direktorium

I. Charakteristika; II. Direktorská vláda v zápase o náboženskou svobodu; III. Direktorská vláda v boji proti pasovskému vpádu; IV. Direktorská vláda v čele stavovského povstání v Čechách a na Moravě; V. Hodnocení

I. Charakteristika

Prozatímní vláda evangelických → stavů v → Českém království, která byla v dobách vážné krize → habsburské monarchie opakovaně zvolena jako protějšek katolíky ovládané regulérní vlády nejvyšších zemských úředníků, aby hájila a prosazovala zájmy nekatolické šlechty a měšťanů; byla zřízena českou stavovskou opozicí v letech 1609, 1611 a 1618–1619 a podle tohoto vzoru i na Moravě roku 1619. Reprezentovala republikánské tendence v myšlení a konání radikálních stavů, zastávajících ideje monarchomachismu (zejména práva na ozbrojený odpor proti nezákonně jednajícímu panovníkovi), avšak nesměřovala k trvalému odstranění instituce panovníka, nýbrž pouze k jejímu dočasnému nahrazení a k jejímu trvalému oslabení v duchu dualistické dělby moci ve státě.

II. Direktorská vláda v zápase o náboženskou svobodu

Za vlády Rudolfa II. (1576–1611) se postupně podařilo vytlačit nekatolickou šlechtu z nejvyšších zemských a dvorských úřadů a nahradit ji katolíky, kteří zastupovali menšinu → pánů a → rytířů a disponovali celkově menším pozemkovým majetkem, ale byli silně podporováni panovníkem, katolickými preláty a zahraničními spojenci Habsburků (zastoupenými v Praze papežským → nunciem a španělským vyslancem). Tato nerovnováha ekonomické a politické moci vyvolávala trvalé napětí mezi provládními kruhy a nekatolickou → stavovskou opozicí. Na počátku 17. století se napětí vystupňovalo, neboť v habsburské dynastii došlo k rozkolu (zápas o moc mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem) a celá monarchie se ocitla v těžké politické krizi. Opozice toho využila, zastavila předchozí nástup vládní → rekatolizace a přešla do protiútoku. Jejím cílem bylo posílení politické moci stavů, legalizace evangelických církví v duchu → České konfese z roku 1575 a tím prosazení → náboženské svobody.

Představitelé nekatolických stavů na sjezdu, který se roku 1609 konal na Novoměstské radnici v Praze, dosáhli dohody o potřebě prosadit a jménem panovníka vydat → Majestát na náboženskou svobodu, jehož text předložili Rudolfovi II. dne 25. 6. 1609. Když byl 26. 6. 1609 tento požadavek odmítnut, rozhodli se pro ozbrojený odpor (defensi) a do svého čela zvolili vládu 30 direktorů, složenou po deseti osobách z panského, rytířského a městského stavu. Formálními spolupředsedy se stali nejmocnější zástupci panského stavu Petr Vok z Rožmberka za Jednotu bratrskou a Jan Jiří ze Švamberka za novoutrakvisty; avšak sedmdesátiletého Petra Voka, který zůstal ve svém sídle v Třeboni, v direktoriu zastupoval odvážný mluvčí Jednoty bratrské Václav Budovec z Budova. Direktorium získalo rozsáhlé výkonné pravomoci, které odpovídaly postavení řádné vlády; stalo se to ovšem za situace, kdy evangelická moc představovala „stát ve státě“, jímž bylo České království s nespravedlivou a nedostatečně účinnou, avšak stále ještě zákonnou vládou krále a nejvyšších zemských úředníků. Direktoři svolávali sjezdy nekatolických stavů (jakožto náhradní parlamentní shromáždění), organizovali zemskou hotovost (stavovskou armádu), disponovali zemskými financemi, navazovali kontakty se stavy → vedlejších zemí České koruny, vedli zahraniční politiku stavů, měli trestní pravomoc nad odpůrci nově nastoleného řádu a řešili další problémy země.

Direktorium, které 27. 6. 1609 učinilo vzájemný slib věrnosti stavům, prokázalo schopnost efektivní vlády. Začalo najímat vojsko a navázalo spojenecký kontakt s knížetem Kristiánem I. z Anhaltu, jedním z čelných kalvinistických politiků ve → Svaté říši římské. Koordinovaným nátlakem donutilo Rudolfa II., aby 9. 7. 1609 podepsal Majestát na náboženskou svobodu. Na 19. 7. 1609 direktoři ještě svolali sjezd evangelických stavů. Jelikož hlavních cílů bylo již dosaženo vydáním Majestátu, → Porovnáním (evangelíků s umírněnými katolíky) a ustanovením → defenzorů, direktorium tím ukončilo svou činnost.

III. Direktorská vláda v boji proti pasovskému vpádu

Podruhé bylo direktorium ustaveno na samém sklonku vlády Rudolfa II., kdy se choromyslný panovník rozhodl vypořádat se stavovskou opozicí a se svým bratrem Matyášem zorganizováním → vpádu pasovských žoldnéřů do Čech (leden – květen 1611). Na toto ohrožení míru a poté na faktické rozpoutání války uvnitř země reagoval stavovský sjezd, svolaný do Prahy na 28. 1. 1611. V mimořádně komplikovaném postavení mezi dvěma znepřátelenými Habsburky, v obraně proti cizímu vojsku a zároveň v opozici proti domácí katolické vládě zvolila evangelická opozice nové direktorium (28. 2. 1611) a snažila se mu zajistit formální legalitu (odvoláním na skutečnost, že po obsazení Hradčan a Malé Strany pasovským vojskem nemůže jednat s panovníkem a s nejvyššími úředníky, tudíž vytváří direktorium jako doplňkový vládní orgán). V třicetičlenném direktoriu se objevili zčásti někdejší direktoři z roku 1609, zčásti osoby další; v popředí stáli Jáchym Ondřej Šlik, Vilém z Lobkovic, Václav Vilém z Roupova, Bohuchval a Václav Berkové z Dubé, ale také vojenští velitelé stavovského vojska Jindřich Matyáš Thurn a Linhart Colonna z Felsu.

Hlavními úkoly direktoria se staly obrana Čech proti pasovskému vojsku, jednání o financích a o branné podpoře s uherským králem Matyášem; direktorium zastávalo i běžnou správu země, jejímž centrem se staly Staré a Nové Město pražské, neboť útok pasovských žoldnéřů na tuto část metropole byl odražen. Direktorium z roku 1611 si získalo zásluhu o zastavení postupu pasovských, ale nedokázalo je vytlačit z jižních Čech; tuto obtížnou službu vlasti musel v posledních měsících života a s obětováním rodového pokladu vykonat nezávisle na direktoriu Petr Vok z Rožmberka (dohoda o rozpuštění pasovského vojska z 21. 5. 1611).

IV. Direktorská vláda v čele stavovského povstání v Čechách a na Moravě

K třetímu ustavení direktorské vlády došlo na počátku → českého stavovského povstání, 24. 5. 1618. Čelná místa v třicetičlenném sboru zaujali páni Václav Vilém z Roupova (zvolený za předsedu), Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Albrecht Jan Smiřický, rytíři Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, měšťané Martin Fruwein, Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu a Valentin Kochan z Prachové. Direktorium se stalo plnohodnotnou vládou, která organizovala správu země, zajišťovala finance, vojenství a zahraniční politiku (od vydání → apologií až po přípravu volby nového krále na → generálním sněmu roku 1619). Direktorium jednalo se stavy vedlejších zemí, s rakouskými a uherskými stavy i s potenciálními spojenci v nekatolických zemích. Vypovědělo ze země pražského arcibiskupa, další preláty a jezuity, zasahovalo proti „zpronevěřilým synům vlasti“ (katolickým odpůrcům povstání) a jejich majetku. Na 8. 7. 1619 svolali direktoři generální sněm, na němž byla schválena nová ústava (→ Česká konfederace), z českého trůnu byl sesazen Ferdinand II. Štýrský a králem byl zvolen falcký kurfiřt Fridrich Falcký. Po jeho korunovaci 4. 11. 1619 bylo direktorium rozpuštěno, nahrazeno zemskou vládou v tradičním složení a čelní představitelé direktoria byli králem jmenováni do nejvyšších úřadů zemských a dvorských (Václav Vilém z Roupova se stal nejvyšším kancléřem).

Direktorskou vládu si podle českého vzoru ustavili také moravští povstalci shromáždění na sněmu v Brně 10. 5. 1619; v jejím složení byla vyjádřena drtivá převaha moravské šlechty (po dvanácti pánech a rytířích) nad tamními královskými městy (šest zástupců z řad měšťanů). Podle rozhodnutí sněmu moravští direktoři zahájili spolupráci s českým direktoriem na přípravě společné konfederační ústavy a provedli politické změny ve správě země ve prospěch protihabsburských sil (vypovězení jezuitů, proměna městských rad a purkmistrů v královských městech, potrestání nepřátel). Podle českého příkladu vydali moravskou apologii, v níž zdůvodňovali boj proti Ferdinandovi II. a snažili se jej před cizinou legitimizovat. Hlavním úkolem direktoria bylo ovšem financování a zásobování vojska.

V čele moravského direktoria se vystřídalo několik příslušníků panského stavu (Vilém z Roupova, Pertold Bohobud z Lipé, Rudolf Šlejnic ze Šlejnic, Albrecht Sedlnický z Choltic, Jiří Bruntálský z Vrbna). Ladislav Velen ze Žerotína, který byl uznávaným vůdcem povstání na Moravě, se nestal členem direktoria, aby se mohl plně věnovat velení v moravském zemském vojsku, ale stejně jako ostatní plukovníci měl do permanentně zasedajícího direktoria volný přístup. Direktoři spravovali Moravu do 9. 12. 1619, kdy po přijetí Fridricha Falckého za českého krále a moravského markraběte byla ustavena tradiční vláda nejvyšších zemských úředníků a do jejich čela nastoupil Ladislav Velen ze Žerotína jakožto zemský hejtman.

Epilog snah o zřízení direktorské vlády se odehrál za saského vpádu do Čech (listopad 1631 – květen 1632). Navrátivší se čeští exulanti se sešli v pražském Karolinu a zvolili si třicetičlenné direktorium, které mělo obnovit náboženskou svobodu a po přechodné období spravovat zemi. Narazili však na odpor saského kurfiřta Jana Jiřího, na jeho nekompromisní luterství a odlišné politické zájmy. Rychlé vytlačení Sasů z Čech vojskem Albrechta z Valdštejna tuto neperspektivní epizodu už jen dotvrdilo.

V. Hodnocení

Direktorské sbory nelze jednoduše obviňovat z neschopnosti organizovat veřejné záležitosti a zvládat potřeby státu za mimořádných okolností rozvratu habsburské monarchie, vojenského vpádu do země a → české války. Přesto reálné výsledky této specifické formy přechodné vlády zůstaly rozporné. V roce 1609 bylo direktorium úspěšné, roku 1611 dosáhlo jen částečně svých cílů a v letech 1618–1619 byl konečný účet (přes dílčí organizační a vojenské úspěchy) vysoce ztrátový; pokus z roku 1631 byl již zcela beznadějný. Stejně jako vláda Fridricha Falckého ve druhé polovině českého stavovského povstání, nedokázali ani direktoři vyvážit převahu habsburské dynastie na středoevropském kolbišti, nezvrátili vývoj války ve svůj prospěch a neuhájili zájmy českého státu ani náboženskou svobodu. Řada z nich za porážku zaplatila životem (→ staroměstská exekuce), všichni byli postiženi konfiskací majetku a ztrátou existenčních jistot. Někteří direktoři odešli po → bitvě na Bílé hoře do exilu a pokračovali tam v protihabsburském boji, ojediněle se pokusili také o smír s vítězi.

Nadčasovou, byť v pobělohorské době mocensky potlačenou hodnotou, kterou hájilo první direktorium, bylo uzákonění náboženské svobody roku 1609. Nejvýznamnější pozitivní odkaz direktorské vlády z let 1618–1619 představuje Česká konfederace. Idejemi svobody svědomí, širší společenské participace na správě veřejných záležitostí a federativního uspořádání střední Evropy tato pozoruhodně moderní ústava daleko předstihla svou dobu; dobu prosazujícího se politického a konfesijního absolutismu, v níž Česká konfederace vznikla a v níž také drtivé převaze nepřátel podlehla.

Literatura

Anton Gindely, Geschichte der Ertheilung des böhmischen Majestätsbriefes von 1609, Prag 1859
; týž, Geschichte des böhmischen Aufstandes von 1618 (Geschichte des Dreissigjährigen Krieges, I/1-3), Prag 1869–1878
; Antonín Gindely, Dějiny stavovského povstání léta 1618, I-IV, Praha 1870–1880
; František Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské, II, Brno 1902
; Kamil Krofta, Majestát Rudolfa II., Praha 1909
; Jan Bedřich Novák – Bedřich Jenšovský (ed.), Sněmy roku 1611, I-III (= Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu, XV/1-3), Praha 1917–1939
; Jaroslav Prokeš (ed.), Protokol vyšlé korespondence kanceláře českých direktorů z let 1618 a 1619, Praha 1934
; Jan Bedřich Novák, Rudolf II. a jeho pád, Praha 1935
; Josef Petráň, Staroměstská exekuce, Praha 1972 (4. vydání: Praha 2004)
; Jaroslav Pánek, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547–1577, Praha 1982
; týž, Republikánské tendence ve stavovských programech doby předbělohorské, Folia Historica Bohemica 8, 1985, s. 43–62
; týž, Petr Vok z Rožmberka. Život renesančního kavalíra, Praha 2010
; Libuše Urbánková-Hrubá (ed.), Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů, Praha 1979
; Josef Janáček (ed.), Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984
; týž, Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987
; Joachim Bahlcke, Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der Böhmischen Krone im ersten Jahrhundert der Habsbugerherrschaft (152–1619), München 1994
; Josef Válka, Dějiny Moravy II. Morava reformace, renesance a baroka (= Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada, 6), Brno 1996
; Petr Vorel, Velké dějiny zemí Koruny české, VII (1526–1618), Praha – Litomyšl 2005
; Zdeňka Hledíková – Jan Janák – Jan Dobeš, Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha 2007
; Ivana Čornejová – Jiří Kaše – Jiří Mikulec – Vít Vlnas, Velké dějiny zemí Koruny české, VIII (1618–1683), Praha – Litomyšl 2008
; Jiří Just, 9. 7. 1609 – Rudolfův majestát. Světla a stíny náboženské svobody, Praha 2009
; Jaroslava Hausenblasová – Jiří Mikulec – Martina Thomsen (Hgg.), Religion und Politik im frühneuzeitlichen Böhmen. Der Majestätsbrief Kaiser Rudolf II. von 1609 (= Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa, 46), Stuttgart 2013.

Jaroslav Pánek