dvůr

I. Středověk: 1. Definice a terminologie, 2. Středověké prameny, 3. Vývoj struktury středověkého dvora; II. Raný novověk: 1. Dvůr a dvorská společnost, 2. Základní struktura panovnického dvora, 3. Panovnický dvůr a rezidenční město, 4. Dvůr jako náboženské centrum, 5. Dvůr jako kulturní vzor.

I. Středověk

1. Definice a terminologie

Velmožský, knížecí či královský dvůr představoval klíčovou „instituci“ středověké monarchie, ze které byla vedena správa ovládané nebo dědičné země. Centralizující vliv zvláště panovnického dvora prostupoval de facto celou společností, neboť dvůr knížete/krále tvořil jeviště politického rozhodování, moci a reprezentace. Zároveň tvořil společenskou a existenční křižovatku všech sociálních vrstev. Současně představoval místo, které vyvolávalo směnu i spotřebu, a v neposlední řadě bylo zdrojem a inspirací › dvorské – rytířské kultury. V pramenech středověku je dvůr označován různě a nejčastěji je pak zmiňován dvůr panovnický. V českém prostředí se přitom až do 14. století používal především latinský termín curia. Poté se objevuje staročeský ekvivalent dvuor a rovněž německá varianta Hoftag, běžně užívaná v německy mluvících částech Svaté říše římské i před 14. stoletím. Sémanticky vnímáme používání slova curia ve čtyřech základních kategoriích, a sice jako sídlo, sociální okolí panovníka, hospodářský dvůr a shromáždění – sněm, sjezd.

Každá curia, ať už panovnická, šlechtická nebo církevní či níže stojící jakákoliv světská curia jako hospodářská jednotka sdružovala osoby náležející k nějakému vládci, nebo postavě stojící v čele, přičemž se všichni pohybovali v sídle svého hospodářského/materiálního zázemí. Již středověcí vzdělanci si však uvědomovali, že dvůr podléhal diferenciaci, která nesouvisela pouze s existencí různých úřadů a s okruhy jejich činností. Rozlišovali mezi dvorem tzv. menším a větším (curia minor a curia maior), což nacházíme zvláště rozpracované v teoretickém spise Yconomica od Konráda z Megenbergu z poloviny 14. století, který sledoval panovnický dvůr v říši. Vedle zmíněných termínů užíval rovněž rozlišení na curia ordinaria (pravidelná, běžná), curia cottidiana (každodenní) a jako rozdílné označení pak curia plena (úplná, naplněná). Konrád z Megenbergu však nebyl první, kdo nad podobou dvora uvažoval tímto způsobem. Shodné pojetí je čitelné např. již u Hinkmara z Remeše v 9. století, jenž psal o dvoru Karla Velikého, a o stejném principu členění vypovídá rovněž zápis o dvoře švábských Velfů z tzv. Historiae Welforum, sepsané ve 12. století. Shodné nazírání na podobu dvora najdeme také v domácích pramenech. Např. Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice užívá ve vztahu k panovnickému dvoru pojmy cottidiana familia a universa curia, tedy každodenní dvůr a celý/úplný dvůr, kdy popisuje shromáždění při korunovaci.

2. Středověké prameny

Pro poznání konkrétního dvorského prostředí jsou nejvhodnějším pramenem dvorské řády/instrukce, které vznikaly z finančně-hospodářské potřeby jednotlivých dvorů. K nejstarším se řadí texty z francouzského (1261), aragonského (1276/1277) a anglického (1279) královského dvorského prostředí, jež se vyhotovovaly jako řády (ordonance) či instrukce pro organizaci vladařova domu. Konkrétně v řádu francouzské královny pro rok 1261 najdeme např. číšníka, kuchaře nebo dodavatele ovoce, vosku a svící, a dále stájníka či komorníka. Pro české prostředí takový řád ze středověku ovšem neznáme. Základní pramenný materiál pro studium života na středověkých dvorech představují tak jiné písemné památky. K nim řadíme nejčastěji diplomatický materiál – listiny, přičemž se jedná o době odpovídajícím způsobem ověřený dokument, kde jsou jmenováni svědkové a přivěšena pečeť či několik pečetí. S nárůstem potřeby písemného pořízení ve středověku vznikaly další typy pramenů úřední povahy, k nimž patří formulářové sbírky, → desky zemské, → desky dvorské, účetní záznamy, → urbáře, → městské knihy a další. Druhou skupinu představují narativní prameny, → kroniky, letopisy nebo → anály. Do pramenné materie řadíme rovněž literární památky, jež mají místy výpověď o mentalitě a kulturním smýšlení doby a některé přispívají i k analýze dvora, což platí zvláště tehdy, když je možné pisatele identifikovat jménem a postavením na dvoře. Vedle písemné materie jde o prameny hmotné kultury, především archeologické nálezy, např. každodenní potřeby, nebo o výtvarné umění. Zde zůstávají viditelné zprávy po zálibách, mecenášství a zakladatelských aktivitách urozených vrstev.

3. Vývoj struktury středověkého dvora

Jádro každého dvora, ať už velmože, šlechtice nebo panovníka či panovnice a jejich rodiny, tvořila domácnost. Zde se pohybovala hierarchie služebníků, která zajišťo-vala chod celého dvora, přičemž rozlišujeme různé stupně a skupiny osob z řad světských a duchovních činitelů. Tito jednotlivci pak spolu s vládcem nebo velmožem uskutečňovali správu jeho země, a v ní zpravidla uplatňovali také delegovanou moc soudní, výkonnou a správní. Současně společně naplňovali reprezentativní složku, tedy podíl na okázalé demonstraci moci vládce nebo pána v rámci ovládaného teritoria a příležitostně i mimo něj.

V případě panovnického dvora se vytvářela pevná struktura úřadů, určená ke správě dvora i země. Tuto skladbu pak v zásadě napodobovala nobilita podle toho, jaké měla materiální nebo finanční prostředky. Základní dvorské úřady – komorník, stolník, číšník a maršálek – se objevují v pramenech již od raného středověku. Postupně se tato škála rozšiřovala jak z hlediska vlastní hierarchie, kdy známe různé podúřady (podmaršálek, podkomoří, podčeší, podstolí), tak z hlediska vzniku dalších hodností. Zvláště ve 13. století zaznamenáváme nově např. hofmistra, a mezi nejvýznamnější úřady se dostávají dvorský sudí, podkomoří, purkrabí Pražského hradu a kancléř jako představitel královské kanceláře.

Produkce kanceláře vzrůstala od konce 12. století a na panovnickém dvoře přispěla k větší přítomnosti duchovních vzdělanců. Již se tedy nejednalo pouze o kaplany, ale vedle členů kanceláře také o řadu právníků, lékařů, k nimž se přidávalo řádové duchovenstvo, které na dvůr docházelo a hledalo přízeň panovníka. Od počátku 14. století se dvorské úřady královského dvora profilovaly k rozdělení na → úřady dvorské se vztahem k panovníkovi a dvorské správě, a na úřady zemské se vztahem k celozemské správě. Postupně se také prosazoval institut rádců, přičemž o institucionalizované královské radě hovoříme až za Václava IV. O neformálních rádcích a oblíbencích se pak dozvídáme v průběhu celého středověku. Ve dvorském prostředí měly nedílné místo také ženy, především manželky a panovníků nebo šlechticů. Rodinu vládce či velmože doplňovali přirozeně také děti a další příbuzní. Např. na panovnickém dvoře měla choť vládce obdobnou skladbu úředníků (komorník, stolník, číšník, maršálek) a její družinu doplňovaly urozené paní a dívky. O děti se starali chůvy, kojné, vychovatelé či vzdělaní kaplani. U kněžen a královen bylo rovněž běžné, že disponovaly vlastní pečetí a k službám měly také notáře.

II. Raný novověk

1. Dvůr a dvorská společnost

Slovem dvůr (něm. Hof, angl. court, franc. cour) označujeme v raném novověku prostor ohraničený buď fyzicky (zdmi, bránami apod., například poplužní dvůr či čestný dvůr před hlavní zámeckou budovou) nebo formálně, souborem pravidel regulujících přístup k ústřední postavě dvora, kterou bývala osoba s jistou politickou či ekonomickou mocí. Právě moc a její uplatnění zásadním způsobem přetvářela společenské vztahy uvnitř dvora a strukturovala dvorskou společnost (něm. Hofstaat, höfische Gesellschaft, angl. court society, franc. la societé de la cour). Přitažlivá síla ústřední postavy, kterou byl panovník, šlechtic či prelát, nejenže způsobila postupné zvyšování počtu lidí tvořících jeho dvůr (v raném novověku můžeme sledovat téměř kontinuální růst počtu dvořanů), ale vynutila si též přesná pravidla pro jednání mezi dvořany a panovníkem i pro styky dvořanů navzájem (→ dvorský ceremoniál). Zatímco německý historik a sociolog Norbert Elias kladl důraz na tento mocenský aspekt „domestikace šlechty“ panovníkem, který dohledem nad ní posílil její politickou kontrolu (→ absolutismus), současná historiografie zdůrazňuje dvorskou společnost jako místo setkávání šlechty (tedy jako komunikační platformu), jako místo recepce nových způsobů chování (→ dvorská etiketa) a nového kulturního vkusu. Zůstává nadále otázkou, do jaké míry byl panovník tvůrcem a hybatelem dvorské společnosti (jak si představoval N. Elias), a nakolik se tato společnost sama reprodukovala nebo jak šlechta využívala struktury dvora ve vlastní prospěch (vytváření patronátně-klientelních a rodinných vazeb, reprezentace vlastního bohatství a postavení apod.).

2. Základní struktura panovnického dvora

V raném novověku docházelo ke kontinuálnímu nárůstu počtu dvořanů, mezi které již nepočítáme pouze členy panovníkovy domácnosti, ale celé panovníkovo okolí, tedy jak služebníky a úředníky, tak i cizí diplomaty, kněze a pochopitelně i samotné příslušníky panovnické rodiny, z nichž mnozí si vytvářejí své vlastní dvory s podobnou strukturou, jakou měl dvůr panovníka. K tzv. širšímu dvoru můžeme však počítat i členy správních institucí, tedy veškerý aparát, který používal panovník při správě svých zemí. Na rozdíl od středověku nemuseli a ani nemohli všichni dvořané bydlet přímo v panovníkově sídle, čímž se zvyšoval význam rezidenčního města. Jelikož docházelo v průběhu raného novověku k byrokratizaci centrálních úřadů, tyto úřady obsazovaly honosné budovy uprostřed rezidenčního města. Ke dvoru tak docházeli pravidelně jen nejvyšší úředníci centrální správy, protože byli zpravidla členy některého z poradních sborů panovníka. Ačkoli bylo učiněno několik pokusů oddělit členy panovnické domácnosti od nejvyšších správních úředníků, v praxi docházelo ke značným konfuzím, a tak jeden dvořan mohl mít zároveň titul komorníka (tedy jednoho z panovníkových osobních služebníků) i říšského dvorského rady (člena správního orgánu). Od doby Ferdinanda III. až do počátků vlády Marie Terezie tak v čele → tajné rady/konference, hlavního politického orgánu habsburské říše, stál nejvyšší hofmistr, jehož funkce se de iure měla vztahovat jen na dvorské záležitosti. Za → dvorské úřady tak můžeme označit jak nejvyšší správní (centrální) úřady monarchie (→ dvorská komora, dvorská kancelář apod.), tak také úřady spojené s vnitřním životem dvora (např. úřad nejvyššího maršálka, zabývající se právní agendou dvořanů, → dvorskou účtárnu či úřad dvorského ubytovatele). Nejvyšší hofmistr, komorník, maršálek a štolba (štolmistr) stáli v čele čtyř skupin dvořanů (tzv. štábů), které tvořily základní strukturu panovnické domácnosti. V průběhu raného novověku pak můžeme sledovat snahu zařadit všechny dvořany do některého ze „štábů“, což postupně postihlo i skupiny, jež byly dlouho závislé pouze na vůli panovníka (dvorská kaple, panovníkova osobní stráž). Tomuto procesu dlouhodobě vzdorovali jen císařští zpovědníci a samozřejmě také zahraniční vyslanci. S procesem institucionalizace dvorské společnosti je spojena i snaha zpřesnit kompetence a úkoly jednotlivých dvořanů pomocí stále detailnějších instrukcí, vydávaných zpravidla po nástupu nového dvorského úředníka nebo nového panovníka. S úmrtím toho starého byl totiž stávající dvůr formálně rozpuštěn, přičemž diskontinuitu můžeme pozorovat především u úřadů panovníkovy domácnosti.

3. Panovnický dvůr a rezidenční město

Přítomnost panovnického dvora měnila tvář rezidenčního města, jehož urbanismus se přizpůsoboval monarchovu sídlu. V zásadě platí, že čím blíže byl daný objekt k rezidenci, tím více rostl jeho význam. V sídelních městech tak vznikaly čtvrti šlechtických paláců, jež zároveň tvořily potřebné zázemí panovnického dvora (vídeňská Herrengasse, Malá Strana v Praze). Totéž platilo i v případě kostelů: chrámy blízko rezidence se stávaly pohřebišti dvorské šlechty (augustiniánský kostel ve Vídni, chrám svatého Víta v Praze). V rámci urbanismu rezidenčního města se tak vytvořilo jakési radiální schéma, více či méně respektující starší zástavbu. Tu doplňovaly zahrady a venkovské rezidence, vyskytující se zhruba den cesty z rezidenčního města (Brandýs nad Labem, Laxenburg, Ebersdorf, později Schönbrunn). Ty byly spojeny s panovnickým odpočinkem nebo lovem, na který zval panovník vybranou skupinu dvořanů. Také ceremoniál, jenž přísně svazoval život v hlavní (zimní) rezidenci, byl ve venkovských sídlech volnější, a to především s příchodem francouzského životního stylu v 18. století (vznik zahradních paláců, lieux de plaisance). Lze tak pozorovat například zmenšování počtu antekamer (předpokojů), jimiž musel dotyčný projít, než mu byla udělela audience, nebo menší důraz na předpisy týkající se oděvu (černý španělský dvorský šat byl vyžadován jen v Hofburku, postupně byl nahrazován běžným aristokratickým oděvem nebo dokonce za Josefa II. uniformami).

K jistému omezení dvorského ceremoniálu docházelo také na cestách, které zároveň kladly zvýšené nároky na zásobování, ubytování a organizační stránku vůbec. Z politického hlediska nejvýznamnější jsou korunovační cesty habsburských panovníků, během nichž se panovník na delší dobu přesunul ze svého hlavního sídelního města, kterým byla od dob císaře Matyáše Vídeň, do některého ze zemských hlavních měst jako Praha, Prešpurk (později Budín) nebo do říšských měst jako Augšpurk či Frankfurt nad Mohanem. Během cesty však docházelo k průjezdu daleko menšími lokalitami, stojícími na (dlouhodobě osvědčených) trasách, což přinášelo nemalé potíže právě v oblasti zásobování či ubytování. Dvůr v pohybu, tedy konvoj několika desítek (či dokonce stovek) kočárů se potom „rozložil“ podél plánované trasy, panovník se svou rodinou nezřídka přespal na zámku některého šlechtice, jehož pozvání přijal. Z logistického hlediska bylo daleko příjemnější cestovat po vodě, tedy po Dunaji. Z tohoto hlediska je možné vysvětlit zjevnou nechuť například Leopolda I. či Karla VI. k častějším cestám do Čech. Vedle korunovačních cest se dvůr přesouval také za účelem → holdování stavů či lázeňských kúr, popř. utíkal před válkou či morem. S postupujícím 18. a 19. stoletím přibývaly další důvody pro cestování panovníka, včetně politických setkání s cizími hlavami států (například roku 1833 schůzka v Mnichově Hradišti). Se zlepšující se dopravní infrastrukturou však paradoxně klesal počet těch, kteří panovníka doprovázeli.

4. Dvůr jako náboženské centrum

Dvůr tak měl svůj mezinárodní a navzdory snaze některých panovníků (Ferdinand II.) i multikonfesijní charakter; u dvora se vyskytovali cizí diplomati a jejich početné doprovody, ale i žadatelé z celé střední Evropy včetně říšských zemí, kde byla multikonfesionalita zaručena od 16. století zásadními právními akty. Přestože byl habsburský císař panovníkem multikonfesijní říše, dával po celý raný novověk jasně najevo svou preferenci katolického vyznání. Král tak šel v náboženských úkonech příkladem, účastnil se procesí a navštěvoval pravidelně kostely v rezidenčním městě i v bezprostředním okolí, občas se vydával i na delší poutě (Habsburkové z Vídně do Mariazell, z Prahy do Staré Boleslavi apod.). Panovnická reprezentace se často objevovala v souvislosti s katolicismem, a ačkoli → tridentský koncil zakazoval zpodobňování světských osob v katolických chrámech, v rovině symboliky docházelo ke spojení císařské myšlenky s modelem katolického panovníka. Dělo se tak zejména pod španělským vlivem, který se v případě Habsburků projevoval s cyklickou pravidelností. Zatímco v 16. století se odvíjel od významu španělských vyslanců v blízkosti císaře, v následujícím století se jednalo především o působení Španělů na dvorech císařských manželek. Značným impulzem pro obnovení španělské kultury u dvora pak byla osobní zkušenost Karla VI. se španělským prostředím, která se přetavila nejen ve vybudování „rakouského Escorialu“ v Klosterneuburku nedaleko Vídně či kostela sv. Karla, ale také ve zřízení španělské rady, která převzala rozhodování ve věcech zahraniční politiky → habsburské monarchie v oblasti Středomoří.

Na prostředí habsburského dvora měli vliv i kazatelé působící v rezidenčním městě (v 17. století například Abraham a Sancta Clara) nebo osobní císařští zpovědníci, z nichž například kapucín Emerich Sinelli dosáhl díky císařské protekci až na úřad vídeňského biskupa. Rovněž podpora řeholních konventů byla přesně zacílena na určité řády, zejména potom na → kapucíny a → augustiniány-poustevníky, jejichž řádové domy se nacházely v těsné blízkosti Hofburku a měly za úkol starat se o ostatky zemřelých Habsburků (kapucínskou hrobku využívali Habsburkové od počátku 17. století, v postranní kapli augustiniánského kostela byla uložena jejich srdce).

5. Dvůr jako kulturní vzor

Panovnický dvůr měl také svůj kulturní rozměr. V rámci ceremoniálu se konaly četné kulturní akce: divadelní a operní představení, koňské balety i jízdy na saních, hony i hostiny. Kulturní rámec navíc tvořila panovnická či panovnické rezidence, jejichž architektura i výzdoba interiéru určovaly dobrý vkus a byly napodobovány aristokraty i preláty, kteří se u dvora vyskytovali. Z ekonomického hlediska zvyšovala přítomnost dvora poptávku po luxusním zboží a to nejen z domácích → manufaktur, ale také ze zahraničí. Ostentativní konzum tak mohl mít příznivý vliv na poptávku a mohl stimulovat ekonomický růst, na druhou stranu však zadlužoval členy panovnických dynastií, kteří se dostávali do zajetí operací italských či židovských bankéřů, popř. dalších dvorských dodavatelů. Na dvůr byla navázána umělecká řemesla, osvobozená od cechovních regulí (→ cech). Mnozí panovníci nebo příslušníci panujících dynastií pak propadali sběratelské vášni (Rudolf II., arcivévoda Leopold Vilém), jiní angažovali přední hudebníky nebo dokonce sami skládali hudbu (Leopold I.).

V průběhu 18. století došlo k postupnému poklesu autority dvorské společnosti. Díky → osvícenství začala existovat paralelní kulturní centra, stát přestával být identický s panovníkem, dvorský život začal upřednostňovat soukromé slavnosti uvnitř rokokových budoárů oproti pompézním oslavám s ohňostrojem a divadlem uprostřed zámeckých zahrad. Dvůr byl stále více odtržen od reality (což platilo především ve Francii Ludvíka XV.) a nastupující racionalismus kritizoval výstřelky dvorské společnosti i náklady na luxusní zboží, jež zatěžovaly státní pokladnu. → Osvícenský absolutismus proto zredukoval výdaje na reprezentaci a celkově zcivilnil jeho fungování. Vzmáhající se → občanská společnost 19. století ještě více decentralizovala kulturní prostředí v rámci habsburské monarchie, s příchodem ústavního systému potom dvůr ztratil řadu svých politických funkcí. Dvořané byli nadále jen osobními služebníky panovníka, zatímco faktická moc se přesouvala ode dvora do budov centrálních institucí a v neposlední řadě také na půdu → parlamentu.

Literatura

Norbert Elias, Die höfische Gesellschaft, Darmstadt 1969
; Josef Macek, Dvůr. Historicko–sémantická analýza, rukopis nepublikované studie uložené v Archeologickém ústavu AV ČR, pod č. j. 8262/79, s. 1–26
; Jürgen von Kruedener, Die Rolle des Hofes im Absolutismus, Stuttgart 1973
; Hubert Ch. Ehalt, Die Ausdruckformen absolutistischer Herrschaft. Der Wiener Hof im 17. und 18. Jahrhundert, Wien 1980
; Jaroslav Pánek, Aristokratické slavnosti české renesance, Opus musicum 19, 1987, s. 289–297
; týž, Renesanční velmož a utváření hudební kultury velmožského dvora (K hudebnímu mecenátu Viléma z Rožmberka), Hudební věda 26, 1989, s. 4–17
; Václav Bůžek, Die Linzer Märkte und die Kultur am Hofe der letzten Rosenberger, Historisches Jahrbuch der Stadt Linz, 1989 [vyd. 1990] s. 11–44
; Brigitte Streich, Zwischen Reiseherrschaft und Residenzbildung: Der wettinische Hof im späten Mittelalter, Köln – Wien 1989
; Jaroslav Pánek, Život na šlechtickém sídle v předbělohorské době, in: Lenka Bobková (ed.), Život na šlechtickém sídle v 16. –18. století. Sborník příspěvků z konference na Pedagogické fakultě UJEP 30. – 31. října 1991, Ústí nad Labem 1992, s. 9–27
; týž, Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského ve světle hofmistrovské instrukce z roku 1592, in: Zdeněk Hojda – Jiří Pešek – Blanka Zilynská (ed.), Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, Praha 1992, s. 189–199
; týž, Zahraniční cesty posledních Rožmberků a jejich kontakty s evropským dvorským prostředím, Opera historica 3, 1993, s. 9–32
; týž, Renesanční dvůr olomouckého biskupa – obecné a zvláštní rysy, tamtéž, s. 167–177
; týž, Der Adel im Turnierbuch Erzherzog Ferdinands II. von Tirol (Ein Beitrag zur Geschichte des Hoflebens und der Hofkultur in der Zeit seiner Statthalterschaft in Böhmen), Folia Historica Bohemica 16, 1993, s. 77–96
; Václav Bůžek (ed.), Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků, České Budějovice 1993 (= Opera historica 3. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis)
; Markus Reisenleitner – Karl Vocelka, Höfe und Residenzen des Adels in den österreichischen Ländern im 16. und zu Beginn des 17. Jahrhunderts, Opera historica 3, 1993, s. 47–60
; Franco Angiolini, Der Hof, in: Heinz-Gerhard Haupt (ed.), Orte des Alltags. Miniaturen aus der europäischen Kulturgeschichte, München 1994, s. 89–95
; Václav Bůžek [ed.], Život na dvorech barokní šlechty (1600–1750), České Budějovice 1996 (= Opera historica 5. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis)
; Rościsław Żerelik, Kultura rękopiśmienna na śląskich dworach rycerskich w średniowieczu, in: Kultura średniowiecznego Śląska i Czech, [II]. Zamek, Wrocław 1996, s. 27–31
; Václav Bůžek – Josef Hrdlička a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, Praha 1997
; Werner Rösener [ed.], Jagd und höfische Kultur im Mittelalter, Göttingen 1997 (= Veröffentlichungen des Max-Planck-Institus für Geschichte 135)
; Eliška Fučíková et alii (ed.), Rudolf II and Prague. The Court and the City, Prague – London – Milan 1997
; Eliška Fučíková a kol. (ed.), Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy, Praha – Londýn – Milán 1997
; Milena Hajná, Oděvní řemesla na dvoře posledních Rožmberků, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 35, 1998, č. 3, s. 163–188
; Václav Bůžek – Pavel Král [ed.], Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku, České Budějovice 1999 (= Opera historica 7. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis 1999)
; Václav Bůžek – Král, Pavel [ed.], Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku, České Budějovice 2000 (= Opera historica 8. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis.)
; Urszula Augustyniak, Dwór i klientela Krzysztofa Radziwiłła (1585–1640). Mechanizmy patronatu (Hof und Klientel von K. R. Mechanismen des Patronats), Warszawa 2001
; Milena Hajná, Rožmberský fraucimor. Ženský živel na aristokratickém dvoře koncem předbělohorské doby, Jihočeský sborník historický 69–70, České Budějovice 2000–2001 [vyd. 2001], s. 5–29
; Markéta Korychová, Personální složení dvora Jana Kristiána z Eggenberku a jeho manželky Marie Arnoštky v Českém Krumlově mezi léty 1665–1719, Jihočeský sborník historický 69–70, České Budějovice 2000–2001 [vyd. 2001], s. 30–51
; Rostislav Smíšek, Hrabě Jan Adam Questenberk a proměny jeho dvora v první polovině 18. století, in: Celostátní studentská vědecká konference Historie 2000. České Budějovice 5. – 6. prosince 2000, České 2001, s. 125–156
; Aleš Stejskal, Soziale Distinktionen und Individuen (Kulturelle Investitionen und die Formierung eines sozialen Kapitals in den Residenzen der letzten Rosenberger und Schwanberger in den Jahren 1590–1616), Prager wirtschafts- und sozialhistorische Mitteilungen = Prague Economic and Social History Papers 6, Praha 2001–2002, s. 9–39
; Tomáš Baletka, Dvůr pánů ze Žerotína ve Valašském Meziříčí ve 2. polovině 17. století, Sborník archivních prací 52, č. 1, 2002, s. 215–241
; Václav Bůžek – Josef Hrdlička – Pavel Král – Zdeněk Vybíral, Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, Praha 2002
; Jana Ratajová, Pojem dvora v kázáních Alexia Jana Ignáce Krizera, Sborník archivních prací 52, č. 1, 2002, s. 315–327
; Václav Bůžek, Rytířské kratochvíle na místodržitelském dvoře arciknížete Ferdinanda, in: Ad vitam et honorem Jaroslao Mezník. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 653–662
; Andreas Pečar, Die Ökonomie der Ehre. Höfischer Adel am Kaiserhof Karls VI. (1711–1740), München – Darmstadt 2003
; Dana Malá, Skladba pražského dvora za vlády Václava II., Mediaevalia Historica Bohemica 9, 2003, s. 97–163
; Václav Bůžek – Pavel Král (ed.), Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740) [Sborník z konference, Český Krumlov, 10. – 18. 10. 2001], České Budějovice 2003 (= Opera historica. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis 10)
; Robert Bireley, The Jesuits and the Thirty Years War. Kings, Courts, and Confessors, Cambridge 2003
; Jiří Hošna, Úloha dvorského centra v literatuře a kultuře českých zemí, in: Přednášky z 46. běhu Letní školy slovanských studií (uspořádal Jiří Hasil), Praha 2003, s. 205–214
; Václav Bůžek – Géza Pálffy, Integrace šlechty z českých a uherských zemí ke dvoru Ferdinanda I., Český časopis historický 101, 2003, s. 542–581
; Ivo Cerman, Oblíbencův pád. Dvorské strany v Evropě od 13. do 17. století, Český časopis historický 101, 2003, s. 213–216
; Werner Paravicini – Jörg Wettlaufer – Jan Hirschbiegel (ed.), Höfe und Residenzen im spätmittelalterlichen Reich: ein dynastisch-topographisches Handbuch, I. Dynastien und Höfe, II. Residenzen, Ostfildern 2003
; Gerhard Fouquet – Harm von Seggern – Gabriel Zeilinger (ed.), Höfische Feste im Spätmittelalter, Kiel 2003 (= Mitteilungen der Residenzen-Kommission der Akademie der Wissenschaften zu Göttingen, Sonderherft 6)
; Carola L. Gottzmann, Die Lieder Wenzels und der böhmische Hof als Zentrum der regierenden Fürsten im Osten, in: Böhmen als ein kulturelles Zentrum deutscher Literatur, Frankfurt am Main 2004, s. 7–44
; Mark Hengerer, Kaiserhof und Adel in der Mitte des 17. Jahrhunderts. Eine Kommunikationsgeschichte der Macht in der Vormoderne, Konstanz 2004 (= Historische Kulturwissenschaft 3)
; Marc Niubò, Leopold I. a hudba císařského dvora v Praze v letech 1679–1680, in: Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24. – 27. září 2001, Praha 2004, s. 95–131
; Sybille Schröder, Macht und Gabe. Materielle Kultur am Hof Heinrichs II. von England, Husum 2004 (= Historische Studien 481)
; Pavel Král, Rituál a ceremoniál. Na příkladu pohřebních slavností na šlechtických dvorech v raném novověku, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 51, č. 49, Brno 2002 [vyd. 2004], s. 71–86
; Alena Richterová, Novinové zpravodajství o císařském dvoře v Praze na počátku 17. století, Pražský sborník historický 33, 2004, s. 81–108
; Hannes Stekl, Der Wiener Hof in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts, in: Adel und Bürgertum in der Habsburgermonarchie, 18. bis 20. Jahrhundert. Hannes Stekl zum 60. Geburtstag gewidmet von Ernst Brückmüller, Franz Eder und Andrea Schöllner, Wien 2004, s. 35–69
; Thomas Zotz [ed.], Fürstenhöfe und ihr Aussenwelt. Aspekte gesellschaftlicher und kultureller Identität im deutschen Spätmittelalter, Würzburg 2004 (= Identitäten und Alteritäten 16)
; Ronald G. Asch – Dagmar Freist (ed.), Staatsbildung als kultureller Prozess. Strukturwandel und Legitimation von Herrschaft in der Frühen Neuzeit, Köln – Weimar – Wien 2005, s. 381–404
; Joachim Bahlcke (ed.), Schlesienforschung. Methoden, Themen und Perspektiven zwischen traditioneller Landesgeschichtsschreibung und moderner Kulturwissenschaft, Köln 2005, s. 407–430
; Irena Prokopová, Guta Habsburská – česká královna a její dvůr, Muzejní a vlastivědná práce. Časopis Společnosti přátel starožitností 43 (113), 2005, s. 189–211
; Lenka Bobková – Mlada Holá (ed.), Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám, Praha 2005
; Holger Kruse – Werner Paravicini [ed.], Die Hofordnungen der Herzöge von Burgund, I. – Herzog Philipp der Gute 1407–1467, Ostfildern 2005 (= Instrumenta 15.)
; Cordula Nolte, Familie, Hof und Herrschaft. Das verwandtschaftliche Beziehungs- und Kommunikationsnetz der Reichsfürsten am Beispiel der Markgrafen von Brandenburg-Ansbach (1440–1530), Ostfildern 2005 (= Mittelalter-Forschungen 11)
; Claudia Opitz (ed.), Höfische Gesellschaft und Zivilisationsprozeß, Köln 2005
; Robert Šimůnek, Dvory a rezidence ve středověku, I, Český časopis historický 103, 2005, s. 498–500
; Jiří Štefan, Život na dvoře posledního českého korunovaného krále. Pražský hrad 1850–1875, Muzejní a vlastivědná práce. Časopis Společnosti přátel starožitností 43/113, 2005, s. 143–163
; Petr Vorel, Místodržitelský dvůr arciknížete Ferdinanda Habsburského v Praze roku 1551 ve světle účetní dokumentace, Folia Historica Bohemica 21, 2005, s. 7–66
; Monica Paredis-Vroon, Móda na dvoře Karla IV. (1346–1378), in: Cáchy a Praha. Korunovační města Evropy. Příspěvky spolku Kulturverein Aachen-Prag e. V., I. 1998–2003, Praha 2005, s. 56
; Jill Bepler, Die Funktion der Bild in den Funeralwerken protestantischer Höfe der Frühen Neuzeit, in: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. = Pour une étude des bibliothèques aristocratiques, bourgeoises et conventuelles. „Vita morsque et librorum historia“, České Budějovice 2006, s. 193–214
; Enikö Csukovits, Der Herrscherhof und die neue Elite, in: Sigismundus rex et imperator. Kunst und Kultur zur Zeit Sigismunds von Luxemburg 1387–1437. Ausstellungskatalog, Mainz am Rhein 2006, s. 284–286
; Dana Dvořáčková-Malá (ed.), Dvory a rezidence ve středověku. Sborník příspěvků z kolokvia konaného 18. března 2005 v Historickém ústavu AV ČR ve spolupráci s Ústavem českých dějin FF UK, Praha 2006 (= Mediaevalia Historica Bohemica. Supplementum 1)
; Elisabeth Garms-Cornides, Liturgie und Diplomatie. Zum Zeremoniell des Nuntius am Wiener Kaiserhof im 17. und 18. Jahrhundert, in: Kaiserhof – Papsthof (16.–18. Jahrhundert), Wien 2006, s. 125–146
; Ivan Hlaváček, Residenzen und Verwaltungszentren in den Ländern der Böhmischen Krone im 14. bis 17. Jahrhundert, Historie a vojenství. Časopis Vojenského historického ústavu 16, 2006, č. 1, s. 67–69
; Alexander Koller, Der Kaiserhof zu Beginn der Regierung Rudolfs II. in den Berichten der Nuntien, in: Kaiserhof – Papsthof (16.–18. Jahrhundert), Wien 2006, s. 13–24
; Jiří Kubeš, Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí (1500–1740). Autoreferát disertační práce (Ph.D.), České Budějovice 2006
; Vivian B. Mann, Židé a panovnický dvůr, in: Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347–1437, Praha 2006, s. 276–289
; Petr Maťa – Thomas Winkelbauer (ed.), Das Frauenzimmer. Zur integrativen Wirkung des Wiener Hofes am Beispiel der Hofstaaten fon Kaiserinnen und Erzherzoginnen zwischen 1611 und 1656, in: tíž (ed.), Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740. Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas, Stuttgart 2006, s. 131–157
; Peter Rückert (ed.), Der württembergische Hof im 15. Jahrhundert. Beiträge einer Vortragsreihe des Arbeitskreises für Landes- und Ortsgeschichte, Stuttgart 2006 (= Veröffentlichungen der Kommission für Geschichtliche Landeskunde in Baden-Württemberg. Reihe B. Forschungen 167)
; Martin Čapský, „...okna skleněná, ale některá kolečka od povětří vybita...“. Reflexe rozpadu zeměpanské rezidenční sítě na pozdně středověkém Opavsku, in: Korunní země v dějinách českého státu, III. Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14.–17. století. Sborník příspěvků z mezinárodního kolokvia konaného ve dnech 29. – 31. března v Clam-Gallasově paláci v Praze, Praha 2007, s. 187–206
; Annemarie Enneper, Aula Principis. Der aristokratische Hof der letzten Rosenberger im Spiegel der neulateinischen Hofbeschreibung des Georg Leopold aus Reichenstein, in: Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, I, Praha 2007, s. 345–352
; Petr Kozák, Dvůr a rezidence Bernarda ze Žerotína a z Fulneka ve světle testamentu z 23. 7. 1532. Alternativa zaniklého zeměpanského dvora pro opavskou nobilitu?, in: Korunní země v dějinách českého státu 3. Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14.–17. století. Sborník příspěvků z mezinárodního kolokvia konaného ve dnech 29. – 31. března v Clam-Gallasově paláci v Praze, Praha 2007, s. 217–231
; Jiří Kubeš, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii. Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723–1725, Sborník prací východočeských archivů 11, Zámrsk 2007, s. 37–63
; Pavel Marek, Klientelní strategie španělských králů na pražském císařském dvoře konce 16. a počátku 17. století, Český časopis historický 105, 2007, s. 40–88
; Irmgard Pangerl – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (ed.), Der Wiener Hof im Spiegel der Zeremonialprotokolle (1652–1800). Eine Annäherung, Innsbruck – Wien – Bozen 2007 (= Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte. 47 Forschungen zur Landeskunde von Niederösterreich 31)
; Werner Paravicini – Jan Hirschbiegel – Jörg Wettlaufer (ed.), Höfe und Residenzen im mittelalterlichen Reich. Hof und Schrift, Ostfildern 2007 (= Residenzenforschung 15–III)
; Rostislav Smíšek, Služba a paměť. Dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako nadgenerační životní ideál, in: Paměť urozenosti, Praha 2007, s. 157–170
; Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka (ed.), Dvory a rezidence ve středověku, II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Praha 2008 (= Mediaevalia Historica Bohemica. Supplementum 2)
; Gerhard Fouquet – Jan Hirschbiegel – Werner Paravicini (ed.), Hofwirtschaft. Ein ökonomischer Blick auf Hof und Residenz in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Ostfildern 2008 (= Residenzenforschung 21)
; Jiří Kuthan, Umění na dvoře Přemysla Otakara II. v rámci středoevropských kulturních okruhů 13. století, in: Splendor et Gloria Regni Bohemiae. Umělecké dílo jako projev vladařské reprezentace a symbol státní identity, Praha 2008, s. 235–244
; Pavel Marek, Problematika šlechty a raně novověkého panovnického dvora v současné španělské historiografii, Folia Historica Bohemica 23, 2008, s. 317–337
; Werner Rösener, Leben am Hof. Königs- und Fürstenhöfe im Mittelalter, Ostfildern 2008
; Gerald Schwedler, Herrschertreffen des Spätmittelalters. Formen – Rituale – Wirkungen, Ostfildern 2008 (= Mittelalter-Forschungen 21)
; Irma Trattner, Der Hof als kultureller Raum in Österreich. Rudolf IV. von Österreich und seine Stiftungen, in: Prag und die grossen Kulturzentren Europas in der Zeit der Luxemburger (1310–1437). Internationale Konferenz aus Anlass des 660. Jubiläums der Gründung der Karlsuniversität in Prag, 31. März – 5. April 2008, Praha 2008, s. 313–344
; Wolfram Ziegler, König Konrad III. (1138–1152). Hof, Urkunden und Politik, Wien – Köln – Weimar 2008 (= Forschungen zur Kaiser- und Papstgeschichte des Mittelalter, Beihefte zu J. J. Böhmer, Regesta Imperii 26)
; Dana Dvořáčková-Malá (ed.), Dvory a rezidence ve středověku, III. Všední a sváteční život na středověkých dvorech, Praha 2009 (= Mediaevalia Historica Bohemica. Supplementum 3)
; Dana Dvořáčková-Malá, Dvorská kultura přemyslovského období. Nástin problematiky a možnosti výzkumu, Mediaevalia Historica Bohemica 12, 2009, č. 1, s. 9–43
; Dana Dvořáčková-Malá, K modelu středověkého panovnického dvora jako sociálního systému, Český časopis historický 107, 2009, s. 309–335
; Radim Jež, Slavnosti na dvorech těšínských knížat renesančního věku, Těšínsko. Vlastivědný časopis, 52, 2009, č. 4, s. 1–10
; Ralph Kautz – Giorgio Rota – Jan Paul Niederkorn (ed.), Diplomatisches Zeremoniell in Europa und im Mittleren Osten in der frühen Neuzeit, Wien 2009, s. 55–78
; Rostislav Smíšek, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice 2009 (= Monographia historica. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis 11)
; Stanislav Doležal, Dvůr v pohybu: některé otázky spojené s mobilitou dvora v římském císařství, Listy filologické 133, 2010, č. 1–2, s. 9–23
; Dana Dvořáčková-Malá, Der Herrscherhof im Mittelalter Struktur, Raum und Repräsentation, Historica. Historical Sciences in the Czech Republic. Series Nova 14, 2010, s. 59–90
; Christina Lutter, Zwischen Hof und Kloster: Kulturelle Gemeinschaften im mittelalterlichen Österreich, Wien – Köln – Weimar 2010 (= Stabwechsel. Antrittsvorlesungen aus der Historisch-Kulturwissenschaftlichen Fakultät der Universität Wien 2)
; Peter Kováč a kol., Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec, Praha 2010 (= Stavitelé katedrál 3)
; Werner Paravicini (ed.), Luxus und Integration. Materielle Hofkultur Westeuropas vom 12. bis zum 18. Jahrhundert, München 2010
; Martin Aschenbrenner, Ferdinand V. a jeho dvůr v korespondenci svých úředníků, Bezděz. Vlastivědný sborník Českolipska 20, 2011, s. 447–460
; Dana Dvořáčková-Malá, Královský dvůr Václava II., České Budějovice 2011
; Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka, Curia ducis, curia regis. Panovnický dvůr za vlády Přemyslovců, Praha 2011 (= Práce Historického ústavu AV ČR, řada A – Monographia 35)
; Ivan Hlaváček, Höfe – Residenzen – Itinerare. Ed. Mlada Holá – Martina Jeránková – Klára Woitschová, Praha 2011
; Ivo Purš – Vladimír Karpenko, Alchymie na šlechtických dvorech v českých zemích, in: Alchymie a Rudolf II. Hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století, Praha 2011, s. 47–91
; Eva Richtrová, Curia, Hof, dvůr. Příspěvek k diskuzi o přemyslovských panovnických dvorech 13. století, Časopis Matice moravské 130, 2011, s. 335–359
; Jan Hirschbiegel – Werner Paravicini – Jörg Wettlaufer, Städtisches Bürgertum und Hofgesellschaft: Kulturen integrativer und konkurrierender Beziehungen in Residenz- und Hauptstädten vom 14. bis ins 19. Jahrhundert. Proceedings of the „12. Symposium der Residenzen-Kommission“ held in Sept. 2010 in Coburg, Germany, Ostfildern 2012
; Agáta Klimeková – Eva Augustínová (ed), Ján Jessenius. Slováci na panovníckych dvoroch. Zborník prác z interdisciplinárnej konferencie, ktorá sa konala 13. – 14. septembra 2011 v Martine, Martin 2012 (= Studia historico-bibliographica Turociensia 5)
; Pavel Marek, Španělský královský dvůr očima české šlechtičny. Luisa z Pernštejna v procesu politické a kulturní komunikace mezi Prahou, Vídní a Madridem, Folia Historica Bohemica 27, 2012, č. 1, s. 7–39.

Dana Dvořáčková-Malá – Jiří Hrbek