforem a také počátek vlády Františka II. Roku 1749 převzalo větší část pravomocí komory → Directorium in publicis et cameralibus, dvorská komora měla na starost pouze uherské záležitosti a financování panovnického dvora (aulicum). Roku 1762 byly některé komorní pravomoci zase navráceny a kromě toho byla zřízena dvorská účetní komora. Přenesení pravomocí dvorské komory na Directorium in cameralibus germanicis et hungaricis v 90. letech 18. století bylo také jen krátkodobou záležitostí.

Po těchto epizodách vystupovala komora opět samostatně, slučovala veškerou finančně-správní agendu monarchie kromě uherských kameralií. V letech 1797–1802 vystupovala pod názvem Dvorské finanční místo, poté jako Dvorská komora a bankodeputace a od roku 1812 pod názvem Všeobecná dvorská komora.

Roku 1813, kdy bylo v Rakouském císařství ustanoveno moderní ministerstvo financí, mu byla dvorská komora podřízena a její význam ve finanční správě monarchie se postupně snižoval až k jejímu splynutí s ministerstvem roku 1848.

Dvorská komora představuje centrální správní finanční úřad habsburské monarchie v éře, ve které bylo postupně nahrazováno předmoderní chápání státních záležitostí jako panovníkova soukromého úkolu, financovaného z jeho vlastních příjmů. Namísto toho se prosadilo pojetí státu jako veřejné instituce, živené především z výnosů pravidelných → daní. Právě dvorská komora byla významným projevem narůstajícího → absolutismu a → centralizace a současně i aktérem těchto změn.

Literatura

Josef Calafanz Lichtnegel, Geschichte der Entwicklung des österreichischen Rechnungs- und Controlwesens, Graz 1872
; Christian Ritter d’Elvert, Zur Oesterreichischen Finanz-Geschichte mit besonderer Rücksicht auf die böhmischen Länder, Schriften der historisch-statistischen Sektion XXV, Brünn 1881
; Adolf Beer, Die Finanzverwaltung Oesterreichs 1749–1816, Mittheilungen des Instituts für oesterreichische Geschichtsforschung 15, 1894, s. 237–366
; Jaroslav Demel, Dějiny fiskálního úřadu v zemích českých, I–II, Praha 1904–1909
; týž, O dvorské komoře za Ferdinanda I., Sborník věd právních a státních 7, 1907, s. 178–186
; Thomas Fellner – Heinrich Kretschmayr, Die österreichische Zentralverwaltung, I/1. Von Maximilian I. bis zur Vereinigung der österreichischen und böhmischen Hofkanzlei (1749). Geschichtliche Übersicht, Wien 1907
; Bohuš Rieger, Říšské dějiny rakouské. Dějiny státního vývoje a veřejného práva, Praha 1908
; Josef Pekař, České katastry 1654–1789 se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním, 2. vydání, Praha 1932 (1. vydání 1915)
; František Roubík, Slavatův pokus o nezávislost české komory na komoře dvorské z r. 1614, in: Bedřich Jenšovský – Bedřich Mendl (ed.), K dějinám československým v období humanismu. Sborník prací věnovaných Janu Bedřichu Novákovi k šedesátým narozeninám, Praha 1932, s. 468–485
; Miloslav Volf, Královský důchod a úvěr v XVI. století (Příspěvek k historii českých státních financí), Český časopis historický 48–49, 1947–1948, s. 110–171
; týž, Nástin správy české berně v době předbělohorské, in: Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu, XI/2. Sněmy r. 1605–1607. Provádění sněmovních usnesení, Praha 1954, s. 1–177
; týž, Dvorská komora a české finance před Bílou horou a po ní (1610–1640), Sborník archivních prací 30, 1980, s. 62–109
; České oddělení dvorské komory (Inventář Státního ústředního archivu v Praze), I–II, Praha 1959
; František Roubík, K vývoji zemské správy v Čechách v letech 1749–1790, Sborník archivních prací 19, 1969, s. 41–188
; Valentin Urfus, K finanční pravomoci českého sněmu v druhé polovině 17. století, Právněhistorické studie 15, 1971, s. 95–114
; Ludmila Kubátová, K otázkám ústřední a české zemské finanční správy v 16. až 19. století, Sborník archivních prací 25, 1975, s. 95–142
; Jan Janák – Zdeňka Hledíková, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989
; Tomáš Kahuda, K moravské zemské berní správě v době předbělohorské, in: Bronislav Chocholáč – Libor Jan – Tomáš Knoz (ed.), Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali Prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám, Brno 1999, s. 307–318
; Friedrich Edelmayer – Maximilian Lanzinner – Peter Rauscher (ed.), Finanzen und Herrschaft. Materielle Grundlagen fürstlicher Politik in den habsburgischen Ländern und im Heiligen Römischen Reich im 16. Jahrhundert, Wien – München 2003
; Thomas Winkelbauer, Nervus rerum Austriacarum. Zur Finanzgeschichte der Habsburgermonarchie um 1700, in: Petr Maťa – Thomas Winkelbauer (ed.), Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740. Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas, Stuttgart 2006, s. 179–215
; týž, Territoriale, soziale und nazionale Aspekte der Staatsfinanzen der Habsburgermonarchie (vom 16. Jahrhundert bis 1918), in: Jiří Mikulec – Miloslav Polívka (ed.), Per seacula ad tempora nostra. Sborník prací k 60. narozeninám prof. Jaroslava Pánka, I, Praha 2007, s. 181–194
; Hans Körbl, Der Bock als Gärtner. Georg Ludwig Sinzendorf, ein ungetreuer Präsident der Hofkammer unter Leopold I., Frühneuzeit-Info 19, 2008, s. 38–47.

Pavel Kůrka