Freikorps

Paramilitární jednotky, které se objevovaly v německém jazykovém prostředí už v 18. století pod označením „Freikorps“. Jednotky se skládaly z domácích dobrovolníků, bývalých nebo uprchlých vězňů, dezerterů i přeběhlíků. Jejich účast byla prokázána už v dobách válek o dědictví rakouské. Jednotky měly být atraktivní především pro ty, kdo toužili po válečném dobrodružství, ale chtěli se vyhnout vojenské disciplíně. S ozbrojenci nebylo zacházeno jako s řádnými zajatci, stejně jako neměli nárok na penzi nebo invalidní důchod.

Freikorps se v moderní podobě zrodil v době napoleonských válek, aby hájil nacionalistické zájmy. Mezi přední velitele patřili Ferdinand von Schill nebo Ludwig Adolf Wilhelm von Lützow, kteří postupovali proti francouzským okupačním vojskům na vlastní pěst. Nejen v Německu, ale i v dalších státech (Francie, Itálie, Mexiko) vznikly různě pojmenované Freikorpsy.

Po roce 1918 začal být termín používán pro paramilitární organizace, které se rozšířily v poraženém Německu. Výrazně oslabená armáda nemohla splnit tlak mladých mužů, hledajících v armádě stabilitu a únik z rozbouřeného civilního života. Podmínky → versailleské smlouvy vyvolaly bouři odporu, umožnily vznik legendy o „ráně dýkou do zad“ a dezorientovaní členové armády viděli v odvrácení bolševického nebezpečí z východu svůj hlavní cíl. Tyto pololegální jednotky dostaly podporu od vedoucích německých politiků, jakými byl i ministr obrany Gustav Noske, jenž využil tyto skupiny k potlačení vnitřních vzpour nebo odstranění politických protivníků z řad levice, jakými byli např. Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová. Z pověření říšské vlády bojovaly Freikorpsy proti levicovým povstalcům a potlačily také vznik Bavorské republiky rad na jaře 1919.

Freikorpsy bojovaly na různých frontách a často i po oficiálním ukončení → první světové války vedly vlastní vojenské operace. V pobaltských zemích se účastnily několika masakrů civilistů s odůvodněním, že místní obyvatelstvo sympatizuje s komunisty. Podle versailleské mírové dohody mělo mít Německo k 1. lednu roku 1921 pouze 100 000 mužů ve zbrani. Vlna propouštění z armády a odzbrojení pomocných vojenských jednotek vedly k silnému odporu z řad těch, kterým hrozilo propuštění. Snaha o návrat monarchie vedla k masové účasti bývalých vojáků na Kappově puči v březnu roku 1920. Po jeho neúspěchu a zhroucení organizovaných Freikorpsů se mnoho členů přesunulo do jednotek Stahlhelm nebo Sturmabteilung. Jejich další činnost ohrožovala samu podstatu demokratického zřízení republiky, neboť z řad polovojenských uskupení se rekrutovali pachatelé politických vražd, jako v případě říšského ministra zahraničí Walthera Rathenau 24. června 1922. Radikální postoje se projevovaly v protislovanských a antisemitských etnických čistkách na hranicích Německa a Polska.

Z tohoto prostředí vyrostly budoucí osobnosti nacistického režimu jako Ernst Röhm, Rudolf Höβ, Heinrich Himmler, Wilhelm Keitel, Wilhelm Canaris či Ferdinand Schörner a stovky dalších. Odliv radikálních členů do nacistických uskupení SA a SS vedl k postupnému oslabení Freikorpsu. Zatímco se v listopadu 1933 ještě vzpomínalo Freikorpsu jako čestného následovníka německé armády v dobách po první světové válce, po „noci dlouhých nožů“ a vraždě Ernsta Röhma byly organizace Freikorps dokonce označeny za nepřátele nacistického státu.

V době vyostření sudetoněmecké krize v září 1938 sáhlo nacistické vedení k osvědčené formě paramilitárních jednotek, které měly destabilizovat vnitropolitickou situaci v → Československu za využití ozbrojeného teroru. Již 17. května 1938 vznikly v rámci Sudetendeutsche Partei (SdP) ochranné oddíly (Freiwilliger Schutzdienst), které napodobovaly strukturu SA a Freikorpsu. Byly prakticky nedopadnutelné, jelikož jejich členové byli civilisty. Přestože se Sudetoněmecký Freikorps, jak se organizace oficiálně nazývala, představovala jako určitá forma domobrany sudetských Němců, ve skutečnosti byly tyto ozbrojené jednotky určeny k vojenskému rozvratu demokratického zřízení a jako argument pro diplomatický nátlak nacistických politiků na představitele Anglie a Francie. Zvláště po 12. září 1938, kdy Adolf Hitler vyhlásil ve svém projevu ochotu vojensky podpořit sudetské Němce v Československu, narostla aktivita teroristických akcí především vůči představitelům státní moci v Sudetech.

Vláda československého demokratického státu řešila krizi ve 22 okresech vyhlášením stanného práva a 16. září 1938 byla SdP zakázána, přičemž její představitelé uprchli do Německa. V ten samý den navrhl Karl H. Frank utvoření Sudetoněmeckých Freikorps (SFK). O dva dny později byly SFK oficiálně založeny rozkazem Hitlera vrchnímu velení armády i výnosem o zřízení jejich velitelem Konradem Henleinem. Jednotky SFK měly přes 40 000 členů. Pod novým označením tyto teroristické skupiny prováděly další násilné akce v československém pohraničí. Z 22. na 23. září obsadily jednotky SFK Ašský výběžek včetně města Aše. Po vyhlášení mobilizace Syrového vládou večer 23. září měl pohraničí zklidnit přes jeden milion československých vojáků, na jejich straně byly připraveny i antifašistické jednotky sudetoněmeckých sociálních demokratů a komunistů. Proti československé armádě neměly bojůvky SFK žádnou šanci na ozbrojený odpor. Akce se změnily v průzkumné a sabotážní útoky na vojenské objekty a oddíly Sborů obrany státu (SOS).

Po podepsání → Mnichovské dohody a následném obsazování území wehrmachtem se role paramilitárních jednotek stala bezpředmětnou. Na tom nic nezměnilo ani jednání šéfa štábu SFK Antona Pforgnera s policejním generálem Kurtem Daluegem o dalším možném využití paramilitárních jednotek. Po oficiálním ukončení existence SFK 9. října 1938 byli jeho členové přijati povětšinou do jednotek SS.

Intenzitu teroru výmluvně demonstrují výsledky přepadů. Během necelého jednoho měsíce bylo na československé straně zabito přes sto lidí, dva tisíce osob bylo uneseno do říše a zapáleny nebo vyhozeny do vzduchu byly desítky strategických objektů. Na straně SFK bylo zabito padesát ozbrojenců. Nekoordinované akce SFK, špatné vyzbrojení a nezkušenost vůdců nemohly vojensky ohrozit československou armádu. Politický dopad byl přesto mimořádný, neboť teroristické akce byly Hitlerem prezentovány jako neschopnost československého státu zajistit bezpečnost a pořádek na sudetoněmeckém území.

Po 2. srpnu 1945 bylo členům SFK automaticky odebráno československé státní občanství, řada z nich se zodpovídala před → mimořádnými lidovými soudy. Úloha SFK byla taktéž jedním z témat Norimberského tribunálu. Historická literatura Sudetoněmeckého landsmanšaftu rozvratnou činnost SFK téměř nereflektuje.

Literatura

Dominique Venner, Söldner ohne Sold. Die deutschen Freikorps 1918–1923, Bergisch Gladbach 1978
; Hannsjoachim Wolfgang Koch, Der deutsche Bürgerkrieg. Eine Geschichte der deutschen und österreichischen Freikorps 1918–1923, Berlin 1978
; Werner Röhr, September 1938. Die Sudetendeutsche Partei und ihr Freikorps, Berlin 2008.

Vojtěch Kyncl