demografický vývoj Českých zemí

I. Charakteristika, II. Demografický vývoj: 1. Od pravěku do raného středověku, 2. Středověk, 3. Raný novověk, 4. Od začátku 19. století do roku 1918, 5. Období 1918–1945, 6. Období 1945–1990, 7. Období po roce 1990.

I. Charakteristika

Demografický vývoj Českých zemí zachycuje vývoj a velikost populace na základě základních demografických procesů (porodnost, sňatečnost, úmrtnost, migrace) v různých historických etapách. Zabývá se souvislostmi s politickým, ekonomickým, sociálním i náboženským vývojem společnosti.

II. Demografický vývoj

1. Od pravěku do raného středověku

Pro nejstarší období neexistují žádné písemné prameny, na jejichž základě by bylo možné udělat si představu o vývoji nejstarších populací na našem území. Při studiu vývoje osídlení a lidnatosti se vychází především z poznatků archeologie a paleodemografie, která se na základě počtu a velikosti sídlišť snaží odhadnout vývoj struktury a počtu obyvatelstva v jednotlivých obdobích. K tomu jsou nejvhodnější výsledky studií pohřebišť, která jsou na našem území zachována od období středního paleolitu (300 000 – 40 000 př. n. l.), kdy se na několika lokalitách zachovaly části koster neandrtálců, jichž zde zřejmě žilo několik stovek.

První větší migrační vlna, která přišla na naše území, se váže k neolitu (polovina 6. tisíciletí – 1. polovina 5. tisíciletí př. n. l.). Tehdy sem přišli první zemědělci (lid s tzv. lineární keramikou), kteří osídlili severozápadní, střední, východní a jihozápadní Čechy a povodí řeky Moravy. Obývali asi stovku sídlišť a jejich celkový počet lze odhadnout na 10 000 osob. V době bronzové došlo k rozšíření osídlení především v jihozápadních a jižních Čechách, kolem roku 1000 př. n. l. tak osídlená plocha činila nejméně 5 000 km2. Počet obyvatel Čech i Moravy se tehdy zřejmě blížil ke 40 000. Z nálezů kosterních pozůstatků odhadují paleodemografové, že po celý pravěk se reprodukční poměry obyvatelstva příliš neměnily; v průměru se lidé mohli dožívat asi 25–27 let s tím, že se asi 40–50 % dětí nedožilo dospělosti a lidé se jen výjimečně dožili 50 let věku. Průměrný počet dětí narozených jedné ženě se pohyboval mezi 4 a 5. Nejstarší sídla byla také obvykle poměrně malá a skládala se jen z několika domů, v nichž zpravidla přebývala jedna rodina.

Kolem roku 450 př. n. l. zasáhli celou Evropu nositelé laténské kultury – → Keltové, kteří ovládli i naše území a v posledním století př. n. l. zde budovali mohutná → oppida. Jejich hegemonie zanikla na začátku našeho letopočtu, kdy se zde usadily germánské kmeny (› Germáni): → Markomani v Čechách a → Kvádové na Moravě. Pramenů ke studiu této populace je bohužel velmi málo, takže neumíme odhadnout ani jejich počty, ani důvod, proč tyto kmeny v 5. století dobrovolně naše území opustily. Uvolněné území obsadili brzy → Slované, jejichž rostoucí populaci přestala stačit oblast jihovýchodního Polska a západní Ukrajiny, kde byli původně usídleni. Vzhledem k žárovému pohřebnímu rituálu je těžké stanovit počet příchozích obyvatel. Na základě srovnání s pozdějším vývojem lze odhadnout, že v 6. století obývalo naše země asi půl miliónu obyvatel, přičemž zcela jistě se na tomto počtu nepodíleli pouze Slované, důležité zastoupení mělo i předchozí obyvatelstvo. V 7. století vznikl na našem území první známý státní útvar, → Sámova říše. Kusé zprávy nám však nedovolují ani její přesnější lokalizaci, více informací se pojí s → Velkomoravskou říší, která vznikla na konci 8. století a začátkem 10. století zanikla pod nájezdy → Maďarů. Pokud jde o počet obyvatel, lze odhadovat, že kolem roku 1050 žilo na našem území necelých 700 000 lidí, z toho 450 000 v Čechách a 230 000 na Moravě. Hustota jejich osídlení pak byla 8,7 osob na km2.

2. Středověk

I když ani pro období středověku se neobejdeme bez poznatků vývoje osídlení či závěrů z výzkumů kosterních pozůstatků, přece jen je již možné opřít se při výzkumu populačního vývoje i o písemné prameny. Od 14. století se čím dál častěji objevují → městské a berní knihy, které začínají za různým účelem evidovat určité skupiny obyvatel. Velmi důležitým pramenem se pak staly především církevní matriky, které se na našem území rozšiřují od 16. století. Na základě všech pramenů lze konstatovat, že populační vývoj obyvatelstva Českých zemí se vyznačoval tzv. přirozenou reprodukcí, která bývá též označována jako starý demografický režim. Nešlo o žádné české specifikum, v tomto demografickém režimu žily i další evropské populace, a to nejen ve středověku, ale též v období raného novověku.

Základní charakteristikou reprodukce byla vysoká úroveň jak porodnosti, tak úmrtnosti. Vzhledem k tomu, že úroveň porodnosti bývala stabilní, bránily rychlejšímu růstu počtu obyvatel především četné mortalitní krize, které vznikaly v důsledku neúrody, šíření → epidemií, ale též válečných konfliktů. Následkem takových mortalitních krizí docházelo nejen k zastavení populačního růstu, ale též k depopulaci, která mohla znamenat i výrazný propad v počtu obyvatel. Charakteristické ovšem bylo, že řada takových mortalitní krizí bývala lokálně omezená, takže zatímco jeden region postihly populační ztráty, v jiném mohl probíhat příznivý populační vývoj. Pro mortalitu byla obecně charakteristická vysoká míra dětské úmrtnosti. Během prvního roku života umírala přibližně pětina novorozenců, další čtvrtina zemřela v následujících deseti letech života. Dětská úmrtnost tak výrazně ovlivňovala průměrnou délku života, která činila 25–27 let. Ten, komu se podařilo přežít dětský věk, měl naději dožít se v průměru 52–55 let. V úrovni úmrtnosti lze sledovat i určité rozdíly mezi pohlavími. Obvyklá byla nadúmrtnost chlapců v prvních letech života, která vyrovnávala o něco vyšší počty narozených chlapců oproti dívkám. Dívky a mladé ženy zase umíraly častěji ve věku 15–34 let, což bylo ovlivněno úmrtími spjatými s těhotenstvím a následným porodem. Méně žen než mužů se dožilo stáří.

Z hlediska populačního vývoje Českých zemí ve středověku byla klíčová → kolonizace, která od 11. do 13. století zasáhla většinu zemí západní Evropy. Hlavním jejím impulzem byl předchozí trvalý demografický růst, který způsobil populační přebytky a vytvořil tlak na nutnost nalezení nových zdrojů obživy. Ta byla hledána jednak v rozvíjejících se městech, ale především v nově osidlovaných oblastech, do nichž přicházeli kolonisté i ze značně vzdálených míst. Pro naše země byla nejdůležitější kolonizace německá, která zasáhla nejen území střední, ale zčásti též východní Evropy. Zároveň s ní probíhala i vnitřní kolonizace domácího obyvatelstva, které se přemísťovalo z dříve osídlených oblastí, mezi něž patřilo Polabí, dolní Povltaví, dolní Poohří, oblast dolnomoravského, dyjskosvrateckého a část hornomoravského úvalu, oblast soutoku Opavy s Odrou. Sídliště se nacházela rovněž na Plzeňsku, Loketsku, Sedlecku, Chebsku, Bechyňsku, Chýnovsku, Netolicku, Prácheňsku či Benešovsku. Kolonizační proudy směřovaly do vnitrozemských hvozdů, do oblasti Českomoravské vrchoviny i k pohraničním horám, takže koncem 12. století dosáhlo souvislé osídlení nadmořské výšky 500–600 metrů. V této době tak byla osídlena již více než polovina území Českých zemí (v Čechách byla intenzita kolonizace o něco silnější než na Moravě) a počet obyvatel Českých zemí přesáhl 1 milion.

Ve vrcholném kolonizačním období, které probíhalo ve 13. a 14. století, doznívala domácí i německá kolonizace výše položených míst, zároveň docházelo i k rozšiřování zemědělské půdy u již existujících vesnic. Kolonizační úsilí s sebou přineslo i cenné výrobní inovace, jež umožnily pěstování obilí ve vyšších polohách, nové typy půdorysu vsí a jejich plužiny i nové právní poměry na venkově. Zároveň došlo k proměně i etnické podoby Českých zemí, neboť příchozí německé obyvatelstvo obsadilo souvislá teritoria země. Rozsáhlé německé osídlení existovalo například ve východní části Šumavy, na Chebsku, Loketsku a kolem Kadaně, dále též v okolí Děčína, České Kamenice, Rumburka a Frýdlantu. Převážně Němci bylo kolonizováno → Kladsko, velká část Jeseníků i Českomoravská vrchovina. Německou populaci nacházíme i na jihu Moravy mezi Znojmem a Břeclaví až k okolí Brna a Vyškova. Německé obyvatelstvo mělo značný podíl též na zakládání nových měst, jejichž hlavní síť byla vybudována v průběhu 13. století. Příliv českého obyvatelstva do měst zesílil až ve 14. století, ale v některých oblastech s německým zázemím (Brno, Jihlava) si města udržela svůj německý charakter i nadále.

Podle odhadů žilo na počátku 15. století ve 330 poddanských → městech a → městečkách v Čechách a 150 na Moravě asi 200 000 – 250 000 obyvatel. Mnohem větší význam však měla města královská, kterých bylo v Čechách a na Moravě 60 a jejichž celkový počet obyvatel je odhadován na 140 000. Zcela mimořádné místo zaujímala v tomto ohledu → Praha, která se po roce 1348 skládala ze čtyř měst, jež obývalo kolem 40 000 obyvatel. Nejlidnatějšími městy po Praze byly Brno a Kutná Hora, v nichž však žilo „pouze“ 8 000 obyvatel. Celkově lze odhadnout, že v roce 1400 obývaly naše území 3 miliony obyvatel: dva miliony Čechy a jeden milion Moravu. Toto až trojnásobné zvýšení počtu obyvatel, k němuž došlo mezi léty 1200–1400 lze přičíst příznivému populačnímu vývoji, který se však ve 14. století zastavil. Celou Evropu tehdy naopak zasáhla vlna depopulace, která pokračovala i v 15. století.

Příčin tohoto vývoje je více. Rostoucí počet obyvatel kladl zvýšené nároky na zdroje obživy, které však zemědělská technika již nedokázala zabezpečit. Došlo i ke zhoršení klimatických podmínek (→ klima), které negativně ovlivnily výnosy méně úrodné půdy osídlené v dobách populačního tlaku. Větší koncentrace osob s sebou přinášela zhoršení hygienických podmínek, což znamenalo i snazší rozšíření epidemií a infekcí. Celkovou situaci ovlivnily rovněž politické, náboženské a s tím související sociální podmínky. Válečné konflikty přinášely období životní nejistoty umocněné hospodářskými problémy. To vše vyústilo v odkládání sňatků, rostl i počet lidí, kteří do manželství nikdy nevstoupili. Výsledkem bylo snížení porodnosti, negativní trend byl navíc umocněn vyšší úrovní úmrtnosti. Tu zavinily různé mortalitní krize vyvolané → hladomory, které se v Evropě vyskytovaly již od druhé poloviny 13. století. Oslabené obyvatelstvo následně podléhalo nejen tyfu, ale i méně zákeřným chorobám.

Velká rána pak postihla značnou část Evropy v polovině 14. století, kdy se nevyhnula ani Českým zemím. Ty zasáhl nejprve v roce 1346 hladomor, který byl o rok později vystřídán pravým → morem, jenž se tak po staletích dostal do Evropy na lodích plujících z Krymu do Janova. Černá smrt se v evropských zemích udržela až do roku 1352, přičemž v některých oblastech zahubila až polovinu obyvatelstva. České země zasáhla v menší míře v letech 1349–1350, nejvíce postižena byla jižní Morava. Mnohem větší ránu zasadila morová epidemie v roce 1380, kdy se populační ztráty odhadují na 10 % obyvatelstva. Ani poté se však situace v populačním vývoji nezlepšila. V předhusitském období neexistuje desetiletí, v němž by nebyla zaznamenána nějaká z epidemií a tento stav pokračoval v podobném duchu i po odeznění husitských válek. Nejsilněji pak udeřila morová epidemie v letech 1520–1521.

Populační vývoj však nebyl ovlivněn pouze zvýšenou úrovní mortality, která naše území ve 14.–15. století postihla. Neméně důležité byly i změny v osídlení, které tento jev doprovázely. Morovými epidemiemi a také důsledky → husitských válek byl zasažen především venkov, kde zanikly i celé vsi, častěji však došlo k poklesu počtu usedlostí, které zpustly poté, co ztratily své hospodáře. Odhaduje se, že úbytek osedlých v pohusitské době ve srovnání s počátkem 15. století mohl činit 20–30 %. Tato skutečnost měla zároveň vliv na proměnu struktury venkovských usedlostí. Vzhledem k nedostatku obyvatel nebyla řada pustých usedlostí obnovována, jejich půda byla rozdělena mezi stávající statky, jejichž velikost tak vzrostla. Méně než venkov byla úbytkem populace postižena města a městečka, což vedlo k posílení podílu obyvatel, kteří v nich žili, na úkor venkovské populace. Tento fakt nicméně neznamená, že by se řada měst nevyrovnávala se značnými ztrátami obyvatel. Nejlidnatější město země, Prahu, postihla nejsilnější depopulace již před skončením husitským válek, kdy přišla o čtvrtinu obyvatel. Pokles její populace však pokračoval i poté, na konci 15. století zde žilo pouze zhruba 25 tisíc obyvatel. Ztráta obyvatel v řadě měst navíc znamenala i proměnu jejich národnostní skladby. Již od 2. poloviny 14. století sílil proud příchozích z jazykově českých oblastí, což vedlo k posílení české složky v řadě měst. Nejpatrněji lze tento vývoj pozorovat v předhusitské Praze, kde českému patriciátu stačilo padesát let k tomu, aby začátkem 15. století ovládl původně německou radu Starého Města pražského. Oproti tomu na Moravě si řada měst svůj německý ráz zachovala.

Depopulace, která naše země postihla od konce 14. století, znamenala, že České země ztratily až polovinu svých obyvatel. Odhaduje se, že kolem roku 1530 zde žilo asi 1,7 miliónů osob, do konce 16. století vzrostl počet obyvatel Českých zemí na více než dva milióny. I když podobný vývoj zasáhl celou Evropu, České země přece jen značně ovlivnil fakt, že zde probíhal se zpožděním. Zatímco v západní Evropě došlo již ve druhé polovině 15. století k populačnímu růstu, který se projevoval hlavně u rychle se rozvíjejících měst, v českých zemích byl nepříznivý demografický vývoj překonán až v 16. století. Z velkých českých měst se na konci středověku pouze Chebu a Plzni podařilo vyrovnat počet obyvatel, který zde žil ve 14. století. Nastartovaný populační růst navíc neměl mít dlouhého trvání, již v následujícím období ho vystřídala stagnace.

3. Raný novověk

Po překonání nepříznivého demografického vývoje zažívaly České země v 16. století opětovně období populačního růstu. Došlo k opětovnému osazování poustek, k obnově ve středověku zaniklých vsí i k novému rozmachu kolonizace v horských oblastech. V Krušných horách a přilehlém Slavkovském lese se díky příchodu německých horníků v tomto období vytvořila oblast s relativně největším počtem měst a městeček v celých Čechách. Naprosto ojedinělý vývoj pak prodělal Jáchymov, který byl založen v roce 1516. Během jediného dvacetiletí se z něj s 18 000 obyvatel stalo druhé největší město v Čechách, nicméně po poklesu konjunktury došlo v tomto → horním městě ve druhé polovině 16. století k rychlému útlumu. Na začátku 17. století čítalo již jen 2000 obyvatel. Úpadek důlní činnosti v 17. století ovlivnil podobně i Kutnou Horu, která rovněž v 16. století prodělávala bouřlivý stavební rozvoj, když počet jejích obyvatel přesáhl 10 000 osob.

Kromě horních měst nastal v 16. století demografický vzestup i v dalších městských centrech, zvláště těch, která ekonomicky prosperovala. Mezi takové lokality můžeme zařadit například Jihlavu, která díky zaměření na soukenickou výrobu mezi léty 1450 a 1600 ztrojnásobila počet svých obyvatel a dostihla tak rovněž rostoucí Olomouc, kde v této době žilo kolem 7 tisíc obyvatel. Oproti tomu Brno se nedokázalo vyrovnat s poklesem svého významu poté, co přestalo být sídlem moravských markrabat, a tak počet jeho obyvatel poklesl téměř na polovinu ve srovnání s předhusitským obdobím, kdy zde mohlo žít až 8 000 lidí. Zcela mimořádné postavení si mezi městy nadále udržovala Praha, která zažila největší rozkvět v rudolfínské době, kdy se počet jejích obyvatel vyšplhal až na 60 tisíc. Praha v tomto období tak předstihla například Vídeň či Norimberk, přesto se skutečnými velkoměsty, jakými byly Paříž, Neapol (200 000) či Londýn (až 400 000 obyvatel) se srovnávat nemohla.

Rychlý vzestup počtu obyvatelstva v 16. století byl fenoménem, který zasáhl prakticky celou Evropu. Stejně obecný byl i následující populační regres. O příčinách tohoto vývoje existuje mnoho výkladů. Zcela jistě zde působila kombinace více faktorů. Populační růst s sebou nesl zvýšenou nabídku pracovní síly, která vedla k poklesu mezd a tím i koupěschopnosti obyvatelstva, které bylo navíc zasaženo růstem cen. Rovněž se zdá, že na konci 16. století došlo ke změně klimatu. Nicméně asi největší podíl na negativním vývoji v 17. století měly válečné události. Zdaleka nešlo jen o přímé ztráty na životech, které s sebou každá válka přinášela. Pohyby a plenění vojsk měly devastující vliv na obchod i ekonomiku, přinášely s sebou nedostatek potravin, likvidovaly zásoby a především se podílely na rychlém šíření různých epidemií. Lidé oslabení hladem však podléhali i méně závažným chorobách, s nimiž by se jejich organismus za normálních okolností dokázal vypořádat. Na úbytku počtu obyvatel se podílela také → náboženská emigrace, která doprovázela → třicetiletou válku, nejvýznamnější konflikt v 17. století.

Období zvýšené mortality je však možné pozorovat ještě před vypuknutím této války. V letech 1597–1599 zasáhl Evropu krutý mor, který se nevyhnul ani Čechám. O jeho ničivém dopadu svědčí skutečnost, že například v Lounech na jeho následky zemřela čtvrtina obyvatel. Morové nákazy lokálního rázu se v našich zemích v letech 1605–1613 vyskytovaly každoročně, v roce 1613 měla morová epidemie na svědomí desetinu obyvatel pražských měst. Po vypuknutí válečného konfliktu se situace ještě zhoršila. Během třicetileté války postihly České země tři epidemie moru (1624–1626, 1631, 1648–1649) a další epidemie úplavice či tyfu, které také průběžně roznášely vojenské sbory. Nejvíce byly zasaženy úrodné oblasti středních Čech a střední a jižní Moravy, kde byly ztráty na obyvatelstvu nejvyšší, mohly dosahovat místy i 40–50 %. Demografickou situaci zhoršil i pokles míry porodnosti, nejistá situace totiž vedla i k odkládání sňatků, což mělo za následek zkrácení plodného období žen. Odhaduje se, že celkové ztráty na obyvatelstvu způsobené válkou se pohybovaly kolem 30 %. Počet obyvatel tak poklesl na úroveň z roku 1530, kdy činil asi 1,7 milionu. Válečný konflikt však znamenal opětovné zpustnutí řady usedlostí, které přišly o své hospodáře. Populační ztráty se projevily i v ekonomicko-sociální oblasti, když vedly ke zvýšení kontroly vrchností nad jejich poddanými.

Úbytek populace se však podařilo poměrně rychle nahradit, k čemuž napomohl vzorec chování, který byl po odeznění demografických krizí typický. Úmrtí jednoho z manželů vedlo k uzavření nového sňatku přeživšího partnera. Zvýšení úrovně sňatečnosti se následně projevilo i vzestupu počtu narozených. Navíc následujících sto let po skončení třicetileté války bylo příznivé i z hlediska úmrtnosti. Roční počty zemřelých byly v tomto období trvale asi o 40 % nižší než roční počty narozených. Díky tomu počet obyvatel Českých zemí poměrně rychle a trvale rostl – na přelomu 17. a 18. století zde žilo asi 2,5 milionu obyvatel a další 1 milion přibyl během pouhých padesáti let.

Tento příznivý vývoj nenarušily ani demografické krize, které byly až do 19. století pro vývoj populace typické. Patřila k nim např. morová epidemie v roce 1680, která se naposledy v historii vrátila ještě v letech 1713–1715. Další populační ztráty přinesly hladomory (1719–1721 a 1736–1737) i válečné konflikty, které se odehrávaly v polovině 18. století (1740–1741 a 1757–1763). Největší ránu však způsobil hladomor, jenž České země zasáhl v letech 1771–1772. Tehdy v důsledku podvýživy zahynulo jen v Čechách asi 250 tisíc osob (asi desetina obyvatelstva), na Moravě byly ztráty mírnější. Nicméně i tyto ztráty byly překonány již v průběhu následujících deseti let, takže se počet obyvatel na konci 18. století blížil k hranici pěti milionů: 3,2 milionu obyvatel měly Čechy a 1,7 milionu Morava se Slezskem.

Rychlý populační růst byl způsoben především tradiční vysokou plodností žen, jejíž úroveň se v 17. a 18. století nijak výrazně nezměnila. Byla ovlivňována hlavně věkem, v němž ženy vstupovaly do manželství, a dále i tím, že v tomto období nebylo ještě obvyklé, aby se manželé bránili početí. Ženy tak rodily v poměrně krátkých pravidelných 2–3letých intervalech, a to až do konce svého plodného období (v průměru do 40 let). Plodnost žen snižovalo úmrtí manžela, neboť naději uzavřít druhý či další sňatek měly pouze mladé či zámožné vdovy, ostatní ženy zůstávaly bez partnera. S vyšším věkem tak neprovdaných žen ve společnosti rychle přibývalo, oproti tomu podíl mužů žijících v manželství se s věkem neměnil tak výrazně. Bylo totiž obvyklé, že muži se po ovdovění poměrně rychle ženili znovu, k čemuž je vedla nutnost opatřit sobě novou hospodyni a matku pro osiřelé děti.

Limity populačního růstu nadále představovala vysoká kojenecká a dětská úmrtnost, na jejíž úrovni se nic nezměnilo až do konce 19. století. To však neznamená, že by se tehdejší společnost vyznačovala nízkým podílem dětské složky. Bylo tomu právě naopak, podíl dětí do 15 let se odhaduje asi na jednu třetinu populace, obyvatelstvo ve věku 15–49 let pak představovalo zhruba její polovinu. Nejméně žilo ve společnosti starých lidí; osob, které se dožily věku nad 60 let, nebývalo více než 10 %.

Počet obyvatel se však nezvyšoval rovnoměrně po celém našem území. Od přelomu 17. a 18. století docházelo ke změně původního modelu, pro nějž platilo, že hustota osídlení byla úměrná úrodnosti zemědělské půdy. Rozvoj protoindustrializace však přinesl v osídlení strukturální změny, které se nejdříve začaly projevovat v horských a podhorských oblastech severozápadních a severovýchodních Čech, severní Moravy a Slezska, kde se rozvinula domácí textilní výroba. Počet obyvatel v těchto regionech stoupal rychleji než tomu bylo v čistě agrárních oblastech, jakými byly například jižní Čechy. Na přelomu 18. a 19. století byla hustota obyvatel na Děčínsku a Šluknovsku dvojnásobná než na Českobudějovicku, kde nedosahovala ani 40 osob na km2. Rozvoj průmyslu v následujícím období tento trend ještě umocnil. Koncem 18. století se rovněž začíná zvyšovat podíl městského obyvatelstva, což je rovněž fenomén charakteristický pro nastupující 19. století.

4. Od začátku 19. století do roku 1918

Z demografického hlediska bylo 19. století klíčovým obdobím, v němž došlo k zásadní proměně lidského reprodukčního chování. Tzv. starý demografický režim, který zde přetrvával po staletí a pro nějž byla charakteristická vysoká úroveň porodnosti i úmrtnosti, byl nahrazován novým demografickým režimem, v němž se odrážely proměny společnosti, která nastoupila cestu modernizace. Ta s sebou přinesla jak nový přístup k hygieně, tak cílevědomou prevenci nemocí i jejich stále úspěšnější léčbu. S těmito změnami souviselo i snížení míry úmrtnosti a prodloužení délky života, které spolu se snižováním počtu narozených dětí znamenalo, že populace začala demograficky stárnout. Těmto změnám se později dostalo souhrnného názvu demografická revoluce.

České země si v 19. století udržovaly stabilní populační růst založený na vysoké manželské plodnosti, což vedlo k tomu, se počet jejich obyvatel v této době zdvojnásobil. Čechy s Moravou pařily k nejlidnatějším rakouským zemím, žila zde asi třetina obyvatel Předlitavska. Na konci 18. století měly České země více než 4,8 miliónu obyvatel, před první světovou válkou počet obyvatel přesáhl již 10 miliónů. Populační růst však zde nebyl tak rychlý jako v některých jiných rakouských zemích – v tomto ohledu patřily České země s výjimkou Slezska spíše k rakouskému průměru. Nižší tempo populačního růstu lze přičíst na vrub vysoké → emigraci, jejíž vinou přicházely České země zhruba od druhé třetiny 19. století trvale až o třetinu přirozeného přírůstku.

V rámci Evropy přineslo 19. století poměrně značnou diferenciaci demografického vývoje. Nejdynamičtější růst prodělaly ty země, v nichž došlo k výraznému snížení úmrtnosti za situace, kdy stále přetrvávala vysoká úroveň porodnosti (Velká Británie). Naopak ve Francii se kvůli relativně nízké porodnosti zvyšoval počet obyvatel v 19. století mnohem pomaleji než v jiných evropských zemích. Bylo to proto, že se zde nejdříve z celé Evropy začaly projevovat změny reprodukčního chování, tj. omezování počtu narozených dětí podle přání rodičů. Tato tendence, se v závěru 19. století vyskytovala i v dalších vyspělých evropských zemích s vyšším podílem městského obyvatelstva (v Anglii, ve skandinávských zemích, v Německu, v Rakousku). V Českých zemích se začala uplatňovat od 60. let 19. století, a to nejprve v Praze a na Liberecku, v 80. letech v jejich širším zázemí a během první dekády 20. století tento model chování dorazil také do podhorských oblastí Čech, na Moravu a do rakouské části Slezska. Generace žen narozená v 70. letech 19. století, která většinu dětí porodila před začátkem → první světové války, přivedla ve srovnání s ženami narozenými o sto let dříve na svět jen polovinu dětí. Rychle se začal snižovat především podíl žen, které porodily alespoň 4 děti.

V 19. století došlo rovněž ke zvýšení podílu dětí narozených mimo manželství. Ještě v 18. století bylo obvyklé, že ze sta narozených měly nemanželský původ v průměru pouze dvě až čtyři děti. Od 20. let 19. století se však tato situace vlivem celospolečenské transformace změnila. Počet dětí nenarozených v manželství se začal rychle zvyšovat, a to především u matek německé národnosti. V nižších sociálních vrstvách se začaly objevovat případy, kdy muž a žena spolu žili nesezdáni a v rámci tohoto soužití přiváděli na svět i děti. Zároveň docházelo častěji i k tomu, že muž se ke svému nemanželskému dítěti přihlásil, případně ho legitimizoval pozdějším sňatkem s jeho matkou. Podíl dětí narozených mimo manželství dosáhl svého maxima v letech 1810–1840, kdy se pohyboval kolem 14 %. Poté se mírně snížil, nicméně až do poloviny 20. století nepoklesl pod 10 %.

I přes počínající změny v porodnosti lze konstatovat, že hlavním rysem české populace 19. století byl stále vysoký podíl dětské složky. Dětí do 15 let byla ve společnosti stabilně asi jedna třetina, dalšími zhruba 12 % byla zastoupena mládež ve věku 15–20 let. Obyvatelstvo v reprodukčním věku (15–49 let) představovalo obvykle polovinu populace, lidí starších 50 let bylo pouze kolem 16 %; polovina z nich však zemřela ještě před dosažením 60 let, takže osob dožívajících se 70 let byla ještě na konci 19. století pouze 4 %.

Skutečnost, že česká populace byla po celé 19. století „mladá“, s poměrně nízkým podílem starých osob, byla způsobena především vysokou úrovní kojenecké úmrtnosti. Až polovina narozených umírala totiž v dětském věku, a neměla tedy šanci se stáří vůbec dožít. Ještě po roce 1850 bylo obvyklé, že se prvních narozenin nedožila čtvrtina dětí, v Praze pak dokonce až polovina (k čemuž ale významně přispívala zdejší zemská porodnice s nalezincem, neboť úmrtnost odložených dětí byla obzvlášť vysoká). Nejkritičtější byly pro dítě první dny po narození, polovina dětí zemřelých do 1 roku se nedožila ani jednoho měsíce. Kojenecká úmrtnost byla do značné míry závislá na sociálním prostředí, do něhož se dítě narodilo. Zvyšovala se v oblastech, v nichž docházelo k rozvoji průmyslu, kde byla obvyklá vysoká zaměstnanost žen. Matky zaměstnané mimo domov v továrnách nebo pracující v zemědělství v oblastech s intenzivní výrobou nemohly svým dětem věnovat potřebnou péči. Zpravidla přestávaly brzy kojit a jejich děti pak obvykle dostávaly zcela nevhodnou náhradní stravu, jejíž kvalita se zlepšila až v samém závěru 19. století po rozšíření pasterizace mléka a zkvalitnění pitné vody. Vyšší úmrtnost byla častá i u nemanželských dětí, jejichž matky měly jen omezenou možnost, jak se o dítě postarat. Odložením do nalezince se vyhlídky těchto dětí nezlepšily, ba právě naopak, polovina těchto dětí zemřela do jednoho roku od narození.

Úroveň kojenecké úmrtnosti, které dosahovaly České země v druhé polovině 19. století, patřila v Evropě spíše k vyšší. Byla dvojnásobná ve srovnání s vyspělými zeměmi, mezi něž se v tomto ohledu řadily Anglie, Francie, Belgie nebo Dánsko. K poklesu kojenecké úmrtnosti docházelo jen velmi pomalu. Na konci 19. století umírala stále pětina narozených dětí před dosažením prvních narozenin. Kojenecká úmrtnost tak v zásadě byla po celé 19. století na stejné úrovni jako dříve, výrazněji začala klesat od 90. let 19. století.

Vysoká kojenecká úmrtnost negativně ovlivňovala průměrnou délku lidského života. Její hodnota v 18. století nedosahovala ani třiceti let a příliš se nezvýšila ani ve stoletím následujícím. Nicméně úmrtností poměry dospělých osob se díky rozvoji lékařské vědy a důslednějšímu uplatňování hygienických zásad přece jen zlepšovaly. K lepším podmínkám přispěla i modernizace → zemědělství, která s sebou přinášela díky kvalitnější, vydatnější a pestřejší stravě i růst životní úrovně obyvatelstva. Osoby, které přežily kritický dětský věk, měly ve druhé polovině 19. století naději, že se dožijí více než 55 let, v roce 1910 žili tito lidé v průměru více než 61 let. Již v 19. století bylo obvyklé, že se vyššího věku dožívaly častěji ženy než muži. Největší nebezpečí poté, co z Evropy vymizel mor, představovaly infekční nemoci, jako byly tyfus, černé neštovice, spála nebo záškrt. Úmrtnost na tyto choroby se však v průběhu 19. století úspěšně dařilo snižovat. Od třicátých let však Evropu začala sužovat nová choroba, cholera, která sem byla zavlečena z Asie, čím dál více se rozšiřovala i plicní tuberkulóza.

Skutečnost, že se lidé dožívali čím dál vyššího věku, měla vliv i na délku manželství. Zvyšovala se šance manželů na společný život ve stáří. Ubývalo tak sňatků, v nichž byl jeden ze snoubenců již ovdovělý. Podíl tzv. protogamních sňatků, které mezi sebou uzavíraly svobodné osoby, stoupl ve druhé polovině 19. století z 75 % na 90 % před první světovou válkou, čímž dosáhl svého historického maxima. Poté již se tento podíl začal snižovat kvůli zvyšujícímu se počtu rozvedených osob, které znovu vstupovaly do manželství. I když byl rozvod možný již ve druhé polovině 19. století, bylo takových případů jen velmi málo. Rozvedení manželé navíc nemohli uzavřít nový sňatek, to bylo dovoleno pouze osobám rozloučeným.

Na druhou stranu na počet let strávených v manželství měl vliv i věk, v němž lidé sňatek uzavírali. Již od 18. století bylo obvyklé, že se dívky vdávaly nejčastěji mezi 22–25 lety, muži bývali v průměru o 4–5 let starší. Ve druhé čtvrtině 19. století však došlo vlivem nepříznivých ekonomických podmínek ke zvýšení tohoto průměrného sňatkového věku o 2–3 roky. Zhoršený přístup k manželství měly tradičně spíše ženy než muži. Až kolem 11 % žen se ani jednou za svůj život neprovdalo, trvale svobodných mužů byla naproti tomu jen polovina (6 %).

Populační vývoj velmi silně ovlivnily i další fenomény 19. století, jímž se staly → industrializace a → urbanizace. Již od 30. let 19. století se počet obyvatel rychle zvyšoval především v místech, kde se těžilo uhlí nebo železná ruda a kde tedy vznikaly významné průmyslové podniky (Kladensko, Ostravsko, Plzeňsko, Ústecko). Hlavním průmyslovým centrem bylo v této době moravské Brno, které se díky rozmachu textilního a strojního průmyslu stalo třetím nejprůmyslovějším městem Předlitavska. V Čechách se ve druhé polovině 19. století rychle rozvíjela Plzeň, která se stala po Praze druhým největším českým městem a předstihla tak do té doby druhý Liberec. Růst měst neovlivňoval pouze průmysl, dynamicky se rozvíjela i lázeňská města jako Karlovy Vary a Teplice. Naopak pomaleji rostla tradiční významná správní centra ležící v zemědělských oblastech bez významnější průmyslové výroby (České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Znojmo).

Jak významně změnila urbanizace rozložení obyvatelstva, je nejvíce patrné z konstatování, že zatímco před polovinou 19. století žila v městech pouze necelá pětina obyvatel Českých zemí, podíl městského obyvatelstva na začátku 20. století se již blížil k 50 %. I když v 19. století lidé opouštěli venkovské obce, neznamená to, že by vždy mířili do těch největších měst. Ještě na přelomu 19. a 20. století nebyla urbanizace v Českých zemích ve srovnání se západoevropskými zeměmi zdaleka tak rozvinutá. České země charakterizovala sice hustá síť městských sídel, tato města však zůstala malá. V roce 1910 žilo v Českých zemích v obcích nad 2000 obyvatel celkem 4,27 miliónů lidí, tedy 42 % obyvatel. Pouze necelá třetina z nich se však usadila v městech, které měly více než 10 000 obyvatel. Ještě před první světovou válkou existovala v Českých zemích pouze čtyři města, která měla více než 100 000 obyvatel: Plzeň se 111 000, Ostrava se 187 000, Brno s 217 000 a Praha s 668 tisíci. O určitém exkluzivním postavení Prahy, která dosáhla stotisícové hranice již ve dvacátých letech 19. století, svědčí i to, že byla na přelomu 19. a 20. století po Vídni a Budapešti třetím největším městem Rakouska-Uherska. Nicméně tato exkluzivita se poněkud vytrácí v mezinárodním srovnání. Praha výrazně zaostávala za řadou středoevropských měst a v pomyslném evropském žebříčku se umístila až kolem 35. místa.

To, že počet obyvatel měst nerostl tak rychle, jak by mohl, způsobila především emigrace do ciziny. Odhaduje se, že v letech 1869–1910 se z Českých zemí vystěhoval milión lidí, v městech nad 2000 obyvatel přibyly ve stejném období jen 2 milióny obyvatel, a to přesto, že v některých okresech (Český Brod, Benešov, Sedlčany, Pelhřimov, Jihlava, Havlíčkův Brod) opustila svá rodiště více než polovina obyvatel. Urbanizace měla vliv i na proměnu národnostního složení Českých zemí. Příchod jazykově českého obyvatelstva znamenal, že se většina měst v českém vnitrozemí začala již od přelomu 18. a 19. století počešťovat. Česká byla i nově se rozvíjející města, německá menšina ztrácela své pozice i v Praze. Německý ráz si udržela jádra větších moravských měst – Jihlava a Brno, počet německy mluvících obyvatel se zvyšoval v průmyslových oblastech severních Čech a v moravskoslezském regionu. Tam také směřovala početná imigrace z polské → Haliče (tehdy součásti → Rakousko-Uherska), čímž zvyšovala zastoupení obyvatel polské národnosti.

V první čtvrtině 20. století se česká společnost musela vyrovnat se značnými populačními ztrátami. První zdroj těchto ztrát představovala emigrace do ciziny, do níž před rokem 1914 odcházelo ročně asi 28 tisíc osob, což znamenalo 40 % přirozeného přírůstku. Mnohem vážnější ztráty však způsobila první světová válka, během níž zahynulo přibližně 300 tisíc mužů. Po skončení války České země postihla ještě epidemie španělské chřipky, jejíž důsledky by nebyly zdaleka tak velké, kdyby před tím nebylo obyvatelstvo oslabeno válečným strádáním (vinou nízké produktivity zemědělství během války dané nepřítomností mužů). První světová válka však měla vedle přímých populačních dopadů, které znamenaly ztráty na životě, i své nepřímé důsledky. V průběhu války se totiž značně snížila sňatečnost a porodnost. Podle odhadů se v tomto období narodilo o 550 tisíc dětí méně, než kdyby k válečnému konfliktu nedošlo. Řada žen přišla o snoubence či manžela, takže v této generaci vzrostl podíl bezdětných žen z dosud obvyklých 13 % na 20 %. Zvýšená bezdětnost se projevila i v generaci žen, narozených na počátku 20. století, neboť i tyto ženy zasáhl nedostatek mužů padlých na frontách první světové války. Důsledkem války nebyly jen bezdětné ženy; řada rodin navíc rezignovala i na druhé či další dítě.

5. Období 1918–1945

Na začátku 20. století se ještě udržoval dřívější demografický režim s vysokým podílem dětské složky, který se však v průběhu 20. a 30. let začal rychle měnit. Původní progresivní typ populace se postupně přetvářel ve stacionární, v němž počet obyvatelstva výrazně neroste, neboť se snižuje podíl dětské složky a naopak roste zastoupení starých osob. Ve třicátých letech 20. století představovaly děti do 15 let asi čtvrtinu populace. Do složení obyvatelstva výrazně zasáhla první světová válka, jejímž důsledkem bylo vychýlení poměru mezi pohlavími. Zatímco ve věkové kategorii 20–29 tehdy připadalo na 1000 žen 1004 mužů, ve věkové skupině 50–59 let byl tento poměr značně nevyrovnaný: na 1000 žen připadalo jen 848 mužů. Nepoměr mezi pohlavími se projevoval i mezi svobodnými a ovdovělými osobami. I na tomto stavu se spolupodílela válka, která řadu žen připravila o manžele a snoubence. Mezi osobami, které byly v roce 1930 starší než 50 let, žilo 9 % svobodných žen a 39 % vdov, naproti tomu svobodných mužů bylo 5 % a vdovců jen 15 %.

První světová válka zastavila dřívější příznivý vývoj úmrtnosti, která se v této době naopak zvýšila. K poklesu úmrtnosti dochází znovu od 20. let, přičemž výrazný vliv na tento trend měl především pokles kojenecké úmrtnosti, která se v průběhu 20. let snížila o čtvrtinu a ve 30. letech nadále klesala, takže před → druhou světovou válkou umírala před dosažením prvního roku života desetina narozených. Zasloužily se o to především úprava pitné vody a očkování proti nejčastějším dětským nemocem. Nejnižší kojeneckou úmrtnost měly koncem 20. let okresy Jablonec nad Nisou, Aš, Semily, Jilemnice, Liberec a Praha, naopak nejvíce kojenců umíralo v okresech Kadaň, Horšovský Týn, Žatec, Český Krumlov a Podbořany. Pokles kojenecké úmrtnosti spolu se zlepšením zdravotních podmínek měl vliv na příznivý vývoj naděje dožití, která se v letech 1920–1937 zvýšila z 49,2 roku na 58,5 roku.

Změněná společenská situace po vzniku → Československé republiky se projevila i při uzavírání sňatků. Věk způsobilosti k uzavření manželství byl snížen na 21 let, čehož využívaly především ženy, které se nyní vdávaly nejčastěji mezi 20–23 lety. Muži změnu legislativy tolik nevyužili, nicméně i oni se ženili v mladším věku než dříve, nejčastěji mezi 23–26 roky. Tento příznivý vývoj však zastavila hospodářská → krize, která sňatečnost výrazně snížila. Sňatky byly, stejně jako porody dětí, odkládány na příznivější období, což vedlo k nárůstu sňatkového věku snoubenců.

V první polovině 20. století začalo docházet ke změnám i v sezónnosti sňatků. Tato skutečnost byla způsobena prohlubující se sekularizací společnosti. Ústup od tradic, které byly určovány církví a jejím ročním cyklem, znamenal, že se začaly snižovat počty sňatků uzavíraných v listopadu a únoru a svatby se konaly v zásadě po celý rok, i když nejméně se jich stále odehrávalo v prosinci. Před polovinou 20. století začala termín svateb ovlivňovat pověra, podle níž sňatky uzavřené v květnu neměly být šťastné. Tato pověra vedla následně k masivnímu opouštění květnových svatebních termínů.

V meziválečném období se ve společnosti začal projevovat nový fenomén, kterým byla rozvodovost. Netýkala se však velkého množství vztahů, rozvodem končilo jen 5 % manželství, neboť takový konec manželství nebyl společensky ještě příliš akceptován. Největší rozvodovost existovala ve věkové skupině 30–49 let, kde se týkala asi 1,5 % mužů a 2 % žen.

Pokud jde o plodnost, lze konstatovat, že na ní se asi nejvíce projevil dopad vnějších okolností. Nejprve plodnost negativně ovlivnila první světová válka, která postihla především generaci žen narozených před koncem 19. století. I když po válce došlo ke zvýšení plodnosti, další nepříznivý zásah znamenala hospodářská krize ve 30. letech 20. století. Vlivem těchto faktorů mělo 44 % žen narozených na začátku 20. století maximálně jedno dítě, podíl žen, které měly 4 a více dětí, se pohyboval již jen kolem 15–18 %. U žen narozených po roce 1930 se tento podíl dál výrazně snížil, a to až pod hranici 5 %. Čím dál tím více se však prosazoval model rodin se dvěma dětmi, který u žen narozených před druhou světovou válkou a později již definitivně převládl. Nárůst podílu rodin se dvěma dětmi však v této době neznamenal, že by se redukoval podíl rodin se třemi dětmi. Ten byl poměrně stabilní – tři děti porodila přibližně pětina žen narozených v letech 1911–1945. Dvoudětné rodiny se zvyšovaly především na úkor rodin se čtyřmi a více dětmi a dále díky poklesu podílu bezdětných žen. Jen 3–4 % žen narozených ve 30. a 40. letech 20. století neporodila žádné dítě. Tento příznivý vývoj byl ovlivněn jednak tím, že se ve společnosti snížil počet trvale svobodných žen, a dále i pokrokem medicíny, která byla čím dál častěji schopná poradit si s příčinami neplodnosti manželských párů.

I když během první poloviny 20. století docházelo ke snižování úmrtnosti, přesto její pokles nebyl tak rychlý jako u porodnosti. To mělo za následek zpomalování přirozených přírůstků obyvatelstva. Příznivěji se úmrtnost vyvíjela u žen, což vedlo k tomu, že podíl žen se s rostoucím věkem zvyšoval na úkor mužů. Vlivem poklesu kojenecké úmrtnosti ubývalo mezi zemřelými dětí, naopak rostl podíl osob, které zemřely ve věku nad 70 let – v roce 1930 jich bylo mezi zemřelými již 40 %. Postupně se dařilo snižovat úmrtnost na infekční nemoci, hlavně na tuberkulózu. Naopak rostl počet úmrtí na cévní nemoci a novotvary.

Počet obyvatel původních Českých zemí dle údajů ze sčítání lidu v roce 1921 překročil 10 milionů a do vypuknutí druhé světové války se pak zvýšil na 10,9 milionu obyvatel. České země byly nejhustěji zabydlenou částí nově vzniklé Československé republiky. I když jejich rozloha představovala jen 56 % území ČSR, žilo zde díky hustotě 127 obyvatel na km2 celkem 73 % obyvatelstva. Situace se však dramaticky změnila po odstoupení českého → pohraničí v roce 1938. České země tímto krokem přišly o 37 % svého území, na nichž původně žilo 3,9 milionu jejich obyvatel, z nichž téměř čtvrtina byla české národnosti. Přibližně polovina Čechů vzápětí své domovy opustila a odstěhovala se do vnitrozemí, kam se na jaře 1939 přesunulo dalších 130 tisíc Čechů žijících na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Na druhou stranu vzrostla také emigrace, protože před nacismem utíkali → Židé a čeští i němečtí antifašisté (→ antifašismus).

Po vzniku → Protektorátu Čechy a Morava došlo k značnému vzestupu sňatečnosti, který byl výraznější ve vnitrozemí než na odstoupeném území. Muži české národnosti narozdíl od Němců nepodléhali vojenské službě, odchod německých mužů na frontu způsobil už ve 40. letech opětovný pokles sňatečnosti. Na nárůstu sňatečnosti v Protektorátu se podílely jednak sňatky, které byly odloženy v době ekonomické krize ve třicátých letech, jednak i tehdejší společenská situace. Sňatek totiž představoval ochranu před totálním pracovním nasazením, což vedlo k výraznému nárůstu velmi mladých snoubenců, zvláště žen. Asi třetina nevěst, které v té době vstupovaly do manželství, byla mladších než 20 let. Po vzestupu sňatků se rychle zvýšily počty narozených dětí, což bylo patrné již v roce 1939. V pohraničním území trval vzestup porodnosti jen do roku 1942, v Protektorátu dosáhl svého vrcholu v roce 1944, kdy se narodilo 152 tisíce dětí. Tato situace znamenala zvýšení úhrnné plodnosti z 1,94 v roce 1939 na 2,80 v roce 1944.

6. Období 1945–1990

Již koncem druhé světové války začal na území Českých zemí velký migrační pohyb obyvatelstva, který pokračoval i po jejím ukončení. Do Českých zemí se vrátilo asi 100 tisíc reemigrantů, zahraničních vojáků či vězňů z nacistických táborů. Do bývalého pohraničí přišlo 1,1 milionu obyvatel. Jen část však představovala původní obyvatelstvo, které muselo své domovy opustit před válkou, jen ze → Slovenska přišlo v první vlně dosídlení téměř 120 tisíc nových obyvatel.

Historicky největší migrace na našem území však byla způsobena → odsunem Němců, který byl realizován v letech 1945–1947. Celkově naše země opustily téměř tři miliony Němců, což spolu s asi 200 tisícovými válečnými ztrátami znamenalo, že počet obyvatel Českých zemí poklesl v březnu 1947 na 8,6 milionu. Počet osob německé národnosti se redukoval na 200 tisíc (do roku 1991 dále na 50 tisíc). Ve výsledku se počet obyvatel snížil ve srovnání s předválečnou situací o 20 %, podíl Němců klesl z 29 % v roce 1937 na 2,5 %. Odsun Němců se spolu s příchodem → Slováků podílel i na významné změněné etnické skladby obyvatelstva. Podíl obyvatelstva české národnosti v roce 1950 činil 93,8 %, Slováků zde bylo asi 3 % obyvatel, dále zde žilo asi 70 tisíc Poláků. Významnou etnickou skupinou, která byla v roce 1990 uznána za národnost, se stali → Romové. I když válku přežilo pouze asi 500 Romů, jejich počet během dvou poválečných let vzrostl na 17 tisíc. V roce 1970 jich zde žilo již 60–70 tisíc a v době sčítání lidu v roce 1991 se jich počet odhadoval na 160 tisíc. Tento prudký početní růst byl způsobován trvalou migrací ze Slovenska, dále však i vysokou plodností (na jednu ženu připadalo v průměru 5–6 narozených dětí).

Z hlediska demografického vývoje se česká společnost ve druhé polovině 20. století již trvale změnila na populaci stacionární. Podíl dětské složky se nadále snižoval, v roce 1970 tvořily děti do 15 let 21 % společnosti. Po druhé světové válce pokračoval několik let vzestup porodnosti, což vedlo i k zvýšení počtu dětí v rodinách. Tento příznivý vývoj byl ovlivněn i dalším snížením způsobilosti ke vstupu do manželství na 18 let. Maximum sňatků (téměř 100 tisíc) bylo uzavřeno v roce 1947 a zároveň se snížil průměrný sňatkový věk snoubenců, jenž se na dlouhou dobu dostal pod hranici 22 let u žen a 25 let u mužů. Existovala významná skupina žen (11–13 %), která do manželství vstupovala ještě dříve, než dosáhla plnoletosti. V roce 1970 bylo 58 % žen ve věku 21 let již vdaných, ženatých byla rovněž téměř polovina třiadvacetiletých mužů. Tato vysoká intenzita sňatečnosti se udržela až do 80. let 20. století, kdy byla podporována i politicky zavedením výhodných novomanželských půjček. Výrazně poklesl podíl osob, které nikdy neuzavřely sňatek, na druhou stranu se zvýšil podíl osob žijících v opakovaných manželstvích.

Vysokou sňatečnost však doprovázela zvyšující se rozvodovost, k níž přispěla i zákonná opatření přijatá v 50.–70. letech, která rozvod usnadňovala. Jestliže začátkem 50. let připadalo na 100 sňatků 13 rozvodů, v letech 1970–1974 pak 25 rozvodů, na konci 80. let již pak 37 rozvodů. Ve druhé polovině 20. století došlo poprvé ke změně poměru svobodných mužů a žen. Zatímco dosud býval ve společnosti tradiční vyšší podíl trvale svobodných žen než mužů, v roce 1970 byl podíl žen, které byly ve věku 40–49 let stále svobodné 4,3 %, podíl svobodných mužů čítal 6,2 % .

Nejen vlivem rostoucí rozvodovosti se začal v 60. letech 20. století snižovat podíl osob žijících v manželství. Důsledkem nadúmrtnosti mužů rychle rostl podíl žen, které se po dosažení 55 let staly vdovami, naopak muži měli větší naději, že dožijí svůj život jako ženatí. V roce 1970 připadalo na 1000 žen starších 50 let 771 mužů, ve věkové skupině osob starších 70 let bylo však mužů již pouze 562. V šedesáti letech byla ovdovělá čtvrtina žen, ale jen 5 % mužů, v 70 letech žilo ve vdovském stavu 52 % žen, avšak pouze 15 % mužů.

V 50. letech 20. století byla vysoká vlna poválečné plodnosti vystřídána plynulým poklesem, jejž ovlivnila i politická situace a měnová reforma v roce 1953. Situace rodin s dětmi se zhoršila, náklady na dvě děti po měnové reformě se rovnaly nákladům na tři děti v období před ní. Výrazný zásah do úrovně reprodukce znamenalo přijetí zákona o umělém přerušení těhotenství v roce 1957. Značně se snížila plodnost žen nad 25 a hlavně nad 30 let, neboť se přestaly rodit třetí a další nechtěné děti. Úhrnná plodnost klesla z 2,48 v roce 1957 na 2,18 v roce 1970. Nejnižší plodnost byla dosažena v roce 1968, kdy bylo vykonáno 52 interrupcí na 100 živě narozených dětí. Čtvrtina těhotenství tak v této době skončila umělým přerušením, později se tento podíl ještě zvýšil na téměř třetinu, neboť interrupce nahrazovaly málo používanou antikoncepci. I když v první polovině 70. let díky pronatalitním opatřením počet interrupcí poklesl, ve druhé polovině 80. let se opět významně zvýšil. Důvodem bylo zavádění tzv. miniinterupcí, což si vyžádalo zrušení dřívějších interrupčních komisí. Tento krok měl za následek, že v letech 1987–1990 bylo provedeno kolem 107 tisíc interrupcí ročně.

Začátkem 70. let 20. století však došlo k významnému vzestupu porodnosti, který byl způsoben tím, že do reprodukce vstupovaly silné populační ročníky narozené ve 40. letech. Tento trend byl navíc umocněn pronatalitními politickými opatřeními, mezi něž patřilo prodloužení placené mateřské dovolené na 26 týdnů, postupné zvyšování přídavků na děti s preferencí třetího a čtvrtého dítěte a zavedení mateřského příspěvku vypláceného do dvou let nejmladšího dítěte. Vzestup porodnosti měl svůj vrchol v letech 1973–1975 (v roce 1974 se narodilo téměř 200 tisíc dětí). Zvýšená porodnost se udržela ještě do konce 80. let, pak se však začala snižovat, takže úhrnná plodnost koncem 80. letech klesla pod hodnotu 1,9. I v této době přiváděly děti na svět především mladé ženy. Průměrný věk rodících žen nedosahoval ani 25 let, u prvorodiček byl pak 22,5 roku.

V průběhu druhé poloviny 20. století došlo i ke změnám v podílu dětí narozených mimo manželství. Celostátně totiž došlo k jeho výraznému poklesu, takže až do poloviny 80. let osciloval kolem 5 %, tedy stejně jako na přelomu 18. a 19. století. Ve druhé polovině 80. let pak tento podíl poněkud stoupl a dosahoval 8 %.

Úmrtnostní poměry se výrazně zlepšovaly po druhé světové válce, především díky výraznému zkvalitnění lékařské péče o novorozence a malé děti. Ve druhé polovině 60. let 20. století se však pokles úmrtnosti zastavil. Naděje na dožití, která začátkem 60. let dosáhla 67,6 let u mužů a 73,4 let u žen, se na přelomu 60. a 70. let dokonce snížila. Bylo to způsobeno tím, že se v podstatě neměnily životní podmínky dospělého obyvatelstva, v případě mužů se naopak spíše zhoršily, naděje dožití mužů stagnovala či klesala vinou vyšší úmrtnosti mužů na nemoci oběhového systému. Obecně se zvyšoval výskyt i dalších civilizačních nemocí, zejména zhoubných novotvarů. Úmrtností poměry se až do konce 80. let nezlepšily. Příznivější vývoj lze sledovat u kojenecké úmrtnosti, která klesala po celé 20. století s výjimkou druhé světové války, která přinesla přechodné zvýšení kojenecké úmrtnosti až na 124 promile. Od 50. let však již dochází k jejímu rychlému poklesu, v letech 1956–1975 dosahovala jen 20–25 promile a do konce 80. let se snížila na pouhých 10 promile a patřila k nejnižším v Evropě.

7. Období po roce 1990

Rok 1989 neznamenal jen zlom v politickém životě, ale do značné míry přinesl i proměnu demografického chování. Změněné společenské podmínky rozšířily možnosti studia a cestování a poskytly mladým lidem jiné příležitosti seberealizace, než jim nabízelo založení rodiny. Po roce 1993 došlo k rychlému poklesu počtu narozených dětí, a to i přesto, že dospěla početně silná generace žen narozených v 70. letech 20. století. V letech 1995–2004 se ročně rodilo 90–97 tisíc dětí. Nelze však říci, že by šlo o odložené porody. I když se porodnost po roce 2005 začala zvyšovat, dosažené maximum necelých 120 tisíc porodů v roce 2008 nesvědčí o tom, že by ženy narozené v 70. letech dosáhly takové plodnosti jako generace jejich matek. Úhrnná plodnost totiž v závěru 20. století poklesla až k hodnotě 1,13. Ačkoli podobný pokles vykazovala i řada dalších evropských zemí, přesto tato hodnota představovala druhou nejnižší plodnost v Evropě. Přes zlepšené úmrtností poměry tak byl tehdy poprvé po dlouhé době zaznamenán záporný přirozený přírůstek, jenž se udržel až do roku 2006.

Změnu v reprodukčním chování dokresluje i průměrný věk rodících žen. Ten začal v průběhu 90. let poměrně rychle stoupat, takže v roce 2000 dosáhl 27,2 let a v roce 2010 již 29,6 let. Nejznatelnější byl tento nárůst u prvorodiček, jimž bylo v roce 2010 průměrně již 27,7 let, což znamená zvýšení o pět let oproti roku 1993. K výrazné změně došlo i v rodinném stavu rodících žen. Jestliže v roce 1993 byl podíl dětí narozených mimo manželství 12,7 %, v roce 2002 přesáhl 25 % a v roce 2013 se přiblížil dokonce 50 %. Tato situace však zdaleka neznamená, že by se děti narodily do neúplných rodin. Svědčí o proměně vztahu mladých lidí k hodnotě, kterou představuje manželství. Názor, že není třeba přivádět na svět děti do svazků, které by byly úředně potvrzené, se ukazuje být rozšířen především mezi ženami s nižším vzděláním, kde formální soužití může být pociťováno i ekonomicky výhodnější než manželství. U žen, které dosáhly maximálně základního vzdělání, byl totiž podíl dětí narozených mimo manželství v roce 2010 téměř 75 %, mezi středoškolačkami s maturitou 35 %, zatímco vysokoškolačky se k porodu dítěte bez předchozí svatby uchylovaly pouze z 22 %.

Je tedy zřejmé, že od 90. let výrazně klesla i sňatečnost. Počet sňatků na 1000 obyvatel, který se od začátku 60. let až do konce 80. let 20. století pohyboval mezi hodnotami 8–9, poklesl po roce 1995 až k hodnotě 5 sňatků na 1000 obyvatel. Zároveň se udržela i vysoká rozvodovost, která se v 70.–90. letech nadále zvyšovala. Výrazně se tak snížil počet lidí žijících v manželství, což bylo způsobeno i změnou hodnotového sytému generace narozené v poslední třetině 20. století. Česká republika se na přelomu 20. a 21. století přiřadila k zemím, v nichž lidé vstupovali do prvního manželství spíše ve vyšším věku a v menší intenzitě. Jestliže v roce 1989 uzavřelo manželství do 30 let věku 80 % svobodných mužů a 92 % svobodných žen, v roce 2004 to bylo již jen 37 % mužů a 53 % žen. Průměrný sňatkový věk se na začátku 21. století pohyboval již kolem 30 let u mužů a 27–28 let u žen. Nadále pokračoval trend, kdy trvale svobodnými zůstávali spíše muži než ženy. V roce 2001 bylo 10,4 % mužů, jimž bylo mezi 40–49 lety, stále svobodných, stejně starých žen ve svobodném stavu byla jen 4 %.

Po nepříznivém období, které trvalo až do poloviny 80. let, došlo koncem 20. století k poklesu úmrtnosti. Úmrtnostní poměry zůstávaly nadále lepší u žen než u mužů – v letech 1960–1990 se naděje na dožití u mužů nezměnila, u žen však vrostla o 2 roky, takže rozdíly mezi oběma pohlavími se nadále zvětšovaly. Po roce 1990 však naděje na dožití rostla rychleji u mužů než u žen, což způsobilo sblížení úrovně úmrtnosti obou pohlaví (naděje na dožití v roce 1990 činila u mužů 67,5 roku a do roku 2012 se zvýšila na hodnotu 75 let, u žen byla výchozí hodnota v roce 1990 75,4 roku, do roku 2012 narostla na 80,9 roku). Ženy se tak stávaly vdovami v pozdějším věku než dříve – v roce 2012 bylo ve věku 60 let vdovou 12 % žen, vdovcem pak 3 % mužů, ze sedmdesátníků žilo ve vdovském stavu 34 % žen a 8 % mužů. Přibylo ale rozvedených, a to i ve starším věku: z 60letých žen bylo v roce 2012 rozvedených již 19 %, ze 70 letých 12 %, z mužů šlo o 18 % z šedesátníků a 10 % ze sedmdesátiletých mužů. Mezi příčinami smrti dominují od 70. let nemoci oběhové soustavy, na něž umírá více než polovina lidí. Nárůst zaznamenaly i novotvary, které jsou v současnosti příčinou asi čtvrtiny úmrtí. Stále větší váhu mají vnější příčiny smrti, zejména u mladých mužů, takže roste nadúmrtnost mužů ve věku 15–35 let. Pokles kojenecké úmrtnosti se nezastavil ani po roce 1990. Naopak se postupně dostala až pod hranici 3 promile (roku 2012 dosáhla historického minima 2,6 promile), což je hodnota, kterou v současnosti dosahuje pouze 7 zemí ve světě.

Celkově lze konstatovat, že populaci ze začátku 21. století je možné označit jako regresivní, neboť silně poklesl podíl dětské složky (v roce 2012 byl podíl dětí do 15 let jen 15 %). Populace významně stárne, k čemuž přispívá i to, že důchodového věku se začaly dožívat silné populační ročníky narozené ve 40. letech 20. století. V roce 2012 tak byla starší 50 let již více než třetina obyvatelstva České republiky, osob starších než 65 let pak bylo 16 %, tedy více než dětí do 15 let.

Literatura

Vladimír Srb – Václav Haas, Statistika příčin smrti a statistická klasifikace nemocí, úrazů a příčin smrti v Československu, Praha 1956
; Vladimír Srb – Milan Kučera, Vývoj obyvatelstva českých zemí v XIX. století, in: Statistika a demografie I, Praha 1959, s. 109–156
; Obyvatelstvo českých zemí v letech 1754–1918, I. 1754–1865, Praha 1978
; Ludmila Fialová, Ein Beitrag zur Erforschung der Entwicklung der Säuglingssterblichkeit in den Böhmischen Ländern in den Jahren 1870–1930, Historická demografie 15, 1986, s. 457–479
; táž, Vývoj sňatečnosti a plodnosti obyvatelstva českých zemí v 19. století, Historická demografie 12, 1987, s. 207–242
; táž, Obyvatelstvo českých zemí od poloviny 18. století do roku 1918, in: František Dudek – Jan Hájek, Historický rámec vývoje pojišťovnictví v Československu do roku 1918. Praha 1987, s. 93–112
; Zdeněk Boháč, Postup osídlení a demografický vývoj českých zemí do 15. století, Historická demografie 12, 1987, s. 59–87
; Ludmila Fialová, Obyvatelstvo podle věku a rodinného stavu v Československu po roce 1945, Demografie 33, 1991, s. 114–120
; Jitka Rychtaříková, Reprodukce obyvatelstva 1980–1991 podle dat sčítání, Demografie 36, 1994, s. 12–14
; Ludmila Fialová – Milan Kučera, Demografické chování obyvatelstva České republiky během přeměny společnosti po roce 1989, Praha 1996
; Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996
; Ludmila Fialová, Sňatečnost obyvatelstva v českých zemích v 19. století, in: Studie k sociálním dějinám 19. století, Opava – Praha – Kutná Hora 1997, s. 45–58
; Vnější příčiny úmrtí v České republice v letech 1919–1996, Praha 1997
; Darek Pikálek, Změny v řádu vymírání české populace v letech 1900 až 1960, Demografie 39, 1997, s. 94–100
; Jiří Večerník (ed.), Zpráva o vývoji české společnosti 1989–1998, Praha 1998
; Tomáš Fiala, Vývoj manželské plodnosti prvního pořadí v České republice během posledních padesáti let, Demografie 43, 2001, s. 93–110
; Ladislav Rabušic, Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě, Praha 2001
; Pavla Horská – Eduard Maur – Jiří Musil, Zrod velkoměsta, Praha – Litomyšl 2002
; Olga Nováková, Úmrtnost kojenců a mladších dětí v 19. a 1. polovině 20. století, Demografie 45, 2003, s. 177–188
; Tomáš Sobotka, Změny v časování mateřství a pokles plodnosti v České republice v 90. letech, Demografie 45, 2003, s. 77–87
; Vladimír Srb – Jarmila Molinová, Střední délka života (naděje dožití) obyvatelstva v českých zemích v 8. až 20. století, Demografie 45, 2003, s. 189–196
; Vladimír Srb, 1000 let obyvatelstva českých zemí, Praha 2004
; Statistický lexikon obcí České republiky 2005, Praha 2005
; Ludmila Fialová, Některé aspekty vývoje sňatečnosti v České republice v nové době z pohledu demografie, in: Martina Halířová (ed.), Oznamuje se láskám našim... aneb svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Sborník z konference konané 13. – 14. září 2007 ve Východočeském muzeu v Pardubicích, Pardubice 2007, s. 57–60
; Ludmila Fialová, Změny v charakteru mimomanželské plodnosti v českých zemích od 18. století, Demografie 49, 2007, s. 230–243
; Vnější příčiny úmrtí v ČR v letech 1994 až 2006, Praha 2007
; Populační vývoj České republiky 2007, Praha 2008
; Boris Burcin – Tomáš Kučera, Strukturální změny úmrtnosti v českých zemích a na Slovensku mezi roky 1991 a 2006, Demografie 50, 2008, s. 173–185.

Alice Velková