dominikáni

I. Charakteristika; II. Vznik dominikánského řádu; III. Dominikáni v Českých zemích.

I. Charakteristika

Řád bratří kazatelů, nazývaný podle svého zakladatele dominikáni, vznikl jako druhý z velkých → žebravých řádů → katolické církve. Hlásí se k → řeholi sv. Augustina, jež byla doplněna o prvky ze stanov → premonstrátů. K jeho hlavním úkolům patří kazatelství a misijní činnost. Velký důraz je přitom kladen na vědeckou práci, takže řád má dnes i vlastní univerzity.

V čele řádu stojí → generál (magistr řádu), k němuž jsou všichni členové vázáni slibem poslušnosti. Je volen generální → kapitulou na devět let, většinou však vykonával svoji funkci doživotně. Řídí celou instituci za pomoci několika asistentů, které sám jmenuje na základě návrhů, jež mu předkládají → provincie. Od počátku 20. století je sídlem vrcholných institucí řádu jeden z nejstarších dominikánských konventů, existující u kostela Santa Sabina v Římě. Řád je teritoriálně rozdělen do provincií. V čele každé z nich stojí provinční převor (→ provinciál), volený provinční kapitulou. Každá provincie se skládá z většího počtu → konventů (převorství). Představeným konventu bývá → převor, zatímco menší řeholní domy vede → superior.

Jako řeholní oděv je užíván bílý hábit přepásaný koženým opaskem s růžencem. Bílý bývá i škapulíř s kapucí, pouze u laických bratří je černý. Na cestách dominikáni užívají dlouhý černý plášť s kapucí.

K nejznámějším členům řádu patří vedle jeho zakladatele sv. Dominika například představitel vrcholné → scholastiky Albert Veliký (1193–1280), florentský reformátor Girolamo Savonarola (1452–1498) nebo renesanční filozof Giordano Bruno (1548–1600). Výjimečného uznání se dostalo Tomáši Akvinskému (1224/5–1274), jehož učení se stalo již ve 14. století oficiální naukou řádu a později i celé katolické církve.

II. Vznik dominikánského řádu

Řád bratří kazatelů vznikl z iniciativy kastilského šlechtice a duchovního Dominika Guzmána (Domingo de Guzmán, asi 1170–1221). Dominik byl kanovníkem v kastilském městě Osma a v roce 1203 doprovázel svého biskupa Diega při jeho diplomatické cestě po jižní Francii. Oba Španělé zjistili neúčinnost dosavadní polemiky katolické církve proti katarům, a proto se ji rozhodli pojmout odlišným způsobem, při němž prakticky aplikovali středověkou myšlenku apoštolského života. Spolu se svými přívrženci začali pěšky a bez majetku putovat mezi jihofrancouzskými městy, kázat proti katarskému učení a utkávat se v disputacích s jeho obhájci. Existenci nového řeholního společenství schválil papež Honorius III. v roce 1216.

Řád měl zprvu své centrum v Toulouse, Dominik se však rozhodl rozšířit jeho působení i mimo oblast toulouského biskupství. V roce 1218 Honorius III. vyhověl jeho žádosti a dal novému bratrstvu právo kázat po celém světě. Bratři nejprve zamířili do severní Francie, Itálie a Španělska, ale ještě za Dominikova života začali pronikat i do vzdálenějších zemí. Řád se již ve svých počátcích cílevědomě orientoval na městské prostředí a jeho rychlý úspěch proto souvisel s prudkým rozvojem → měst v době vrcholného středověku. Zvláštní důraz byl přitom kladen na prosazení řádu v univerzitních městech, jako byla Paříž či Bologna. V této strategii, jež souvisela se zájmem o náležité teologické vzdělání řádových kazatelů, se projevovala snaha o jejich dostatečnou ideovou výzbroj při potírání → kacířství a zároveň i o udržení vzdělanosti ve službách církve.

Ještě za Dominikova života se začala formovat i ženská a laická větev řádu, tzv. druhý (→ dominikánky) a třetí řád (→ terciář). Poslední z nich, nazývaný dnes Laická sdružení sv. Dominika, utvořily skupiny laických kajícníků, které se zformovaly kolem dominikánských → konventů a jež někdy plnily (hlavně v počátcích) také funkci jejich ochrany. Rychlé šíření řádu pokračovalo i po Dominikově smrti (zemřel 1221, 1234 byl prohlášen za svatého) a již v průběhu 13. století se počet jeho mnichů přehoupl přes 10 000 (na počátku 21. století se k řádu sv. Dominika hlásilo přes 6000 mnichů, 2000 mnišek a 70 000 laiků). Rychle vzrůstala i prestiž řádu; již s ohledem na teologickou vybavenost jeho členů mu býval často svěřován například výkon → inkvizice. Prudký početní nárůst se zřetelně zpomalil až ve 14. století. Řád pozvolna omezil i platnost zásady apoštolské chudoby, kterou však nikdy nepřijal v tak radikální podobě jako někteří stoupenci Františka z Assisi (→ františkáni, → minorité). Od 15. století dostaly jednotlivé konventy a řád jako celek právo nabývat i nemovitý majetek, přitom však zůstal v platnosti požadavek osobní chudoby.

III. Dominikáni v Českých zemích

Do Českých zemí pronikli dominikáni na sklonku vlády Přemysla Otakara I. Nejstarší dominikánský → klášter vznikl v Praze kolem roku 1226, patrně osazením z Polska. Konvent nejprve sídlil u kostela sv. Klimenta na Poříčí, ještě ve třicátých letech 13. století však získal atraktivnější umístění u kostela sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Nový řád se prosazoval mimořádně rychle, takže již kolem poloviny 13. století existovalo asi deset dalších konventů v jiných městech Čech (Hradec Králové, Sezimovo Ústí, Litoměřice, Písek, Turnov, Jablonné) a Moravy (Olomouc, Brno, Jihlava, Znojmo). Do počátku 14. století se jejich počet ještě zdvojnásobil; narostl zejména ve vlastních Čechách (Kolín, České Budějovice, Nymburk, Český Brod, Klatovy, Louny, Chrudim, Cheb, Beroun, Plzeň), ale rozšířil se i na Moravě (Uherský Brod, Šumperk) a ve Slezsku (Opava). Na této úrovni setrvala síť dominikánských konventů v Českých zemích až do výbuchu → husitské revoluce.

Na rozdíl od většiny starších řádů byly dominikánské kláštery, v souladu s programovým zacílením žebravých řádů, zakládány ve městech a jejich rozvoj tak úzce souvisel s → urbanizací Českých zemí v době vrcholného středověku. Většina těchto fundací se týkala → královských měst, pouze několik z nich se objevilo v městech → poddanských. Klášterní budovy zpravidla vyrůstaly v bezprostřední blízkosti městských hradeb, neboť podle záměru jejich zakladatele měly rovněž napomáhat ke zpevnění městského opevnění. Areálům dominikánských klášterů připadaly občas i reprezentační funkce širšího významu; např. kláštery v Brně, Olomouci a Jihlavě prosluly i jako místa konání moravských → zemských sněmů či moravského → zemského soudu.

Dominikánské kláštery v Českých zemích zprvu náležely k polské provincii, samostatná česká provincie vznikla až v roce 1301. 14. století je zároveň dobou, kdy význam dominikánského řádu v dějinách Českých zemí vyvrcholil. Nejpozději od roku 1318 se dominikáni podíleli na zdejší inkvizici (zejména na potlačování → valdenství v jihovýchodních Čechách v první polovině 14. století). V souvislosti s přípravami založení → univerzity v Praze vzniklo v roce 1348 nejvýznamnější dominikánské učiliště v provincii, › generální studium při konventu sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Dominikánští učenci pak rozhodujícím způsobem pomáhali zajišťovat chod teologické fakulty (v druhé polovině 14. století na ní přednášeli i významní evropští představitelé dominikánského řádu, včetně profesorů z pařížské Sorbonny). Členové řádu měli rovněž klíčový podíl na přípravě prvního úplného překladu → bible do češtiny.

Stejně jako ostatní žebravé řády bývali dominikáni v častých rozepřích se světským → klérem, hlavně však byli tvrdě kritizováni nastupujícím → reformním hnutím. Za → husitských válek došlo k dočasné likvidaci téměř všech dominikánských klášterů v Čechách (kromě českobudějovického a chebského, jenž zůstával až do roku 1608 součástí saské provincie) a dvou klášterů na Moravě (Uherský Brod, Šumperk). Těžiště provincie se proto přesunulo na Moravu, kde vzrostl zvláště význam olomouckého konventu, při němž bylo v roce 1493 zřízeno hlavní řádové studium české provincie a kde rovněž fungoval inkvizitorský úřad pro Čechy a Moravu. Některé zničené kláštery byly postupně obnoveny; na Moravě se to týkalo obou zaniklých konventů, zatímco v Čechách dlouhodoběji oživily činnost pouze kláštery v Praze, v Plzni, v Litoměřicích a v Jablonném. Často však tyto konventy jenom živořily, aniž by mohly opět dosáhnout postavení, které zaujímaly v době předhusitské. V 16. století byl navíc úpadek české provincie dovršen příchodem → reformace. Znovu poklesl počet řeholníků a v důsledku → sekularizace se silně ztenčilo i jejich majetkové zázemí. Z některých měst byli dominikáni zcela vyhnáni (Uherský Brod, Šumperk). Česká provincie přišla i o své sídlo u kostela sv. Klimenta na Starém Městě pražském, neboť ho v roce 1556 musela postoupit → jezuitům výměnou za klášter sv. Anežky Na Františku, který dříve patřil → klariskám; tam však komunita nezůstala natrvalo, ale přestěhovala se ke sv. Jiljí (1626) a na Malou Stranu, kde na počátku 17. století získává od kapituly bývalý konvent magdalenitek (zanikl 1420).

Výrazné oživení přinesla české dominikánské provincii teprve → rekatolizace. S obnovou konventů, která navázala na snahy z počátku 17. století, se začalo již ve 20. letech (1618 Jihlava, 1622 Klatovy, 1623 Šumperk, 1630 Písek, 1667 Nymburk). Ke skutečnému rozmachu řádu došlo teprve ve druhé polovině 17. století, neboť ještě visitační zpráva Tomase de Sarria (1647) dokládá špatný stav provincie. Proto byli představení provincie dosazováni shora. Prvním v Čechách zvoleným provinciálem se stal roku 1662 Albert František Seidel.

Objevily se i zcela nové fundace, a to především na Moravě (menší klášter v Boskovicích a → rezidence v Těšanech a Tvořihrázi). V Čechách se poslední úspěšné založení zcela nového dominikánského konventu v Čechách uskutečnilo již roku 1617 v Ústí nad Labem (pokus z konce 17. století o založení kláštera v Nových Dvorech nebyl zcela úspěšný). Česká provincie se navíc rozrostla o řadu slezských konventů, které k ní byly inkorporovány na počátku 18. století (1706; k prvnímu neúspěšnému pokusu došlo v polovině 17. století), ale po prohrané válce Rakouska s Pruskem a ztrátě většiny → Slezska v roce 1742 byly od ní znovu odtrženy (kromě klášterů v Opavě a v Těšíně).

Změnilo se znovu sídlo provincie; provinciál, který původně pobýval u sv. Klimenta, se v roce 1626 přestěhoval od sv. Anežky ke kostelu sv. Jiljí na Starém Městě pražském. Sem bylo přeneseno či spíše zde nově zřízeno → generální řádové studium, jehož rozvoj nastal také až ve druhé polovině 17. století. Zajišťovalo vzdělání řádových kněží, ale bylo i místem působení dominikánských intelektuálů. Školy vznikaly i při dalších konventech (Brno sv. Michal, Praha sv. Máří Magdaléna – studium formale; studium morale při většině větších konventů).

Pro řádný chod provincie byl nezbytný noviciát, jenž snad fungoval nejprve v Praze (u sv. Máří Magdalény) a v Litoměřicích a do roku 1654 v Litoměřicích a nově též v Brně. Nový rozmach dominikánského řádu byl v Českých zemích provázen čilou stavební aktivitou, šířením růžencových bratrstev (→ náboženská bratrstva), počet členů se ve druhé polovině 18. století pohyboval kolem 600.

Vývoj české provincie stále výrazněji ovlivňovaly zásahy ze strany státu. Díky tereziánským školským reformám byli dominikánští učenci opět uvedeni na pražskou univerzitu. V intencích → osvícenství byl ale také například vydán zákaz zakládání nových konventů, neboť byly chápány jako neužitečné. Mnohem pronikavější důsledky měly → josefinské reformy. V letech 1784–1790 došlo ke zrušení většiny dominikánských klášterů; v Čechách a na Moravě jich zůstalo zachováno pouze pět (v Praze, Litoměřicích, Olomouci, Znojmě a Uherském Brodě). Rozhodnutí Josefa II. bylo pro dominikány o to tíživější, že zároveň byly dočasně zrušeny i ostatní větve řádu (tj. dominikánky a třetí řád), růžencová bratrstva byla rozpuštěna atd.

Ani částečné odvolání těchto ustanovení po Josefově smrti, ani pozdější obnovení některých ze zrušených konventů (v Chebu a Ústí nad Labem) již neznamenalo návrat dominikánů k jejich dřívějšímu postavení. Poměrně malý počet řeholníků v české i rakouské provincii vedl v roce 1856 k vytvoření říšské provincie. Počet mnichů však postupně vzrůstal, takže česká provincie mohla být znovu obnovena už v roce 1905. Od dvacátých let 20. století byly za její hranice pokládány hranice → Československa. V tu dobu byla provincie tvořena 11 konventy (nově vznikly kláštery v Plzni, v Českých Budějovicích a v Třeboni, do její správy přibyl konvent v Košicích), po → vizitaci z roku 1933 byl však jejich počet redukován na osm (byly zrušeny kláštery v Ústí nad Labem, Chebu a Třeboni). Širší společenská aktivita dominikánů se rozebíhala několika směry: konali četné lidové misie, působili v katolických → náboženských spolcích, publikovali odborné a popularizační práce. Vydávání dominikánské literatury se v letech 1927–1948 ujalo nakladatelství Krystal, ve kterém například vyšel jediný dosavadní překlad Teologické sumy Tomáše Akvinského do češtiny.

Po → Mnichovské dohodě a zániku ČSR se dominikánská provincie prakticky rozpadla. Některé klášterní budovy byly obsazeny, v → koncentračních táborech a věznicích zahynulo několik dominikánů. Nový úder pro řád přinesl vývoj po → únorovém převratu 1948. Již v prvních měsících nového režimu došlo k uvěznění několika dominikánů. V rámci tzv. Akce K pak byly v dubnu 1950 obsazeny všechny mužské kláštery v republice včetně dominikánských a řeholníci byli dočasně internováni. Po propuštění byli zařazeni do civilních, nejprve zpravidla manuálních profesí, působili ve farní duchovní správě atd. Postupně se život provincie znovu obnovoval, třebaže se odehrával většinou v ilegalitě. Oficiálně však došlo k obnovení provincie až na přelomu let 1989 a 1990 v souvislosti s tzv. → sametovou revolucí.

Na počátku 21. století měli dominikáni v Českých zemích šest konventů, z toho tři v Čechách (Praha, Plzeň, Jablonné) a tři na Moravě (Olomouc, Uherský Brod, Znojmo). Provincialát sídlí u sv. Jiljí v Praze. Vydávání dominikánské literatury znovu zajišťuje nakladatelství Krystal, jež bylo v roce 1993 obnoveno.

Literatura

Wilhelm Schlössinger, Geschichte der böhmischen Dominikanerordensprovinz, Praha 1916
; Augustin Alois Neumann, Římské zprávy o českých dominikánech, Praha 1933
; Vladimír J. Koudelka, Zur Geschichte der böhmischen Dominikanerprovinz im Mittelalter, I. Provinzialprioren, Inquisitoren, Apost. Pönitentiare, Archivum Fratrum Praedicatorum 25, 1955, s. 75–99
; týž, Zur Geschichte der böhmischen Dominikanerprovinz im Mittelalter, II. Die Männer- und Frauenklöster, Archivum Fratrum Praedicatorum 26, 1956, s. 127–160
; týž, Zur Geschichte der böhmischen Dominikanerprovinz im Mittelalter, III. Bischöfe und Schriftsteller, Archivum Fratrum Praedicatorum 27, 1957, s. 39–119
; týž, Dominik, Tišnov 1992
; Jerzy Kłoczowski, Czesi i Polacy w polskiej prowincji dominikańskiej w XIII wieku, in: Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová (ed.), Husitství – reformace – renesance, I, Praha 1994, s. 69–83
; Pavel Vlček – Petr Sommer – Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997
; Hedvika Kuchařová, Abriss der Organisation der Ordensstudien bei den Dominikanern in der böhmischen Provinz im 17. Jahrhundert und in der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts, Acta Comeniana 14 (38), 2000, s. 133–160
; Hugh Lawrence, Dějiny středověkého mnišství, Praha 2001
; Tomáš Černušák – Augustin Prokop – Damián Němec, Historie dominikánů v českých zemích, Praha 2001
; William A. Hinnebusch, Dějiny Řádu kazatelů, přeložil Petr Beneš, Praha 2002
; Jakub Zouhar, Přehled dějepisectví dominikánského řádu v Čechách a na Moravě v 16.–18. století, in: Ivana Čornejová (red.), Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, Praha 2003, s. 267–291
; Vojtěch Vlček, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964, Olomouc 2004
; Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005
; Jakub Zouhar, Česká dominikánská provincie v raném novověku (1435–1790), Praha 2010
; Karel Černý, Disciplína a další aspekty řádové organizace v české dominikánské provincii (podle zápisů provinciálů z let 1653–1721), Folia Historica Bohemica 25, 2010, č. 2, s. 67–111
; týž, Dějiny dominikánského konventu sv. Vavřince v Klatovech mezi lety 1650–1720 podle Libri provinciae, in: Sborník prací z historie a dějin umění, Klatovy 2011, s. 13–53
; Tomáš Černušák – Tomáš Sedlák (ed.), Dominikáni v Jihlavě v proměnách staletí, Jihlava 2012
; Karel Černý, Medicína v české provincii dominikánského řádu v letech 1650–1720, Historická demografie 36, 2012, s. 1–24
; Markéta Kouřilová – Petr Kozák (ed.), Memorabilia opavských dominikánů. Edice pamětních spisů z 1. poloviny 18. století, Opava 2013.

Jaroslav Boubín – Kateřina Bobková-Valentová