historická kartografie

I. Definice a charakteristika; II. Vznik a vývoj historické kartografie; III. Soudobá historická kartografie v České republice; IV. Historická kartografie a historiografie.

I. Definice a charakteristika

Historická kartografie je část kartografie, resp. tematické kartografie, zabývající se problematikou historických (dějepisných) map; mezioborová disciplína, zabývající se zpracováním historických jevů a procesů na mapách. Historická (dějepisná) mapa je tematická mapa, zobrazující historické události, a to v analogové (tištěné) či elektronické (digitální) podobě.

Termín historická kartografie a historická mapa bývá zaměňován s pojmy dějiny kartografie a stará mapa. Dějiny kartografie jsou součástí kartografie, která se zabývá historií kartografických děl a jejich tvůrců. Stará mapa je mapou, jejíž obsah již neodpovídá současnému stavu zobrazeného území. S rozvojem kartografie se pojem stará mapa posouvá blíže k současnosti. Rozdílný je přitom pohled sběratele starých map jako kartografických památek, který dbá zejména na věk a zdobnost mapy, a odborníka, jenž sleduje proměny krajiny v minulosti. Historická mapa může být zároveň mapou starou a opačně stará mapa mapou historickou, a to v případě, že se jedná o mapu s dějepisným obsahem vytvořenou v minulosti. Takovými mapami jsou např. Historická mapa Čech Františka Palackého z roku 1876, zobrazující Čechy ve 14. století, nebo plány Prahy Václava Vladivoje Tomka z roku 1892 s tematikou z 13.–15. století.

Historická mapa může být označována též jako rekonstrukční. Nejedná se však o odborný termín z oboru kartografie, nýbrž o pracovní název pro znázornění výsledků výzkumu formou mapy. Rekonstrukční mapa v historiografii znázorňuje syntetický soubor poznatků k vybranému tématu, podrobnou analytickou sondu k vybranému tématu, komplexní pohled na určitou epochu nebo komparaci jednotlivých témat či období.

Specifickou problematikou historických či rekonstrukčních map je geografické (zeměpisné) názvosloví. Během tisícileté historie českého státu, ale také evropských zemí a zemí jiných kontinentů se neměnily jen státní, zemské, krajské, okresní a různé jiné správní hranice, ale také geografické názvosloví. Znalost a uplatnění historického geografického názvosloví napomáhá poznání dějinných souvislostí a historické krajiny. V prostoru českých zemí je variabilita geografického názvosloví značná, v písemných, kartografických i obrazových pramenech se vyskytují geografická jména, místní i pomístní, především v latinské, německé a české mutaci. Nejde však jen o mutace jazykové, ale také o změny geografických jmen v časových vrstvách (např. místní jméno Falknov, Falkenau, Sokolov apod.). Na historické či rekonstrukční mapě se obvykle používá soudobé geografické názvosloví a historické názvosloví včetně exonym (vžitých českých geografických jmen) se umístí do dublet přímo v mapě nebo v rejstříku.

Analogové historické mapy a atlasy obsahují soubor statických údajů, shromážděných k určitému stanovenému datu zpracování díla. Elektronické historické mapy a atlasy jsou kartografická díla v podobě počítačových programů, uložená na počítačových médiích (zejména internet, CD-ROM nebo DVD). V mnoha případech obsahují i multimediální prvky, především zvuk a video. Elektronické historické mapy a atlasy se dělí na statické a dynamické (interaktivní). Uživatel může vyhledávat geografické objekty, historické údaje (data, jevy a procesy, proměny hranic, proměny krajiny apod.) a různé grafické, statistické i obrazové informace. Interaktivní mapy napomáhají zlepšení prostorové orientace v různých časových vrstvách. Obsah elektronických atlasů se často průběžně mění a doplňuje.

II. Vznik a vývoj historické kartografie

Počátky historické kartografie a její tradice spadají v evropském prostoru do 18. století (např. Atlas historique z nakladatelství Françoise L’Honoré v Amsterodamu z roku 1705). Historické mapy a atlasy odrážejí dobové teoretické, metodologické a faktografické niveau oboru, historický diskurs a jeho změny, ale také způsoby kartografického ztvárnění historické tematiky. Historická kartografie se v 19. století začala rychle rozvíjet, k předním nakladatelům patřili například Justus Perthes, Gotha nebo Carl Flemming, Glogau. Ve druhé polovině 19. století založil tradici školních historických atlasů Friedrich Wilhelm Putzger; poprvé byl jeho Historischer-Schulatlas vydán v Lipsku roku 1877 a dočkal se mnoha dalších vydání včetně překladů do češtiny.

V českých zemích zpracoval již kolem roku 1781 pedagog a duchovní Aleš Pařízek dvě dějepisné mapy pro školy, nazvané Historische Karte vom Königreiche Böhmen a Historische Welt-Karte. Inspirován dílem Bohuslava Balbína Miscellanea historica regni Bohemiae z roku 1679, nakreslil Pařízek do mapy Čech jednoduchými obrázkovými značkami významné památky či události z historie Českého království. První český dějepisný atlas připravil v Praze roku 1850 Václav Merklas s názvem Atlas starého světa. Roku 1856 vyšla v Praze Archaeologische Karte des Königreiches Böhmen Antonína Schmidta a v roce 1868 zpracoval historik Jan Erazim Wocel mapu Čechy v VIII. a IX. věku jako přílohu k práci Pravěk země České.

Pro své odborné kvality a využití písemných pramenů je dodnes ceněna Historická mapa Čech Františka Palackého a Josefa Kalouska, vydaná roku 1876 a ve druhém, opraveném vydání 1894. Kartografickou rekonstrukci Čech ve 14. století a zčásti i v období mladším, předbělohorském, zpracovali autoři v měřítku 1:525 000. František Palacký ji připravil jako doplněk Popisu království Českého z roku 1848. Podklady k mapě tvořily údaje získané studiem materiálů pro Popis, ale také pro syntetické Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (rovněž 1848). Do obsahu mapy vložil Palacký středověké církevně správní členění země, farní síť v době předhusitské a množství hradů, tvrzí a měst.

Z dalších historickokartografických prací z 19. století patří k nejzdařilejším a dosud využívaným dílům Mappy Prahy 1419, 1348 a 1230 Václava Vladivoje Tomka, vydané roku 1892 a rekonstruující na základě studia městských knih uliční síť a domovní zástavbu v předhusitské Praze. Josef Kalousek a Josef Brož připravili sérii tří map s názvem Historické mapy k dějinám Království českého III, vydané roku 1885. Z atlasových děl následovaly práce Bedřicha Tempského nebo Jana Lepaře, atlas dějin středověku zamýšlel vytvořit před rokem 1900 Hermenegild Jireček, ale jeho záměr se v odborné veřejnosti nesetkal s větším ohlasem. V první polovině 20. století vynikli mezi autory dějepisných atlasů Antonín Balcar, Jaroslav Vlach, František Kameníček, Jan Macháček, Josef Brunclík, Otakar Dorazil či Jaroslav Lameš. Po → druhé světové válce se dějepisná kartografie začala profilovat zejména v oblasti školních historických atlasů, které vycházely v různých modifikacích a opakovaných vydáních.

Po polovině 20. století vznikaly rovněž historické atlasy se specializovanou tematikou; roku 1956 vyšel Historický atlas revolučního hnutí, výrazně ovlivněný dobovou situací ve společnosti. Do 60. let 20. století spadá vydání několika obsáhlých titulů československé atlasové kartografie, z historických Atlasu československých dějin (1965) Československého vojenského atlasu (1966) a dále Atlasu Československé socialistické republiky (1965, 1966). Tato triáda měla tvořit souborné dílo, zahrnující kartografické zpracování českých a československých dějin, aktuální národní atlas (první po Atlasu republiky Československé Jaroslava Pantoflíčka a Václava Lásky z roku 1935) a atlas světa s vojensko-historickou částí. Atlas československých dějin pod vedením Jaroslava Purše měl podat jednotné, komplexní kartografické znázornění dějinného vývoje českých zemí a Slovenska od pravěku do roku 1960 na čtyřiceti pěti mapových listech s více než čtyřmi stovkami map, kartogramů a grafů. Na přípravě atlasu se podílel především tehdejší Historický ústav Československé akademie věd ve spolupráci s dalšími institucemi, zejména Historickým ústavem Slovenské akademie věd a s ústavy archeologickými, s vysokými školami aj. Těžiště práce spočívalo v oddělení historické geografie pod vedením Jaroslava Purše; k vědeckým redaktorům jednotlivých oddílů patřili Karel Bednář, Jiří V. Horák, Ota Pokorný a Jaroslav Vaniš, za slovenskou tematiku pracovníci Historického ústavu SAV František Bokes a Teodor Lamoš. K archeologické problematice byl roku 1979 vydán Archeologický atlas Evropy a Československa.

III. Soudobá historická kartografie v České republice

Změny v pojetí dějinného vývoje a historického diskursu po roce 1989 se v českých zemích promítly do vědeckých historických atlasů, do atlasů pro veřejnost i do školních historických atlasů (pro základní a střední školy). Po téměř půl století byl roku 2014 vydán nový vědecký Akademický atlas českých dějin (Eva Semotanová, Jiří Cajthaml a kol.; 2., aktualizované vydání 2016). Navázal na studium historické geografie a historické kartografie, pěstované v Historickém ústavu AV ČR, resp. jeho předchůdcích, již před druhou světovou válkou. Na tvorbě atlasu se podílela řada odborníků, historiků, kartografů, geografů a dalších, především z Historického ústavu AV ČR, z Fakulty stavební ČVUT a z Přírodovědecké fakulty UK. Na historických mapách, kartografických modelech, vyobrazeních, grafech a kartogramech zpřístupnil soubor vybraných poznatků moderní české historické vědy po roce 1989 o českých a československých dějinách s vazbami na evropský, ale zejména středoevropský prostor. V atlasu se prolínají tři hlavní témata – člověk, prostor a čas. Výrazným rysem atlasu je jeho transdisciplinární charakter.

Ke specializovaným vědeckým atlasům patří rovněž Historický atlas měst ČR autorského kolektivu pod vedením Evy Semotanové (dosud svazky 1–29, Praha 1995–2017). Soudobé poznatky k evropskému pravěku obsahují Archeologický atlas pravěké Evropy Miroslava Buchvaldka, Andrea Lipperta, Lubomíra Košnara a kol. z roku 2007 a Archeologický atlas Čech Martina Kuny a kol. z roku 2015. Ke specializovaným historickým atlasům patří od roku 1979 již několikasvazkové dílo autorského kolektivu Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, vydávaný rovněž po roce 1989, Atlas církevních dějin českých zemí Zdeňka Boháče z roku 1999 nebo atlas Kladska z roku 2005 Ondřeje Felcmana a Evy Semotanové. První obsáhlejší historické atlasy pro veřejnost vyšly v letech 2007 a 2016 pod tituly Ottův historický atlas (Eva Semotanová a kol.) a Ottův historický atlas – Praha, krajina města (Eva Semotanová a kol.).

IV. Historická kartografie a historiografie

Historická kartografie a její metody jsou součástí historiografie v českých zemích od druhé poloviny 19. století. Umožňuje pracovat s výsledky historického výzkumu formou jejich kartografického znázornění. Prostorové aspekty studované problematiky se tak zobrazí v relativní komplexnosti, v určitém stupni generalizace, analyticky i synteticky jako kartografický model historických procesů. Metody historické kartografie vyžadují přesnost a prostorovou vyváženost použitého souboru údajů. Výsledkem výzkumu, provedeného kartografickou metodou, jsou tematické historické mapy, mapové konvoluty nebo atlasy, do nichž autor transformuje nejen zjištěné údaje, ale i své představy, teoretické pohledy a přijaté závěry.

Literatura

H. A. Chatelain, Atlas historique, ou nouvelle introduction à l‘historie, à la chronologie & à la géographie ancienne & moderne. Représentée dans de nouvelles cartes, Amsterdam 1705
; Václav Merklas, Atlas starého světa, Praha 1850
; Atlas starého věku / Atlas zur alten Geschichte, Praha 1863
; Jaroslav Lepař, Politický atlas k všeobecným dějinám středního a nového věku, Praha 1869
; František Palacký – Josef Kalousek, Historická mapa Čech, Praha 1876, 1894
; F. W. Putzger‘s historischer Schul-Atlas: zur alten, mittleren und neuen Geschichte (in 27 Haupt- und 48 Nebenkarten), Bielefeld 1877
; Josef Kalousek – Josef Brož, Historické mapy k dějinám Království českého III, Praha 1885
; Václav Vladivoj Tomek, Mappy Prahy 1419, 1348 a 1230, Praha 1892
; Antonín Balcar – František Kameníček – Bohuslav Horák, Historicko-zeměpisný atlas školní starého, středního a nového věku, Praha [1921]
; Historický atlas revolučního hnutí, Praha 1954–1959
; Jaroslav Purš a kol., Atlas československých dějin, Praha 1965
; Československý vojenský atlas, Praha 1965, 1966
; Miroslav Buchvaldek a kol., Archeologický atlas Evropy a Československa, Praha – Kraków 1979
; Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, Praha od roku 1979
; Eva Semotanová a kol., Historický atlas měst České republiky, sv. 1–29, Praha 1995–2017
; Zdeněk Boháč, Atlas církevních dějin českých zemí, 1918–1999, Kostelní Vydří 1999
; Ondřej Felcman – Eva Semotanová, Kladsko. Proměny středoevropského regionu. Historický atlas, Praha – Hradec Králové 2005
; Miroslav Buchvaldek – Andrea Lippert – Lubomír Košnar et al., Archeologický atlas pravěké Evropy / Atlas zur prähistorischen Archäologie Europas / Archaeological atlas of prehistoric Europe / Atlas archéologique de l‘Europe préhistorique, Praha 2007
; Eva Semotanová, Dějiny, současnost a perspektivy rekonstrukčních map, Historická geografie 34, 2007, s. 197–215
; Eva Semotanová a kol., Česko – Ottův historický atlas, Praha 2007
; Eva Semotanová – Jiří Cajthaml a kol., Akademický atlas českých dějin, Praha 2014, 2016
; Jitka Močičková, Historický atlas revolučního hnutí – historickokartografické dílo jako nástroj politické propagandy v Československu 50. let 20. století, Historická geografie 42/2, 2016, s. 329–368
; táž, Dějepisné atlasy v Čechách, součást evropské atlasové kartografie 19. století, Z dějin geodézie a kartografie 18, 2016, s. 45–60
; Terminologický slovník zeměměřictví a katastru nemovitostí on-line http://www.vugtk.cz/slovnik/index.php?jazykova_verze=cz
; Aleš Valenta, Grauparova mapa velkostatku Jilemnice. Doba a okolnosti vzniku, otázka autorství, analýza obsahu, Vrchlabí 2016
; Eva Novotná – Mirka Tröglová Sejtková – Josef Chrást, Poklady mapové sbírky, Praha 2016
; Zdeněk Kučera – Jiří Hofman, Staré mapy středního Polabí, Olomouc 2016
; Zdeněk Kučera, Staré mapy naší země, Olomouc 2016
; týž, Staré mapy naší země, II: Müllerovy mapy, Olomouc 2016
; Michal Severa et al., Východočeská panství na mapách. Katalog výstavy 9. a 11. června 2016, Státní oblastní archiv v Zámrsku, Zámrsk 2016
; Petr Zajíček, Jeskyně České republiky na historických mapách, Praha 2016
; Eva Novotná et al., Online zpřístupnění vybraných digitalizovaných mapových sbírek v České republice, Knihovna. Knihovnická revue 28, 2017, č. 1, s. 20–44
; Eva Chodějovská, Staré mapy a plány jako pramen pro dějiny měst v České republice, in: Radana Červená – Tomáš Dvořák – Aleš Vyskočil (eds.), Jak psát dějiny velkých měst? Brno – Praha 2016, s. 371–391
; Josef Chrást, Komenského mapa Moravy z pohledu současných geoinformačních technologií, Studia Comeniana et historica 47, 2017, č. 97–98, s. 167–180
; Ivan Rous (ed.), Mapy Jizerských hor, Liberec 2017
; Filip Antoš, Digitalizace starých kartografických děl, Archivum Trebonense 14, 2017, s. 144–159
; Jeremy Black – Andrew Heritage – Andrew Humphreys – Thomas Cussans, Mapy měst. Historická výprava za mapami, plány a obrazy měst, Praha 2017.

Eva Semotanová