historismus

I. Charakteristika; II. Historismus ve středověku a raném novověku; III. Historismus v 19. a 20. století.

I. Charakteristika

Historismus označuje pojmovou kategorii, která se jako konstruktivní a zastřešující termín snaží opsat různorodé „výlety do minulosti“ (R. Prchal Pavlíčková), lišící se v průběhu času a míst svou motivací i formou. Pod tímto pojmem tak můžeme rozumět definici v podstatě jakéhokoliv vědomého vztahování se k minulosti, jehož cílem je využít některé aspekty minulosti aktuálně pro soudobé potřeby. Historizující uvažování a projevy lze tedy chápat jako nahlížení současnosti v historické perspektivě. Tato současnost se přitom většinou tímto přisvojením si minulosti snaží sebe a své představitele (jedince i instituce) různě legitimizovat (M. Hroch, 2008).

Tímto obecným výměrem se dotýkáme spíše perspektivy historické a spřízněných disciplín (dějiny umění), avšak pomíjíme přístupy například filozofie (otázka hermeneutiky, historicity člověka a jeho myšlení), literární teorie (tzv. nový historismus) či architektury 19. století, s níž se pojem historismu nejčastěji spojuje. Zájem o tuto problematiku v novodobé historiografii, ale i ve výtvarném umění, reflektuje postmoderní využívání starších modelů a záměrnou práci s různými anachronismy.

V kontextu dějin umění spadají počátky kritičtějšího zkoumání kategorie historismu do 19. století, které se zaměřilo, pokud jde o umělecká díla jako „prameny“ (vývoje uměleckého i společenského), na zkoumání stylových, tedy formálních aspektů, pomocí kterých lze poznávat, resp. systematizovat dějiny umění. Historicky specifické tvarosloví tak bylo možné jasně identifikovat a navléci na „časovou osu vývoje“, a tím rozeznat, které prvky v dějinách umění jsou „nové“ a které naopak retrospektivní.

S principem vědomých návratů do minulosti v rámci diskontinuitní představy formálních dějin umění jako jeden z prvních pracoval na počátku 20. století Max Dvořák. Ve stejné době se Aby Warburg zaměřil na „formule patosu“, od antiky opakované a znovu aktivované kompoziční principy, které v kontextu kulturní paměti spojují aspekty formální a psychologické. Jeho ikonologičtí následovníci se pak s oblibou zaměřovali na fenomén „migrace symbolů“ jako stále znovu vyvolávaných a uplatňovaných uměleckých (ikonografických) výpůjček z minulosti.

Historismus může být tedy zkoumán i z perspektivy paměťových studií v širokém sociologickém, kulturním a historickém slova smyslu jako jedna z forem udržování či spíše konstruování kolektivní paměti. Aspekty aktualizace a proměňování kulturní paměti se analyzují právě v souvislosti s různými formami „mediálního“ oživování minulosti – literatura, výtvarné umění, ale i rituály.

II. Historismus ve středověku a raném novověku

V kontextu dějin je historismus, jako jistý druh myšlení, obecným civilizačním fenoménem. Podobně jako se Titus Livius snažil ve svém spisu Ab urbe condita oslavovat na prahu císařské doby dávné ctnosti Latinů a republikánských Římanů, tak na druhé straně křesťanská církev usilovala již od doby svého vzniku permanentně obnovovat (reformovat) sebe sama poukazy na historickou legitimitu apoštolské → církve. Podobně můžeme mluvit o tradici obnovy římské říše, která rezonovala mezi evropskými dynastiemi od raného středověku – renovatio imperii romani, což je ostatně rys typický i pro mimoevropské panovníky, de facto až do současnosti. Podobná myšlenka provázela i raně středověké → papeže, kteří snili o pozdně antickém Římu jako zdroji papežské autority. Právě církevní prostředí od středověku pracovalo velmi intenzivně a kontinuálně s historizující ideou v rámci zkoumání svých dějin (historia sacra).

Toto téma akcelerovala → reformace, kdy na obou stranách náboženských táborů začaly vznikat osobité konfesní výklady církevní historie, které se ohlížely za dobou apoštolské církve. Pokud přitom nekatolíci odkazovali na prvotní církev jako na ideál, který byl později korumpován papežskou katolickou církví, tak naopak katolíci spatřovali v této době argument pro kontinuitu a legitimitu soudobé církve a její neustálý boj s → herezemi – ať už třeba ariánskou (→ ariáni) nebo → luterstvím. Raně křesťanský revival má sám o sobě svou tradici, ovšem od poloviny 16. století se jako historizující program stal ústřední ideou sdílenou kuriální elitou v čele s papeži, zejména Řehořem XIII. a Klementem VIII., kteří ideu obnovy církve realizovali „v malém“ na terénu Říma a jeho památek. V této době byly záměrně obnovovány pozdně antické a raně středověké památky, které byly aktualizovaně zapojovány do nových uměleckých i významových souvislostí.

Záměrné historizující souvislosti se ve stejné době projevovaly také v regionálních historiografických reflexích. V konfesijně rozdělených českých zemích kupříkladu hrála důležitou roli cyrilometodějská tradice – za utrakvisty ji využil Bohuslav Bílejovský (asi 1480–1555), za české bratry Jan Amos Komenský (1592–1670) a za katolíky později Bohuslav Balbín (1621–1688) či Jan Jiří Středovský (1679–1713). Historizující pozadí v baroku provázelo i kult a → svatořečení sv. Jana Nepomuckého.

Ideově (ideologicky) motivovaný historismus byl od pozdního středověku a poté zejména od novověku intenzivně přítomen také ve šlechtickém prostředí. Tento „stavovský historismus“ (→ stavovství) se odrážel v enormním důrazu na rodovou tradici a kontinuitu, která představovala klíčovou hodnotu → šlechtického statusu a identity. Svou roli při tom sehrávala různá média: rodové → legendy, heraldické symboly, → rodové nekropole, akcentování starších uměleckých či stavebních památek, rodinná historiografie (→ rodové pověsti). Všechny tyto prostředky v úhrnu vyjadřovaly ústřední princip urozenosti: „Man kann ,Adel‘ definieren durch Memoria, durch Gedächtnis“ (O. G. Oexle), tedy že historizující vzpomínání, tradice a zejména její současná aktualizace v žijících členech rodu identitu šlechty de facto konstituuje. Vizuálním projevem tohoto trendu potom byly různé erbovní vývody, které nacházíme na sepulkráliích nebo v podobě heraldických galerií (→ heraldika) v aristokratických rezidencích: erbovní světnice v Čechách (na rožmberských zámcích aj.), znakové prvky na arkádách zámeckých nádvoří více na Moravě (Moravský Krumlov, Bučovice, Ivanovice na Hané ad.). Projevem toho mohly být ale i gotizující formy šlechtických pohřebišť – farních hrobních kostelů, u kterých podtrhovaly historickou linearitu rodu.

Církevní, dynastický a stavovský historismus samozřejmě nacházel své četné reprezentace v různorodých médiích, nejpatrněji ve výtvarném umění a architektuře. Obecně lze říci, že celé dějiny umění provází myšlenka uměleckých i ideových návratů, pohybující se v podstatě ve dvou polohách – renesanční a klasicizující, hledající inspiraci v antice, a na druhé straně v podobě středověkého (většinou gotického) historismu. Pro období raného novověku mělo používání historizujících forem různé projevy, včetně odvolávání se již na rané křesťanství, jak to rezonovalo v římském prostředí druhé poloviny 16. století, ale tyto reference známe u nás i v prostředí → Jednoty bratrské. Odkazy na různé raně křesťanské čí „biblické“ stavby ostatně fungovaly již ve středověku, v prostředí konfesionálně rozdělené Evropy však získávaly novou aktuálnost, jak to známe i z českých zemí od 17. století. Od 16. století se stáváme svědky obecnějšího fenoménu tzv. gotizujícího historismu, postgotiky (Nachgotik), který lze pozorovat zejména v architektuře, ale také v uměleckém řemesle a sochařství.

Tento fenomén může být studován jako formální či stylový problém dějin umění, ale může mít i své zajímavé ideové pozadí. Záměrná volba archaické stylové formy měla tedy nejen „estetické důvody“, ale jako i jindy v uměleckých revivalech minulosti také své politické, a od 16. století nově i konfesijní souvislosti. Gotizující formy však byly využívány v nečetných případech a pozadí této volby nelze zdaleka vždy přesně určit. Mohly to být stylově-výtvarné či stavebně-typologické důvody (například gotizující zámecké kaple – Litomyšl, Náměšť nad Oslavou, Březnice), které měly dlouhou tradici i rezistenci a zdaleka ne vždy se muselo jednat o ideový historismus.

O historismu (resp. historizujících, archaických tendencích) ve středověké i renesanční architektuře zpravidla hovoříme všude tam, kde se užívalo staršího stavebního slohu či jeho signifikantních detailů s (předpokládaným) cílem deklarovat starobylost (ukázkově románská okénka na pozdně gotických obrazech biblických scén) či kontinuitu; jak starobylost (adjektivum starobylý bylo a je z hlediska absolutního stáří let označení namnoze velmi relativní), tak i kontinuita byly kategorie legitimizující, a to v architektuře sakrální i profánní. Historismus se tak namnoze prolínal s momentem napodobení (imitatio), další z legitimizujících kategorií ve smyslu přihlášení se k autorizovanému vzoru (příkladem může být pražský kostel sv. Karla Velikého na Karlově, založený Karlem IV., jehož oktogonální půdorys je poukazem na korunovační kostel (→ korunovace) v Cáchách, v němž byl pohřben Karel Veliký, zakladatel západního císařství, a kde byli tradičně korunováni římští králové; rozšířeným historismem v architektuře prolínajícím s imitatio byly všechny kopie Božího hrobu).

V pozdní gotice se pak setkáváme s poukazy na vrcholnou gotiku karlovskou (v souladu s dobovým vnímáním doby Karlovy jakožto zlatého věku dějin země, jak zřetelně plyne především z literárních a narativních pramenů), které však mohly být i jen poukazy „bezděčnými“ (ve smyslu užití tradičních stavebních forem); v některých případech dokonce nejsme schopni s jistotou rozhodnout, jedná-li se o stavbu původem ještě předhusitskou či pozdně gotickou, koncipovanou záměrně archaicky (příkladem může být kostel Nejsvětější Trojice u Kutné Hory, na sklonku 15. století renovovaný jakožto ohnisko liturgické paměti a současně nekropole Smíšků z Vrchovišť).

Deklarace starobylosti evidentně nacházela svůj výraz v zachování starých stavebních struktur (často i těch, které prokazatelně pozbyly svůj utilitární význam), zvláště pak pohledově dominantních, tj. především věží (zakomponovaných do renesančních rezidenčních areálů, ať již ve své „původní“ podobě, zvýrazněné neomítnutým zdivem, anebo v podobě adaptované – gotický bergfrit na hradě v Boru byl na počátku 16. století opatřen helmicí, bergfrit hradu v Českém Krumlově byl po polovině 16. století vyzdoben renesančními malbami a dodnes tvoří dominantu celého zámeckého areálu, atd.).

Vztah staršího a novějšího byl vždy daleko spíše návazností a prolnutím než nárazovým nahrazením, archaické prvky neznamenaly jen poukaz k dávným slohům, ale byly i poutem s dosavadní tradicí (pro domácí architekturu 16. století bylo typické doznívání gotického slohu): odlišování „gotického“ jako starého, tradičního a „renesančního“ jako nového, moderního, progresivního se v tomto světle jeví jako poněkud umělé (nakolik se „renesanční“ zcela organicky prolínalo s „gotickým“, ukazuje snad nejzřetelněji koncepce, kterou můžeme postihnout v pozdně středověké Moravské Třebové za Černohorských z Boskovic).

Obtížnější než postižení historizujících (archaických) tendencí, zvláště v architektuře a umění obecně, je adekvátní významová interpretace historizujících elementů, přičemž jednu z klíčových otázek: zda totiž je užití „starobylé“ formy konzervativním či tradičním survivalem, či záměrným revivalem, jsme zpravidla schopni zodpovědět jen s větší či menší měrou hypotetičnosti. Koncept gotizujícího historismu navíc mohl využívat v různých médiích řady poloh (volná, či přesná citace, parafráze, kopie), kdy historizující forma zdaleka ne vždy musela obnášet i onu záměrnou historicitu v pozadí.

Na jedné straně tedy mohly stát důvody ideové, které v bohatě symbolických projevech reflektovaly politické nároky, stejně jako církevní a kultovní tradici, na straně druhé se jednalo též o „památkový“ či umělecký princip, který odůvodňoval užívání či znovu-použití starších uměleckých prvků formální (uměleckou) konformitou a kontextualitou, stejně jako vědomím historické zakotvenosti určitého stylu. Hranice mezi těmito dvěma polohami ovšem nemusela být tak striktní; například u → jezuitských kostelů v Německu měly tradiční (lokální) gotizující formy adaptivní účel, kdy napomáhaly „aklimatizaci“ řádu v konfesně nepřátelském prostředí.

Užívání historizujících forem mohlo být rovněž svého druhu „kuriozitou“, jak s nimi kapriciózním a fantaskním způsobem nakládal například → manýrismus, → rokoko či pozdní 18. století. Kombinace nového a starého modu mohla být i příznakem umělecké volby, aplikace adekvátních výtvarných řešení, stejně jako vyjádřením umělcovy virtuozity. V domácím prostředí mohou být ilustrací tohoto komplikovaného pozadí architektur s historizujícími referencemi stavby (nejen) Jana Blažeje Santiniho-Aichla (1677–1723); z nejznámějších jmenujme kláštery v Kladrubech, Žďáru nad Sázavou či Sedlci, u kterých se volba gotizujících elementů většinou vykládala jako programový projev historismu, jímž si církevní řády připomínaly své kořeny v předhusitské době. Nelze ovšem současně zapomínat, že tato forma je v první řadě formou uměleckou, která byla i dobovými pozorovateli ceněna pro svou zvláštnost a výtvarnou originalitu.

Historismus, o němž hovoříme pro období → gotické, → renesanční i → barokní, provází ambivalence, která se týká jak jeho intencionality, tak interpretace. Vedle toho, že představuje jednu z mnoha (potřebných) historiografických „kategorizací“, nesporně zachycuje i jistý historický a kulturní fenomén, či spíše způsob uvažování, který se v rozličných recepcích minulosti snažil tuto minulost uchopit a poznat. V obou případech (historiografickém i „reálném“) se totiž nahlíží na minulý čas sociálně-konstruktivní perspektivou. Za „aplikovaným“ využitím starších modelů (narativů, rituálů, idejí, uměleckých forem ad.) spočívá především zájem poznávat a osvojovat si (či přisvojovat si) minulost, tedy kontrolovaným způsobem ji rekonstruovat do rámce kolektivní paměti, která je „aktualizovanou funkcí historického vědomí“ (M. Hroch).

III. Historismus v 19. a 20. století

V moderní době se pojmu historismus užívalo pro různé, někdy i protikladné skutečnosti; vždy však vyjadřoval určitý vztah mezi přítomností a minulostí. Dvojí uplatnění pojmu je stěžejní – v teorii poznání a v dějinách umění, konkrétně architektury.

Ve sféře epistemologie označuje historismus novou orientaci myšlení, jejíž počátky se v Evropě datují do přelomu 18. a 19. století. Do značné míry v protikladu k osvícenskému racionalismu pojímal historismus skutečnost jako dynamický proud vytvářející nové formy. Podle historismu nevedla cesta k poznání světa přes objevování obecných, nadčasových zákonitostí, nýbrž ve sledování změn; v historizujícím pojímání světa jsou skutečnosti vysvětlitelné jen prostřednictvím zobrazení jejich historického vývoje.

Klíčové místo v soustavě vědních oborů proto připadlo historiografii. Ta se v první polovině 19. století profesionalizovala prostřednictvím metodologie zakládající se na exaktní kritice a interpretaci pramenů. Poznávání historie se tím zásadně změnilo; rovněž pro označení tohoto jejího nového pojetí se vžil pojem historismus. Na rozdíl od osvícenského naturalismu se dějepisný historismus 19. století zaměřoval na poznávání jednotlivin, jež se snažil pochopit v jejich individualitě. Zřejmě nejdůležitější charakteristika dějepisného historismu spočívá v názoru jeho představitelů, že každá doba má svá vlastní měřítka a hodnoty, které se nemají poměřovat hledisky přítomnosti. Hlavními nositeli principů dějepisného historismu se stali němečtí historici počínaje Leopoldem von Rankem; právě německá škola udávala tón evropskému dějepisectví po celé 19. století.

V první polovině 19. století souzněl historismus s → romantismem, který vnesl do evropské civilizace obdivný vztah k minulosti, zejména středověké, i zálibu ve všem jedinečném, svérázném, jako byly národnost, lidová kultura nebo jazyk. Obecně sdílené mínění o determinujícím vlivu minulosti vedlo k uplatňování norem převzatých z minulosti v různých sférách života společnosti – v morálních, výchovných a politických záležitostech.

Takto pojímaný historismus se postupně stával předmětem kritiky, vedené z různých pozic. Jednu z prvních a zároveň nejostřejších kritik vyslovil v 70. letech 19. století německý filozof Friedrich Nietzsche v eseji nazvané O užitku a škodlivosti historie pro život. Kriticky se k historismu stavěli ve 20. století novopozitivisté. Karl Popper definoval ve svých stěžejních pracích historismus či historicismus jako přesvědčení o poznatelnosti zákonitostí historického vývoje, na jejichž základech lze předjímat budoucnost. Za typický projev takového smýšlení považoval v prvé řadě marxismus. Odmítavý postoj k historismu zaujali i někteří významní představitelé postmoderny. Francouzský filozof Michel Foucault ztotožnil princip historismu s moderním epistémé, jež určovalo souřadnice západního myšlení v 19. a první polovině 20. století; ve své době však již takový historismus považoval za vyčerpaný.

Výtvarně umělecký historismus se jako vědomý návrat k minulým slohovým formám uplatňoval ve všech slohových obdobích, nejvýrazněji však v 19. století, kdy se stal zejména v → architektuře dominujícím tvůrčím principem. K historismu sáhla architektura paradoxně v době, kdy hledala výrazové prostředky pro nové, moderní typy staveb, jako byly průmyslové objekty a administrativní budovy. Do 19. století přetrvával vliv novoklasicismu, v němž 18. století nalezlo adekvátní výrazový prostředek nového, osvícenského pojímání světa. Vedle antikou inspirovaného novoklasicismu se postupně prosazovala i novogotika. Už v polovině 18. století se začaly v Anglii a ve Skotsku objevovat první novogotické stavby či přestavby zámků a v první polovině 19. století zasáhla tato vlna i kontinentální Evropu, včetně českých zemí, kde k novogotice inklinovali nejvíce aristokraté. Architektonický historismus vrcholil v druhé polovině 19. století. V českém prostředí se nejvíce uplatnila novorenesance. Historismus ovlivňoval slohové tvarosloví ještě koncem 19. století; v českém prostředí například formou inspirace vladislavskou gotikou.

Stále více se však rozcházel s funkčními potřebami jednotlivých staveb; historizující prvky zůstávaly většinou omezeny pouze na vnější dekoraci. Za důsledný rozchod s historismem bývá považována → secese; někteří historici umění ji ovšem považují naopak za krajní vyústění architektonického historismu. Třebaže dvacátému století dominovaly purismus a funkcionalismus, nescházely historizující návraty. V USA to byla chicagská škola, v Československu například Josip Plečnik a jeho novoklasicismus. Historizující stavební slohy používaly z propagandistických důvodů totalitní režimy v Německu a Sovětském svazu a pod sovětským vlivem také státy východního bloku. K historii se vraceli formou citací i postmoderní architekti. Žádný z těchto návratů však nebyl tak důsledný jako přísný historismus druhé poloviny 19. století.

Literatura

Friedrich Nietzsche, Nečasové úvahy, Praha 1902
; Ernst Troeltsch, Der Historismus und seine Probleme, Tübingen 1922
; Vojtěch Birnbaum, Románská renesance koncem středověku, Praha 1924
; Kenneth Clarck, The Gothic revival. An essay in the history of taste, London 1928
; Friedrich Meinecke, Die Entstehung des Historismus, Berlin 1936
; Richard Krautheimer, Introduction to an Iconography of Medieval Architecture, Journal of the Courtald and Warburg Institutes 5, 1942, s. 1–33
; Erwin Panofsky, Renaissance andRenascences in Western Art, London 1960
; Viktor Kotrba, Historismus a počátky památkové péče v českých zemích v době barokní, Staletá Praha 2, 1966, s. 22–36
; Viktor Kotrba, Die nachgotische Baukunst Böhmens zur Zeit Rudolfs II., Umění 18, 1970, s. 298–332
; Wolfgang J. Mommsen, Die Geschichtswissenschaft jenseits des Historismus, Düsseldorf 1972
; Waltrude Oberwalder, Zwei Skulpturen aus Alt-Weitra. Zur Nachgotik im 17. Jahrhundert, Österreichische Zeitschrift für Kunst und Denkmalpflege 26, 1972, s. 154–160
; Jan Sedlák, Einige Beispiele des „frühgotischen“ Historismus in der mährischen Architektur des 15. Jahrhunderts, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity – F 16, 1972, s. 17–34
; Rudolf Wittkower, Gothic versus Classicus. Architecture Projects in Seventeenth Century Italy, New York 1974
; Herwart Röttgen, Zeitgeschichtliche Bildprogramme der katholischen Restauration unter Gregor XIII., Münchener Jahrbuch der bildenden Kunst 26, 1975, s. 89–122
; Viktor Kotrba, Česká barokní gotika. Dílo Jana Santiniho-Aichla, Praha 1976
; Hermann Hipp, Studien zur „Nachgotik“ des 16. und 17. Jahrhunderts in Deutschland, Böhmen, Österreich und der Schweiz, I–III, Hannover 1979
; Max Onsell, Ausdruck und Wirklichkeit. Versuch über den Historismus in der Baukunst, Braunschweig 1981
; Erwin Panofsky, The First Page of Giorgio Vasari´s „Libro“. A study on the Gothic Style in the Judgement of the Italian Renaissance. With an Excursus on Two Façade Design by Domenico Beccafumi, in: E. Panofsky, Meaning in the Visual Arts, Harmandsworth 1983, s. 206–276
; Karl-Heinz Klingenburg, Historismus – Aspekte zur Kunst im 19. Jahrhundert, Leipzig 1985
; Howard M. Colvin, Gothic survivaland gothic revival, in: H. M. Colvin, Essays in English Architectural History, London 1990, s. 217–244
; Jaroslav Marek, O historismu a dějepisectví, Praha 1992
; Friedrich Jaeger – Jörn Rüsen, Geschichte des Historismus. Eine Einführung, München 1992
; Jörn Rüsen, Konfigurationen des Historismus. Studien zur deutschen Wissenschaftskultur, Frankfurt am Main 1993
; Anette Wittkau, Historismus. Zur Geschichte des Begriffs und des Problems, Göttingen 1994
; Ivo Hlobil, Neznámá skupina historizujících plastik z počátku 17. století na Olomoucku, Historická Olomouc 10, 1995, s. 103–106
; Georg Irmscher, Modern oder altfränckhisch? Zur „Nachgotik“ bei Hans Vredeman de Vries und Christoph Jamnitzer, Barockberichte 13, 1996, s. 475–494
; Frank Martin, L´Emulazione della romana antica grandezza, Zeitschrift für Kunstgeschichte 61, 1998, s. 77–112
; Otto Gerhard Oexle, Adel, Memoria und Gedächtnis. Bemerkungen zur Memorial-Kapelle der Fugger in Augsburg, in: Les princes et l’histoire du XIVe au XVIIIe siècle, ed. C. Grell – W. Paravicini – J. Voss, Bonn 1998, s. 339–357
; Klaus Niehr, Gotikbilder – Gotiktheorien. Studien zur Wahrnehmung und Erforschung mittelalterlicher Architektur in Deutschland zwischen ca 1750 und 1850, Berlin 1999
; Michael Schmidt, Reverentia und Magnificentia. Historizität in der Architektur Süddeutschlands, Österreichs und Böhmens vom 14. bis 17. Jahrhundert, Regensburg 1999
; Karl Popper, Bída historicismu, Praha 2000
; Reform and renewal in the Middle Ages and the Renaissance. Studies in honor of Louis Pascoe, S. J., ed. Thomas M. Izbicki, Leiden 2000
; Naděžda Blažíčková-Horová – TaťánaPetrasová – Helena Lorenzová (eds.), Dějiny českého výtvarného umění, III, 1780–1890, Praha 2001
; Kilian Heck, Genealogie als Monument und Argument. Der Beitrag dynastischer Wappen zur politischen Raumbildung der Neuzeit, München – Berlin 2002
; Jindřich Vybíral, Česká architektura na prahu moderní doby, Praha 2002
; Klaus Graf, Stil als Erinnerung. Retrospektiven Tendenzen in der deutschen Kunst um 1500, in: Wege zur Renaissance. Beobachtungen zu den Anfängen neuzeitlicher Kunstauffassung im Rheinland und den Nachbargebieten, eds. Norbert Nuβbaum – Claudia Euskirchen – Stephan Hoppe, Köln 2003, s. 19–29
; Du Gothic à la Renaissance. Architecture et décor en France (1470–1550), ed. Yves Esquieu, Viviers 2003
; Helmut Lorenz, Spätgotik und Renaissance in Mitteleuropa – ein „Stil zwischen den Stillen“?, in: Die Länder der Böhmischen Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der Jagiellonenkönige (1471–1526). Kunst – Kultur – Geschichte, ed. Evelin Wetter, Ostfildern 2004, s. 31–47
; Medien des kollektiven Gedächtnisses. Konstruktivität, Historizität, Kulturspezifität, eds. Astrid Erll – Ansgar Nünning, Berlin 2004
; Ivana Panochová, Biblicismy v české architektuře 17. století, Umění 52, 2004, s. 198–217
; Pavla Machalíková, Objevování středověku. Tři kapitoly k recepci gotického umění v Čechách v pozdním 18. a raném 19. století, Praha 2005
; Matthias Müller, Warum die Könige von ihren Architekten beim Schlossbau soviel Rücksicht auf die Geschichte forderten, in: Die Macht des Königs. Herrschaft in Europa vom Frühmittelalter bis in die Neuzeit, München 2005, s. 326–349
; Ondřej Jakubec, Forma sledujefunkci. Sakrální gotizující architektura renesance na Moravě v průsečíku demonstrace konfesionality a rodových tradic, in: Artis historia. Sborník studií o dějinách umění a památkové péči 1, ed. Petr Holý, Ostrava 2006 (= Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 230), s. 68–76
; Michel Foucault, Slova a věci, Praha 2007
; Grab – Kult – Memoria. Studie zur gesellschaftlichen Funktion von Erinnerung, eds. Carolin Behrmann – Arne Karsten – Philipp Zitzslperger, Köln – Weimar – Wien 2007
; Paměť urozenosti, ed. Václav Bůžek – Pavel Král, Praha 2007
; Miroslav Hroch, Konec historismu?, in: 19. století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly, ed. Milan Řepa, Praha 2008, s. 12–25
; Artur Kwaśniewski, Retrospektywne tendencje architektury Ziem królestwa czeskiego v dobie renesansu (1500–1650). Uwagi o sensie ideowym konwencji stylowych, in: Slezsko – země koruny české. Historie a kultura 1300–1740, eds. Helena Dáňová – Jan Klípa – Lenka Stolárová, Praha 2008, s. 639–652
; Radmila Prchal Pavlíčková, Triumphus in mortem. Pohřební kázání nad biskupy v raném novověku, České Budějovice 2008
; Ondřej Jakubec, Kolegiátní chrám sv. Mořice v Kroměříži za biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic (1579–1598) a historismus moravského katolicismu v předbělohorské době, Slovácko. Společenskovědní sborník pro moravsko-slovenské pomezí 51, 2009, s. 271–285
; Janet T. Marquardt – Alyce Jordan, Medieval Art and Architecture After the Middle Ages, Newcastle upon Tyne 2009
; Michel Sot, Renovatio, renaissance et réforme à l’époque carolingienne. Recherche sur les mots, Bulletin de la Société nationale des antiquaires de France 2009, s. 62–72
; Alain Erlande-Brandenburg, Larenaissance paléochrétienne, Hortus Artium Medievalium 16, 2010, s. 83–92
; Caroline J. Goodson, The Rome of Pope Paschal I. Papal Power, Urban Renovation, Church, Rebulding and Relic Translation, 817–824, Cambridge 2010
; Ondřej Jakubec, Kaple sv. Anny na Olomouckém hradě a svatoanenský kult na Moravě kolem roku 1600, in: Arcidiecézní muzeum na Olomouckém hradě. Příspěvky z mezinárodní konference / The Archdiocesan Museum at Olomouc Castle. Proceedings from the International Conference, ed. Ondřej Jakubec, Olomouc 2010, s. 197–209
; Michael Rykl, Projevy historismu, tradicionalismu a konzervativismu v prostředí menších feudálních sídel, Svorník 8, 2010, s. 51–68
; František Záruba, Zikmundovská přestavba Starého paláce Pražského hradu – programový historismus?, Svorník 8, 2010, s. 45–50
; Original – Kopie – Zitat. Kunstwerke des Mittelalters und der Frühen Neuzeit. Wege der Aneignung – Formen der Überlieferung, ed. Wolfgang Augustin, Passau 2010
; Die Ahnenprobe in der Vormoderne.Selektion – Initiation – Repräsentation, Elizabeth Harding – Michael Hecht, Münster 2011
; Karl Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé, I–II, Praha 2011–2015
; Ethan Kavaler, Renaissance Gothic. Architecture and the Arts in Northern Europe 1470–1540, London – New Haven 2012
; Sacred History. Uses of the Christian Past in the Renaissance World, eds. Katherine van Liere – Simon Ditchfield – Howard Louthan, Oxford 2012
; Robert Šimůnek, Reprezentace české středověké šlechty, Praha 2013, s. 60–63
; Maud Hagelstein, Origine et survivances des symboles. Warburg, Cassirer, Panofsky, Hildesheim 2014
; Miroslav Hroch, Paměť a historické vědomí očima historika, in: Nicolas Maslowski – Jiří Šubrt a kol., Kolektivní paměť. K teoretickým otázkám, Praha 2014, s. 48–65
; Ondřej Jakubec, Roman References in Early Modern Central European Confessional Architecture, Convivium. Exchanges and Interactions in the Arts of Medieval Europe, Byzantium, and the Mediterranean 2, 2015, č. 1, s. 251–266
; Kunstgeschichtlichkeit. Historizität und Anachronie in der Gegenwartskunst, ed. Eva Kernbauer, Paderborn 2015
; Zelená hora. Ždársko Jana Santiniho, eds. Jiří Kroupa – Jan Sedlák, Praha 2015
; Tomáš Pánek, Pojetí historismu uJaroslava Marka, in: Radomír Vlček (ed.), Historik – historismus – dějepisectví. Nad životem a dílem Jaroslava Marka, Praha 2016, s. 53–68
; Petr Balaš, Historismus v pražské sakrální architektuře kolem roku 1600, bakalářská práce FF UK Praha 2016 (s přehledem bádání o otázkách historismů v gotice a renesanci)
; Michaela Ramešová, Dvojí smysl historismu v portálové architektuře okruhu Benedikta Rieda, in: Magdaléna Nová – Marie Opatrná (eds.), Staré a nové – staré jako východisko či překážka?, Praha 2016, s. 91–98
; Jan Kober, Karel jako nástroj? Politika paměti a užívání Karlova obrazu v kontextu česko-německých vztahů v období okupace a studené války, in: Antonín Lojek – Jan Kober a kolektiv, Karel IV. Paměť, právo, reprezentace, Praha 2016, s. 123–163
; Antonín K. K. Kudláč, Návrat historismu v rouše postmoderny, in: Martin Čížek – Antonín K. K. Kudláč – Luboš Velek – Vít Vlnas – Jiří Vykoukal (eds.), Poslední staročech. K 70. narozeninám Jiřího Raka, Praha 2017, s. 143–153
; Dana Linhartová, Architektonická činnost ateliéru Fellner & Helmer v českých zemích, Praha 2017
; Věra Vostřelová, Zkamenělá hudba. Tvorba architekta Bernharda Gruebera. 1806–1882, Praha 2018.

Robert Šimůnek – Ondřej Jakubec – Milan Řepa