hilsneriáda

I. Definice a charakteristika, II. Vražda u Polné a následný soudní proces s Leopoldem Hilsnerem, III. Masarykova kritika vlny antisemitismu, IV. Trvající nejasnosti ohledně událostí z Polné.

I. Definice a charakteristika

Hilsneriáda je označení pro dva soudní procesy s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem, jenž byl obviněn z vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové, kterou měl údajně zavraždit koncem března 1899 nedaleko města Polné, a posléze i z podobné vraždy Marie Klímové, k níž došlo u Polné roku 1898. Soudní procesy s Hilsnerem vyvolaly v tehdejším českém prostředí nebývale emotivní, až hysterickou vlnu → antisemitismu, neboť ve veřejnosti se rozšířila domněnka, že případ v Polné byl rituální vraždou. Proti této pověře publicisticky vystoupil univerzitní profesor T. G. Masaryk, za což si však vysloužil ostré odsouzení nejenom ze strany českého a německého nacionálního a klerikálního tisku, ale i značné části české společnosti.

II. Vražda u Polné a následný soudní proces

29. března 1899 došlo v lese Březina nedaleko města Polné k vraždě devatenáctileté křesťanské dívky Anežky Hrůzové, která se tudy vracela z Polné, kde se učila na švadlenu, do nedaleké vesnice Věžnička, v níž bydlela. Její mrtvola byla nalezena při pátrací akci teprve po třech dnech. Podle výsledků soudní pitvy vrah oběť uhodil do hlavy holí a kameny, poté škrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem. Mrtvola byla posléze ukryta v mlází. Jako příčina smrti bylo označeno vykrvácení. V zápise pitvy bylo zároveň konstatováno, že množství sražené krve, které se našlo na místě vraždy, neodpovídalo tomu, kolik jí musela oběť celkově ztratit. Protože k vraždě došlo těsně před velikonocemi a zároveň v období, kdy ten rok slavili svátek pesach také Židé, objevil se ve veřejnosti – neřízeně, spíše možná jen spontánně – názor, že se mohlo jednat o rituální vraždu, v jejímž pozadí stáli → Židé. Na základě několika údajně věrohodných svědectví obyvatel Polné byl z vraždy Anežky Hrůzové obviněn dvaadvacetiletý, nepříliš inteligentní Žid z Polné Leopold Hilsner, který měl ve městě nevalnou pověst, neboť pocházel z velmi chudé rodiny a živil se jako žebrák a tulák.

Soudní proces s Leopoldem Hilsnerem probíhal nejprve v září 1899 u → krajského soudu v Kutné Hoře. Proces provázela obrovská publicita tisku a také mimořádný zájem veřejnosti, která byla v důsledku vybičované vlny antisemitismu přesvědčena o rituálních motivech vraždy. (O užívání „krve nevinných obětí“ při židovských náboženských obřadech v té době psal například německý katolický teolog z pražské univerzity August Rohling či klerikální Katolické listy.) U soudu proti obviněnému Hilsnerovi velice předpojatě vystupoval státní zástupce Antonín Schneider-Svoboda a také právní zástupce matky zavražděné, český národovec a radikální poslanec, JUDr. Karel Baxa. Hilsnera se snažil naopak statečně bránit jeho obhájce JUDr. Zdenko Auředníček, který byl do této pozice postaven na základě soudního rozhodnutí (ex offo). V závěrečném rozsudku kutnohorského soudu se sice o rituální vraždě ani o jejích náboženských motivech nikde nepsalo, Hilsnerův židovský původ, jeho špatná pověst v Polné a několik nepřímých důkazů a – možná spíše jen vymyšlených – svědectví přispěly k tomu, že byl na základě rozhodnutí soudní poroty odsouzen k trestu smrti.

III. Masarykova kritika vlny antisemitismu

Na Hilsnerovu obranu se v roce 1899 v českém prostředí jako jeden z mála postavil profesor Tomáš Garrigue Masaryk, který označil přesvědčení veřejnosti o náboženském (rituálním) motivu vraždy u Polné za nemístnou pověru a pozadí procesu za antisemitské. Proces s Hilnerem připodobnil k někdejší Dreyfusově aféře ve Francii. Masaryk k případu v Polné nejprve publikoval článek ve vídeňském listu Neue Freie Presse, v němž se snažil zdůraznit, že zdaleka ne všichni Češi a český tisk zastávají antisemitské názory, a posléze sepsal a vydal stručné pojednání s názvem Nutnost revidovati proces Polenský, kde odmítl průběh a výsledky kutnohorského soudu. (Tento Masarykův text se koncem roku 1899 stal podkladem jedné poslanecké interpelace v rakouském parlamentu.)

Za tuto angažovanost na T. G. Masaryka okamžitě zaútočili nejenom otevření žurnalističtí antisemité, kteří ho obvinili, že vystupuje v zájmu Židů a že jimi snad dokonce i placen, ale i některé skupiny české společnosti. Masaryka osobně nejvíce zasáhly emotivní výpady části vysokoškolských studentů, kteří demonstrovali před jeho domem a na univerzitě sabotovali jeho přednášky. Český profesor se později vyznal, že to byly jedny z nejhorších okamžiků v jeho životě a že v té době vážně uvažoval, že se i s celou rodinou vystěhuje z Čech. (Podobné výpady antisemitů donutily opustit české prostředí například Hilsnerova obhájce Zdenka Auředníčka. Samotný Masaryk toto krajně nepříznivé období nakonec přečkal a po roce 1918 naopak ve svých vzpomínkách konstatoval, že jeho známost mezi Židy z doby hilsneriády mu za první světové války velice pomohla získávat ve světě v rámci židovské komunity sympatie pro myšlenku československé osvobozovací akce.)

Současná česká historiografie se snaží odpovědět na otázku, proč se česká společnost nechala právě na konci 19. století strhnout k tak silné vlně antisemitské nenávisti. Odpověď je zhruba následující: Mezi Čechy jako křesťany existovala již v dřívějších dobách nábožensky motivovaná zášť vůči Židům (což byl obecný jev v celé křesťanské Evropě) a také značná animozita vůči majetným Židům. (Takto motivovaný antisemitismus se mj. objevoval i v některých textech Jana Nerudy.) Právě na konci 19. století se však intenzivně vyhraňoval vztah Čechů vůči židovským spoluobčanům i z důvodu gradujícího česko-německého nacionálního zápasu (Češi vytýkali některým Židům, že se rozhodli optovat k německé národnosti) a zároveň i proto, že v té době ve společnosti silně narůstala úloha sociální demokracie, jež se formálně hlásila k ideologii internacionalismu, což bylo v rámci české politické elity označováno za „zradu českých národních zájmů“.

Zejména české nacionální strany (národně sociální, státoprávně radikální ad.), které vznikaly právě na přelomu 19. a 20. století, se v souvislosti s ostrým česko-německým soupeřením snažily infiltrovat do české společnosti tezi o „světovládných spikleneckých snahách Židů“, kteří měli údajně stát i za politickými úspěchy „národnostně laxní“ sociální demokracie, kterou krajní čeští nacionalisté považovali za svého velmi nebezpečného politického konkurenta. Aby nacionalisté mohli efektivně zaútočit proti pozicím socialistů, hodily se jim k získávání sympatií uvnitř širokých, víceméně plebejských kruhů české společnosti, jež se vždy vyznačovaly poměrně slabou orientací v celosvětových problémech, kauzy typu hilsneriády. I primitivně založené případy, využívající silné emocionality, mohly přinášet v politickém konkurenčním boji cenné úspěchy.

IV. Trvající nejasnosti ohledně událostí z Polné

Intenzivní diskuze o kauze z Polné, vedené nejen v českém prostředí, ale i v celé širší → habsburské monarchii, přiměly v roce 1900 rakouské úřady, aby výnos kutnohorského soudu o vině Leopolda Hilsnera daly přezkoumat. Nový soud s Hilsnerem se konal v říjnu téhož roku v Písku. Závěrečné rozhodnutí tamější poroty bylo však ještě přísnější. Hilsner byl shledán vinným nejenom z vraždy Anežky Hrůzové, ale navíc i z podobné vraždy dvaatřicetileté Marie Klímové, která byla za velmi nejasných okolností zavražděna v blízkosti Polné roku 1898. Rozsudek píseckého soudu z listopadu 1900 opětovně neoznačoval za motiv násilných činů důvody náboženské, nýbrž sexuální. (Přitom lékařské znalecké posudky dokládaly, že Hilsner žádnou sexuální úchylkou netrpěl.)

V červnu 1901 císař František Josef I. prominul Hilsnerovi panovnickou milostí trest smrti a → Nejvyšší soud změnil verdikt na doživotí. Hilsner si poté 18 let odpykával svůj trest ve věznici v Praze na Pankráci. Propuštěn byl v březnu 1918 na základě milosti, kterou mu udělil císař Karel I. Věznici opustil Hilsner se silně podlomeným zdravím, rehabilitován však nikdy nebyl. Zemřel v roce 1928 ve Vídni, kde se poslední léta svého života živil jako podomní obchodník pod změněným jménem Heller.

Hilsnerův případ nebyl nikdy kriminalisticky ani právně plně objasněn. Historiografické práce konstatovaly již v době meziválečné, ale i později, že důkazy k prokázání Hilsnerovy viny nebyly dostačující a že řada svědectví a odborných posudků, které byly předloženy soudům, se daly zpochybnit. Přesto povědomí o hilsneriádě v české společnosti dodnes přežívá, konkrétně jako o prototypu vypjatého projevu českého antisemitismu.

Literatura

Přelíčení s Hilsnerem před porotou v Kutné Hoře pro vraždu v Polné. Doslovný otisk stenografických protokolů, Praha 1899
; Tomáš Garrigue Masaryk, Nutnost revidovati proces Polenský, Praha 1899
; týž, Die Nothwendigkeit der Revision des Polnaer Prozess (Interpellation [Ferdinand] Kronawetter im Abgeordnetenhaus am 9. November 1899), Wien 1899
; týž, Význam procesu polenského pro pověru rituelní, Praha 1900
; Maximilian Paul-Schiff (ed.), Der Prozess Hilsner, Wien 1908
; Bruno Adler, Boj o Polnou, Praha 1936, Polná 19992
; Jan Rys, Hilsneriáda a TGM, Praha 1939, 2016
; Bohumil Černý, Vražda v Polné, Praha 1968
; Helena Krejčová, Hilsneriáda, Dějiny a současnost 14, 1992, č. 3, s. 20–24
; Jiří Kovtun, Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera, Praha 1994
; Hillel J. Kieval, Death and the nation: Ritual Murder as Political Discourse in the Czech Lands, in: Maurice Godé – Jacques Le Rider – Françoise Mayer, Allemands, Juifs et Tchèques à Prague, Montpellier 1996, s. 83–99
; Bohumil Černý et al., Hilsneriáda (K 100. výročí 1899–1999), Polná 1999
; Miloš Pojar (ed.), Hilsnerova aféra a česká společnost 1899–1999, Praha 1999
; Jan Prchal, Hilsneriáda. Výběrová bibliografie, Polná 2000
; Michal Frankl, The Background of the Hilsner Case. Political Antisemitism and Allegations of Ritual Murder 1896–1900, Judaica Bohemiae 36, 2000 [vyd. 2001], s. 34–118
; Jiří Vacek, Hilsnerův obhájce (Zdenko Auředníček), Polensko 11, 2002, č. 4, s. 15–16
; Petr Vašíček, Sociální aspekty kauzy Leopolda Hilsnera, in: Taťána Martonová (ed.), T. G. Masaryk a sociální otázka, Hodonín 2002, s. 69–77
; Daniel Herman, Antisemitský časopis Brněnský drak v době hilsneriády, in: Petr Pálka (ed.), Židé a Morava, Kroměříž 2003, s. 232–241
; Benno Wagner, „Das ist ein schlechter Wundarzt...“. Die Hilsner-Affäre und die Politik des Tabus bei Thomas G. Masaryk und Franz Kafka, in: Juliette Guilbaud – Nicolas Le Moigne – Thomas Lüttenberg (eds.), Normes culturelles et construction de la déviance, Paris 2004, s. 173–192
; Jacques Le Rider, Critique de la presse à grand tirage ou hyperassimilation à la norme culturelle? Les réactions de Karl Kraus, dans Die Fackel, au procès pour „crime rituel“ de Polna et à l‘affaire Dreyfus, tamtéž, s. 193–208
; Libor Toman, TGM a Hilsneriáda, Polná 2007
; Michal Frankl, „Emancipace od Židů“. Český antisemitismus na konci 19. století, Praha 2008
; Larissa Douglass, „Years of Blood and Darkness“. Czech Extra-Parliamentary Representation and Austrian Democratization during the Hilsner Affair, 1899–1900, Canadian Journal of History 43, 2008, s. 1–30
; Michal Frankl – Jindřich Toman (eds.), Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty, Praha 2012
; Lubomír Novotný, JUDr. Auředníček – zapomenutá oběť hilsneriády, Polensko 22, 2013, č. 1, s. 1–6
; Filip Plašil, Stručné seznámení s Hilsnerovou aférou, Polná 2016
; Jan Rys, Hilsneriáda a TGM, V Praze 2016
; Miloš Pojar, T. G. Masaryk a židovství, Praha 2016.

Ladislav Hladký