epidemie

I. Charakteristika, II. Epidemie v dějinách jako předmět studia, III. Epidemie ve středověku, IV. Epidemie v raném novověku, V. Epidemie 19. století a počátky moderní prevence, VI. Epidemie ve 20. století.

I. Charakteristika

Epidemií rozumíme zvýšený (výrazně nadprůměrný) výskyt (libovolného) onemocnění ve sledovaném prostoru a čase (epidemie mimořádně rozsáhlého územního dosahu jsou označovány jako pandemie); rozlišujeme epidemie explozivní s náhlým prudkým nárůstem případů a (relativně) rychlým ústupem (historicky ukázkově → mor a → cholera, dodnes např. chřipka nebo salmonelóza) a epidemie kontaktní, vyznačující se dlouhou inkubační dobou a dlouhým průběhem nemoci/léčby (např. hepatitida, AIDS); jako epidemie byla v české legislativě na počátku 21. století označována situace, kdy jsou nakažena více než 2 % populace (2000 osob na 100 000 obyvatel).

Epidemie ve smyslu výrazných kvantitativních nárůstů počtů osob nakažených toutéž chorobou provázely lidstvo odedávna a ani moderní doba je nedokázala zcela vymýtit – nesporné nicméně je, že rozvoj lékařské vědy (z klíčových momentů v tomto směru především antibiotika a prevence v podobě → očkování) razantně omezil počty obětí na životech. Globální dosah epidemií, ať máme na mysli počty zemřelých (v případě chorob smrtelných) anebo teritoriální rozsah postižených oblastí, se přirozeně s postupem doby (nárůstem počtů obyvatel a jejich mobility) zvyšoval a zvláště ve městech bývaly až hluboko do novověku dopady epidemií smrtelných chorob demograficky velmi závažné. V průběhu dějin se vlivem pokroku lékařské vědy i z řady dosud ne zcela objasněných příčin proměňovalo spektrum epidemických chorob; vývojem prošlo i vnímání epidemií jako božího trestu, živé až do 18. století. Svými kořeny sahalo do Starého zákona i antické tradice. Zde zejména Homérovo líčení decimace řeckého vojska Apolónovými smrtícími šípy dalo vzniknout jednomu z nejčastějších symbolů morové nákazy v podobě okřídlených střel z nebe.

II. Epidemie v dějinách jako předmět studia

Epidemii jakožto specifický fenomén dějin lidstva vnímáme v několika základních směrech – z pohledu lékařské vědy, historické demografie, a ovšem v širokém rámci hospodářských a sociálních (event. i politických a náboženských) dějin. Jako u většiny ostatních jevů platí i v daném případě, že čím vzdálenější minulost sledujeme, tím mlhavější naše znalosti jsou. Interpretačně nejasné jsou už samotné pojmy, jimiž se historické epidemické choroby označovaly a jež my dnes často překládáme slovem mor. Řecké loimos, užité ve shora zmíněném Homérově líčení, stejně jako latinské pestis, totiž označuje smrtící nákazu obecně. A moderní lékařská věda nepochybně právem problematizuje již samotnou takřka univerzální (poplatnou středověkému pojetí, resp. dobovým pramenným zprávám) identifikaci epidemií s morem. Alespoň v některých případech nepochybně šlo o určité formy tuberkulózy či tyfu. Při pokusech o diagnózu možných příčin jednotlivých epidemií mnoho nepomáhají ani výčty příznaků i průvodních jevů chorob – také ony jsou dílem stereotypní a dílem zcela obecné, poplatné přesvědčení, že jde stále o tutéž jedinou příčinu: morovou nákazu. To vše v úhrnu odsouvá naše úvahy o skutečné podstatě jednotlivých vln epidemií do roviny jen více či méně průkazných hypotéz. Příkladem může být i nedávné zpochybnění samotného schématu šíření historického moru blechami z krys na člověka, jež implikuje masivní úhyn hlodavců před vypuknutím epidemie, který však historické prameny ani v případě dobře dokumentovaných epidemií raného novověku nedokládají.

Nejen z hlediska identifikace konkrétní příčiny, ale i v otázce počtu obětí, rozlohy zasaženého území a ovšem v široké škále demografických a sociálních dopadů jednotlivých epidemií, event. jejich sérií, je propastný rozdíl mezi možnostmi studia pro dobu moderní (v daném případě zhruba od 18. století) a staletí předcházející. Disproporčnost je tak výrazná, že se nutně promítá i do literatury – podobně jako tomu je např. v případě historické → demografie. A vede pochopitelně k otázkám a zvláště pro starší dobu i pochybnostem o adekvátním postižení reálného dopadu epidemií na vývoj mikro- i makroregionální v různých obdobích a částech nejen Evropy, ale i světa. A v tomto smyslu nejde jen o prostý fakt, že epidemie se v minulosti nevyhýbaly a ani dnes nevyhýbají žádnému z kontinentů, jako spíše o dopad zavlečených chorob, jež v nových podmínkách, kde jim bylo vystaveno obyvatelstvo dosud s nimi nepřišlé do styku, působily daleko ničivěji než tam, kde se objevovaly průběžně. Klasickým příkladem je zdecimování středoamerických civilizací na počátku 16. století chorobami zavlečenými z Evropy.

III. Epidemie ve středověku

O epidemiích v řadách účastníků jednotlivých křížových výprav čteme v dobových pramenech opakovaně. V Evropě samé však nadregionálního měřítka poprvé dosáhly rozsáhlé vlny epidemií (zřejmě především moru) v průběhu 14. století – jejich rozsah i dosah do té doby (a do značné míry ale i později) nebývalý se posléze odrazil v mimořádném zájmu moderní historiografie většiny evropských států o tento fenomén. I samotný termín „černá smrt“ je moderní – poprvé jej ve vztahu k morové epidemii let 1348–1349 užil v titulu své knihy německý lékař Justus Friedrich Karl Hecker (1832). Tzv. „černá smrt“, jež v desetiletích okolo poloviny 14. století zasáhla evropský kontinent, představuje fenomén, který zřejmě nikdy později již neměl svým rozsahem a percentuálním podílem obětí obdoby. Série vln epidemií označovaných jako mor (a za takové i dnes považovaných) se datuje od 40. let 14. století, přičemž postupovala ze západní Evropy směrem do střední. Daleko výraznější než v 50. letech 14. století se zde ovšem jeví dopad epidemií doby okolo roku 1380. Snahy interpretovat příčinný kontext, stejně jako dopady epidemií stály u vzniku široce koncipovaných konstruktů o přelidněnosti Evropy (první poloviny) 14. století, jež nutně vedla k problémům se zajištěním potravin a v důsledku vyvolala hlad a jej provázející spory, války a sociální nepokoje. Fyzicky oslabená populace potom snáze podléhala nákaze. Logicky vyhlížející konstrukt má ovšem řadu slabin, počínaje hypotetičností klíčových předpokladů (východisek), přes nejasná kritéria (např. jak definujeme přelidněnost) až po momenty ryze exaktní povahy (prokazatelně neplatí přímá úměrnost mezi fyzickým oslabením a podvýživou na straně jedné a nákazou morem na straně druhé). Demografický vývoj, vykazující po polovině 14. století výrazný propad a poté nikoli obnovu, ale naopak velmi dlouhou stagnaci až do prvních desetiletí 15. století, zde představuje další ze závažných argumentů.

Konkrétní představu o demografickém (a s tím nedílně spjatém sociálním) dopadu epidemií si lze učinit dílčími sondami (enormní počty nově přijímaných členů cechů, prezentovaných duchovních apod.), dobové kvantifikace počtů zemřelých jsou spíše orientační. Sociální důsledky epidemií můžeme vnímat pouze v širším rámci sociálního vývoje společnosti. Přesně vymezit přímou souvislost s epidemií je vždy věcí rekonstrukce možných vývojových modelů, resp. vazeb a příčinných souvislostí mezi jednotlivými jevy. Důsledky (morových) epidemií lze v tomto rámci snadno přeceňovat, a to jen proto, že jde o jeden z mála (zdánlivě) exaktně uchopitelných faktorů. Svou roli tu hrají i další typy dobových svědectví. Uvědomíme-li si totiž, jaký vliv musely mít epidemie na lidskou psychiku, nepřekvapuje, že jejich ohlasy zachycujeme jak v dobovém písemnictví (ke klasickým dílům náleží Boccacciův Dekameron), tak ve výtvarném umění.

V literatuře bývá jejich dopad tradičně (a patrně alespoň zčásti právem) spatřován v metaforických vizionářských textech, poukazech ke konci světa a epidemiím jakožto trestu božímu a jednomu z průvodních jevů blížícího se konce, zatímco druhou větev písemnictví reagujícího na epidemie představovaly spisy z oblasti zdravovědy a lékařství. Nakolik měly epidemie těsnou vazbu na příručky kategorie regimen sanitatis – ať již ve smyslu jejich vzniku či jejich rozšíření (poptávky) – můžeme zvláště pro starší období jen spekulovat; je ovšem velmi pozoruhodné, kolik rozličných receptů a návodů, jak se chovat při moru, nacházíme i v dobové korespondenci, a je proto pravděpodobné, že alespoň elementární povědomí panovat v tomto směru muselo. A bylo nepochybně zprostředkováno literaturou.

Ve výtvarném umění pak epidemie docházely ohlasu bezprostředního ve vyobrazení Smrti, neúprosně vybírající své oběti v řadách starých i mladých, chudých i bohatých, zprostředkovaně v rozličných vyobrazeních záhrobí, pekla, malbách typu Triumf Smrti, makabrálních scénách; stísněnou atmosféru v čase epidemie mimořádně působivě evokuje např. anonymní deskový obraz nazývaný „Mor v Lovani“ (1578). Ikonografické prameny s těsným vztahem k realitě (scény typu lékař a nemocný, ochranné pomůcky při moru, pohřbívání obětí moru apod.) jsou doloženy od 14. století, výrazně jejich kvantita narůstá s rozšířením knihtisku.

Epidemie, ať již morové či jiných chorob, přicházely cyklicky, v pramenech jsou pro starší období zpravidla doloženy jen lakonickými zmínkami, z nichž vyčteme poměrně málo. Nejvyšší počty obětí nutně byly ve městech, jak je dáno již hustotou obyvatelstva. Z městského prostředí máme též zprávy o pohřbívání zemřelých nikoli na hřbitovy, ale do zvláštních, ad hoc vykopaných jam; se (speciálními) morovými hřbitovy se setkáváme až v době novější. Nebylo totiž těžké vypozorovat, že morová nákaza se šíří „vzduchem“ (de facto těsným kontaktem zdravých s nakaženými), což nacházelo svůj odraz v ochranných pomůckách poplatných dobovým možnostem (respirátory), a ti, kteří si to mohli dovolit, za nejspolehlivější prostředek pokládali kvapný odjezd mimo zasaženou oblast. Nakolik si mor zvláště ve městech skutečně nevybíral, naznačují četná úmrtí osob zámožných, ba prominentních – příkladem mohou být staletí trvající spory o příčinu smrti českého krále Ladislava Pohrobka, moderní vědou identifikovanou jako dýmějový mor. Naproti tomu rozptýlené venkovské osídlení se „zdravým povětřím“ (jež se jako kladný atribut objevuje stereotypně po celý raný novověk) bývalo epidemiemi zasahováno v podstatně menší míře. Je velmi pravděpodobné, že epidemie nepatří ani do škály příčin pustnutí a zániku vsí ve středověku a částečně také později.

Již středověk znal procesí za odvrácení moru, případně za uchránění (zvláště města) před morem; do jaké míry mohla s morovými epidemiemi souviset mikroarchitektura typu božích muk, není známo (jakkoli minimálně v jednotlivých případech tuto vazbu vyloučit nelze), morové sloupy jako specifický typ se ovšem objevují až v době podstatně pozdější. Zhruba od přelomu 16. a 17. století a potom průběžně až do 19. století se hojně objevují kostely a kaple zasvěcené sv. Rochovi, jednomu z čelných patronů-ochránců proti moru, v některých případech souběžně i dalších morovým světcům, především sv. Rozálii a sv. Šebestiánovi. Patrně nejznámější svatyní s patrociniem sv. Rocha je kostel na pražském Strahově, založený z popudu Rudolfa II. jako výraz vděčnosti za přečkání morové epidemie roku 1599.

IV. Epidemie v raném novověku

Epidemie zůstávají jedním z podstatných demografických činitelů i v době pozdější, kdy jejich odraz v pramenech nabývá ostřejších kontur i ve smyslu identifikace konkrétních chorob. Zdá se, že na počátku 18. století mor z Evropy výrazně ustupuje, aby byl záhy vystřídán cholerou. V 16. století a na počátku 17. století se u nás mor projevuje poměrně častými (s krátkými přerušeními od přelomu 40. a 50. do počátku 70. let 16. století, 1582, 1585, 1607), ale přece jen více či méně regionálními epidemiemi (největšího rozsahu dosáhla snad epidemie roku 1520/1521 a poté okolo přelomu 16. a 17. století, v letech 1598 a 1613). V době třicetileté války pak došlo k opakovanému a teritoriálně rozsáhlému zanesení moru (1624–1625, 1631–1634, 1648–1649) spojeného s dalšími epidemickými chorobami, šířenými pohybující se armádou, zejména s různými formami tyfu (v Praze 1621) a úplavice. To spoluzapříčinilo rozsáhlou poválečnou demografickou krizi. Míru vylidnění můžeme v některých oblastech, zejména velkých městech, považovat za katastrofální. Mimořádně vysoká úmrtnost a následná populační exploze přinesla urychlení výměny obyvatelstva, a tak prakticky umožnila rychlý nástup společenských změn.

Napříště se v Českých zemích mor objevil pouze dvakrát. Morová epidemie spojovaná s rokem 1680, kdy kulminovala, vypukla roku 1679 v Praze, byla pravděpodobně zavlečena z Vídně, kam se dostala přes Uhry z Balkánu. Zprávy o postupu nákazy vyústily v návrh infekčního řádu vypracovaného českým → guberniem. Ten obsahuje jak preventivní opatření k zástavě šíření nákazy (zřízení karanténních stanic, zdravotní pasy, omezení pohybu obyvatel), tak nařízení uplatňovaná po vypuknutí epidemie. Byli ustanoveni direktoři zdraví a jejich pomocníci, nařízen převoz nakažených do vybudovaných a zařízených lazaretů, zřízen morový hřbitov, základní lékařská péče měla být zajištěna vrchností nebo → magistrátem, vybraní duchovní, zejména řeholníci, zpovídali a zaopatřovali nemocné a umírající. Řád shrnoval i doporučení, jak se osobně chránit před nákazou, resp. jak postupovat při zjištění příznaků choroby. Ani dodržování všech zásad řádu však nedokázalo epidemii zastavit a ani její důsledky radikálněji omezit. Morová nákaza sice v zimě polevila, ale s nastupujícím jarem sílila, aby úmrtnost dosáhla v létě vrcholu. Byla zakázána veřejná shromáždění, včetně kázání, poutí a procesí, byl uzavřen Pražský hrad a pozastavena činnost komorního soudu. Celozemské odhady počtů obětí epidemie nejsou zatím k dispozici, ale na základě matrik víme, že v Praze zemřelo kolem 26 000 lidí (z toho více jak 10 % tvořili Židé vystěhovaní do Libně). Poslední morová epidemie zasáhla země Koruny české v letech 1713–1715 a byla součástí celoevropské vlny řádící až do počátku 20. let 18. století. Teritoriální rozšíření nákazy nebylo tak velké jako během moru 1680, citelné ztráty však utrpěla některá slezská města a zvláště Praha, kde mor vrcholil a celkové ztráty na obyvatelstvu činily kolem 13 000.

Mor, jeho příčiny, původ i způsoby šíření a možnosti léčení byly předmětem lékařských spisů určených úzké akademické obci (Athansius Kircher), ale i řady protimorových spisů pro široké čtenářstvo, ve kterých se mísí praktické návody na preventivní ochranu i případné léčení, rady duchovní a nejrůznější pověrečné praktiky. Hrůza, kterou mor vyvolával, a bezmocnost čelit mu vedly k tomu, že v protimorových návodech se objevují praktiky, které byly i z hlediska dobového chápání na samé hranici magie. Na druhé straně je s morem jako hrůznou a všechny zachvacující smrtí spojen okruh duchovní literatury, zejména návodu na dobrou smrt, které jsou samozřejmě jak návodem na řádný život, jenž k takové smrti vede, tak příručkami kajícníků.

Mor byl i nadále chápán jako „boží rána“, která však měla bezprostřední příčiny v přírodě, a šípy v rukou andělů či vyslané z nebe zůstávaly jen jejím symbolem. Svěření se do ochrany světců, zejména Panny Marie, se stále jevilo jako nejúčinnější ochrana a zdroj pomoci. Za výraz tohoto postoje dnes často považujeme sloupové plastiky, které zdobí řadu náměstí. Jen část z nich ale dokážeme spojit s konkrétní morovou epidemií. Prokazatelně nejstarší morový sloup byl roku 1680 postaven v Bečově nad Teplou. Vrchol sloupu tvoří většinou socha Panny Marie (obvykle v ikonografickém typu Immaculata), dále bývají zobrazeni zemští patroni (sv. Václav), patroni dobré smrti (sv. Barbora), sv. Florián (ochránce proti požáru jako další velké katastrofě pro město) a tzv. moroví patroni. Nejčastěji zobrazovaným je sv. Šebestián, který si svou úlohu ochránce pravděpodobně vysloužil kvůli šípům, kterými byl mučen, dále sv. Roch zpodobňovaný s morovou hlízou na stehně, sv. Rozálie, jejíž uctívání zastavilo morovou nákazu v Palermu, sv. František Xaverský, který sám uzdravoval nakažené morem a jako nebeský přímluvce zachránil Neapol, méně obvyklý byl pak sv. Karel Boromejský, který pečoval o nemocné v Miláně. S morem je spojován i kult některých milostných obrazů. Příkladem může být tzv. Chrudimský Salvátor, jejž si pro osobní modlitbu vyžádal i císař Leopold I. po útěku dvora z Prahy do Pardubic na podzim roku 1679, nebo obraz Panny Marie Piekarské, jehož kopii kvůli zastavení moru roku 1680 do Čech přivezl jezuita Jan Malobický. Z lokálních světců byla za ochránkyni proti moru považována olomoucká sv. Pavlína, jejíž tělo bylo přivezeno do města roku 1623 a v témže roce konané prosebné procesí k „nové“ světici odvrátilo morovou nákazu. Přímou vazbu s morem měla vedle již připomenutých kostelů a kaplí zasvěcených morovým světcům také některá poutní místa (příkladem může být poutní kaple Anděla Strážce nad Sušicí, založená dvěma přeživšími měšťankami po odeznění morové nákazy let 1679–1680).

Vlastní péče o nemocné morem, ať už tělesná nebo duchovní, byla chápána jako osobní oběť, spojená s vysokým rizikem nakažení a smrti. Veškerý personál byl placen a žil sice odděleně od nemocných, ale v karanténě ve zvláštní části lazaretu nebo v jeho blízkosti; jeho kontakt s domácím prostředím byl minimální. Vzhledem k beznadějnosti léčby lékaři často nepovažovali za svou povinnost vyvíjet v tomto směru alespoň snahu; naproti tomu o duchovní službu se řádoví duchovní i laičtí bratři hlásili hojně, ale představení pečlivě vybírali jen některé z nich. Povoláním do lazaretu se totiž často loučili s komunitou navždy, např. v Praze během moru 1680 zemřelo ve službě nemocným téměř 200 řeholníků (asi 90 % ze všech vyslaných). Smrt při zaopatřování nemocných při epidemii byla považována za jistý druh mučednictví a pro zemřelé, kteří požívali velké úcty, se setkáváme s označením victimae charitatis (oběti lásky k bližnímu).

Od 18. století dochází k určité kvalitativní změně: mor jako by ustoupil (příčiny nejsou dostatečně objasněny), ve větší míře se objevuje tyfus (výrazně ve vazbě na průtahy vojsk) a cholera; charakteristickým průvodním jevem bývají hladomory. Poměrně závažná epidemie spojená s částečným hladomorem postihla některé části zemí Koruny české v době → války o rakouské dědictví, kdy nákaza postupovala s armádou a zachvátila zejména města, kde byly zřízeny lazarety (často ze škol a špitálů). Za příčinu úmrtí obětí z let 1741–1742 je považován tyfus, paratyfus nebo úplavice, případně kombinace těchto chorob. Podobně tomu bylo i za celoevropského hladomoru, který České země postihl v letech 1771–1772 a podle odhadů připravil o život až čtvrt milionu lidí. Plošné neúrody a s nimi spojený zvýšený výskyt kombinovaných epidemických onemocnění citelně ovlivňoval úmrtnost zejména chudšího obyvatelstva ještě v první polovině 19. století (neúrody 1843 a 1847).

V. Epidemie 19. století a počátky moderní prevence

Období → napoleonských válek přineslo opětovné epidemie tyfu (břišní i skvrnité formy – této na našem území v takovém rozsahu naposledy), které se více šířily s pobyty vojsk (1806, 1810, 1814). Během tohoto válečného období opět došlo k přímému poklesu počtu obyvatelstva (z větší části vinou epidemií, na tyfus zemřelo jen v Čechách více než 70 000 obyvatel), z demografického pohledu však již neměl úbytek katastrofický ráz předchozích populačních zlomů. Vedle typicky válečných tyfových epidemií se v Českých zemích v době novověku šířily i endemické (tj. v populaci běžné) infekční nemoci jako spála, spalničky, úplavice (dyzenterie), záškrt (difterie), černý kašel nebo pravé (též černé) → neštovice, které se však ve větších či menších epidemiích vyskytovaly již v předchozích staletích, byť příčiny úmrtí byly povětšinou nepřesně diagnostikovány.

Z výše zmíněných infekčních onemocnění se vymykají pravé neštovice, které se vzhledem k jejich typickým příznakům dařilo poměrně přesně určovat. Spolehlivost diagnózy byla jednou z příčin, proč s touto trvale, avšak stále častěji se vyskytující nemocí medicína začala, jako s jedinou, preventivně bojovat očkováním. Očkování lymfou z pravých neštovic bylo známo již ve starověkém Orientu, ale tato metoda i přes zjevné úspěchy vykazovala značná rizika. Její propagátorkou mj. byla díky svému osobnímu lékaři i císařovna Marie Terezie, která nechala preventivně naočkovat své děti. Šetrnější typ očkování přinesl objev britského lékaře Edwarda Jennera, který v roce 1796 proti viru pravých neštovic očkoval kravskými neštovicemi. Nový způsob nazval vakcinací (z lat. vacca – kráva). Úspěch metody se záhy rozšířil po celé Evropě, v Českých zemích vakcinaci podporovala státní správa již od roku 1800, kdy v Brně začal s očkováním lékař a botanik Alois Carl. Příklon k plošnému očkování dětí urychlily dvě katastrofální epidemie, které České země zasáhly v polovině 90. let 18. století a v letech 1799–1801 (při úmrtnosti až 40 % zahynulo mezi lety 1796 a 1802 přes 100 000 obyvatel). Díky propagaci vakcinace, zavedení povinného očkování a přeočkování školních dětí látkou vyráběnou pod státním dozorem (v důsledku poslední velké epidemie v letech 1872–1873, kdy o život přišlo přes 43 000 osob) se v Českých zemích podařilo do konce 19. století tuto nebezpečnou nemoc výrazně omezit a po uzákonění povinného očkování v roce 1919 úplně vymýtit.

Počátkem 19. století byla do Evropy zavlečena zcela nová nemoc, svým explozivním charakterem srovnatelná s morovými pandemiemi. Tzv. asijská cholera, prudce nakažlivé onemocnění provázené průjmem a zvracením s vysokou, až 50% mírou úmrtnosti, se v Evropě poprvé objevila v letech 1817–1823. První pandemická vlna zasáhla východní Evropu, při druhé (1826–1837) byla zachvácena již celá Evropa, včetně Českých zemí. Na naše území pronikla v roce 1831 ze Slezska. Nejvyšší výskyt byl zaznamenán v roce 1832, kdy se rozšířila na území celých Českých zemí a vyžádala si na 50 000 obětí. Při recidivě 1836–1837 měla za následek dalších více než 30 000 mrtvých. Lékařská věda byla v boji s touto nemocí zcela bezradná, částečný efekt přinášely pouze sanitní kordóny, izolace nemocných v cholerových špitálech a osvěta, která měla zamezit panice a šíření poplašných zpráv. Druhá vlna (jako součást třetí pandemie 1846–1863), která v první fázi zasáhla České země v letech 1848–1850, měla následky ještě ničivější, zemřelo bezmála 70 000 osob, podíl na tom měla i tyfová epidemie. Druhá fáze cholerové nákazy, která v našich zemích propukla v roce 1854 (a trvala do roku 1855), takový dopad již neměla (33 000 mrtvých). Nejničivější epidemii cholery zažily České země v roce 1866 (v rámci čtvrté pandemie 1865–1875), kdy k nám byla zavlečena pruskou armádou během rakousko-pruského válečného konfliktu. Přes 80 000 zemřelých, ke kterým je třeba připočíst i tisíce obětí dalších infekčních chorob, znamenalo ztrátu 5 % obyvatel Českých zemí. Návrat cholery v roce 1873 již neměl na okamžitý stav české populace tak fatální vliv. Cholerová nákaza svou podstatou ukázala na přímou souvislost mezi úrovní hygieny a průběhem epidemie a přispěla k úsilí o zlepšení protiepidemické praxe. Následující pandemie se již Českým zemím vyhnuly především v důsledku obecně příznivějších hygienických poměrů a přísné kontroly při přepravě osob a zboží ze strany státních orgánů.

První účinná opatření proti abnormálnímu šíření nemocí (mj. po zkušenosti s hladomory 18. století, které podlamovaly hospodářskou kondici monarchie a vyvolávaly sociální nestabilitu) byla vydána již v rámci budování systému státní zdravotní správy Marií Terezií a Josefem II. (hygienická ochrana hranic, sledování závažných infekčních chorob, karanténní předpisy, zdravotní řády a další). Až druhá polovina 19. století však přinesla zásadní obrat v omezení šíření epidemií – byla zdokonalena diagnostika chorob, identifikováni původci nejrozšířenějších nemocí (objevy Louise Pasteura, Roberta Kocha a dalších vědců), zavedena klasifikace a evidence (nejen epidemických) nemocí, prosazena modernější a důslednější hygienická a protiepidemická opatření (kanalizace, vodovody, dezinfekce, antisepse, izolace ad.), zkvalitněn systém veřejného zdravotnictví opírající se o zdravotní zákony a síť lékařů, zavedeno nemocenské pojištění, rozšířena osvěta ohledně dodržování základních hygienických zásad a uplatněn státní dozor nad vakcinací. Nezanedbatelnou roli sehrál také fakt, že během této éry došlo k vzestupu sociální a kulturní úrovně širších vrstev obyvatelstva. Pokroky v soudobé diagnostice, terminologii a statistice chorob nám také poprvé poskytují dostatek věrohodných zdrojů, které umožňují spolehlivěji rekonstruovat epidemiologický vývoj jednotlivých chorob.

VI. Epidemie ve 20. století

Na přelomu 19. a 20. století byly z infekčních nemocí státními orgány i lékaři za nejhrozivější považovány cholera a skvrnitý tyfus, zavlečené občas do Českých zemí z Uher či Haliče. Jejich výskyt však v důsledku protiepidemických opatření vykazoval pouze lokální a časově omezený charakter. Naproti tomu hrozba epidemie břišního tyfu bývala považována za permanentní. V boji proti břišnímu tyfu a paratyfu, ale též choleře, zřetelně pomohlo zlepšení hygieny bydlení a nakládání s odpady a především vyřešení otázky zásobování obyvatelstva kvalitní pitnou vodou bez rizika znečištění odpadem (omezování využívání studní a povrchové vody jako zdrojů pitné vody a postupná výstavba vodovodů).

Na počátku 20. století pokračovaly „obvyklé“ epidemie cholery, které se však dařilo zvládat díky hospodářskému a sociálnímu rozvoji Českých zemí. Především se jednalo o pronikavé zvýšení kulturně-civilizační úrovně společnosti, osobní i veřejné hygieny, zdravotnické osvěty, rozvoj lékařské vědy i péče a vytváření moderní infrastruktury. V samotné Praze se jednalo o budování celoměstské vodovodní sítě a kanalizace. Zásadní přínos znamenala čistírna odpadních vod v Praze – Bubenči, která byla postavena v letech 1901–1906 a sloužila až do roku 1967. Projekt čistírny vypracoval britský inženýr William Heerlein Lindley. Podobně se postupovalo také v dalších městech, takže se podařilo v podstatě vymýtit „tradiční“ zničující epidemie cholery ve velkých městech Českých zemí.

Vedle epidemií dětských nemocí (zejména záškrtu, který až do objevu séra na konci 19. století zabíjel 10 000 osob ročně a z hlediska počtu obětí postoupil na místo neštovic), podílejících se na stále vysoké kojenecké a dětské úmrtnosti, zůstávala závažným nebezpečím zejména tuberkulóza. Šířila se jako „sociální“ choroba v druhé polovině 19. století v místech se silnou koncentrací obyvatelstva, typicky dělnictva a jeho rodin, žijících ve špatných socioekonomických podmínkách. Tato společensky podmíněná nemoc od 70. let 19. století představovala z hlediska úmrtnosti nejvážnější infekční ohrožení (přes 30 000 úmrtí ročně).

Zásadní zlom přinesla → první světová válka v letech 1914–1918. Přesuny velkého počtu vojáků ze zázemí na frontu, zajatců z bojišť do zajateckých táborů, sociální strádání civilního obyvatelstva, strašlivé zdravotní poměry na bojištích, v lazaretech a zajateckých táborech, to vše vytvořilo podmínky pro rychlé a masové šíření nejrůznějších epidemií, zejména opět cholery a břišního tyfu. Od konce války v roce 1918 do roku 1920 postihla téměř celý svět pandémie „španělské chřipky“, kterou se nakazilo kolem 500 milionů lidí, z nichž odhadem zemřelo 20–50 milionů. Jednalo se nejstrašlivější epidemii ve světových dějinách. Na našem území, stejně jako ve větší části Evropy, pandemie vrcholila na podzim 1918 (v říjnu zemřelo jen v Praze na 900 obyvatel, na Moravě během celého roku 1918 bezmála 8000 osob, celkový počet obětí se v rámci Českých zemí odhaduje na 40 000).

Po skončení války se zdravotní poměry obyvatelstva v Československu rychle stabilizovaly díky hospodářskému rozvoji a zlepšování sociální situace. Současně velký podíl měla také po zkušenostech z války státní zdravotní a sociální politika, v které velkou roli hrála zdravotní a hygienická osvěta, prevence a počátky očkování obyvatelstva; dále též budování sítě soukromých, státních a charitativních zdravotních zařízení, ordinací, nemocnic a ozdravoven. Velkou zásluhu měla také organizace → Československého červeného kříže, v čele s předsedkyní Alicí Masarykovou, dcerou prezidenta Tomáše G. Masaryka. Cílevědomá politika státu vyústila v zásadní řešení. Národní shromáždění ČSR dne 9. 10. 1924 schválilo zákon o sociálním pojištění zaměstnanců „pro případ nemoci, stáří a invalidity“, který vstoupil v platnost 1. 7. 1926. Jednalo se vůbec o první zákon v dějinách, který se snažil komplexně řešit zdravotní a sociální problémy. Stal se vzorem pro podobné zákony v dalších zemích světa. Díky výše zmíněným opatřením se v meziválečném Československu podařilo předcházet masovým epidemiím.

Největší problém tak představovalo zatím pokračující šíření tuberkulózy. V prvních poválečných letech sužovala podle odhadů až půl miliónů československých občanů, avšak do konce 30. let 20. století se podařilo, zejména díky očkování (kalmetizaci), její výskyt výrazně omezit, resp. snížit úmrtnost o 50 %. Během druhé poloviny 20. století povinné očkování tuberkulózu vymazalo ze seznamu závažných chorob s epidemickým potenciálem. Úspěšné bylo prvorepublikové zdravotnictví v boji s některými dětskými nemocemi (spálou, záškrtem), vymizelo také nebezpečí nákazy skvrnitým tyfem, oproti válečnému období byl omezen výskyt pohlavních chorob (syfilidy) a od 30. let 20. století přestal být hrozbou břišní tyfus.

→ Druhá světová válka opět vytvořila podmínky pro masové šíření epidemií, které však v důsledku rozvoje lékařské vědy a farmakologie neměly tak strašlivý průběh jako v předcházející první světové válce. Novým prostředím pro vznik epidemií se staly → koncentrační tábory, z kterých se šířily i mezi ostatní obyvatelstvo a ozbrojené složky. Proto pravidelně propukaly epidemie především cholery a břišního tyfu. Největší epidemie tyfu v Českých zemích proběhla v dubnu – červnu 1945 v koncentračním táboře Terezín. Rychlým nasazením kvalifikovaného personálu, lékařů, zdravotních sester a aktivistů Červeného kříže se za vedení prof. MUDr. Karla Rašky staršího po skončení války podařilo epidemii rychle zvládnout.

Na podobných úspěších se podílely pokroky lékařské vědy a farmakologie, které sice začaly již v průběhu 19. století, ale praktického a všeobecného uplatnění došly až v průběhu 20. století. Jednalo se přitom o tři zásadní pokroky: 1) vznik anesteze; 2) sterilizace, dezinfekce a přísná hygiena na lékařských pracovištích; 3) objev antibiotik:

(1) V Českých zemích začala moderní anesteziologie, když lékař Celestin Opitz prakticky použil 8. 2. 1847 éterovou narkózu v nemocnici Milosrdných bratří Na Františku v Praze. Patřil k prvním průkopníkům praktického využití anesteze v lékařské praxi v tehdejším → Rakousku a → Rakousko-Uhersku. První specializovaná oddělení anesteziologie byla v Československu zavedena až po druhé světové válce v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, v nemocnici v Krči v Praze (Thomayerova nemocnice), a také v Nemocnici u svaté Anny v Brně. Samostatnou lékařskou disciplínou se anesteziologie stala v roce 1955.

(2) Sterilizaci a dezinfekci prakticky prosadil rakouský porodník Ignác Filip Semmelweis, když ve Všeobecné nemocnici ve Vídni zavedl v roce 1847 povinné mytí rukou lékařů, zdravotních pracovníků a studentů medicíny chlorovým vápnem. Přes dočasné nepochopení nebo dokonce odpor některých profesních konkurentů se jeho zásady staly základem dnes běžného principu sterilizace, dezinfekce a hygieny ve všech lékařských oborech.

(3) První kroky k pozdějšímu objevu antibiotik učinil významný francouzský badatel Louis Pasteur v roce 1877 při pokusech s léčbou antraxu pomocí spřízněných bakterií. Podobně v roce 1887 německý badatel Rudolf Emmerich dosáhl úspěchu při pokusech s léčbou cholery. V obou případech se jednalo o pokusy na zvířatech. Potom v roce 1889 Charles-Joseph Bouchard zjistil, že podobné účinky mají také jiné baktérie. První prakticky použitelné antibiotikum, pocházející z plísně, objevil francouzský lékař Ernest Duchesne v roce 1896, ale jeho objev upadl do zapomnění. Teprve britský lékař Alexander Fleming publikoval v roce 1929 výsledky svých výzkumů o bakteriálních plísních, které nazval penicilinem. Současně německý badatel Gerhard Domagk ve 30. letech 20. století objevil pozitivní účinky sulfoamidu proti některým infekcím. Zároveň také francouzský badatel Rene Dubos izoloval tyrotricin jako antibiotikum proti kožním infekcím. Zásadní zlom opět přinesla druhá světová válka. Díky rozsáhlým investicím do výzkumu pro potřeby válečné medicíny britský tým odborníků, který vedl Howard Walter Florey, zvládl „rafinaci“ čistého penicilinu pro masovou produkci. Díky tomu se penicilin, jako první antibiotikum, dostalo během války a potom v širokém měřítku po válce do běžné lékařské praxe. Následující již běžné výzkumy přinesly řadu dalších a speciálních antibiotik proti nejrůznějším druhům infekcí a chorob. Ovšem jejich masové využívání na druhé straně přineslo také „rezistenci“ škodlivých bakterií a tím návrat rizika nezvládnutelných epidemií.

Po druhé světové válce do počátku 60. let 20. století se díky antibiotikům podařilo ve vyspělých zemích, včetně Československa, vymýtit nejrůznější druhy dosud nevyléčitelných chorob, zejména černý kašel, záškrt, dětskou obrnu, neštovice a tuberkulózu. Podíl na tom měla také cílevědomá zdravotní politika státu, jejíž hlavní zásadou byly preventivní prohlídky, zejména dětí, a povinné očkování. Proto obyvatelstvo postihovaly především pravidelné epidemie chřipky, největší z nich, které zasáhly také Československo, byly v letech 1957–1958 asijská chřipka, v roce 1969 hongkongská chřipka, v letech 1976–1977 americká nebo také ruská chřipka (označení vyplývalo z tehdejší mezinárodní situace → studené války, když oba nepřátelské bloky, Východ a Západ, se vzájemně obviňovaly z původu této epidemie), v roce 1997 ptačí chřipka. Jednalo se vždy o onemocnění virového původu, proto se také lékařský a farmakologický výzkum zaměřil na boj s viry. Oprávněnost takového postupu se potvrdila.

Hrozba nezvládnutelného viru se prakticky projevila v roce 1981, kdy bylo popsáno nové onemocnění, které získalo název Acquired Immune Deficiency Syndrome, zkráceně AIDS – syndrom získané ztráty imunity. Mnohé výzkumné týmy se pokoušely zjistit příčiny onemocnění. V roce 1983 objevily nezávisle na sobě vědecké týmy doktora Roberta Galla v USA, v jehož týmu působil i československý odborník Mikuláš Popovič, a doktora Luca Montagniera ve Francii, původce onemocnění AIDS. Je jím virus, který byl nazván HIV – Human Immunodeficiency Virus čili virus získané imunodeficience, který způsobuje ztrátu obranyschopnosti člověka. Epidemie se nekontrolovaně šířila. Ministerstvo zdravotnictví nakonec dne 4. března 1987 oficiálně potvrdilo výskyt AIDS/HIV také v Československu. Onemocnění se přes pokračující vysoké náklady na výzkum a léčbu zatím nepodařilo zvládnout. Největší obranou proto představuje prevence a dodržování zásad, které předcházejí případné nákaze.

Hrozbu „klasických“ infekčních nemocí během druhé 20. století zároveň vystřídaly obavy z rostoucího výskytu tzv. civilizačních nemocí (kardiovaskulární, nádorové, cukrovka, alergie a oslabení imunity dětí), jejichž šíření je z epidemiologického hlediska ovšem principiálně odlišné.

Po svržení komunistického režimu roku 1989 vznikly nové podmínky pro případné šíření nejrůznějších epidemií, které mají dvě hlavní příčny: 1) vnitřní – v důsledku dogmaticky uplatňované ideologie o osobní svobodě a lidských právech byla zrušena některá prakticky účinná opatření státní zdravotní politiky, jako byly preventivní prohlídky dětí a povinné očkování. Proto se opět začala šířit některá onemocnění, která byla vymýcena již počátkem 60. let 20. století, např. dětská obrna a tuberkulóza. Proto se politika demokratických vlád snaží v některých případech vrátit k původním zásadám státní zdravotní politiky (preventivní prohlídky dětí a povinné očkování). 2) vnější – v důsledku otevření hranic a volného pohybu obyvatelstva (cestování, turistika, migrace) se z jiných oblastí Evropy a světa mnohdy zanášejí na území České republiky již vymýcené nebo dosud neznámé (tropické) choroby, které hrozí přerůst v širší epidemie. Zatím se je díky vyspělému zdravotnictví České republiky podařilo vždy odvrátit. Přesto stále hrozí šíření nejrůznějších epidemií. Kampaně posledních desetiletí, během nichž se vždy po určitou dobu dostávalo enormní mediální pozornosti jediné chorobě (např. tzv. nemoc šílených krav, prasečí chřipka, ptačí chřipka a jiné), neodpovídají svým rozsahem a intenzitou domnělým rizikům; svědčí o tom nízké počty obětí např. ve srovnání s běžnou chřipkou.

Literatura

Vincenc Eduard Milde, Křesťanské katolické Rozgjmánj w čas nebezpečné nemoce nazwané Asiatské červene (Cholera morbus), Litoměřice 1831
; Josef Wagner, Medizinisch-praktische Abhandlung über die asiatische Cholera, Praha 1836
; František Jan Mazanec, Pojednání o choleře, Praha 1892
; Václav Schulz, Příspěvky k dějinám moru v zemích českých 1531–1746, Praha 1902
; Tiberius György, Der Morbus Brunogallicus. Ein Beitrag zur Geschichte der Syphilisepidemien, Giessen 1912
; Jan Václav Novák, Bratří čeští o moru lešenském r. 1631 a zakročení Jana Am. Komenského. Příspěvek k dějinám českých vyhnanců, Český časopis historický 22, 1916, s. 316–328
; Antonín Wiesner, Z dějin epidemií nakažlivých nemocí v Československu, Praha 1927
; Josef Křivka, Populační a hospodářské důsledky morové epidemie z roku 1713 pro roudnické panství, Český lid 50, 1963, s. 29–34
; Ludmila Kárníková, Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754–1914, Praha 1965
; Ludmila Sinkulová, Dějiny československého lékařství, II (1740–1848), Praha 1965
; Ladislav Hosák, Zprávy o živelních katastrofách, epidemiích a úrodě na Moravě v l. 1500–1848, Historická geografie 3, 1969, s. 86–130
; Jan K. Stříteský, Zdravotní a populační vývoj československého obyvatelstva, Praha 1971
; Vladislav Kruta, K počátkům očkování proti neštovicím na Moravě. Očkovací slavnosti a oslavy E. Jennera v Brně 1808–1817, Dějiny věd a techniky 4, 1971, 228–244
; Neithard Bulst, Der schwarze Tod. Demographische, witschafts– und kulturgeschichtliche Aspekte der Pestkatastrophe von 1347–1352. Bilanz der neueren Forschung, Saeculum 30, 1979, s. 47–67
; Eliška Čáňová, Mor v Čechách v roce 1680, Sborník archivních prací 31, 1981, s. 265–339
; Eduard Maur, Příspěvek historického demografa k objasnění počátků lidového kacířství na Táborsku, Husitský Tábor 4, 1981, s. 101–106
; Zdeněk Ježek – Vladimír Šerý – Vladimír Zikmund – Dimitrij Slonim, Neštovice a jejich eradikace, Praha 1982
; Eduard Maur, Morová epidemie roku 1380 v Čechách, Historická demografie 10, 1986, s. 37–71
; týž, Mory v Praze 1348–1419 ve světle úmrtnosti, Documenta Pragensia 7, 1987, č. 1, s. 145–159
; týž, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech (1346–1419), Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1, 1989 (= Studia historica 44), s. 7–71
; Josef Bezděčka, Hanopis na doktora z morového roku 1714, Okresní archív v Olomouci. Výroční zpráva Okresního archívu za rok 1990, s. 93–95
; Josef Prucek, Olomoucký morový sloup ve světle archivních dokladů, Okresní archív v Olomouci. Výroční zpráva Okresního archívu za rok 1991, s. 187–198
; Jaroslav Čechura, Mor, krize a husitská revoluce, Český časopis historický 92, 1994, s. 286–303
; Karel Pletzer, Morová epidemie v Českých Budějovicích roku 1521, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 31, 1994, s. 26–30
; Ludvík Skružný, Patroni proti moru na mariánských a trojičních sloupech v Českých zemích, Kámen 1, 1994, č. 2, s. 140–148
; Eduard Maur, Člověk a mor v dějinách, Demografie. Revue pro výzkum populačního vývoje 37, 1995, č. 1, s. 36–41
; Jaroslav Mezník, Mor z roku 1380 a příčiny husitské revoluce, Český časopis historický 93, 1995, s. 702–710
; Lenka Matušíková, Návrh infekčního řádu pro Čechy při ohrožení morem v roce 1680, in: Libor Gottfried (ed.), Sborník prací k sedmdesátým narozeninám dr. Karla Beránka, Praha 1996, s. 84–93
; Karl von Wetzky, Poslové neviditelné smrti. Smrtící viry útočí, Brno 1996
; Arno Karlen, Člověk a mikroby. Choroby a nákazy v dějinách moderní doby, Praha 1997
; Sheldon J. Wats, Epidemics and history. Diesease, Power and Imperialism, New Haven 1997
; Eliška Čáňová, Morová epidemie na Broumovsku v letech 1633–1634, Demografie. Revue pro výzkum populačního vývoje 39, 1997, s. 21–25
; Stefan Winkle, Kulturgeschichte der Seuche, Düsseldorf – Zürich 1997
; Ludmila Fialová, Epidemie zaznamenané v matrikách u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském v 1. polovině 17. století, in: Václav Ledvinka – Jiří Pešek (ed.), Ponížení a odstrčení. Města versus katastrofy. Sborník příspěvků z 8. vědeckého zasedání Archivu hlavního města Prahy, konaného ve dnech 2. a 3. října 1990 a 13. vědeckého zasedání Archivu hlavního města Prahy ve dnech 3. a 4. října 1995, Praha 1998, s. 227–234
; Ludmila Hlaváčková – Petr Svobodný, Generální raport o asijské choleře v Praze, Vídni a Mnichově, Documenta Pragensia 16, 1998, s. 257–264
; Anna Kubíková, Morová epidemie roku 1598 v Českém Krumlově, Documenta Pragensia 16, 1998, s. 221–226
; Lenka Matušíková, Mor v Čechách roku 1680, Documenta Pragensia 16, 1998, s. 235–240
; Eduard Wondrák, Historie moru v Českých zemích. O moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách, Praha 1999
; Leoš Mlčák, Sochy protimorových světců v Přerově, in: Sborník Státního okresního archivu Přerov [8], 2000, s. 11–18
; Marie Tošnerová, Mor v Berouně v roce 1680, in: Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně 3, 2000, s. 31–42
; Jakub Likovský, Zobrazení nemocí a zranění v české malbě pozdní gotiky a renesance, Dějiny věd a techniky 34, 2001, č. 1, s. 1–7
; Norbert Ohler, Umírání a smrt ve středověku, Jinočany 2001
; Martin Svatoš, Jezuitské litterae annuae a jejich podání náboženského života v Kutné Hoře v morovém roce 1680, Listy filologické 124, 2001, s. 69–106
; Klaus Bergdolt, Černá smrt v Evropě. Velký mor a konec středověku, Praha 2002
; Lukáš Fasora, Epidemie břišního tyfu na Moravě a jejich prevence v letech 1881–1913, Časopis Matice moravské 121, 2002, s. 47–81
; Eva Kučerňáková, Mor 1680 v protimorových spisech dvou moravských zemských fysiků Jana Ferdinanda Hertodta z Todtenfeldu a Václava Maxmiliána Ardensbacha z Ardensdorfu, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 51, 2002, č. 49, s. 145–154
; Marie Ryantová, Ochrana před morem v českých zemích, Bavorsku, Sasku a Prusku ve světle pramenů a úředních nařízení z let 1625–1720, Documenta Pragensia 20, 2002, s. 313–327
; Lucie Steinbachová, Hladomor v letech 1771–1772, Demografie. Revue pro výzkum populačního vývoje 44, 2002, s. 188–196
; Jiří Wolf, Mor na Teplicku v roce 1680 ve zprávách oseckých cisterciáků, Historická demografie 27, 2003, s. 250–256
; Karel Černý, Morová epidemie v Praze roku 1713 a klementinská kolej Tovaryšstva Ježíšova, Bibliotheca Strahoviensis 6–7, 2004, s. 55–66
; Petr Svobodný – Ludmila Hlaváčková, Dějiny lékařství v českých zemích, Praha 2004
; Martina Holasová, Každodenní život městského obyvatelstva za časů morové epidemie v 16. a 17. století (České Budějovice 1680), Historická demografie 29, 2005, s. 5–28
; Milada Říhová, „Ad sidus regale“, in: Lenka Bobková (ed.), Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám, Praha 2005, s. 349–359
; David Tomíček, Česky psaná tištěná literatura o moru 16. století, in: Mezinárodní sympozium k dějinám medicíny, farmacie a veterinární medicíny (7). 8. – 10. června 2005, Olomouc 2005, s. 66
; Dušan Uhlíř, Cholerová epidemie 30. let 19. století v českých zemích, in: Andros probabilis. Sborník prací přátel a spolupracovníků historika prof. PhDr. Miloše Trapla, CSc., k jeho 70. narozeninám, Brno 2005, s. 471–482
; Jiří Wolf, Mor na Mostecku v roce 1680 a zdejší řeholníci (Heuristická poznámka k jejich misijnímu působení), Ústecký sborník historický 2005, s. 185–192
; Kamil Boldan, Rozmluva člověka se smrtí. K jednolistu z počátku 16. století, in: Jitka Radimská (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven, České Budějovice 2006 (= Opera romanica 9), s. 127–140
; Anna Fechtnerová, Tři jména – tři oběti moru z roku 1713, Miscellanea. Národní knihovna České republiky. Oddělení rukopisů a starých tisků 19, 2005–2006, s. 186–190
; Jan Hajšman, Morová epidemie v prusinské farnosti roku 1680, Jižní Plzeňsko. Historickovlastivědný sborník muzea jižního Plzeňska v Blovicích 4, 2006, s. 53–61
; Dorothy H. Crawford, Deadly companions. How microbes shaped our history, Oxford 2007
; Václav Starý, Epidemie moru v Netolicích a v okolních vesnicích v roce 1640, Vodňany a Vodňansko 7, 2007, s. 61–74
; Karel Černý – Jiří M. Havlík, Jezuité a mor, Praha 2008
; Christopher Hamlin, Cholera: the Biography, Oxford 2009
; Jan Kilián, Mělník v době epidemií 17. a 18. století, Středočeský vlastivědný sborník. Řada společenskovědní / Muzeum a současnost 27, 2009, s. 12–24
; Pavel Panoch, Chrudimský Kristus a zázračné souřadnice jeho barokní legendy, Theatrum historiae. Sborník prací Katedry historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice 2009, s. 39–62
; Václav Starý, K dějinám moru v Prachaticích ve 14.–16. století, Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea 16, 2009, s. 285–291
; Gabriela Elbelová, Václav Render – zbožnost za časů moru, in: Olomoucké baroko. Výtvarná kultura z let 1620–1780, I. Proměny ambicí jednoho města, Olomouc 2010, s. 142–149
; Jiří M. Havlík, Quaedam servanda in visitandis infirmis et maxime pestiferis. Regeln für die Seelsorge der Jesuiten an Pestkranken in der Böhmischen Provinz, in: Petronilla Cemus (ed.), Bohemia Jesuitica 1556–2006, I, Praha 2010, s. 385–394
; Ondřej Jakubec, Olomoucký jezuitský kostel a protimorový kult P. Marie Sněžné, in: Olomoucké baroko. Výtvarná kultura z let 1620–1780, I. Proměny ambicí jednoho města, Olomouc 2010, s. 150–156
; Leoš Mlčák, Mor, hlad, války a živelné pohromy v Olomouci, tamtéž, s. 125–135
; Jiří Vidlička, Zaniklá křížová cesta na kopci Hradisku nad Velkým Týncem u Olomouce, Olomoucký archivní sborník 8, 2010, s. 70–80
; Zdeněk Duda, „Vás, ó svatí patronové, pobožně vzýváme“ aneb poslední epidemie moru z let 1713–1714 v myšlení a jednání obyvatel města Písku, in: Cornova. Revue České společnosti pro výzkum 18. století a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze 1, 2011, č. 2, s. 51–63
; Michael W. Adler (ed.), ABC of HIV and AIDS, Chicester 2012
; Prakash S. Bisen, Emerging epidemics, Hoboken 2013.

Robert Šimůnek – Kateřina Bobková Valentová

– Aleš Vyskočil – Petr Prokš