fundamentální články

I. Charakteristika; II. Česká opozice před rokem 1871; III. Vyjednávání o podobě fundamentálních článků.

I. Charakteristika

Zásadní státoprávní dokument schválený → českým sněmem 10. 10. 1871, který měl být základem plánovaného česko-rakouského vyrovnání.

II. Česká opozice před rokem 1871

Fundamentální články měly završit snahu české politické reprezentace o nalezení takového státoprávního uspořádání → habsburské monarchie, které by respektovalo → české státní právo a zaručovalo nerušený rozvoj české národní společnosti. Česká Národní strana v srpnu 1868 odmítla formou → české státoprávní deklarace → rakousko-uherské vyrovnání a pokračovala v politice → pasivní rezistence. Na Moravě totéž učinili podobným prohlášením poslanci → Národní strany spolu se zástupci historické šlechty. V Čechách se až v květnu 1870 k státoprávní deklaraci přihlásili s jistými výhradami i konzervativní velkostatkáři. Po srpnových zemských volbách 1870 se sešel český sněm s federalistickou většinou, který v září 1870 přednesl panovníkovi české stížnosti; císař František Josef I. slíbil přezkoumat tyto požadavky a současně projevil ochotu nechat se korunovat → českým králem.

III. Vyjednávání o podobě fundamentálních článků

Po jmenování Hohenwartovy předlitavské vlády v únoru 1871 začala jednání mezi zástupci vlády a českými politiky o podobě česko-rakouského vyrovnání. Za českou stranu se rozhovorů účastnili Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, František Ladislav Rieger a Alois Pražák, zatímco vládu zastupovali hlavně Albert Schäffle a Karl Sigismund Hohenwart. V létě 1871 došlo mezi oběma stranami k dohodě o dalším postupu. Konkrétním projevem této dohody byl císařský reskript z 12. 9. 1871, kterým se císař ještě určitěji zavázal k české korunovaci a vyzýval český sněm, aby uvážil státoprávní poměry → Českého království. Dne 14. 9. 1871 byl v Praze zahájen sněm, 16. 9. jej němečtí liberální poslanci s protestem opustili a jeho dalšího zasedání se nadále neúčastnili. Dopracování textu tří závažných zákonných návrhů bylo svěřeno třicetičlenné sněmovní komisi. Český zemský sněm pak 10. 10. 1871 schválil čtyři dokumenty, reagující na císařský reskript. Šlo: 1) o sněmovní adresu císaři, v níž byly nejprve zdůvodněny nejdůležitější zásady fundamentálních článků, sněm se vyjadřoval k vládním předlohám zákona na ochranu národnosti, k opravě volebního řádu do sněmu a vyslovoval naději, že další sněm bude již zvolen podle nového zákona; 2) fundamentální články – soubor 18 základních článků, vymezujících státoprávní postavení Čech v rámci monarchie; 3) nový volební řád, který sice zachovával kuriový volební systém, ale zároveň poněkud upravoval původní vládní návrh; počet sněmovních poslanců měl být rozšířen na 262 (70 velkostatkářů volených ve třech sborech (20 + 40 + 10), 8 zástupců velkého průmyslu, 73 měst a 106 venkova; vedle toho 5 → virilistů); nový volební řád by zaručoval zvolení 20–30 českých konzervativních velkostatkářů, čímž by koalice české Národní strany a jejich šlechtických spojenců trvale ovládla zemský sněm; 4) zákon o ochraně národností – obsahoval formální uznání rovnoprávnosti národností, jednotlivé správní a volební okresy měly být konstituovány jako pokud možno národně homogenní, stanovil užívání jazyků v obcích, jež bylo ponecháno na rozhodnutí obecnímu zastupitelstvu, podle složení obyvatelstva byly stanoveny podmínky formální oboujazyčnosti v okresech, němčina a čeština měly být úředními jazyky c. k. úřadů v Čechách, jejichž úředníci měli být slovem a písmem znalí obou jazyků. Zemský sněm měl být rozdělen do dvou národních kurií, které mohly ve vymezených případech hájit zájmy své národnosti.

Samotnými fundamentálními články byl akceptován rakousko-uherský dualismus, byly uznány společné říšské záležitosti (§ 1 – zahraniční politika, vojenství, finanční otázky společného zájmu) i instituce → delegací. Záležitosti, které nebyly uznány za říšské, měly spadat do kompetence zemského sněmu a české zemské vlády (§ 9), další záležitosti měly být spravovány v rámci Předlitavska „podle stejných, čas od času ujednaných zásad“ (§ 10), záležitostmi společného zájmu měly být (§ 11) věci obchodní, finanční, komunikační, daňové, branné i otázka státního občanství a měly být projednávány na sjezdech delegátů zemských sněmů. Předlitavská vláda měla být tvořena resortními ministry a dvorskými kancléři. Český dvorský kancléř měl být odpovědný za provádění usnesení sjezdu delegátů zemských sněmů a za výkon českého zemského zákonodárství. Český sněm vyslovil souhlas s vytvořením společného legislativního orgánu, do jehož kompetence měly patřit otázky, které by nebylo vhodné projednávat jednotlivě na zemských sněmech. Podle představy českého sněmu by měl senát strukturu podobnou → panské sněmovně a → poslanecká sněmovna by přestala existovat.

Moravský zemský sněm s dočasnou federalistickou většinou 18. 10. 1871 podpořil předlohy českého sněmu a nárokoval si je také pro sebe, naproti tomu slezský sněm fundamentální články ostře odmítl. Kancléř Friedrich Beust se 13. 10. 1871 postavil proti česko-rakouskému vyrovnání. Svůj postoj zopakoval 20. 10. 1871 na zasedání říšských a předlitavských ministrů, kde jej podpořil i uherský ministerský předseda Gyula Andrássy. Pod tímto tlakem se 22. 10. 1871 i císař přiklonil k takové verzi odpovědi českému sněmu, jež kategoricky zdůrazňovala platnost stávajících ústavních poměrů a jakoukoliv změnu vázala na souhlas → říšské rady. V této kritické situaci předali 25. 10. 1871 F. L. Rieger a J. J. Clam-Martinic předlitavské vládě memorandum, v němž prohlašovali, že předložený reskript odpovědi, s nímž se měli možnost seznámit, je v rozporu s dosavadními ujednáními a že na základě tohoto reskriptu nebude český sněm moci zvolit své zástupce do říšské rady. 27. 10. byla přijata demise Hohenwartovy vlády, která s úspěchem české vyrovnávací akce spojila svůj další osud. 30. 10. byl vydán císařský reskript v intencích názorů Beustových a Andrássyho, na který český sněm reagoval 8. 11. 1871 odmítnutím obeslat říšskou radu.

Nezdar české vyrovnávací akce fakticky završil období ústavních experimentů v habsburské monarchii. Všechny následující předlitavské vlády se opíraly o dualismus a → prosincovou ústavu.

Edice

Minulost našeho státu v dokumentech, Praha 1971, s. 294–303
; Pavel Cibulka (ed.), Politické programy českých národních stran 1860–1890, Praha 2000, s. 168–176
; Dějiny českého státu v dokumentech, Praha 2003, s. 249–253.

Literatura

Anton O. Zeithammer, Zur Geschichte der böhmischen Ausgleichsversuche 1865–1872, I–II, Prag 1912–1913
; Zdeněk V. Tobolka, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby, II (1860–1879), Praha 1933
; Otto Urban, Česká společnost, Praha 1982
; Elisabeth-Charlotte Büchsel, Die Fundamentalartikel des Ministeriums Hohenwart-Schäffle von 1871. Ein Beitrag zum Problem des Trialismus im Habsburgerreich, Aalen 1982 (Diss. Breslau 1941)
; Thomas Kletečka, Der Ausgleichsversuch des Ministeriums Hohenwart-Schäffle mit Böhmen im Jahre 1871, Wien 1984
; Christian Scharf, Ausgleichspolitik und Pressekampf in der Ära Hohenwart. Die Fundamentalartikel von 1871 und der deutsch-tschechische Konflikt in Böhmen, München 1996
; Sugao Kawamura, The Bohemian State-Law and the Bohemian Ausgleich, Tokyo 2010.

Pavel Cibulka