historiografie v českých zemích

I. Charakteristika; II. Středověká historiografie (do přelomu 15. a 16. století): 1. Historiografie 10.–12. století; 2. Historiografie 13. a 14. století; 3. Historiografie husitského období; III. Raně novověká historiografie (16. –18. století): 1. Historiografie období humanismu, renesance a reformace; 2. Barokní historiografie; 3. Historiografie doby osvícenství; IV. Moderní historiografie mezi romantickým historismem a pozitivismem (19. a počátek 20. století): 1. Ideové proudy, infrastruktura historického výzkumu a jeho čelní představitelé: 1.1 Dějepisectví první poloviny 19. století. Doznívání osvícenství a romantický historismus; 1.2. Dějepisectví druhé poloviny 19. století. Pozitivismus; 1.3. Dějepisectví konce 19. a počátku 20. století. Gollova škola; 2. Hlavní výsledky bádání: a) Medievistika: a1) Význam medievistiky ve vývoji oboru a ve společenském životě; a2) Organizace výzkumu; a3) Ediční řady pramenů; a4) Významní medievisté; b) Výzkum období raného novověku: b1) Význam raně novověkého bádání ve vývoji oboru a ve společenském životě; b2) Organizace výzkumu; b3) Ediční řady pramenů; b4) Badatelé o dějinách 16.–18. století; c) Výzkum období 19. a počátku 20. století; V. Historiografie 20. a počátku 21. století (1918–2018): 1. Ideové proudy; 2. Infrastruktura historického výzkumu; 3. Hlavní výsledky bádání: a) Medievistika: a1) Význam medievistiky ve vývoji oboru a ve společenském životě; a2) Organizace výzkumu; a3) Ediční řady pramenů; a4) Významní medievisté; b) Výzkum období raného novověku: b1) Význam raně novověkého bádání ve vývoji oboru a ve společenském životě; b2) Organizace výzkumu; b3) Ediční řady pramenů; b4) Badatelé o dějinách 16.–18. století; c) Výzkum období 19. a počátku 20. století; d) Výzkum období 20. století: d1) Historiografie vzniku Československé republiky (1918); d2) Historiografie meziválečného Československa (1918–1939); d3) Historiografie druhého odboje (1939–1945); d4) Historiografie třetí republiky (1945–1948); d5) Historiografie období komunistického režimu (1948–1989); VI. Specifické (menšinové) proudy historiografie v českých zemích: 1. Německá menšinová historiografie; 2. Polská menšinová historiografie; 3. Židovská a judaistická historiografie; 4. Romská a romistická historiografie.

I. Charakteristika

Vývoj historiografie jako naučného resp. vědeckého oboru, jako výchovného a politického nástroje a zároveň jako tematického směru vědecké literatury patří trvale mezi centrální témata historického bádání. Přítomné heslo předkládá přehled hlavních tendencí vývoje historiografie v tisíciletých dějinách českých zemí, upozorňuje na významné historiky a ve výběru na jejich hlavní díla. Teritoriálně se zaměřuje na oblast Čech, Moravy a Českého Slezska (v případě potřeby s přihlédnutím k celému Slezsku a k Lužici) se zřetelem k literatuře ve všech jazycích užívaných na tomto území, především v latině, češtině a němčině; v nejnovějším období naznačuje rovněž vývoj historiografie konstitutivních národnostních menšin.

II. Středověká historiografie

(do přelomu 15. a 16. století)

1. Historiografie 10.–12. století

Podrobnější klasifikace středověké historiografie naráží na několik problémů. Doboví autoři se definicí blíže nezabývali, neboť jim na srdci ležel spíše obsah a záměr díla. Soudobá typologie pak z podstaty věci nemůže postihnout rozmanitost a prolínání žánrů středověkých textů. Formálně ve středověkém dějepisectví rozlišujeme několik základních typů děl – od jednoduchých soupisů (nekrologia, seznamy panujících, úředníků) přes analistické záznamy s různou mírou podrobnosti zachycení historických událostí až k souvislým, systematicky sepsaným textům, zpracovaným často s hlubším ideologickým záměrem (kroniky, gesta, memoáry). Jednotlivé typy se však mohly různou měrou prolínat a do jisté míry historiografické rysy nabývala rovněž díla, která primárně sledovala odlišný cíl. V domácí literární tradici se jedná zejména o → hagiografickou tvorbu, věnovanou věrozvěstům Konstantinovi (Cyrilovi) a Metodějovi, sv. Ludmile a sv. Václavovi, jejíž význam je nezastupitelný pro poznání nejstarších domácích dějin. Proto v následujícím přehledu reflektujeme rovněž tento druh tvorby.

Počátky domácí historiografie jsou spojeny s prostředím → Velké Moravy. Přestože mezi texty sepsanými → hlaholicí převažovaly věroučné spisy, nalezneme mezi nimi rovněž památky (alespoň částečně) historiografické povahy. Patří mezi ně zejména Život Metodějův a Život Konstantinův; spisy, které přes nesporné hagiografické rysy lze považovat za historiografické práce.

Obdobným způsobem můžeme nazírat rovněž hagiografickou tvorbu věnovanou sv. Ludmile a sv. Václavovi. Zejména pak tu, která vznikala nedlouho po smrti obou světců. Nejstarší dochovanou latinskou → legendu představuje dílo začínající slovy Crescente fide christiana. Autograf byl prací neznámého řezenského mnicha, který text sepsal někdy po roce 974 v Praze nebo v Řezně. Tento mnich měl mimo ústní tradici pravděpodobně k dispozici i starší latinsky psanou legendu, která se však nedochovala.

Podobné dílo, věnované Václavově bábě Ludmile, známé jako Fuit in provincia Bohemorum, vzniklo o něco později, asi roku 975, ve stejném prostředí jako Crescente. Autor patrně neměl po ruce starší práci a dílo sestavil na základě ústního podání, které však pochází z Ludmile blízkého prostředí. Všechny ostatní legendy pak čerpají z uvedených prací. Brzy po roce 983 přepracoval text Crescente mantovský biskup Gumpold a okolo poloviny 11. století byla jeho práce v Čechách přeložena do staroslověnštiny jako II. staroslověnská legenda, pravděpodobně i s doplněním o pasáže z oné neznámé legendy.

Nejstarší slovansky psanou legendou je I. staroslověnská legenda. Možná vznikla již nedlouho po Václavově zavraždění, může se však jednat také o pouhý zkrácený výtah z Crescente.

Na konci 10. století shrnul dosud existující legendy mnich Kristián. Nespokojil se však pouze s přepracováním předloh, nýbrž události zasadil do širšího rámce. Začíná vylíčením velkomoravského → křesťanství s důrazem na působení Konstantina a Metoděje. Po stručném vylíčení nástupu knížete Svatopluka přechází k Čechám, kde popisuje neuspořádané poměry u místních Slovanů před povoláním prvního knížete. Hlavní náplní této části díla je ale vylíčení → křtu a prosazení křesťanství v Čechách. Následně přechází k osudům Ludmily a Václava.

Mimo již zmíněné spisy autor při své práci využíval i jiné zdroje. V líčení moravského křesťanství se mohl opřít o některé psané dílo z okruhu obou věrozvěstů. V případě domácích událostí vycházel z tradice a pověstí. Kristiánův exkurz do období dávných českých Slovanů je zároveň i jakýmsi stručným biografickým zpracováním „počátků Přemyslovců“.[1]

Kristiánova legenda byla sice Josefem Pekařem označena za „nejstarší kroniku českou“, autorem první skutečné kroniky se však stal až o více než století později děkan Kosmas (1045–1125).[2] Podle vlastních údajů se narodil roku 1045. Základní vzdělání získal v Praze, avšak skutečná studia prodělal v cizině. Pobýval nějaký čas v Lutychu. Zda však navštívil i jiné školy, jak bylo v jeho době zvykem, nevíme. Po návratu domů působil ve sboru pražské kapituly, kde také roku 1119 začal psát Kroniku Čechů. Práci ukončila 21. října 1125 až kronikářova smrt.

Kosmas ke svému dílu, které rozdělil na tři knihy, čerpal materiál z několika zdrojů. Z „báječného podání starců“ sestavil mytické dějiny od „prvních obyvatelů země české“ až do časů knížete Bořivoje. Nemuselo se nutně jednat o skutečně vyprávěné příběhy, část mytologických počátků českých Slovanů zaznamenal již Kristián. V jeho díle ani jinde však Kosmas nenalezl, kdy se tyto události odehrály, a proto je byl nucen zařadit jen jako ona „báječná vypravování“. Jistou pevnější chronologickou kostru mohl použít až od doby knížete Bořivoje I., k čemuž mu zřejmě posloužily domácí letopisné záznamy, vedené snad již od konce 10. století.

Kosmas měl k dispozici i jiná díla, jak však sám přiznal, nechtěl je příliš využívat, aby čtenáře neznechutil čtením toho, co již znali odjinud. Ze zahraničních spisů mu byla nejdůležitějším pramenem a inspirací kronika Reginona z Prümu, kterou spolu s jinými knihami přivezl do Prahy asi již biskup Vojtěch. Značnou část díla tvoří popisy událostí, které sám zažil nebo o nichž se dozvěděl od věrohodných svědků a současníků.

Na Kosmovu kroniku přímo navázal autor známý jako Kanovník vyšehradský.[3] O autorovi mnoho nevíme. Je sice většinou pokládán za člena vyšehradské kapituly, mohlo však jít také o člena kapituly svatovítské. Jednalo se patrně o příznivce knížete Soběslava I., jehož činy zabírají větší část díla. Své líčení začal událostmi roku 1126 a dovedl je k roku 1142. Psal tedy pouze o své současnosti. Text pochází z pera jednoho autora, který psal nejprve souběžně s událostmi, posléze však psaní přerušil a vrátil se k němu s odstupem několika let. Zřejmě si v tomto období dělal poznámky, které později zpracoval.

Zatímco Kanovníka vyšehradského považujeme za pokračovatele Kosmovy kroniky, je v případě dalšího navazujícího díla situace složitější. Autor známý jako Mnich sázavský na Kosmu pouze nenavázal, ale kroniku svatovítského děkana zcela znovu opsal, doplnil text o některé údaje, a rozšířil ji o události po Kosmově smrti.[4] Nevzniklo pouhé pokračování, nýbrž nová a doplněná redakce Kosmovy kroniky. Dílo, které opustilo písařský pultík sázavského skriptoria, bylo ve svém jádru Kosmovou kronikou, která na rozdíl od své původní předlohy obsahovala některá doplnění především k historii Sázavského kláštera a také čtvrtou knihu dovedenou až do roku 1162.

O autorovi nevíme nic bližšího. Dožil se vysokého věku, neboť pamatoval rok 1126 a nejpozději v roce 1132 byl již v Sázavském klášteře. Nepsal jen na základě vlastních zážitků, ale sloužila mu některá starší díla. Kosmovu kroniku doplňoval na základě nekrologií, zřejmě ze Sázavy a z Břevnova. Využíval také menší analistická díla a zejména vyprávění o založení Sázavského kláštera, které vzniklo v průběhu 12. století na témže místě. Spor se dlouho vedl o charakter díla. Uvažovalo se o několika autorech, dnes však převládá názor, že kronika vznikla jako jeden celek zřejmě v průběhu let 1173–1178.

Nedlouho před vznikem kroniky sázavského mnicha, sepsal pražský kanovník Vincencius letopis věnovaný vládě Vladislava II. Královi a jeho manželce Juditě svou práci také v úvodu dedikoval.[5] Vincenciův letopis začíná rokem 1140 a je doveden do roku 1166. Přestože text pokrývá delší časové období, jeho jádro představuje líčení tažení na Milán roku 1158, jehož se autor sám zúčastnil. Dílo nabývá spíše podobu kronikářových memoárů a oslavných „gest“, která oslavují krále, jeho činy i hrdinství českých bojovníků.

Vincenciův letopis je úzce spjat s dalším domácím pramenem, kterým je letopis Jarlochův.[6] Oba prameny spolu souvisejí nejen obsahově, ale také fyzicky, neboť jsou svázány v jednom kodexu (DF III 1), dnes uloženém ve Strahovské knihovně. Duchovním otcem kodexu byl právě milevský opat Jarloch. Opat sloučil do jednoho celku Vincenciovu kroniku s tzv. Historií o křížové výpravě, jejíž autorství je připisováno jistému Ansbertovi, které doplnil (propojil) vlastním textem. Jarlochovy kronikářské záznamy navázaly na Vincencia a byly dovedeny do roku 1198. Kromě líčení politických událostí, které jsou velmi důležité pro znalost poměrů na sklonku 12. století, však zároveň obsahuje také rozsáhlou vložku věnovanou životu a smrti želivského opata Gotšalka.

Jarloch se narodil v německém Porýní. Z milosti želivského opata Gotšalka, jak sám připomíná, byl dán do učení ve Würzburku a později jej Gotšalk přijal do svých služeb. O želivského opata, jemuž ve svém díle projevoval bezmeznou úctu, pečoval v době jeho nemoci. Po Gotšalkově smrti se roku 1187 stal opatem kláštera v Milevsku.

Kromě obsáhlejších kronikářských děl tvoří důležitou součást středověké historiografie analistická tvorba. Patrně někdy v 60. letech 12. století sepsal neznámý mnich opatovického kláštera tzv. Anály hradištsko-opatovické (894–1163).[7] Za základ posloužily analistické záznamy kláštera Hradiště (Hradisko) u Olomouce. Klášter založený roku 1077 olomouckou přemyslovskou větví převzali → premonstráti. Odcházející → benediktini se uchýlili především do Opatovic, kam přenesli i klášterní záznamy, anály, které byly v klášteře sepsány zřejmě okolo roku 1146. Právě tyto záznamy použil některý z opatovických mnichů jako podklad, který doplnil o záznamy z vlastního kláštera a celé kompendium dovedl do své doby. Z historiografických spisů „katalogové“ povahy pak zaslouží zmínku tzv. Necrologium bohemicum, soupis nekrologických záznamů uspořádaný po polovině 12. století.[8]

Jan Zelenka

2. Historiografie 13. a 14. století

Díla s historiografickým obsahem pro období vrcholného středověku v českých zemích (13. a 14. století) představují především analistické záznamy a kronikářské texty prozaické či veršované. Na počátku 13. věku se jedná o tzv. Druhé pokračování Kosmovo, letopisné záznamy, které navazovaly na sepisování v pražské kapitule již z předcházejícího období.[9] Jde tu o údaje zachycené v různých intervalech většího či menšího rozsahu, konkrétně pro léta 1196–1278. Bohatší výpověď poskytují dvě chronologicky poslední vypravování celku, známá jako Vypravování o příbězích krále Přemysla Otakara a O zlých letech po smrti jeho (Annales Otakarini). Autoři latinských záznamů byli pravděpodobně Češi, což lze tušit z dikce zvláště v textu O zlých letech, kde vedle popisu hladomoru v důsledku špatné úrody (1280–1282) výrazně vystupuje negativní nálada ke správě země pod vedením braniborského markraběte, bratrance osiřelého kralevice Václava II.

Vedle letopisů se z 13. století zachovala kompilace známá jako Kronika Čech (Cronica Boemiae), která sestává z analistických zápisů různého rozsahu. Soubor počíná přijetím křesťanství v Čechách a pokračuje s mezerami až do 13. století. Tím, kdo kompilaci sestavil a u části se stal i autorem, byl pravděpodobně Jindřich z Heimburku. Do 13. století spadají rovněž nekrologia, zvláště nekrologium olomoucké kapituly, jež obsahuje oslavný text o zdejším biskupovi Brunovi ze Schauenberku. Spisek sepsal děkan olomoucké kapituly Bartoloměj jako předmluvu k nekrologiu k roku 1263.[10]

Ve 13. století se začala, i díky hospodářské prosperitě, rozvíjet kronikářská aktivita klášterů s akcentem na vlastní počátky, historii nebo oslavu zakladatele. Předpokládáme například, že kronika se vedla v břevnovském klášteře, kde vznikla Legenda o Vintířovi.[11] Mezi jinými se rovněž nedochovala kronika kladrubského kláštera, nicméně právě z ní čerpal informace první kronikář Zbraslavské kroniky Ota Durynský. Z dalších nezachovaných kronik se předpokládá existence plaské a ostrovské. Z tepelského kláštera známe naopak Legendu o zakladateli Hroznatovi, jež odráží počátky kláštera v Teplé a Chotěšově.[12] V třebíčském klášteře vznikly zase spíše naopak zápisy zahrnující s mezerami záznamy o dění v několika staletích.

Klášterní kroniku, která se naopak dochovala, představuje Kronika žďárská, veršované dílo mnicha Jindřicha řečeného Řezbář.[13] Autor vypsal dějiny kláštera s důrazem na rodinu zakladatele a dovedl je až do závěru 13. století. Z hlediska těchto klášterních textů patří k největším (a dopadem na mladší historiografii snad k nejvýraznějším) kronika kláštera na Zbraslavi, zvaná Kronika zbraslavská.[14] Vznikla přispěním dvou autorů, přičemž v případě prvního, již řečeného Oty Durynského († 1314), se jednalo o cílenou oslavu zakladatele krále Václava II. s nepřehlédnutelnými hagiografickými záměry pisatele. Na Otův podíl navázal druhý autor Petr Žitavský († 1339). V podání Petra se kronika proměnila v dílo, jež zůstalo sice klášterní kronikou, ale tím, že autor vylíčil podrobně i události v zemi první poloviny 14. století, vzniklo dějepisecké dílo. V konečném výčtu kronika zmapovala osudy země za vlády sedmi českých panovníků (Přemysla Otakara II., Václava II., Václava III., Rudolfa I. Habsburského, Jindřicha Korutanského, Jana Lucemburského a počátky Karla IV.). Kapitoly Petr proložil citacemi různých listin a osobními svědectvími z událostí při královském dvoře, jichž se zúčastnil nebo o nichž slyšel, a to nejen jako pozdější stoupenec královny Elišky Přemyslovny. Do díla vložil v souladu s dobovou vzdělaností a spisovatelskou tvorbou 4000 veršů, mezi nimi i žalozpěvy, které prolínaly líčené události. Nadaný autor sepsal například také zbraslavská kázání a pojednání o zbraslavských zázracích (Liber secretorum Aulae regie), připisováno mu bývá náboženské dílo Malogranatum.

V první polovině 14. věku vznikla nejstarší dochovaná Staročeská kronika tak řečeného Dalimila.[15] Na rozdíl od Kroniky zbraslavské, která neobsahuje projevy nálad proti německy mluvícím obyvatelům země coby dílo dvou zdomácnělých Němců, nacházíme tyto projevy a emoce v Dalimilovi. Dílo tak nejenže výrazně upozorňuje na dvě hlavní etnika v českých zemích, ale reaguje rovněž na změnu dynastií na českém trůně po vymření Přemyslovců. Na druhé řečené nahlíží jako na vládu cizinců. Kronika, přestože ji označujeme přívlastkem Dalimilova, zůstává dodnes dílem neurčeného autora. Nicméně díky tomu, že v 17. století přiřkl Tomáš Pešina z Čechorodu text boleslavskému děkanovi Dalimilovi, zůstala takto pojmenována. Formou se jedná o veršovanou kroniku, staročesky složený opus, který odpovídá trendu vernakulárních děl, resp. děl, jež vznikala v tzv. národních jazycích v západní Evropě a od 13. a 14. století i v českých zemích.

Z hlediska nelatinských kronik zůstává Dalimilova kronika nejstarším domácím dílem svého druhu, resp. žánru. Doklady dalších nelatinských děl na našem území ji však předcházejí. Konkrétně jde o soubor literárních děl ve smyslu literatury tzv. zábavné, dnešními slovy krásné. Písně/básně a eposy ze 13. století z prostředí pražského dvora a domácí šlechty byly veršované v tehdejší němčině. Staročeská díla z celku písemných památek a literatury středověku předešly, a přestože v nich autoři neusilovali o historiografická sdělení, najdeme tu často reflexi dobového dění. Aluze na tehdejší události běžně sloužily jako dějové zápletky. Zvláště to sledujeme v literárních dílech literáta (epika) z pražského dvora za vlád Přemysla Otakara II. a Václava II. Oldřicha z Etzenbachu (Ulricha von Etzenbach). Nejvýrazněji v eposu Vilém ze země Slovanů (Wilhelm von Wenden).[16]

V kontextu vernakulárních děl německého jazyka nelze nezmínit ještě středo-hornoněmecky psanou a veršovanou Kroniku Otakara Štýrského († 1318/1322) z počátku 14. století. Velkolepá kronika, jež čítá téměř sto tisíc veršů (98 500), není součástí domácího dějepisectví, ale českým dějinám 13. století se nebývale podrobně a z pohledu vnějšího pozorovatele, kritika, věnuje. Kronika navíc obsahuje autorův Nářek nad smrtí krále Otakara českého, tedy na jinak Otakarem Štýrským spíše kritizovaného českého vládce (Přemysla Otakara II.). Konečně ve vztahu ke smrti stejného panovníka se zachovaly i další memoriální texty Žalozpěv na smrt krále Otakara II. a lyrická báseň O bitvě s Čechy, popisující stejnou událost – bitvu na Moravském poli 26. 8. 1278.[17]

Rozkvět děl, či nezadržitelný růst vícejazyčné tvorby – tzn. v nelatinských mutacích, neboť latina zůstala až do novověku univerzitním i výukových jazykem – dokládá i převod staročeské Dalimilovy kroniky do německého jazyka. Německý veršovaný překlad Dalimila vznikl ve 40. letech 14. století. Do 15. století se pak hlásí nejstarší dochované překlady prozaické. Oblíbenost díla doložil i latinský text (zlomek) kroniky, datovaný do 30. a 40. let 14. století.

Od poloviny 14. věku se ve smyslu dějepisectví hovoří o tzv. kronikách doby Karlovy. Sousloví, jež se stalo i názvem pro publikaci překladů (Kroniky doby Karlovy) oněch textů odráží historiografická díla, na něž uplatňoval vliv panovník Karel IV.[18] V odborné literatuře bývají charakterizována až jako oficiální státní historiografie. Současně s tím je hodnoceno, do jaké míry autoři Karlovy ambice ne/naplnili, neboť psali zpravidla své spisy ve stylu středověkých kronik, a to od počátku světových či českých dějin. K době Karla IV. mnohdy nedospěli. První z kronik, která ale začala vznikat z jiného popudu, se nazývá latinská Kronika Františka Pražského († kolem 1362).[19] Stále totiž trvalo psaní záznamů v pražské kapitule. Iniciátorem díla se tak v první půli 14. věku stal pražský biskup Jan IV. z Dražic. Ten uložil svému penitenciáři Františkovi sepsat dějiny od vlády Václava I. do současnosti. Autor dovedl psaní až do roku 1324. Po deseti letech vyprávění rozvedl pro Karla IV. až do roku 1353. František, jenž podstatně čerpal i ze Zbraslavské kroniky, se kriticky vymezoval proti Karlovu otci Janovi, a z toho lze soudit, že právě proto jeho dílko nedošlo většího rozšíření.

Z poloviny 70. let 14. století pochází latinsky sepsaná Kronika pražského kostela Beneše Krabice z Weitmile († 1375).[20] Autor navázal na Druhé pokračování Kosmovo a dovedl dílo do roku 1374. Středobodem zájmu Benešovy kroniky zůstaly dějiny Pražského kostela a například animozita proti Janu Lucemburskému již nebyla tak značná. V kapitule vznikaly ve stejné době i jiné spisy a kronikářství pěstovaly nadále také kláštery. Mezi ně patří zejména dílo opatovického mnicha Neplacha († 1371) kolem roku 1360 – Stručné sepsání kroniky římské a české.[21]

Pro vytvoření spisu o českých dějinách si Karel IV. krátce po císařské korunovaci (1355) cíleně vybral zcestovalého právníka a florentského minoritu Giovanniho/Jana Marignolu († 1356). Marignolova kronika měla dovést líčení až do Karlovy současnosti a zasadit do univerzálního pojetí. Přestože panovník vstupoval i do rozvržení díla, neznalost českého prostředí autorovi práci znesnadnila. Za výmluvnější pasáže bývají považovány dnes spíše zážitky z vlastních cest po Asii, které autor do díla vložil. Jako dalšího pisatele si Karel zvolil Přibíka Pulkavu z Radenína († 1380), jenž měl vytvořit novou českou kroniku.[22] V díle se odráží důsledná příprava podkladů, shromážděných zdrojů i recepce dobových dokumentů, a lze ji vnímat jako skutečnou oficiální kroniku. Kronika byla záhy přeložena do češtiny a němčiny. Stala se následně jedním z nejvíce využívaných dějepiseckých textů.

Souběžně s tím se k historiograficko-literárnímu přispění odhodlal i sám panovník Karel IV. (1316–1378). Patří sem jeho životopisné dílo Vita Caroli a Morality, určené především panovníkovým nástupcům. Dalším jeho počinem se stala Legenda o sv. Václavovi, kde nelze popřít panovníkovy ambice historii v legendě nově vyložit a znovu popsat.[23] Dodejme, že Karel IV. nebyl však prvním literárně činným vladařem. Aktivní v tomto smyslu se stal už jeho děd, Václav II., autor tří milostných písní/básní. Ve 14. století vznikaly pak i další legendistické texty, kde však historiografický prvek ustoupil a převážily místy až rozličné fabulace. Týká se to kupříkladu legend o (dnes svaté) Anežce České, svaté Kateřině, svatém Jiří a jiných.

Mezi díla zprostředkovávající děje minulosti se zařadila oblíbená vyprávění Gesta Romanorum, soubor exempel kratšího či menšího rozsahu, jež měly moralistní potenciál a užívaly se rovněž jako součásti kázání.[24] Nejstarší doklady o exemplových příbězích přináší v českých zemích již epika posledních Přemyslovců (Legenda o Panně Marii) a exempla zařadil do Kroniky zbraslavské i Petr Žitavský. Od přelomu 13. a 14. století se obliba exempel zvyšovala, o čemž svědčí překlady sumáře Gest Romanorum do češtiny a němčiny.

Do 14. století spadají v daném výčtu také počátky městského kronikářství, resp. zápisů o jednotlivých událostech. K nejstarším záznamům se řadí přípisy v městských knihách, glosující konkrétní dění, jako například záznam (1391) při soudním řízení v jihlavské městské knize sporného soudnictví z let 1373–1403. Již v první polovině 14. století mohla pak městské prostředí oslovit i do němčiny přeložená Dalimilova kronika. Konečně před ni byly vřazeny veršované německé letopisy, které představovaly líčení českých dějin až do roku 1342. Z německých spisů nelze pominout dílo městského písaře Johanna/Jana z Gubenu († 1387) známé jako Kronika Žitavy pro léta 1255 až 1375 (v podání mladších městských písařů jsou zahrnuta léta 1417–1531).[25] Jan z Gubenu, žijící v době Karla IV., zachytil především děje města, nicméně o českém králi a císaři Svaté říše římské se nevyjadřoval příliš lichotivě.

Do konvolutu spisů s historiografickou tematikou se konečně řadí ještě spisy osobního charakteru, jako již zmiňované Vita Caroli a Morality. Další životopisný text představuje Životopis Arnošta z Pardubic (Vita venerabili Arnesti) od Viléma z Lestkova († 1369), a Život Jana z Jenštejna, sepsaný Petrem Clarificatorem († po 1406).[26] Následují dva životopisné spisky věnované Janu Milíčovi z Kroměříže z dílny patrně jistého Milíčova žáka a druhé od Matěje z Janova († 1393). Nelze vynechat ani pohřební řeči, které mají memoriální charakter, konkrétně projev mistra Vojtěcha Raňkova z Ježova († 1388) nad zesnulým císařem Karlem IV., kde zaznělo i známé označení Otec vlasti (Pater patriae), což v antice patřilo k titulům císařů. Vojtěchova hyperbola či přirovnání k velikosti antických vládců se uplatnila v kolektivní paměti naopak zcela doslovně a je tak vnímána dodnes.[27]

Až dokumentární charakter s historiografickou výpovědí doby pak přinášejí díla jako Práva zemská česká Ondřeje z Dubé († 1412/1413) nebo Nová rada Smila Flašky z Pardubic († 1403).[28] Obě totiž reflektují soudové jevy a předně chování panovníků, a ještě více panstva. Podobně reflexivní přístup, kritický či žertovný ráz, jenž také odrážel mentalitu doby, lze však zachytit již ve zmiňované reflexivní a politické lyrice 13. věku, zvláště na dvoře Přemysla Otakara II.

Dana Dvořáčková-Malá

3. Historiografie husitského období

Poté co české dějepisectví zažilo zejména v prvních desetiletích vlády Václava IV. určitý útlum, vnesla do jeho vývoje závažný impuls → husitská revoluce, kdy se znovu probudil silný zájem o historiografická díla. Důvod byl zřejmý: tato díla se velmi snadno mohla stát a také se stávala součástí intenzivního ideového zápasu o interpretaci tehdejších událostí a kolbištěm, na němž se utkávaly jejich vzájemně soupeřící výklady. I proto se historiografie husitského období obracela především ke zcela či takřka aktuálnímu dění a nezaobírala se příliš vzdálenou minulostí. Zmíněná skutečnost byla zákonitě úzce provázána i s rozšířením okruhu autorů i recipientů této literatury, zvláště když vytváření takovýchto prací či zájem o ně již nepředpokládal nezbytně tak relativně vysokou úroveň vzdělání jako dříve. Historiografická tvorba se tudíž v 15. století poměrně rychle z velké části přenesla také mezi měšťany a lidi spjaté s městským prostředím, což jistě souviselo i s dramatickým nárůstem politického významu měst a celkově demokratizačním nábojem husitství.

Převládající složkou historiografické tvorby 15. století byly práce spíše menšího rozsahu i menší koncepční náročnosti, například anály. Naopak obsáhlejší a literárně a koncepčně ambicióznější texty nebyly zdaleka tak časté. Vrcholným dílem tohoto druhu je latinský spis, pro nějž se teprve v novějším období vžilo označení Husitská kronika.[29] Je to práce pražského univerzitního mistra Vavřince z Březové (asi 1371 – asi 1437), jemuž jeho dlouhodobé působení v kanceláři Nového Města pražského i kontakty s univerzitními kolegy usnadnily přístup netoliko k hojným informacím, ale také k četným dokumentům, které vtěloval do textu svého díla. Jeho rozsáhlý spis pokrývá relativně krátké období let 1414–1421, přičemž události předcházející první pražské → defenestraci představují jenom jakýsi stručný, třebaže pro celkovou koncepci díla naprosto zásadní prolog. Vavřinec pojal svoji kroniku jako líčení historie husitské kauzy a snahy o prosazení božího zákona počínaje zavedením přijímání pod obojí způsobou a konče střetnutím husitských a křižáckých vojsk u Kutné Hory. Všechny dochované opisy díla bohužel končí při líčení událostí z prosince 1421 uprostřed věty, což je patrně důsledkem poškození již samotného autografu.

Vavřincův výklad popisovaných dějů je koncipován především z pohledu Pražana hlásícího se k rozhodným utrakvistům (→ utrakvismus), tj. k pojetí reformy prosazovanému zejména jeho vrstevníkem a nejspíše i přítelem Jakoubkem ze Stříbra. Kritickými odsudky naopak nešetří na adresu těch, kdo se podle jeho názoru snažili zabránit vítězství božího zákona, ať to byl například Zikmund Lucemburský či → táboři. Jako hlavní odpůrce je ovšem představen Zikmund; asi nikoli náhodou se spis uzavírá líčením zhroucení druhé kruciáty (→ křížové výpravy), jež byla zároveň poslední, jíž se postavil do čela tento římský a uherský král. Vynikající dílo, jedno z nejskvělejších v dějinách české středověké historiografie, se dochovalo ve dvou, byť nepříliš rozdílných redakcích, v nichž původně optimistické očekávání brzkého vítězství božího zákona poněkud ustoupilo obavám z takřka bezprecedentního rozvratu země.

Odlišný, tentokrát táborský úhel pohledu přináší rovněž značně obsáhlá a latinská Cronica causam sacerdotum Thaboriensium continens et magistrorum Pragensium eiusdem impugnationes (Kronika obsahující při kněží táborských i její napadání ze strany pražských mistrů), která je dílem Mikuláše Biskupce z Pelhřimova (kolem 1385 – kolem 1459).[30] Jak již její název naznačuje, nejvyšší představitel a přední teolog táborské církve v ní vylíčil zápas za návrat lidu k božímu zákonu, jak ho vedli zejména táborští kněží v polemických střetech s pražským duchovenstvem. Dílo má podstatně širší chronologický záběr než Vavřincova kronika, neboť je dovedeno od Husova upálení (1415) až do poloviny čtyřicátých let 15. století, a zároveň v něm ještě výraznější část zaujímají inzerované dokumenty (převážně traktátového typu), následkem čehož je posilován polemický, dogmatický a apologetický charakter spisu.

Podstatně skrovnější rozsahem je rovněž latinská kronika tzv. starého kolegiáta pražského, v níž se dostává ke slovu interpretace historických události z pohledu třetího významného názorového proudu uvnitř husitství – konzervativních utrakvistů.[31] Tento latinský spis je chronologicky rámován lety 1419 a 1441, přičemž jsou v určitých údobích zvýšenou měrou reflektovány události odehrávající se v oblasti východních Čech. Anonymní autor se vyjadřuje velmi kriticky na adresu husitských radikálů (například Jana Žižky) i rozhodných utrakvistů (například Jana Rokycany), zároveň však nadšeně oslavuje husitská vítězství nad křižáckými interventy.

Stranou zápasu o interpretaci historického vývoje samozřejmě nezůstali ani katoličtí autoři, třebaže jejich nejvýznamnější dějepisná díla přinášející rovněž líčení husitského období vznikala mimo území Čech a Moravy. Mezi většinou nepříliš obsáhlými historiografickými pracemi domácích katolických literátů však vyniká svým rozsahem světová kronika z konce šedesátých let 15. století, jejímž autorem byl Pavel Žídek († 1471), katolický kněz a učenec, jenž prošel několika evropskými univerzitami.[32] Jeho kronika sahá od doby před stvořením světa až po Žídkovu současnost a tvoří více než polovinu rozsáhlého spisu s názvem Jiří[ho] spravovna, který byl vytvořen speciálně pro Jiřího z Poděbrad a z ohledu na jeho adresáta napsán tudíž česky. Jedná se o dílo náležející žánrově do okruhu tzv. knížecích zrcadel, což byly nabádavé (parenetické) spisy, poskytující rady a doporučení čelným představitelům státu; v případě Spravovny se jednalo o pokus přesvědčit krále Jiřího, aby se v zájmu vlastním i svých zemí vzdal kalicha a podrobil se papeži.

Podstatně větší pozornost k domácím událostem upíná zřetelně kratší kronika Bartoška z Drahonic (správně z Drahenic /† 1443/1445/), pojednávající nenáročnou, stručnou a v podstatě analistickou formou o událostech let 1419–1443 se zvláštním důrazem na Podbrdsko, v němž její autor žil.[33] Spisek nenechává nikoho na pochybách, že ho psal katolík, kriticky hodnotící zejména husitskou stranu, stoupenec krále Zikmunda a patriot, udržující si kritický a snad i trochu pohrdavý odstup vůči německým křižákům. Protože autora jako vojensky aktivního šlechtice zajímala především válečná tažení, šarvátky a bitvy, stalo se jeho dílo v podstatě kronikou husitské války. Zdá se, že můžeme v Bartoškovi vidět pozdně středověkého šlechtice, který pociťoval snad úžas, snad hrdost nad tak mnohými a tak velikými válečnickými skutky své doby, jichž se i on sám účastnil, a který se proto snažil zachovat o nich paměť pro budoucnost.

Ovšem kronikářským dílem vzniklým v českých zemích v době husitské, jemuž se ve své době dostalo nejširší recepce, se staly teprve tzv. Staré letopisy české.[34] Název sám není původní a vytvořil ho teprve František Palacký, který jím pojmenoval obsáhlý soubor přibližně 35 textů, jež spolu velmi úzce souvisejí a navzájem se výrazně překrývají.

Spis zprvu vznikal jako pokračování starších dějepisných prací převážně analistického charakteru, z nichž je zde vhodné zmínit alespoň latinskou kompilaci zvanou Cronica Bohemorum (Kronika Čechů), která byla sestavena za vlády Václava IV. a formou stručných, chronologicky řazených údajů obsáhla české dějiny od praotce Čecha až do upálení Jeronýma Pražského v Kostnici (1416). Na tato díla pak na počátku třicátých let 15. století navázal, stejným jazykem a ve stejném, analistickém způsobu podání, jakýsi pražský utrakvista, jenž zaznamenal události od první pražské defenestrace. Jeho práce vzbudila zájem, byla prakticky hned vzápětí přeložena do češtiny a brzy se našli další pokračovatelé, kteří na ni navázali. Jejich zásahy do textu byly převážně dvojího druhu – jednak k němu připojovali údaje o novějších událostech, jimiž ho dováděli do současnosti, jednak zároveň přepracovávali a rozšiřovali pasáže starší, takže dílo postupně ztrácelo svůj původní analistický charakter a měnilo se v obsáhlou kroniku českých dějin od 14. až do počátku 16. století. Ke komplikovanosti geneze Starých letopisů přispívala i skutečnost, že v nich lze postihnout dokonce i specifické regionální větve – vedle hlavní, pražské, tak existovala i větev východočeská.

Za přibližně sto let práce na Starých letopisech českých (dodatečných úprav se však dočkaly ještě na počátku 17. století) se na nich vystřídala řada autorů. Všichni zůstávají dodnes anonymní (třebaže se občas objevují pokusy o jejich přesnější identifikaci), ale přesto je zřejmé, že se jednalo o utrakvisty, kteří pocházeli většinou, ne-li snad pokaždé, z městského prostředí, a tak se tímto dílem vůbec poprvé v dějinách české historiografie prosadilo měšťanstvo, které v něm artikulovalo svůj pohled a své názory a představy.

Výrazné obliby uvnitř historiografické produkce 15. století dosáhly rovněž tzv. relace. Postrádaly sice široký chronologický i geografický záběr kronikářských děl, zato však přinášely detailní vylíčení jednotlivých událostí, mnohdy pořizovaná jejich očitými svědky velmi záhy po jejich průběhu. Největší čtenářské úspěšnosti mezi nimi dosáhla tzv. Relatio de magistri Joannis Hus causa in Constantiensi concilio acta (Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici),[35] jejíž původně latinský text se záhy dočkal i stručnější české adaptace jako Pašije M. Jana Husa[36] a v této podobě dokonce pronikl i do utrakvistické bohoslužby. Autorem díla byl Petr z Mladoňovic (kolem 1390 – 1451), jenž jako písař Jana z Chlumu doprovázel Husa do Kostnice a později proslul jako vynikající reprezentant pražské univerzity. Text jeho Zprávy obsahuje nejen autorovy záznamy a vzpomínky, ale v ještě hojnější míře četné dokumenty (například Husovy listy z vězení), které společně přinášejí působivé svědectví o utrpení a posledních měsících života Jana Husa, což relaci přibližuje martyrologické literatuře.

Podobných prací však vzniklo v 15. století více; zmínit lze například většinou česky, leč někdy i latinsky psaná vyprávění o smrti Jeronýma Pražského († 1416),[37] Jana Želivského († 1422)[38] či z pozdější doby Ondřeje Puklice ze Vztuh († 1467), který byl ubit v Českých Budějovicích odpůrci Jiřího z Poděbrad.[39] Tematické zacílení relací však bylo podstatně širší, neboť pojednávaly rovněž o bitvách, městských bouřích či dokonce o náboženských disputacích. Do okruhu posledních z nich náleží i patrně nejobsáhlejší relace českého původu 15. století – Liber diurnus de gestis Bohemorum in concilio Basiliensi (Deník o jednání Čechů na koncilu basilejském).[40] Je to anonymní dílo, jehož autor, náležející patrně k táborským kněžím (nejčastěji bývá hypoteticky identifikován s Petrem Žateckým), v něm vylíčil jednání husitského poselstva se členy církevního koncilu, které se odehrálo v prvních měsících roku 1433 v Basileji.

Nepopiratelnou souvislost s relacemi vykazují i cestopisy, přičemž nejstarší původní české spisy tohoto žánru vznikly právě v 15. století. Prvý z nich bývá označován jako tzv. Deník panoše Jaroslava, neboť za jeho autora je hypoteticky pokládán jakýsi panoše Jaroslav, několikrát zmíněný v textu.[41] V nepříliš obsáhlém pojednání je formou deníkových záznamů popsána cesta poselstva Jiřího z Poděbrad ke dvoru francouzského krále Ludvíka XI., jehož se český panovník pokoušel v roce 1464 přesvědčit o potřebě vytvoření velké evropské unie. Všímavostí a zájmem o specifika cizích krajů a tamních obyvatel ho ještě předčí deník Václava Šaška z Bířkova, jenž zachytil cestu Lva z Rožmitálu z let 1465–1467 po mnoha zemích západní Evropy, uskutečněnou na podporu politiky Jiřího z Poděbrad.[42] Třebaže obě zmíněné práce byly původně napsány česky, druhá z nich se dochovala pouze v latinské úpravě z konce 16. století.

Česká historiografie 15. století však nezůstala imunní ani vůči humanistickým idejím, byť se tato skutečnost prosadila důrazněji až v následujícím období. Za dílo otvírající české historiografii nové obzory a uvádějící je do užšího kontaktu s tehdy nejmodernějšími evropskými myšlenkovými směry bývá pokládán latinský spis Jana z Rabštejna († 1473) Dialogus (Dialog) z roku 1469.[43] Jeho autor ho psal se záměrem, aby před katolickou veřejností (asi především zahraniční) vysvětlil a obhájil svůj neutrální postoj za tehdejší křížové války proti českému husitství. Dílo je koncipováno jako rozhovor čtyř předních českých šlechticů diskutujících o příčinách tohoto válečného konfliktu, přičemž je zbaveno alegorických prvků, jež byly charakteristické pro dřívější středověké „spory“, na jejichž žánr spisek navazuje. Třebaže se téměř s určitostí jedná o pouze fiktivní rozmluvu, je podána natolik přesvědčivě, že vytváří dojem reálného rozhovoru, a důstojně se tak řadí po bok jiných politických dialogů, v nichž si humanisté libovali. Pojednání nahlíží kriticky na rozvrat země v důsledku náboženských sporů, proti nimž naopak silně exponuje potřebu vlasteneckého postoje.

Závěr středověku přinesl v českých zemích významné posílení česky psané historiografické produkce na úkor zvláště historiografie latinské. I tehdy se zde domácí dějepisná díla šířila téměř výlučně v rukopisech, neboť nové médium – tištěná kniha – se zde začalo prosazovat teprve v poslední čtvrtině 15. století. Možná nejstarším tištěným jednoznačně historickým a česky psaným spisem byl v roce 1488 vydaný český překlad světové kroniky Jakuba Twingera z Königshofu, jenž byl pořízen ale již koncem 14. století Benešem z Hořovic († po 1420).[44] Pro husitské období je však především charakteristická vyhrocená polarita v pohledu na historickou skutečnost, jež byla primárně dána rozdílností náboženského přesvědčení autorů příslušných pojednání. Právě toto úzké zapojení historiografické produkce do náboženských konfliktů, jejichž vrcholným dobovým projevem se stala → husitská revoluce, nejvíce odlišuje zmíněnou českou literaturu od ostatních literatur evropských a zároveň v jistém ohledu předznamenává některé z jejich pozdějších obecnějších tendencí.

Jaroslav Boubín

III. Raně novověká historiografie (16.–18. století)

1. Historiografie období humanismu, renesance a reformace

V 16. a na počátku 17. století poklesl význam panovnického dvora jako centra historiografické tvorby (→ Habsburkové měli hlavní rezidenci převážně ve Vídni a v Praze sídlící Rudolf II. neprojevoval o historickou literaturu zvláštní zájem); relativní pokles vlivu na interpretaci dějin zaznamenaly také katolické církevní instituce. Těžiště dějepisectví se přeneslo do měst (Praha, Kutná Hora, Olomouc, Vratislav aj.) a na šlechtické dvory (Rožmberkové, Žerotínové, slezští Minstrberkové aj.). Oproti středověku se podstatně rozšířila sociální základna tvůrců a příjemců historického spisování. Bylo to dáno nejen nástupem → knihtisku, ale i zvýšením obecné vzdělanosti a vzestupem úrovně středního školství, zejména tzv. → partikulárních škol. Znalost latiny už nebyla omezena na úzký okruh vzdělanějšího duchovenstva, ale stala se jazykem příležitostně užívaným městskými intelektuály a úředníky či šlechtickými dvořany, kteří byli schopni získávat informace nejen z českých či německých, ale také z mezinárodně dostupných latinských zdrojů. Další možnosti otvíraly studijní a diplomatické cesty, které přispívaly ke zvládnutí zejména románských jazyků (italštiny a španělštiny), stejně jako sňatkové aliance mezi českými a zahraničními aristokratickými rody. Rozšířený geografický obzor české společnosti vedl k zájmu o dějiny cizích zemí a podnítil překládání zahraničních kronik. Cílevědomá nakladatelská činnost (především Daniela Adama z Veleslavína) značně usnadnila rozšíření historických a geografických znalostí v prostředí šlechty a měšťanstva.

Nositelem historických informací a s nimi spjatých politických i náboženských idejí a tendencí nebyly jen velké tištěné spisy, ale i drobná prozaická nebo veršovaná dílka, vydávaná v podobě jednolistů, příležitostných tisků či sborníků. Význam neztratily ani rukopisné záznamy, které v době vzniku nevyšly tiskem z důvodů finančních nebo politických, neboť habsburští panovníci a katolická církev si vyhrazovali právo na cenzuru a za vydání opozičních spisů hrozily tvrdé, dokonce i hrdelní tresty. Neoficiální rukopisné texty byly šířeny v opisech, zapůjčovány nebo předkládány návštěvníkům (například práce z oboru → genealogie, vytvářené a uchovávané na šlechtických dvorech). V rukopisech zůstávala rovněž česky nebo německy psaná lokálně historická literatura, ačkoli mnohdy dosahovala vysoké úrovně (→ kroniky Rakovníka, Trutnova, Uherského Brodu aj.).

V období humanismu byl historii v duchu Cicerona přikládán význam „učitelky života“, ale dějepis nebyl vyučován samostatně jako vyhraněný obor ani na pražské → univerzitě. Přednášky o minulosti byly však spojeny s výukou filozofie, práva a teologie a někteří univerzitní mistři – zejména Marek Bydžovský z Florentina (1540–1612)[45] – či absolventi pražského vysokého učení se věnovali historickému spisování. Mezi nimi vynikl Jan Kocín z Kocinétu (1543–1610), který se za studií ve Štrasburku a Padově seznámil s nejlepšími díly soudobé evropské historiografie, včetně základního teoretického spisu o metodice historikovy práce Methodus ad facilem historiarum cognitionem (1566) francouzského humanisty Jeana Bodina (1529/1530–1596) a v návaznosti na Bodinovy podněty i v českém prostředí zdůrazňoval racionální přístup k výkladu minulosti a systematické studium pramenů a jejich vypovídací hodnoty. Za nejdůležitější úkoly historiografie označil úsilí o pravdivost (nezávislost na tlaku historikovy vrchnosti), srozumitelnost, přehlednou kompozici a dobré literární ztvárnění výkladu.[46]

Kocínovo stanovisko reprezentovalo nejpokročilejší směr historického bádání, který se v Evropě uplatnil pod vlivem renesančního → humanismu a který položil základy kritického dějepisectví. Ačkoli jeho nositelé byli věřícími křesťany, směřovali k postupnému zesvětštění pohledu na dějiny, které se jim jevily (v protikladu k staršímu providencialistickému pojetí) jako výsledek jednání konkrétních lidí, jako odraz jejich rozporných zájmů a činů. Zdroje poznání nacházeli v pramenech (převážně písemných, někdy i hmotných, epigrafických aj.), jejichž výpovědi se alespoň v některých případech snažili ověřovat obsahovým srovnáním a filologickým rozborem. K soustavnému shromažďování pramenů přispěly rovněž reformační proudy (→ reformace), pro něž bylo sbírání a vyhodnocování pramenů důležitým nástrojem apologie menšinových církví a polemik v rámci kontroverzní teologie; v Čechách a na Moravě, ale i v okruhu českých exulantů v Polsku obzvlášť vynikla → Jednota bratrská, která v polovině 16. století založila mimořádně cennou sbírku pramenů Acta Unitatis Fratrum.[47]

I v době, kdy do českých zemí zaléhaly ohlasy renesančních, humanistických a reformačních idejí, historiografie zůstávala těsně spjata se společenským děním, politickými zvraty i skupinovými a individuálními zájmy, což se odráželo v pohledu jednotlivých autorů na interpretaci minulosti. Ti zjevně nebo skrytě popisovali historii s tendenčním zaujetím a implicitně podávali svědectví o politických zápasech své doby. Reformace a → protireformace oproti renesančnímu zaujetí člověkem opětovně zvýraznily význam víry, konfesní příslušnosti a tím i směrodatné úlohy Boha v dějinách. Tento staronový důraz na transcendentní předurčenost dějin prokázal, že vývoj historiografie v českých zemích nebyl ani v 16. a na počátku 17. století lineární, ale pohyboval se v prostoru mezi chladnou racionalitou a náboženskou vírou, a zůstal vnitřně diferencován po stránce metodické, žánrové i názorové.

Vliv italské renesance se v českém prostředí pohusitské doby projevil menší měrou než v ostatních středoevropských zemích (nejvýrazněji prostřednictvím latinského spisu humanisty Eneáše/Aenease Silvia Piccolominiho /1405–1464/, od roku 1458 papeže Pia II., Historia Bohemica z roku 1458, který byl opakovaně vydáván v českém překladu).[48] Naproti tomu specifická recepce humanismu a reformace byla trvale přítomna především ve dvou hlavních směrech dějepisného spisování – v kronikářství a v líčení soudobých dějin.

Ve snaze předložit sociálně a nábožensky rozvrstvené stavovské společnosti ucelený výklad českých dějin vznikly ve 30. letech 16. století tři kroniky, zásadně odlišné svým tendenčním zaměřením. Starokališnický kněz Bohuslav Bílejovský (asi 1480–1555) se v Kronice české (1537) soustředil na církevní vývoj a pokusil se prokázat, že přijímání podobojí je na rozdíl od katolického ritu prvotní formou eucharistie, která spojuje husitství s → cyrilometodějskou tradicí a pravoslavím; tento výklad měl přispět ke spojení českých katolíků s kališníky v jediné církvi, ovšem při zachování utrakvistického pojetí svátosti oltářní.[49] Pražský měšťan utrakvistického zaměření a autor latinských humanistických básní Martin Kuthen ze Šprinsberka (asi 1510–1564) vydal Kroniku o založení země české (1539), v níž se pokusil interpretovat národní historii z měšťanského hlediska; ze starších kronik domácích i zahraničních shromáždil látku, která měla dokazovat přednost královských měst před šlechtou, což byla aktuální reakce na trvající spory mezi stavovskými korporacemi.[50]

Stručností a průměrnou literární úrovní se spisy Bílejovského a Kuthena nemohly vyrovnat svému katolickému protějšku – Kronice české (1541) Václava Hájka z Libočan († 1553).[51] Hájek, původně utrakvistický, po konverzi katolický kněz, neopomíjel úlohu měst (zejména Prahy), ale zvýraznil váhu šlechty a katolické církve v českých dějinách, které zpracoval v chronologickém sledu od bájných počátků (od údajného příchodu praotce Čecha, jejž stanovil k roku 644) až do roku 1527. S pomocí svých šlechtických ochránců získal přístup k pramenům (kronikám, → listinám, → deskám zemským, ústnímu podání aj.), ale jako zdatný fabulátor je domýšlel a doplňoval tak, že ústrojně propojil realistický výklad (cenný zejména pro počátek 16. století) s literární fikcí. Vytvořil monumentální slovesné dílo, které si svou čtivostí a vlasteneckým zaujetím získalo mimořádnou oblibu, jež přetrvala až do 19. století. Od 16. do poloviny 18. století bylo přijímáno dalšími dějepisci jako věrohodný zdroj informací a v mnoha ohledech ovlivnilo pojetí české minulosti; tvrdá kritika faktografické nespolehlivosti kroniky z pera Gelasia Dobnera (1761–1782) stála u počátků moderního kritického dějepisectví v českých zemích.[52] Bez ohledu na pozdní kritiku se Hájkova kronika stala nejvlivnějším dílem českého dějepisectví předbělohorské doby a jedním z inspiračních zdrojů novodobých představ o českém dávnověku, čímž výrazně ovlivnila českou kulturu.

Hájkovo dílo dosáhlo dobové autority také v českoněmeckém a říšském prostředí, pro něž je přeložil kadaňský městský notář Johannes Sandel (překlad poprvé vyšel v Praze roku 1596),[53] a navázal na ně humanistický spisovatel na stolci olomouckého biskupa Jan Dubravius (původním českým jménem Jan Skála z Doubravky, asi 1486–1553). Jeho spis Historiae regni Bohemiae (1552) byl částečným překladem Hájkovy kroniky, značně však doplněným a upraveným. Díky latinské podobě se dočkal ohlasu v zahraničí a v průběhu 16. a 17. století přispíval k popularizaci českých dějin v Evropě.[54]

Kroniky, jež vznikly kolem roku 1540, na několik desetiletí uspokojily poptávku po uceleném epickém zpracování českých dějin. Předbělohorská společnost však potřebovala hlubší informace také o obecných dějinách. V osobitém geograficko-historickém zpracování jim je poskytlo jedno z největších děl starší české literatury – Kozmografia česká (1554), kterou s využitím latinské předlohy (díla Sebastiana Münstera Cosmographia universalis, 1550) a s významnými úpravami a doplňky zpracoval Zikmund z Puchova († asi 1584). Zeměpisný obraz Evropy, Asie, Afriky a Ameriky byl v tomto díle doplněn výkladem o dějinách kontinentů a zemí na nich ležících, přičemž podal pohled na zrychlené poznávání světa v počátečním období objevných plaveb.[55] Skutečnost, že podobný výraz humanistického poznání světa vyšel tehdy vedle latiny a češtiny pouze ve francouzštině, italštině, němčině a polštině, zařadil české prostředí mezi země s pokročilou orientací v dějinách a soudobém vývoji světa.

Postupně vyšla i řada souhrnných zpracování obecných dějin – nejprve Kronika světa o znamenitějších věcech a proměnách (1541, znovu 1584) německého humanisty Johanna Cariona, jedno z nejvydávanějšího knih 16. století,[56] poté Historia židovská (1592) Josefa Flavia, klasické dílo antického dějepisectví. Péčí Daniela Adama z Veleslavína a Jana Kocína z Kocinétu vznikl rovněž překlad Kroniky nové o národu tureckém (1594) německého historika Johanna Löwenklaua a dvojí souhrn církevních dějin – Historia církevní Eusebia Pamphila a stejnojmenné dílo římského senátora Cassiodora (1594). Veleslavínovým nákladem vyšel též překlad práce italsko-polského historika Alessandra Guagniniho Kronika mozkevská (1590) ve zpracování humanistického literáta Matouše Hosia (1555–1589). České prostředí tak získalo solidní zdroje informací o světě, a to se zvláštním důrazem na východní oblasti (Osmanská říše, Rusko, Levanta), v nichž docházelo v 16. století k převratnému vývoji.

Mimořádné kronikářské dílo vzniklo v Čechách také v hebrejském jazyce. Mnohostranný učenec – filozof, matematik, astronom a historik – David Gans (David ben Šlomo Gans, 1541–1613) s využitím rozsáhlého souboru židovských i křesťanských pramenů sepsal a v Praze vydal spis Ratolest Davidova (Ṣemaḥ David, 1592).[57] V něm zkombinoval vyprávění o židovských dějinách od starozákonní tradice o stvoření světa až po sklonek 16. století s oblíbeným žánrem světové kroniky. V části věnované křesťanskému světu podal charakteristiku mnoha událostí a osobností v rozměru přesahujícím evropský horizont, zatímco při výkladu židovských dějin přinesl cenné zprávy a neotřelé pohledy na dějiny diaspory a jejího pronásledování. Zvláštní místo zaujala „svatá obec Praha“ s výstižnými literárními portréty čelných představitelů – učeného Maharala (rabiho Jehudy Löwa ben Becalela) a mecenáše Mordechaje Mayzla. David Gans tím významně doplnil obraz rudolfínského prostředí. I když udržoval kontakty s čelnými osobnostmi pražské manýristické vědy a kultury (mj. s Tychonem Brahem a Janem Keplerem), jeho poučná a čtivá kronika mohla ovlivnit autorovy souvěrce, ale z jazykových důvodů nevstoupila do širšího povědomí české společnosti.

Praktickým protějškem epicky pojatých kronik se staly historické kalendáře, které rozepisovaly historické události tak, jak připadaly na jednotlivé dny v roce od 1. ledna do 31. prosince, a při výročích tímto způsobem oživovaly jejich památku; zejména v měšťanském prostředí popularizovaly zájem o minulost a povzbuzovaly k obdobnému zaznamenávání a historizaci současných událostí a zážitků. První obsáhlé dílo tohoto druhu – Kalendarium historicum (1584)[58] – vytvořil profesor pražské univerzity a pozdější domažlický patricij Prokop Lupáč z Hlaváčova (po 1530–1587). Většího rozšíření se však dočkal Kalendář historický Daniela Adama z Veleslavína (1546–1599), který vyšel poprvé roku 1578 a v podstatně rozšířené podobě o dvanáct let později.[59] Kalendář, doplněný rodokmeny panovnických rodů, nabízel svým synchronickým a synoptickým pojetím příležitost k srovnávání českého a evropského vývoje a zároveň uváděl do genealogické tematiky. Stal se příkladem humanistického uvažování o dějinách a o různých metodách jejich uchopení. Veleslavín se ostatně zamýšlel i nad vývojem českého dějepisectví a na žánru kronik (v úvodu k reedici spisů Eneáše Silvia Piccolominiho a Martina Kuthena) podal jeho první nástin.[60]

Na přelomu 16. a 17. století se dostalo do popředí zájmu šlechtické veřejnosti genealogické spisování, které mělo oslavit šlechtické rody a církevní hodnostáře v jednotlivých zemích České koruny. Představitelem tohoto směru se stal polský šlechtický exulant usedlý na Moravě a poté v Čechách Bartoloměj Paprocký z Hlohol (Bartłomiej/Bartosz Paprocki z Głogoł, asi 1543–1614), který za pomoci svých ochránců shledal množství písemných pramenů a zaznamenal ústně tradované pověsti, jež vložil do moravského Zrcadla (1593), českého Diadochu (1602) a slezského Štambuchu (1609).[61] Zcela jinak si počínal rožmberský archivář, knihovník a rodový historiograf Václav Březan (asi 1568 – asi 1618), univerzitně vzdělaný humanista poddanského původu a příslušník Jednoty bratrské. Z podnětu Petra Voka z Rožmberka nejprve uspořádal mimořádně bohatý archiv a knihovnu, prostudoval obrovské množství i jinde uložených pramenů (listin, pamětních záznamů, korespondence, dokonce účetního materiálu), využil ústní tradice a vlastního pozorování, a kromě řady menších spisů vytvořil v letech 1602–1615 pětisvazkovou Historii rožmberskou (Monumenta Rosenbergiaca); prvé tři svazky (dnes nezvěstné) sahaly od legendárních počátků rodu Vítkovců do poloviny 16. století, čtvrtý a pátý svazek byly věnovány době posledních Rožmberků – Viléma (1535–1592) a Petra Voka (1539–1611). V duchu Bodinových a Kocínových zásad usiloval Březan o dosažení pravdivého obrazu nejen centrálních osobností, ale i jejich doby v širších středoevropských souvislostech; vedle závažných politických, společenských a kulturních událostí detailně zachytil život aristokratického dvora, měšťanů a poddaných. Byl jen průměrný literát, nicméně vytvořil příkladné dílo české humanistické historiografie dokumentaristického zaměření, které však až do poloviny 19. století zůstalo v rukopise.[62]

Vedle dějepisných prací, které usilovaly o hlubší záběr minulosti, vznikaly v předbělohorské době také spisy, které přinášely osobní svědectví a stranický komentář k soudobým událostem. Tuto sérii zahájil vzdělaný pražský patricij Bartoš Písař (asi 1470–1535), který prožil bouřlivý nástup luterství v Čechách a jeho neúspěšný střet se stoupenci konzervativní utrakvistické politiky. Z pozice luteránů sepsal Bartoš asi v letech 1529–1531 Kroniku o bouři pražské roku 1524 neboli Knihy o pozdvižení jedněch proti druhým v obci pražské, která vycházela z dobré znalosti pramenů, ale při své obranné tendenci byla při kritice odlišných náboženských proudů krajně tendenční.[63]

Další dvě vnitropolitické krize zaznamenal vzdělaný kancléř Starého Města pražského Sixt z Ottersdorfu (asi 1500–1583), který stál v centru prvního protihabsburského odboje, stal se mluvčím městského stavu a byl za to potrestán králem Ferdinandem I. Proti vládnímu pokusu o oficiální výklad událostí (Akta všech těch věcí, 1547) postavil Sixt vlastní interpretaci nazíranou očima Prahy a dalších královských měst – Akta aneb knihy památné čili Historie oněch dvou nepokojných let v Čechách 1546 a 1547. Velmi důkladné zpracování pramenů a osobních zkušeností se stalo důstojnou obhajobou ztracených městských svobod proti králi a šlechtě.[64] Pražský sněm roku 1575, na němž byl sveden zápas o → Českou konfesi, zachytil Sixt deníkovým způsobem ve svém Diariu.[65] Osobním svědectvím o věznění biskupa Jana Augusty v letech 1548–1564 obohatil kněz Jakub Bílek (1516–1581) apologetickou literaturu Jednoty bratrské,[66] jíž se věnovali také Lukáš Pražský (asi 1460–1528), Jan Černý-Nigranus (1510–1565), Jan Blahoslav (1523–1571)[67] a další její církevní představitelé. Smysl pro dokumentaci soudobého dění však projevili rovněž významní bratrští šlechtici Karel starší ze Žerotína (1564–1636) a Václav Budovec z Budova (1551–1621), kteří při své činnosti na zemských sněmech a soudech Moravy a Čech měli blízko k oficiální i k opoziční politické činnosti a kteří o tom zanechali svědectví ve svých zápiscích z přelomu 16. a 17. století. Přelomové události před českým stavovským povstáním a v bělohorské době zachytil v Pamětech kutnohorský → erbovník Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626), který sice navázal na starší rodinnou kroniku, ale díky svému literárnímu nadání se více než jiní čeští historici přiblížil renesančnímu ztvárnění dějinné každodennosti.[68] Zájem o soudobou historickou tematiku se projevil i v řadě dalších textů pamětního nebo cestopisného rázu (→ autobiografie), mezi nimiž vynikají autobiograficky laděný spis Sarmacia severočeského aristokrata Jana Zajíce z Házmburka (1496–1553),[69] nesený ideou křesťanského rytířství a snahou o obranu Evropy proti Turkům, a Paměti rytíře Pavla Korky z Korkyně (1522–1598), které zaznamenávají středoevropské politické a společenské události i každodennost očima účastníka válečných tažení a dvorského života.[70]

V předbělohorské době nevznikla v českých zemích díla, která by se po teoretické stránce vyrovnala špičkám renesanční, zejména italské a francouzské historiografie. Byla však napsána a částečně i vyšla řada děl syntetických i analytických, zčásti určených vybranému okruhu vzdělanců či souvěrců, zčásti otevřených širší české společnosti. Jazykově česká literatura získala v předbělohorském období zřetelnou převahu nad latinskou a německou, což bylo posilováno promyšleným vydáváním významných zahraničních spisů v českých překladech. Historiografie v českých zemích dosáhla standardní úrovně středoevropské historické kultury období humanismu a reformace. Vznikly předpoklady pro další vzestup v teoretickém i praktickém směru, což prokázaly vynikající výsledky českých evangelických exulantů krátce po roce 1620.

Jaroslav Pánek

2. Barokní historiografie

Dějepisectví v českých zemích v pobělohorském období výrazně ovlivnily dva faktory – jednak proměny v postavení českého státu a společnosti po porážce → českého stavovského povstání, jednak nástup barokní kultury (→ baroko). Významnou součástí pobělohorských změn byla plošná → rekatolizace obyvatelstva Čech a Moravy (a s menší důsledností i většiny slezských knížectví), která měla za následek rozdělení historiografie na exilovou a domácí. Barokní mentalita pak vedla nejen ke stylistickým proměnám jazyka, ale také ke zvýšení důrazu na duchovní a náboženská témata v historických pojednáních.

Exilové dějepisectví stavělo na historických tradicích české → reformace a jeho autoři reagovali na úděl vyhnanců, stejně jako na proměny v náboženském i politickém postavení státu a společnosti v českých zemích, jež považovali za katastrofální a nepřijatelné. Zdůrazňovali proto nejen pozitivní roli reformace v dějinách českých zemí, ale také poukazovali na tradice dlouhodobého soužití více konfesí na tomto území. Současně kritizovali náboženský útlak nekatolíků po → bitvě na Bílé hoře.

Ideovým protikladem → exilu se stala domácí katolická historiografie. Za svůj základní úkol považovala historickou legitimizaci pobělohorských změn, a to především plošného zavádění katolického vyznání. Proto vyzdvihovala historické tradice římsko-katolického náboženství na našem území. Dvousetleté období mezi husitskou reformací a bělohorskou porážkou stavovského povstání, kdy v českých zemích převládala nekatolická vyznání, interpretovali katoličtí dějepisci jako chybný směr vývoje. Rekatolizaci pak vykládali jako logický návrat k předchozímu stavu. Barokní dějepisectví například ukazovalo na chaosu → husitských válek, jak zničující je existence více vyznání; do protikladu k tomu stavěli katolické jednověří v době Karla IV., jež bylo vykládáno jako podmínka pro rozkvět země, který byl s Karlovou vládou spojován. Vzhledem k vlasteneckému zaměření většiny barokních historiků měly jejich práce současně silné zemsko-patriotické tendence.

Z metodologického hlediska, především v souvislosti s pramennou kritikou, se tato historiografie mohla poučit z velkých dějepisných projektů katolického světa, které se rozvíjely v 17. století. Tedy především z dlouhodobého vydávání legend katolických světců (Acta sanctorum), s nímž započal antverpský jezuita, hagiograf a historik Jean Bolland (1596–1665) v první polovině 17. století a na němž pak pracovali další jezuité ve španělském Nizozemí (dnešní Belgii). Do této řady ostatně přispěl také Bohuslav Balbín. Do našich zemí se také dostávaly edice i významná teoretická pojednání francouzského benediktinského historika a hagiografa Jeana Mabillona (1632–1707), zakladatele novodobé diplomatiky a paleografie.

Výuka historie byla v 17. století běžnou součástí gymnaziálního vzdělání v jezuitském školství, které se v pobělohorské době stalo základním kamenem vzdělávací soustavy. Více se jí věnovalo učivo páté gymnaziální třídy (poetica), antické historické texty sloužily také jako materiál v ostatních stupních při výuce latinského a řeckého jazyka. Veřejnou propagaci různých témat z českých dějin v katolickém pojetí umožňovala řádu divadelní představení, která byla nedílnou součástí jezuitského vzdělávání. Důraz na historii jako podstatnou součást vzdělání kladl ve svém pedagogickém systému rovněž Jan Amos Komenský.

Součástí pobělohorských proměn historiografie byla kromě ideových východisek také změna její infrastruktury. V exilu doznívalo dějepisectví univerzitně vzdělaných intelektuálů, kteří vycházeli především z měšťanského prostředí. Naproti tomu hlavní proud domácího dějepisectví tvořili po roce 1620 příslušníci → římsko-katolické církve, a to především → řeholníci, kteří se zaměřovali na dějiny svých řádů, ale mnozí z nich zpracovávali i celozemské dějiny, případně dějiny různých měst a historicko-hagiografická témata. V menší míře se historickému výzkumu a tvorbě věnovali také příslušníci diecézního → kléru. Druhořadé postavení – a to z hlediska významu, množství prací i početního zastoupení – zaujímali v barokní historiografii měšťanští intelektuálové. Byli především autory městských → kronik či spisů sledujících městské prostředí. Množství jejich prací ovšem zůstávalo v rukopise a širší veřejnosti tuto tvorbu zprostředkovaly až nové edice.

Na barokní historiografii v období od bitvy na Bílé hoře do poloviny 18. století se podíleli příslušníci několika generací. Nejstarší generaci tvořili autoři, kteří se narodili a mnozí i dospěli ještě v předbělohorské době. Sem patří naprostá většina exulantů. Charakteristickým rysem exilové historiografie byla skutečnost, že její představitelé nenalézali následovníky a jednalo se tedy pouze o jednogenerační záležitost. Proto toto dějepisectví v průběhu 17. století ustalo bez přímé návaznosti. Z domácích učenců zabývajících se historickými pracemi patří do první generace například jezuité Albrecht Chanovský a Jiří Crugerius, nebo učitel a kronikář Václav František Kocmánek. Těžiště jejich tvorby spadá do poloviny 17. století, i když některá díla vycházela i v 60. letech. Následující silnou a plodnou generaci barokní historiografie, která rozvíjela ideové zásady katolického pojetí českých dějin, tvořili již výhradně domácí historikové, kteří se narodili během → třicetileté války. Nejvýznamnějším představitelem této druhé generace byl jezuita Bohuslav Balbín a patřili sem jeho četní vrstevníci, z jezuitů například bratři Jan a Matěj Tannerové a Jan Kořínek, ale také světští kněží Tomáš Pešina z Čechorodu a Matěj Benedikt Bolelucký. Na tuto generaci pak navázali historikové narození ve druhé polovině 17. století, kteří tvořili hlavně v první polovině 18. století. Nejvýznamnější osobností byl křižovník s červenou hvězdou Jan František Beckovský, mezi jeho vrstevníky patřili dále diecézní kněží Jan Florian Hammerschmidt a Jan Jiří Středovský, jezuité Jan Miller, Maxmilián Felix Wietrowski, Jan Schmidl, minorita Severin Wrbczanski, cisterciák Augustin Sartorius a další.

Přes výše uvedená ideová vymezení zpracovávalo barokní dějepisectví velmi široké pole témat. Příslušníci nekatolického exilu se zaměřovali přednostně na období nedávných dějin, v nichž se zabývali především událostmi vedoucími ke katastrofální porážce stavovského povstání. Bývalý novoměstský písař a rada apelačního soudu Pavel Ješín z Bezdězí († po 1632) vydal v exilu ještě v roce 1621 oslavné pojednání o obětech → staroměstské exekuce,[71] v němž obžaloval Ferdinanda II. z nelidské krutosti. Širší historický kontext dodal stavovskému povstání a jeho porážce žatecký písař Pavel Skála ze Zhoře (1583 – kolem 1640) ve spise Historie církevní, na kterém pracoval v exilu od roku 1626. Jde o monumentální dílo zachycující dějiny křesťanství v 10 svazcích (asi 16 000 stran rukopisu). V jeho posledních částech Skála podrobně rozebral vývoj náboženského a politického konfliktu mezi českou stavovskou opozicí a Habsburky. Podal zde řadu autentických svědectví o stavovském povstání, do textu začlenil i řadu důležitých historických pramenů a zachytil i širší mezinárodní souvislosti, které vedly k vypuknutí třicetileté války. Tyto nejvýznamnější části Skálova díla byly poprvé vydány až v 19. století.[72]

V exilovém okruhu Jana Amose Komenského (1592–1670) a pod jeho dohledem vzniklo významné historické pojednání o pronásledování reformace v českých zemích. Redakcí knihy Historia persecutionum ecclesiae Bohemicae[73] byl pověřen mladý bratrský duchovní Adam Hartmann (1627–1691). Dílo je sice věnováno náboženskému násilí v Čechách od počátku křesťanství, záměrem tvůrců však byla snaha ukázat celé Evropě krutost, s níž zde docházelo k pronásledování reformace v době od husitství až do konce prvního pobělohorského desetiletí. Propagační účel knihy je nezastřený, text je místy velmi emotivní, dílo přináší velké množství dílčích informací o útisku nekatolíků v Čechách.

Mezi práce, které měly ovlivnit představitele mocností bojujících proti → Habsburkům za třicetileté války, patří politicko-historický spis novoměstského měšťana Ondřeje Habervešla z Habernfeldu s názvem Bellum Bohemicum (Česká válka).[74] Autor jej sepsal v Nizozemí v době začátku mírových jednání ve Vestfálsku a věnoval ho švédskému kancléři Axelu Oxenstiernovi, do něhož exil vkládal velké naděje. Stručně zde vylíčil stavovské povstání a jeho porážku, hlavním motivem se stala politická obhajoba stavů a odpor vůči Habsburkům a jezuitskému řádu. Přes polovinu textu tvoří vydané prameny, jimiž autor dokumentoval svobody Českého království, které zlikvidoval Ferdinand II.

Velmi subjektivní a účelový pohled na stavovské povstání podal jeden z jeho hlavních protagonistů, politik a stavovský velitel Jindřich Matyáš Thurn (1567–1640). Ve Švédsku vydal v roce 1636[75] německy psaný útlý spisek jako svou obhajobu proti nařčení, že se spojil s Albrechtem z Valdštejna v jeho zradě císaře. Převážná většina textu se zabývá výkladem motivů českého stavovského povstání jako oprávněné obrany náboženských práv zaručených habsburskými panovníky. Tento pohled ovšem prolíná se zjevnou autorovou snahou nabídnout císaři smír, Thurn uznává Ferdinanda II. za „milostivého pána“, souhlasí s oficiální tezí o Valdštejnově zradě a u své vlastní role ve stavovském povstání zdůrazňuje legalitu a odmítá nařčení z „rebelantsví“. Uvedený postoj sice Thurnovi ve sblížení s vídeňským dvorem nepomohl, na císařské straně však vyvolal reakci Viléma Slavaty, jedné z obětí → druhé pražské defenestrace roku 1618 (viz níže výklad o katolické historiografii).

Propagační účel, ovšem s podstatně větším nadhledem a objektivitou než výše uvedené práce (a založený na kvalitnějším faktografickém základě), mělo pojednání Respublica Bojema (O státě českém) od bývalého litoměřického měšťana a v exilu učitele na toruňském protestantském gymnáziu Pavla Stránského (kolem 1583–1657). Bylo vydáno v proslulém nizozemském nakladatelství bratří Elzevierů[76] a patřilo do souboru 35 encyklopedických knih věnovaných jednotlivým evropským státům. Stránský zde ve dvou desítkách tematických kapitol popsal České království a nastínil jeho dějiny. Ukázal stavovské principy jeho fungování, položil důraz na jeho samostatnost a svébytnost v době před stavovským povstáním a ukázal tak škodlivost změn, k nimž došlo po jeho porážce. Uvedená práce seznamovala evropskou veřejnost s tradicemi českého státu, které z velké části likvidoval Ferdinand II. O kvalitě tohoto textu svědčí nejen několikeré vydání, ale i jeho obliba domácím dějepisectvím, i když se jednalo o historiografii katolickou. Stránského text vyhovoval postojům → zemského patriotismu, které zaujímala významná část barokních historiků.

Neopominutelnou součástí vytváření exilové historické paměti byly kroniky či osobní záznamy některých exulantů. Zůstaly v rukopisech a byly vydávány až od druhé poloviny 19. století jako významné historické prameny. Většinou zachycují nejen osudy svých autorů v zahraničí, ale podávají také svědectví o prvních pobělohorských letech, které tito autoři strávili většinou ještě v domácím prostředí. Patří mezi ně například deník šlechtice Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic (1580 – po 1648),[77] zápisky novoměstského lékaře Matyáše Borbonia z Borbenheimu (1566–1629),[78] paměti litoměřického měšťana Václava Nosidla z Geblic (1592–1649)[79] či Kronika mladoboleslavská, kterou tvoří zápisky měšťana Jiřího Kezelia Bydžovského (1576–1654),[80] jenž část života také strávil v exilu.

Katolická historiografie v českých zemích reagovala stejně jako její evangelický protějšek v exilu na události první poloviny 17. století – na stavovské povstání a třicetiletou válku. Pohled na tato témata, ale v širším kontextu dějin předbělohorských vztahů českých stavů s habsburskými panovníky, podal pamětník povstání a čelný pobělohorský politik, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652) ve svých pamětech. Autor zde polemizoval s výše uvedenými názory bývalého stavovského politika a vojevůdce Jindřicha Matyáše z Thurnu na legálnost stavovského povstání. Dodnes je tento významný historický pramen uchováván pouze v rukopise, v 19. století byly vydány jen jeho části.[81] Stavovským povstáním, různými událostmi třicetileté války v Čechách a zvláště švédským vpádem roku 1648 se zabýval pražský kantor, pobělohorský konvertita ke katolictví, Václav František Kocmánek (1607–1679). Také jeho texty byly vydávány až v 19. a 20. století,[82] jejich moderní kritická edice však dosud chybí. Obléhání pražských měst Švédy v roce 1648 popsal a s časovým odstupem knižně vydal pamětník událostí, staroměstský měšťan Jan Norbert Zatočil z Levenburku († 1691).[83]

Jednou z významných oblastí, na kterou se v 17. a na počátku 18. století zaměřovalo domácí dějepisectví, byla ucelená zpracování českých dějin. Nejvýznamnější a také neplodnější český barokní historik, jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688), zpracoval české dějiny od jejich mytologických počátků až do své současnosti na pozadí osudů Staré Boleslavi a v ní uchovávaného mariánského reliéfu, tzv. → staroboleslavského paládia v knize Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z českých dějin).[84] Balbín se věnoval i historicko-hagiografickým pojednáním (viz níže) a různá historická témata pokrývající řadu oblastí českých dějin rozložil také do jednotlivých knih svého velkého encyklopedického díla s názvem Miscellanea historica regni Bohemiae (Historické rozmanitosti království českého). Z původního plánu dvaceti knih jich do jeho smrti vyšla polovina – osm z první dekády a dvě z dekády druhé, dvě knihy pak vyšly až v 70. a 90. letech 18. století,[85] kdy o ně projevilo zájem osvícenské dějepisectví. Z historického hlediska jsou nejvýznamnější svazky věnované českým → panovníkům, institucím → katolické církve a šlechtické ›genealogii.[86] Balbínovým současníkem, který navázal na kalendářní soupisy historických událostí (v 16. století díla Prokopa Lupáče z Hlavačova nebo Daniela Adama z Veleslavína) byl jezuita Jiří Kruger (1608–1671), autor díla s názvem Sacri pulveres (Posvátné pozůstatky minulosti).

Autorem velkého chronologického zpracování českých dějin byl Jan František Beckovský (1658–1725). První díl jeho česky psané Poselkyně starých příběhův českých (1700)[87] bývá tradičně považován za rozšířenou a převyprávěnou Hájkovu kroniku. Tento názor vyvolal sám Beckovský, když v úvodu Poselkyně napsal, že do ní Hájkovu kroniku pojal. Chtěl tím především využít oblibu staré (a již obtížně dostupné) kroniky a zvýšit zájem o své nové dílo. Ve skutečnosti je však Hájkova kronika pouze jedním z četných Beckovského informačních zdrojů, navíc k ní autor přistupoval – v mezích dějepisectví své doby – poměrně kriticky. Poselkyně je psána z pozice silného zemského i jazykového vlastenectví, její první díl líčí dějiny českého státu do roku 1526, druhý díl, který autor nedokončil a jenž vyšel až na konci 19. století, poskytuje Beckovského pohled na předbělohorské období a zpracovává i události po roce 1620 do konce 17. století.[88]

Souhrnných zpracování se v barokní historiografii dočkaly také moravské dějiny. Balbínův vrstevník a přítel, → děkan svatovítské metropolitní kapituly Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629–1680) je autorem česky psaného pojednání s názvem Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu,[89] který sestavil ještě při svém působení v duchovní správě v Litomyšli. Těžištěm knihy je chronologický přehled hlavních historických událostí dotýkajících se Moravy od mytologických počátků až po 17. století. K tematice Moravy se pak Pešina vrátil v podstatně rozměrnější latinské knize Mars Moravicus,[90] věnované především válkám a dalšímu násilí, k němuž v průběhu dějin na Moravě docházelo. Ve skutečnosti však jde o další chronologicky pojatý přehled moravských dějin, který zachycuje i události nenásilné povahy a který také zahrnuje (podobně jako předchozí dílo) i řadu událostí z Čech. Kniha zamýšlená jako první část vícesvazkového díla je dovedena do smrti Ludvíka Jagellonského, další díl však již nevznikl. Pešina položil pro moravské dějiny solidní faktografické základy, na nichž pak mohl své práce stavět Jan Jiří Středovský (1679–1713), farář v Pavlovicích u Přerova. Do historiografické tematické oblasti podávající ucelenější pohledy na zemské dějiny patří především jeho zpracování moravských dějin,[91] v němž sice položil důraz na velkomoravské období, ale některé kapitoly, například medailónky olomouckých biskupů, dovedl až do své současnosti.

Další oblastí historiografie v českých zemích, která se v době baroka rozvíjela, byly městské dějiny. Pražský farář Jan Florian Hammerschmidt (1652–1735) je autorem spisu Prodromus gloriae Pragenae[92] (Předchůdce pražské slávy), latinského popisu pražských měst, v němž sleduje historii městských správ, stejně jako dějiny četných církevních a světských objektů a institucí. Dalším dílem tohoto autora byla česky psaná publikace věnovaná dějinám Klatov,[93] města, kde Hammeschmidt studoval a krátký čas také působil. Jezuita Jan Kořínek (1626–1680) sepsal dějiny Kutné Hory.[94] Vedle vydaných knih zůstala některá díla v rukopise, například dějiny Plzně od jezuity a plzeňského rodáka Jana Tannera (1623–1694), nebo od zmíněného J. F. Hammerschmidta dějiny Prahy, Českých Budějovic, Plzně a Loun. V pobělohorském období také vznikaly městské kroniky, které zpracovávaly starší i novější minulost jednotlivých měst a do nichž bývaly kontinuálně zapisovány i nové události. Jejich autory často bývali městští úředníci či měšťané se zájmem o minulost. Takových textů existují desítky, mívají různou úroveň i různý úhel pohledu, některé jsou více koncipovány jako městské kroniky, jiné ve větší míře obsahují i osobní tematiku svých tvůrců. Většinou zůstaly v rukopisech a některé z nich vyšly jako novodobé edice. Jako příklady lze uvést uherskobrodskou pamětní knihu, roudnické měšťanské paměti, mělnickou kroniku či významný pražský Letopis zachycující události 20.–50. let 18. století.[95]

Z oblasti židovského dějepisectví, zabývajícího se dějinami ghett, je významná hebrejská sbírka tzv. respons s názvem Cemach cedek (Ratolest spravedlnosti), vydaná roku 1657 v Amsterodamu. Jejím autorem je moravský zemský rabín Menachem Mendl ben Abraham Krochmal (1600–1661), pocházející z Krakova. Toto dílo je cenným pramenem pro dějiny středoevropských židovských obcí za třicetileté války.

Důležitým a hojně traktovaným tématem barokního dějepisectví v českých zemích byly práce historicko-hagiografické a pojednání z oblasti církevních dějin. Jejich obliba vyplývala jak z rozvoje katolického náboženského života v pobělohorské době, tak také ze skutečnosti, že v převážné většině byli historikové příslušníky duchovního stavu. Svými pracemi se snažili mimo jiné také posílit vědomí katolických tradic v minulosti českých zemí. Tradici historicko-hagiografického zpracování českých dějin založil ještě na sklonku předbělohorské doby probošt pražské metropolitní kapituly Jiří Bartold z Breitenberka zvaný podle svého rodiště v Mostě Pontanus (kolem 1566–1614) svým spiskem Bohemia pia (Zbožné Čechy).[96] Na toto dílo, které v tematických kapitolách uvádělo nejen životy českých zemských patronů, ale také popisovalo katolickou zbožnost českých panovníků, církevních prelátů i dalších obyvatel království, navázal útlým spiskem Vestigium Boemiae piae (Nástin zbožných Čech)[97] jezuita Albrecht Chanovský (1581–1643). Při svém misijním působení v jižních a jihozápadních Čechách nasbíral příklady starých i novějších katolických tradic na tomto území, doplnil je o základní informace o zemských patronech a o příklady výjimečné katolické → zbožnosti. Tento text z Chanovského pozůstalosti vydal jezuita Jan Tanner, a protože jej podstatně rozšířil (o více než polovinu), stal se de facto jeho spoluautorem.

Historicko-hagiografické práce o katolické minulosti Čech završil B. Balbín ve čtvrtém svazku první dekády svých Miscellaneí a názvem Bohemia sancta (Svaté Čechy).[98] Knihu tvoří tematicky a posléze i chronologicky uspořádané životopisné medailónky světců uctívaných v českých zemích, pojednává se zde také o formálně nekanonizovaných osobnostech, které byly tradičně uctívané jako svatí či blahoslavení, dále o obětech nenávisti ke katolické víře a konečně o osobnostech, jež v českých zemích žily ve veřejné a dosvědčené pověsti svatosti.

Dějepisectví v 17. a 18. století přineslo velké množství prací věnovaných životům jednotlivých světců, především zemským patronům spojeným s osudy českých zemí. Z významnějších prací, které jsou sepsány ze stanoviska barokního zemského vlastenectví, lze uvést například pojednání o sv. Vojtěchovi od Matěje Benedikta Boleluckého (1630–1690)[99], o Anežce České od J. F. Beckovského,[100] o svatých Cyrilovi a Metodějovi od J. J. Středovského.[101] Velkou pozornost v barokních Čechách vzbuzoval život nového světce, Jana Nepomuckého. Jeho životopisy vznikaly dávno před jeho kanonizací, základní prací je latinský text nepomucenské legendy B. Balbína určený pro Acta sanctorum vydávaná belgickými jezuity – bollandisty.[102] Tímto zpracováním Nepomukova života i následné úcty k němu se ještě v posledních dvou desetiletích 17. století inspirovali další autoři, například svatovítský → kanovník Václav Ondřej Makarius z Merfelic († 1692) v latinském pojednání[103] či anonymní autor české verze této legendy.[104] Další a silnější vlna historického a hagiografického zpracování této tematiky v latině i vernakulárních jazycích následovala po světcově kanonizaci v roce 1729. Ku příležitosti Nepomukova svatořečení byla s podporou pražského arcibiskupství vydána kniha o životě i zázracích tohoto světce od jezuity Maxmiliána Wietrowského (asi 1659–1737), která vyšla v latinské, české, německé a francouzské verzi.[105] O několik let později vzniklo rozsáhlé pojednání[106] vyšehradského kanovníka Jana Tomáše Vojtěcha Berghauera (1684–1760).

Zatímco v pracích věnovaných českým dějinám se náboženská historie většinou prolínala s hagiografickou tematikou, v případě světových náboženských a církevních dějin šlo většinou o jejich samostatná zpracování. Významným autorem, který publikoval historická pojednání především k významným událostem ve vývoji evropského křesťanství, byl již zmíněný jezuita M. Wietrowský. Jeho knihy, většinou latinsky psaná několikasvazková díla, sledovaly dějiny herezí od nejstarších dob (ariánské kacířství, obrazoborectví), zabývaly se prvním velkým rozkolem v evropském křesťanství a vznikem řecké ortodoxní církve, ale byly zaměřeny také na nástup německé reformace, vznik a rozšíření luterství a kalvinismu. Mimo to psal o křížových výpravách a boji křesťanů o Svatou zemi, zpracoval také pontifikáty svatých papežů Řehoře I. Velikého a Lva I. Velikého.

Zvláštní tematickou skupinu v rámci církevního dějepisectví tvoří historiografie řádová. Pro naprostou většinu řádů představovalo průběžné zachycování událostí týkajících se jednotlivých řeholních domů a postupné vytváření řádové paměti běžnou a samozřejmou záležitost, některé kláštery v tom navazovaly na středověkou tradici. V řádech byly vedeny různé anály, diária, pamětní knihy a kroniky, stejně jako nejrůznější kalendária. Někteří významní představitelé řádů si vedli také své osobní deníky, do kterých však často zachycovali také záležitosti týkající se jejich společenství. Známý je například deník převora řádu křižovníků s červenou hvězdou (a pozdějšího řádového velmistra) Jiřího Ignáce Pospíchala (1634–1699).[107] Řeholní historikové též vytvářeli přehledy řádových dějin. Jen vzácně byla některá z těchto pojednání zpřístupněna v novodobých edicích, tak vyšla kupříkladu část dějin cisterciáckého kláštera v Plasích od Jana Jiřího (řádovým jménem Mautitia) Vogta (1669–1730).[108]

Kromě textů psaných především pro vnitřní potřebu řádů vznikaly také knihy určené k publikování. Některá tato díla tiskem nakonec nevyšla, například obsáhlé zpracování dějin české provincie Tovaryšstva Ježíšova[109] od jezuity Jana Millera (1650–1723). Mnohá však vydána byla a stala se součástí řádové propagace. Jako příklady lze uvést dějiny české jezuitské provincie od Jana Schmidla[110] (1693–1762), dějiny řádu františkánů od Severina Wrbczanského[111] († 1755) nebo pojednání o historii cisterciáků sepsané Augustinem Sartoriem[112] (1663–1723). Jezuitům v celosvětovém měřítku věnoval své publikace Matěj Tanner (1630–1692), knihy koncipoval jako biografické encyklopedie zpracovávající působení členů řádu na vnějších i vnitřních misiích.[113] Zajímavý postup při veřejné propagaci svého řádu použil výše zmíněný historik J. F. Beckovský. Nesepsal sice žádné významnější samostatné pojednání o dějinách křižovníků s červenou hvězdou, nicméně tuto problematiku systematicky začleňoval do svých historických a hagiografických knih, především do svého zásadního historického díla Poselkyně starých příběhův českých, čímž těsně propojil celozemské dějiny s tímto řádem, který ostatně jako jediný ze středověkých řeholních institucí vznikl na území Českého království.

Jiří Mikulec

3. Historiografie doby osvícenství

Ve druhé polovině 18. století silně ovlivnily › habsburskou monarchii, a tedy i české země, nové myšlenkové proudy, souhrnně označované jako → osvícenství. Měly za následek řadu proměn, které se dotýkaly především státu, ale také společnosti, náboženství, kultury a v neposlední řadě se promítly i do historiografie. Osvícenské myšlení založené na racionalitě a utilitarismu přineslo velkou proměnu hodnot: podstatně zmenšilo význam dosavadních náboženských pravd, mělo za následek → náboženskou toleranci a ve svých důsledcích vedlo k sekularizaci státu a společnosti. Ta část historiografie v českých zemích, jejíž autoři se osvícenstvím inspirovali, proto zcela samozřejmě nadřazovala výsledky pramenného výzkumu katolickým hodnotám. Projevilo se to například v novém pohledu na příběh barokního světce Jana Nepomuckého. V osvícenském odmítnutí nepomucenské legendy, kterou dotvořilo a rozšířilo barokní dějepisectví, hrál podstatnou roli pokles významu náboženského výkladu dějin, ale spolu s tím se zde uplatnila také kritická práce s historickými prameny. Racionalismus vedl historiky k podstatně ostřejší kritické analýze pramenů, než jaká převládala v předchozí epoše barokního dějepisectví. Příkladem může být vedle nepomucenské otázky také odmítnutí historické věrohodnosti Hájkovy kroniky, která ještě pro barokní historiografii sloužila – i když s určitými a u některých autorů podstatnými výhradami – jako v zásadě relevantní zdroj informací.

Pro dějepisectví ovlivněné osvícenstvím je také typická snaha o propagaci hodnot tohoto myšlenkového systému. Navíc se rozmach osvícenství v habsburské monarchii za vlády Josefa II. časově kryl s počátky národního sebeuvědomování jazykově české společnosti (tzv. → národní obrození). Historismus vyzdvihující význam minulosti českých zemí a jejich především českojazyčného obyvatelstva se stal důležitou součástí konstituování novodobého českého národa – v tom osvícenské dějepisectví navázalo na starší historiografickou epochu, kdy zájem o minulost tvořil podstatnou součást barokního zemského i jazykového vlastenectví.

Z tematického hlediska i v osvícenském dějepisectví převládal zájem o politické dějiny, objevují se však i další témata, kupříkladu tradiční náboženské dějiny nazírané ovšem zcela novými pohledy, kulturní dějiny v širokém pojetí, nebo historicky sledovaná problematika postavení poddaného venkovského obyvatelstva. Poznání a zpracování sociálních a hospodářských témat především z nedávné minulosti napomáhala nově se rozvíjející statistika, obor, jenž v osvícenském prostředí získal značnou popularitu. V rámci postupného vývoje historiografie v moderní vědeckou disciplínu, k němuž dalo osvícenství zásadní impulz, se dějepisectví začalo více specializovat, rozvíjely se například → pomocné vědy historické. Zájem o tyto obory v osvícenské společnosti českých zemí souvisel mimo jiné se zpřístupňováním historických pramenů formou › edic.

Metodologické i tematické proměny historiografie pod vlivem osvícenství doprovázely ve druhé polovině 18. století také významné změny v infrastruktuře historického výzkumu. V roce 1773 byl papežem Klementem XIV. zrušen → jezuitský řád, instituce, která nejenže systematicky zaznamenávala vlastní řádovou paměť, ale jejíž někteří příslušníci patřili zvláště v 17. století v českých zemích mezi přední historiky, zabývající se dějinami českého státu a jeho obyvatelstva. Po necelém desetiletí od zrušení Tovaryšstva, tedy v průběhu 80. let 18. století, negativně ovlivnila řádová dějepisectví v habsburské monarchii masivní josefínská redukce klášterů.

Velký význam pro rozvoj historických oborů ve druhé polovině 18. století měly proměny pražské → Karlo-Ferdinandovy univerzity, jejíž filozofická a teologická fakulta přešly z jezuitského držení do rukou profesorů, jmenovaných státem. V roce 1774 zde v rámci reformy filozofické fakulty byla založena stolice univerzální historie a literárních dějin, v roce 1785 pak byla při další reformě studijního řádu pražské filozofické fakulty tato katedra pojata jako stolice všeobecných dějin a krásných věd, v jejím rámci se učily také dějiny literární. Mimo to zde v uvedeném roce vznikla mimořádná profesura diplomatiky s heraldikou, jejíž existence byla součástí procesu, v němž se pomocné vědy historické postupně konstituovaly jako samostatné vědní disciplíny.

Rozvoji historického výzkumu ve druhé polovině 18. století napomohlo zpřístupňování různých soukromých knihoven, archivů a sbírek rukopisů, které vycházelo ze zájmu šlechty i vyšších vrstev měšťanstva o vlastní minulost i o dějiny českých zemí. Dalším pozitivním faktorem zde byla snaha o zakládání učených společností, inspirovaná západoevropskými vzory. Již v roce 1746 vznikla v Olomouci → Societas Incognitorum (Společnost neznámých učenců). Existovala sice jen šest let, nicméně ve třech ročnících jejího periodika Monatliche Auszüge se členové vyjadřovali také k historickým otázkám. Od konce 60. let 18. století se vlastenečtí intelektuálové scházeli rovněž v Praze, a to nejprve v rámci Učeného klubu, od roku 1775 jako členové Soukromé učené společnosti. U vzniku těchto institucí stáli příslušníci šlechty a duchovenstva, kteří chtěli pozdvihnout intelektuální život v Praze, která byla v rámci habsburské monarchie provinčním městem. V roce 1784 vznikla z jejich okruhu → Královská česká společnost nauk, kterou sice stát (Josef II. a Leopold II.) povolil, ale materiálně nepodporoval. Takže stále zůstávala privátní organizací, ale na přelomu 18. a 19. století získala významnou podporu za strany českých stavů. Svou činnost orientovala na přírodovědné obory a na státoprávně orientované studium dějin Českého království a jeho vedlejších zemí, členy společnosti byli mimo jiné i zástupci humanitních oborů, spojující historické a filologické zájmy – Gelasius Dobner, František Martin Pelcl, Karel Rafael Ungar a Josef Dobrovský. Významným organizátorem vědeckého spolkového života v prostředí habsburské monarchie (a tedy v českých zemích), přispěvatelem do nejrůznějších osvícenských časopisů a intelektuálem všestranných zájmů, který se také zajímal o dějiny, byť se jimi aktivně nezabýval, byl osvícenec a svobodný zednář Ignác Antonín Born.

Podstatnou institucionální základnu pro zveřejňování vědeckého poznání, a to i historiografie, tvořily za osvícenství vědecké časopisy. Vznikaly a zase zanikaly, často z důvodů nedostatečného finančního zázemí, ale seznamovaly čtenáře s odbornou literaturou a umožňovaly publikování vědeckých článků. Zmíněná společnost pražských učenců vydávala v 70. letech nejprve recenzní týdeník Prager Gelehrte Nachrichten, poté ročenku s názvem Abhandlungen. Nejednalo se sice o specializovaná periodika, ale historie v nich zaujímala významné postavení. Vyprofilovanějším periodikem s velkým zaměřením na dějiny byly v 80. letech 18. století Materialien zur alten und neuen Statistic von Böhmen, vydávané v letech 1787–1794 německým právníkem a osvícenským publicistou Josefem Antonínem Rieggerem (1742–1795). Badatelské veřejnosti v českých zemích byly navíc přístupné osvícenské vědecké časopisy, vydávané v rakouských a německých zemích.

Prostředím, které v pobělohorské době v katolickém prostředí českých zemí tradičně poskytovalo dobré podmínky pro nerušená historická bádání a většinou také umožňovalo publikaci jeho výsledků, byla katolická církev. Historiografii se mohli věnovat především řeholníci různých řádů, případně se jí zabývali také příslušníci farního kléru. Ve druhé polovině 18. století to platilo stejně jako dříve, ale pozvolna do historiografie více pronikali také světští historikové, pro které bylo mnohem obtížnější zajistit si svou prací (profesorů na univerzitě, vychovatelů, knihovníků či archivářů ve službách šlechty apod.) prostředky na živobytí a na odbornou tvorbu. Ovšem i řádoví historikové postupně opouštěli starý ideál badatelů uzavřených v bohatých klášterních knihovnách a účastnili se veřejného vědeckého života jako profesoři a učitelé, či jako vychovatelé.

Historiografie více či méně ovlivněná osvícenstvím se ve svých počátcích orientovala především na poznávání a vydávání historických pramenů. I když na pramenném výzkumu zakládala svá bádání také řada barokních historiků, pro nové generace dějepisců byla dosavadní historická kritika naprosto nedostatečná a navíc považovali za vhodné edicemi zpřístupňovat prameny co nejširšímu okruhu zájemců. Z řádu → benediktinů pocházeli příslušníci starší generace editorů historických pramenů, na Moravě žijící Němec Magnoald (původními jmény Josef Michael) Ziegelbauer (1688–1750), jenž se stal sekretářem zmíněné Societas Incognitorum, a východočeský rodák Josef Bonaventura Piter (1708–1764). Oba se zabývali primárně dějinami svého řádu,[114] ale projevovali zájem také o zemské dějiny. Jako editoři byli dobře vybaveni metodologií bedediktinské historické kritiky ze 17. století (Jean Mabillon a francouzští benediktini, tzv. maurini). Jejich pramenné edice k dějinám habsburské monarchie a českých zemí však zůstaly v rukopisech (u Ziegelbauera Scriptores rerum austriacarum, u Pitera velká sbírka opisů starých kronik a dalších písemností v rajhradském klášteře a především ucelená edice Scriptores rerum Bohemicarum).

Příslušník o něco mladší generace, → piarista Gelasius Dobner (1719–1790) (řádovým jménem Gelasius a Sancta Catharina), který se věnoval také ediční činnosti, se stal zakladatelem novodobé historické kritiky v českém dějepisectví. Piaristé hodlali vydat latinský překlad Hájkovy kroniky, kterou již v první polovině 18. století převedl do latiny barokní historik Vojtěch Jezvina (řádovým jménem Victorinus a Sancta Cruce). Dobner měl za úkol tento překlad posoudit, přičemž zjistil, že se překladatel nevypořádal s Hájkovými omyly. Text tedy nedoporučil do tisku a byl provinciálem řádu pověřen napsat k němu kritický komentář. Tak v 60.–80. letech 18. století vzniklo šestisvazkové dílo,[115] jehož každý díl zahrnuje latinský překlad části Hájkovy kroniky a podstatně obšírnější Dobnerovy komentáře, které na základě pramenného studia vyvracejí Hájkovy omyly, chyby a nepřesnosti. Kronika je dovedena do roku 1198, Dobner se tak stačil vypořádat zhruba s polovinou Hájkova textu. Jeho kritika ovšem vzbudila velký ohlas mezi dějepisci, měla za následek řadu nesouhlasných reakcí (již Dobnerova teze o původu Čechů a odmítnutí praotce Čecha jako historické osobnosti), které vyvolaly polemiky.[116] Do ostrého konfliktu se zde dostala Dobnerova snaha odhalovat pravdu za každou cenu na jedné straně a důraz na vlastenecké aspekty Hájkovy tradice, které měly být podle jeho odpůrců zachovány, na straně druhé. Dobnerovi byl mimo jiné vyčítán nedostatek vlastenectví, na což on reagoval v předmluvě ke druhému dílu edice Hájkovy kroniky. Zdůraznil zde význam pravdy, kterou označil za duši dějin[117] a již nadřadil nad vše ostatní, a dále zde obhajoval – s poukazem na domácí i zahraniční vzory – důslednou kritiku pramenů.

Své teoretické zásady týkající se pramenné kritiky a editorské práce Dobner využil v edici Monumenta historica Bohemiae nusquam antehac edita,[118] kam zařadil kromě různých středověkých kronik také řadu privilegií, listářů, středověkých právních pojednání apod. Gelasius Dobner byl příslušníkem starší generace osvícenských historiků, kteří se inspirovali zásadami kritiky vycházejícími z osvícenské racionality, ale znali a využívali také starší evropskou kritickou tradici.

Dobnerův řádový spolubratr, žák a následovník, piarista Mikuláš Adaukt Voigt (1733–1787), řádovým jménem Adauctus a Sancto Germano, měl široké historické zájmy. Zabýval se numismatikou a vydal obsáhlé čtyřsvazkové dílo o mincích z Čech.[119] Také se systematicky věnoval kulturním dějinám, redigoval kolektivní dílo o významných osobnostech českých zemí, které se proslavily uměním, literární činností či vědami, psal do něj také příspěvky.[120] Dále v letech 1774–1783 vydával Acta litteraria,[121] nepravidelně vycházející periodikum, v němž byly vedle studií ke starému i novějšímu písemnictví v Čechách publikovány také recenze a anotace nových knih, které byly vytištěny v Čechách a na Moravě, ale i zahraničních bohemik.

Dalším Dobnerovým následovníkem (a do jisté míry také žákem) byl světský historik František Martin Pelcl (1734–1801). Vychovatel, knihovník a archivář ve šlechtických službách – a od roku 1793 také první profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě – patřil k předním představitelům osvícenského dějepisectví v českých zemích. Osvojil si tehdy moderní zásady historické kritiky a ve svém nazírání na dějiny přejal řadu osvícenských hodnot, kupříkladu náboženskou toleranci nebo velmi kritický pohled na řeholní řády, které v intencích osvícenského katolicismu považoval za přežitek a škodlivý faktor. Osvícenské hodnoty se odrazily v jeho díle, které však současně navázalo na starší tradici barokní vlastenecké historiografie silným smyslem pro jazykově i zemsky pojaté vlastenectví. F. M. Pelcl se stal autorem několika přehledných zpracování českých dějin.[122] Především jeho Kurzgefaßte Geschichte der Böhmen získaly značnou popularitu a byly vydány třikrát. Pelclovým hlavním historiografickým dílem byly dvě monografie, věnované císaři Karlu IV.[123] a jeho synovi Václavu IV.[124] Obě tyto práce, jejichž vznik doprovázely i drobnější časopisecké studie, autor sepsal na základě původního studia pramenů, z nichž nejvýznačnější vydal v přílohách k těmto monografiím. Pelclův obraz obou středověkých panovníků ovlivnily jeho názory o ideálním osvícenském vladaři. Karla IV. ve shodě se starší barokní tradicí oslavil, v případě knihy o vládě Václava IV. se snažil rehabilitovat nejen tohoto vladaře, ale také vysvětlit kořeny husitství, na které téměř v každém ze svých historických pojednání nahlížel s porozuměním a sympatiemi.

Pelclovým vrstevníkem byl Ignác Cornova (1740–1822), původně jezuita, který vyučoval na jezuitských gymnáziích a po zrušení Tovaryšstva na pražském Akademickém gymnáziu. Stal se svobodným zednářem a v 80. a první polovině 90. let 18. století přednášel všeobecné dějiny na pražské univerzitě. Po víceméně nuceném ochodu z profesorské stolice (hlavním důvodem bylo zřejmě Cornovovo aktivní působení v zednářské lóži) působil jako soukromý učitel ve šlechtických rodinách. Své osvícenské nazírání na české dějiny Cornova uložil do obsáhlých komentářů k edici německého překladu díla Pavla Stránského O státě českém.[125] Věnoval se také dějinám vzpour a vzbouření v českých zemích,[126] toto téma zpracoval s loajalitou vůči habsburské panovnické dynastii a současně na ně nahlížel se sympatiemi vůči osvícenské monarchii. Sepsal také životopis českého humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, stejně jako pokus o přiblížení života a vlády Josefa II.[127] Jeho celoživotní pedagogické působení jej inspirovalo k sepsání několika popularizačních zpracování českých dějin určených studující mládeži.[128]

Významný orientalista a zakladatel odborné → slavistiky Václav Fortunát Durych (1735–1802) nalezl životní uplatnění a současně prostor pro svá jazykovědná a historická studia v řádu → paulánů. Působil v paulánských konventech ve Vídni, Mnichově a v Praze, vyučoval lingvistické obory a zabýval se historickým výzkumem. Hebrejštinu přednášel i na pražské univerzitě. Ve své badatelské činnosti zaměřené na slovanské prostředí se systematicky věnoval jak lingvistickým otázkám, tak i nejstarším dějinám slovanského obyvatelstva v Evropě. Studoval staroslověnské texty[129], své životní dílo Bibliotheca slavica však nedokončil, tiskem se mu podařilo vydat jen první z pěti plánovaných svazků.[130] Mimo oblast slavistiky se jako historik věnoval i regionálním dějinám rodného Turnovska a zpracoval dějiny paulánského kláštera na Starém Městě pražském.[131]

Členem paulánského řádu byl také František Faustin Procházka (1749–1809), který po zrušení svého kláštera ve Vranově u Brna působil jako světský kněz, mimo jiné byl gymnaziálním ředitelem v Praze a ke konci života také správcem pražské Univerzitní knihovny. Tento Durychův žák a přítel se zaměřoval především na dějiny literatury – vydával staré literární památky, samostatně kupříkladu Pulkavovu a Dalimilovu kroniku,[132] pořídil edice staročeských překladů prací Erasma Rotterdamského, řadu dalších textů pak vydal ve třísvazkovém edičním projektu,[133] který kromě edic obsahoval i jeho odborné texty. Dále sepsal historický nástin kulturních dějin v Čechách a na Moravě, zaměřený především na vývoj literární tvorby od starých Slovanů přes středověk až po jeho dobu.[134] Procházka ve svých pracích silně využíval osvícenský kriticismus, k českým dějinám přistupoval z pozic katolického intelektuála (odmítnutí husitství) a velký důraz kladl na období → humanismu.

Literárním dějinám a zejména knihovnictví se věnoval Karel Rafael Ungar (1744–1807). Příslušník → premonstrátů z kanonie na Strahově se stal aktivním → svobodným zednářem, v roce 1786 vystoupil z řádu a zůstal světským knězem. Působil jako první knihovník Univerzitní knihovny v Praze. Je považován za zakladatele české knihopisné vědy. Započal s tvorbou retrospektivní bibliografie bohemikální literatury, podařilo se mu však vydat jen první díl plánovaného díla Allgemeine böhmische Bibliothek, ve kterém se věnoval vydávání českých biblí od konce 15. do 18. století.[135] Publikoval edici Balbínova spisu Bohemia docta, vydával také husitské literární památky.

Mimořádně významnou osobností nejmladší osvícenské generace byl Josef Dobrovský (1753–1829), který vyšel, stejně jako většina osvícenských historiků, z prostředí římskokatolické církve. V mládí se stal novicem jezuitského řádu (jeho vstupu zabránilo zrušení Tovaryšstva) a poté působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách, na konci 80. let 18. století byl vicerektorem a rektorem generálního semináře v Hradisku u Olomouce. Vědecké zájmy Dobrovského směřovaly k lingvistice, literárním dějinám a také k historii. Jeho snahy o rozvoj české řeči a literatury vedly až k politickým požadavkům o zrovnoprávnění češtiny s němčinou v Čechách.[136] Z lingvistických témat zpracovávaných Dobrovským mělo například velký význam pro rozvoj české slavistiky obsáhlé pojednání o dějinách slovanských jazyků.[137] Výsledkem jeho zájmu o literární dějiny je – vedle řady nejrůznějších dílčích pojednání – shrnutí dějin české literatury od jejích počátků do 16. století.[138]

Své jazykovědné a historicko-literární znalosti Josef Dobrovský využíval při kritickém pohledu na historické prameny, svou metodou textové kritiky navázal na Gelasia Dobnera (s nímž se ovšem dostával do sporů a polemik, neboť zde došlo ke konfliktu generací, rozdílných koncepcí osvícenské kritiky a také povah) a na Františka Martina Pelcla, který patřil k okruhu jeho přátel a učitelů. Jako zastánce osvícenského katolictví (kněžské svěcení přijal v roce 1786) odmítal při pohledu na prameny náboženská hlediska, což uplatnil například v otázce Jana Nepomuckého, kde se dostal do jednoho ze svých sporů s Dobnerem. Ten sice omítl věrohodnost Balbínovy nepomucenské legendy a byl přívržencem existence historické osobnosti Jana z Pomuku zabitého v roce 1393, ale snažil se udržet tradiční představu o zpovědním tajemství jako příčině jeho smrti.[139] Zde je patrný rozdílný přístup obou kritických osvícenců – zatímco Dobner se snažil legendu o Janu Nepomuckém opravit, Dobrovský ji zavrhl. Na základě studia pramenů detailně odhalil nánosy pozdně středověké i barokní legendistiky na tomto tématu.[140] Podobně kriticky Dobrovský postupoval také při analýze středověkých svatováclavských, svatoludmilských a cyrilometodějských legend.[141]

Osvícenství se svými zásadami kritického přístupu k pramenům, ústupem od náboženského pohledu na dějiny a snahou o racionalitu v historickém výkladu neovlivnilo ve druhé polovině 18. století veškerou historiografii v českých zemích. Vedle autorů, kteří přijali osvícenské zásady a různou měrou se jimi inspirovali ve své práci, existovali i historikové, kteří přistupovali k dějinám prakticky stejně, jako jejich předchůdci v rámci barokní historiografie. Vedle různých kronikářů především z městského prostředí, kteří se soustředili na prostý faktografický soupis událostí regionálních dějin, se například jednalo o Dobnerovy oponenty a odpůrce, příslušníky římsko-katolického kléru Karla Kříže a Václava Prokopa Duchovského. Patří sem i jezuita František Josef Pubička (1722–1807), který jako historiograf českých stavů velmi tradičním způsobem systematicky zpracoval české dějiny v obšírném šestidílném pojednání (v deseti svazcích).[142] Jeho chronologicky a dynasticky koncipované dílo počíná po vzoru Hájkovy kroniky mytologickými „pradějinami“ českého státu a je dovedeno k roku 1618 před počátek stavovského povstání. Po způsobu tradiční barokní historiografie je text prokládán četnými přepisy nejrůznějších historických dokumentů.

Jiří Mikulec

IV. Moderní historiografie mezi romantickým historismem a pozitivismem (19. a počátek 20. století)

1. Ideové proudy, infrastruktura historického výzkumu a jeho čelní představitelé

1.1 Dějepisectví první poloviny 19. století. Doznívání osvícenství a romantický historismus

Dějepisectví 19. století navázalo na → osvícenství základními předpoklady, že dějiny jsou procesem neustálých změn, přičemž jednotlivé epochy se liší svým duchem, a že historické prameny a památky musí být kriticky přezkoumávány. V mnoha podstatných ohledech se však dějepisectví první poloviny 19. století s osvícenstvím rozcházelo. Nové pojímání historie po roce 1800 souviselo s epistemologickým zlomem, označovaným jako → historismus, v němž se cestou k pochopení jevů ve světě stává jejich historicita a vysvětlením zobrazení vývoje. Historismus pohlížel na minulé epochy jako na svébytné hodnoty, které neměla zkreslovat měřítka přítomnosti. Na rozdíl od osvícenství šlo historismu více o poznání jednotlivostí než o postižení obecných zákonitostí. Počátky historismu souzněly s → romantismem. Zatímco osvícenství na minulost pohlíželo z nadřazené perspektivy přítomnosti, romantismus se okouzloval barvitou minulostí, zejména středověkou, zajímal se o národní a folklorní svéráz. S romantismem vstřebávalo dějepisectví smysl pro dramatično; proti vypjatému racionalismu osvícenství postavil romantismus intuici a emocionální prožívání. Inspirací se staly romantické historické romány. Britský romanopisec Walter Scott (1771–1823) ovlivnil generace čtenářů včetně historiků. Úsilí o romantický obraz národní minulosti někdy vedlo k jejímu zkreslování. Vznikaly falzifikáty, které vytvářely heroický obraz národní minulosti. V českých zemích tuto úlohu plnily → rukopisy Královédvorský (1817) a Zelenohorský (1818), které za věrohodný pramen považovali i někteří dějepisci, mezi nimi František Palacký.

V 19. století se historická bádání profesionalizovala. Od počátku 19. století přestalo být za historii považováno pouhé psaní na historické náměty nebo subjektivní uvažování nad historií. Byly vypracovány zásady historické metody založené na vědecké kritice pramenů. Nejdůsledněji se jimi řídili němečtí historici. Leopold von Ranke (1795–1866) novátorsky ukázal, jak lze aplikovat zásady pramenné kritiky také na analýzu raněnovověkého materiálu. Rankeho práce ztělesňovaly v 19. století vzor historického díla, jehož těžiště spočívá ve vypsání politických dějin, dějin států a mezinárodních vztahů. V Rankeho díle se snoubila odborná erudice a metodologické zásady s potřebou rekonstrukce smyslu minulého dění. Velká díla dějepisectví prvních dvou třetin 19. století oscilovala mezi trpělivým skládáním obrazu minulosti z drobných detailů a literárním ztvárněním látky do podoby vyprávění. Dílo francouzského historika Julese Micheleta (1798–1874) je příkladem, kam až mohla postoupit beletrizace historiografie.

Zázemí, síť organizací a institucí, bez nichž je rozvoj dějepisného bádání nemyslitelný, se v českých zemích utvářelo pozvolna. Slábl význam řeholních řádů jako středisek historických bádání; nejdéle přetrvávala historiografická tradice u benediktinů, zejména v Rajhradu, kde působili Gregor Wolny (1793–1871) a Beda Dudík (1815–1890). Klíčovou institucí pro organizaci vědeckého života u nás se od svého založení v roce 1818 stalo české muzeum v Praze, a to zvláště zásluhou organizačních schopností Františka Palackého. Z jeho iniciativy začal od roku 1827 vycházet Časopis Společnosti vlastenského museum v Čechách (pozdější Časopis Musea království Českého), který se nadlouho stal hlavní tribunou pro historiografickou produkci. Důležitá byla podpora od zemských orgánů, které byly příznivě nakloněny historickým bádáním. V Čechách vytvořily stavy v roce 1827 místo zemského historiografa pro Františka Palackého. Na Moravě podpořil zemský hejtman Antonín Bedřich Mitrovský vydávání diplomatáře; Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae vycházel od roku 1836. Pracoval na něm Antonín Boček (1802–1847), který však diplomatář zatížil četnými falzy. V roce 1837 jmenoval panovník Bočka moravským zemským historiografem a 1839 stavovským zemským archivářem. Na historickém bádání se podílela činnost učených společností. Královská česká společnost nauk, založená v Praze 1784, poskytovala historikům publikační možnosti. Na Moravě připadla v této době klíčová úloha Moravsko-slezské společnosti pro zvelebení orby, přírodovědy a vlastivědy, konkrétně její historicko-statistické sekci, která od roku 1821 vydávala své Mitteilungen. Na rozdíl od západní Evropy nebyly v českých zemích ohnisky vědecké historické práce univerzity, a to ani pražská, ani olomoucká; výuka na nich měla spíše jen propedeutický ráz.

V českém prostředí převažovalo v první polovině 19. století dějepisectví staršího typu, antikvářské, vlastivědné, zasažené osvícenstvím jen částečně. Z ryzích osvícenců, kteří jako první uplatnili osvícenské ideály kritického zkoumání minulosti, přesáhl svým dílem do 19. století Josef Dobrovský (1753–1829). V prvních dvou desetiletích 19. století publikoval mimo jiné sérii analýz se souhrnným názvem Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů, dotýkající se jednoho ze stěžejních témat českého dějepisectví té doby – počátků české státnosti.[143] Na Dobrovského, konkrétně na jeho slavistické studie, navázal Pavel Josef Šafařík (1795–1861), Slovák působící v Praze. Ve své největší práci Slovanské starožitnosti postavil vědění o Slovanech na erudované základy a obhajoval místo Slovanů v Evropě.[144] František Palacký (1798–1876) se u Dobrovského učil precizní práci s prameny, jejich kritice a interpretaci. Palackého přínos českému dějepisectví byl epochální. Přispěl k povznesení muzejního časopisu, připravoval edice k dějinám doby husitské a poděbradské, roku 1840 založil ediční řadu Archiv český, kriticky zhodnotil starší české historiky[145], zhotovoval topograficko-historické příručky.[146] V rozsáhlé syntetizující a narativní práci Dějiny národu českého pojednal o českých dějinách od nestarších dob až do roku 1526. Toto dílo se vyznačuje typickými rysy dějepisectví na pomezí osvícenství a romantismu a činí Palackého jedním z největších evropských historiků své doby. V Palackého Dějinách se doplňuje nepřeberné množství pracně získaných faktů s působivým slohovým ztvárněním i filozofií českých dějin, která podle Palackého spočívá ve stýkání národních prvků slovanského, konkrétně českého, a germánského, tedy německého. Vrchol českých dějin spatřuje Palacký v české reformaci a husitství, včetně doby poděbradské, jež interpretuje nejprve jako projev národnostního antagonismu české středověké společnosti, později jako výraz touhy po svobodě vyznání a revolty proti autoritě, což činilo český národ jedním z poslů moderní doby. Palackého Dějiny vznikaly v dlouhé době ve dvou jazykových verzích, české a německé, které nejsou zcela totožné.[147]

Milan Řepa

1.2 Dějepisectví druhé poloviny 19. století. Pozitivismus

Ve druhé polovině 19. století sílil vzor přírodních věd s postuláty exaktnosti a měřitelnosti, s nedůvěrou v metafyziku a spekulaci. Z těchto předpokladů vycházela filozofie pozitivismu, ve své postatě naturalistická a empirická, usilující o postižení obecných zákonitostí. Historiografie z těchto pozitivistických postulátů převzala a uplatňovala pouze část, přesto bývá toto období dějin dějepisectví označováno za pozitivistické. Znamenalo úsilí o věcnost, eliminaci filozofických koncepcí, potlačení subjektivity, intuice, obrazotvornosti i literárních prvků v historickém diskurzu. Předpokladem prohlubující se profesionalizace historického bádání byla jeho institucionalizace, tedy vytvoření ústavů pro vzdělávání i uplatnění profesionálních historiků. V západní Evropě se středisky historických bádání staly univerzity; nejprogresivnější v oblasti studia historie zůstávaly německé vysoké školy, kde se plně prosadila seminární forma výuky, při níž si studenti prakticky osvojovali metody oboru. Výjimečný věhlas si vydobyla univerzita v Göttingenu, kde působil Georg Waitz (1813–1886). Vedle univerzit přispívaly k rozvoji historiografie další instituce; v Německu a Francii ústavy věnující se ediční činnosti: École des Chartes (1821) a Monumenta Germaniae Historica (ediční řada od 1826, instituce 1875). Odborná historiografie získala jako své tribuny první centrální → historické časopisy předních evropských zemí v Historische Zeitschrift (1859), Revue historique (1876) a English Historical Review (1886).

V českém prostředí byla až po revoluci 1848 obnovena samostatnost univerzit v rámci školských reforem ministra školství Lva Thuna. Pražská univerzita se otevírala badatelům z německých zemí, posilovalo také personální složení pro výuku historie. Václav Vladivoj Tomek (1815–1905) se zde stal v roce 1850 profesorem rakouských dějin. Jeho příklon k porevoluční reakci jej vzdálil Palackému. Ve svých příručkách propagoval ideu rakouského státu; za jeho životní dílo se považují rozsáhlé dějiny Prahy.[148] V roce 1851 se stal profesorem všeobecných dějin Konstantin Höfler (1811–1898), který také stanul v čele historického semináře, zřízeného roku 1873. Přibývaly profesury i docentury: roku 1867 byl ustanoven profesorem novějších rakouských dějin Antonín Gindely (1829–1892), 1871 byl jmenován první docent českých dějin, Josef Kalousek (1838–1915), v roce 1872 první docent pomocných věd historických, Josef Emler (1836–1899). S výjimkou Höflera převažovaly u všech ostatních badatelské zájmy a schopnosti nad pedagogickými.

Rozdělení pražského vysokého učení na samostatné univerzity českou a německou roku 1882 rozšířilo možnosti uplatnění pro české historiky. Vedle J. Kalouska a J. Emlera se v historickém semináři české univerzity prosadili příslušníci mladší generace Antonín Rezek (1853–1909) a zejména Jaroslav Goll (1846–1929). Vůdčí role v obci českých historiků připadla J. Gollovi. Gollovy organizační i pedagogické schopnosti způsobily, že pod jeho vedením vyrostly dvě generace žáků, tzv. → Gollova škola, která utvářela české dějepisectví v první polovině 20. století. Goll důsledněji než jeho předchůdci na univerzitě prosazoval seminární formu výuky historie. Společně s A. Rezkem se zařadil mezi mladé badatele, kteří ve → sporu o rukopisy snesli rozhodující argumenty, zpochybňující jejich pravost. Gollovy organizační i pedagogické úspěchy zastiňují jeho vlastní historickou práci; v duchu pozitivismu dával přednost menším, spíše analytickým studiím. Průkopnické byly zejména jeho stati věnované → Jednotě bratrské a → česko-polským vztahům. Ve svém díle i v pedagogické praxi ztělesňoval ideál pozitivistické historické vědy; pojímal ji jako disciplínu řídící se pevnými pravidly, maximálně objektivizovanou a věcnou. Rozešel se tím se staršími, romantickými tendencemi, mimo jiné i důrazem na spojitost dění v českých zemích s celoevropskými civilizačními procesy.

Ve druhé polovině 19. století se rozvíjela spolková činnost historiků, českých i německých. V roce 1862 vznikl z iniciativy Ludwiga Schlesingera (1838–1899) Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen, s časopiseckými Mitteilungen. Historický spolek, založený 1866, se zaměřil na rámcovou katalogizaci regionálních archivů a uměleckých památek v Čechách a 1878 převzal vydávání ediční řady Fontes rerum Bohemicarum. Jako zpočátku diskusní a společenský klub vysokoškolských studentů se ve školním roce 1871/1872 organizoval Historický klub. Vznikaly rovněž významné řady → edic pramenů: 1855 Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, 1865–1874 Monumenta historiae Bohemica, 1871 Fontes rerum Bohemicarum, 1877 Sněmy české. Převážně historické studie přinášel Časopis Matice moravské, založený 1869. Nezbytnou základnu historických bádání tvořily zemské archivy, moravský v Brně (reorganizován 1855) a český, založený z iniciativy F. Palackého v Praze (1862).

1.3 Dějepisectví konce 19. a počátku 20. století. Gollova škola

Kolem přelomu 19. a 20. století se v evropském dějepisectví rozmáhala kritika směřující proti pozitivismu, hromadění nehierarchizovaných faktů, převaze politických dějin i rezignaci na hledání podstaty či smyslu historického dění. Byla zpochybňována také vědeckost metod a postupů historické vědy. Německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) přišel s radikální kritikou historismu 19. století, jeho krajan Wilhelm Dilthey (1833–1911) zase usiloval o rozlišování východisek, principů i metod duchovních a přírodních věd a obhajoval specifičnost historického poznání. Sílil vliv sociologie a sociologů, jako zejména Maxe Webera (1864–1920). Historici si začali více všímat sociálních a hospodářských jevů, jako například Karl Lamprecht (1856–1915) nebo Henri Pirenne (1862–1932); možnosti kulturních dějin představil ve svém díle o italské renesanci Jacob Burckhardt (1818–1897). Hlavním proudem evropského dějepisectví však nadále zůstávalo pozitivistické dějepisectví, soustředěné na dějiny událostí.

Platilo to i pro dějepisectví v českých zemích. Od 80. let 19. století rostl počet absolventů studia historie i možnosti jejich uplatnění, a to zejména na středních školách. Řada středoškolských učitelů se vedle pedagogické práce věnovala odbornému historickému bádání, zejména na poli regionálních dějin. Na české části univerzity se prosazovali Gollovi žáci. Prestižní publikační tribunu získali čeští historici v roce 1895 v Českém časopise historickém. Ke stávajícím edičním řadám přibyl v roce 1904 Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, v prvních letech vedený Gustavem Friedrichem (1871–1943). Významné nakladatelské počiny představovaly zejména Ottův slovník naučný, vycházející od roku 1888, kam významně přispívali také historici; nakladatelství Jana Leichtera začalo 1912 vydávat řadu České dějiny, jejíž tři oddíly, rozčleněné vždy do několika svazků, měly přinést nové výsledky kritckého bádání o dějinách českých zemí od nejstarších dob až do 15. století.

Počínaje J. Gollem se české dějepisectví nedílně přimklo k vývoji západoevropské historické vědy. Po boku svého učitele začala od sklonku 19. století utvářet českou historiografii první generace Golových žáků. Její rozrůznění způsobovala odlišnost osobností historiků, jejich badatelský naturel a v neposlední řadě i schopnosti, stejně jako filozofické a ideologické postoje a slovesné umění. V první generaci Gollovy školy se rozlišují dvě linie. Vůdčí dvojici první z nich tvořili nejbližší a nejtalentovanější Gollovi žáci a později spolupracovníci, Josef Pekař a Josef Šusta. Oba ještě v období před → první světovou válkou ukázali, jakými cestami lze překonávat limity pozitivistického dějepisectví. Josef Pekař (1870–1937) lpěl na důsledném historismu; jeho dílo nepostrádá romantické prvky, jež se objevily například už v úvodu jeho habilitační práce z oblasti raněnovověkých politických dějin.[149] Ve dvou svazcích Knihy o Kosti barvitě evokoval každodenní svět na kosteckém panství v době třicetileté války, včetně postižení sociálních a hospodářských poměrů.[150] Hospodářskými otázkami se zabýval i v knize České katastry, v níž analyzoval stěžejní prameny pro poznání hospodářských dějin 17. a 18. století.[151] Pekař zasáhl do → sporu o smysl českých dějin, který se rozhořel mezi stoupenci filozofa a politika Tomáše G. Masaryka (1850–1937) a některými příslušníky Gollovy školy. V brožuře Masarykova česká filosofie[152] odmítl Pekař Masarykovu interpretaci českých dějin – formulovanou v knize Česká otázka[153] a dalších – jako ahistorickou a proti Masarykově přesvědčení o ideové kontinuitě mezi českou reformací a národním obrozením postavil jako hybný princip českých dějin národní ideu. Dvě knihy českých dějin Josefa Šusty (1874–1945) byly v českém prostředí prvním a na dlouhou dobu nejdůslednějším pokusem o syntézu politických, hospodářských a sociálních dějin.[154]

Druhá linie Gollových žáků setrvávala u hlavních principů pozitivistického dějepisectví, jako byly soustředění na politické dějiny a dějiny událostí, analytičnost lpění na objektivitě a úplnosti reprodukce faktů, rozsáhlý poznámkový aparát, prostý výkladový sloh; v intepretační úrovni měli blíže než J. Goll, J. Pekař i J. Šusta k Palackého koncepci českých dějin. Za reprezentanta této linie první generace Gollových žáků je považován Václav Novotný (1869–1932), který se jako hlavní redaktor i autor prvních svazků o raném středověku podílel významně na Laichterově řadě Českých dějin. K ní příspěl i Rudolf Urbánek (1877–1962). Jeho práce na době poděbradské dokládá, jak úsilí o co nejzevrubnější vypsání minulých dějů často znemožňovalo pozitivistickým historikům dokončit velká syntetická díla.[155] Jaroslav Bidlo (1868–1937) se soustřeďoval na obecné, konkrétně východoevropské dějiny; v brněnských archivech působil Bohumil Navrátil (1870–1936).

Základní kontury pohledu českoněmeckých historiků na dějiny českých zemí podali v knihách shodně nazvaných Geschichte Böhmens politik a středoškolský učitel Ludwig Schlesinger (1838–1899) a profesor na německé pražské univerzitě Adolf Bachmann (1849–1914).[156] Německý pohled na české dějiny zdůrazňoval sounáležitost středověkého českého státu se Svatou říší římskou, vyzdvihoval kulturní a hospodářský význam německé kolonizace pro rozkvět českých zemí v období vrcholného středověku, vysoce hodnotil vládu Karla IV., negativně naopak husitskou dobu. Tuto výkladovou interpretaci sdíleli rovněž němečtí historici z Moravy. K nejpilnějším autorům patřil liberální politik Christian dʼElvert (1803–1896), dlouholetý předseda historicko-statistické sekce moravskoslezské hospodářské společnosti. Ředitel moravského zemského archivu v letech 1909–1926 Bertold Bretholz (1862–1936) publikoval nejprve dvousvazskové dějiny Moravy, jeho mladší práce Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden obsahuje teorii o kontinuitě německého osídlení v českých zemích od germánského starověku až po vrcholný středověk, kterou jako fantastickou odmítli i jeho němečtí kolegové.[157] Žádný z německy píšících historiků však nedosáhl úrovně, komplexnosti ani vlivu děl čelných představitelů českého dějepisectví 19. a počátku 20. století, jako byli F. Palacký, J. Goll, J. Pekař nebo J. Šusta.

Milan Řepa

2. Hlavní výsledky bádání

a) Medievistika

a1) Význam medievistiky ve vývoji oboru a ve společenském životě

V první polovině 19. století se začaly vyhraňovat vedle sebe česká a německá → medievistika, ze strany české s tendencí publikovat v národním jazyku a se snahou o svébytné pojetí. Proces vrcholil po → revoluci 1848–1849 a zejména od 60. let 19. století. Dějepis se stal učebním předmětem na všech stupních škol, státní a stavovské instituce a posléze i nové měšťanstvo si uvědomily význam disciplíny jako argumentačního zdroje při prosazování politických zájmů. Došlo k posunu tematických zájmů; pozornost se zaměřila na nejstarší dějiny a na období, v nichž české země sehrávaly významnou úlohu v Evropě. U středověku to znamenalo odklon od pojímání epochy jako údobí temného a barbarského a příklon k romantickému idealizování. Rozšířil se zájem o sociální a kulturní vývoj i o hmotné památky. Kritický a analytický přístup doby osvícenské byl obohacen o snahu poznat a popsat osobité charakteristiky národních dějin, vystihnout dějinné síly, které formovaly vývoj národa a státu. Medievistická témata ve výzkumech badatelů 19. století dominovala. Domácí historiografie byla plně zahleděna do problematiky dějin Čech a Moravy. Objevil-li se v české medievistice zájem o obecné dějiny, pak bylo příznačné studium dějin slovanských národů.

Perioda od 60. let do poloviny 80. let je obdobím, ve kterém se spojilo dějepisectví generace Františka Palackého s generací raných pozitivistů. České dějepisectví vycházelo z programu Palackého a realizovalo jej. Od 50. let se též začala profilovat skupina konzervativních dějepisců, která ve výkladu vycházela z oficiálních rakouských státních a církevních stanovisek. V jejich čele stál Václav Vladivoj Tomek.

Rozvoj historické vědy umožnil české medievistice vstřebávat a akcentovat moderní tendence evropské vědy. Medievistika jako součást historické vědy byla zapojena do širší české kultury směřující ke kriticismu, realismu a usilující o překonání národní izolace, o začlenění do proudu moderní evropské kultury. Od 80. let 19. století pronikaly do české historiografie principy pozitivistického dějepisectví. Zásluha Jaroslava Golla, čelné osobnosti pozitivismu v české historiografii, spočívá nejen v prosazení a brilantním užití analytické metody, ale též ve snaze začlenit a interpretovat český dějinný vývoj v rámci širšího evropského kontextu, odstranit izolaci národních dějin od vývoje kontinentu.

U žáků J. Golla (→ Gollova škola) došlo k diferenciaci na dva proudy. První z nich pokračoval ve šlépějích svého učitele a pěstoval pozitivismus v nejlepším slova smyslu, zatímco druhý čerpal z nových trendů historické vědy v Evropě. Nejvýraznější osobností prvého směru byl Josef Pekař. Představitelé tohoto proudu kladli důraz na hospodářské a sociální dějiny, politicky byli konzervativnější, zdůrazňovali výrazové prostředky díla. Důslednější revize Palackého narážela na odpor části veřejnosti. Formování druhého z uvedených směrů bylo dílem podnětů, které do historické vědy vnášel Tomáš Garrigue Masaryk, a to zejména ze soudobé sociologie. Jeho představitelem byl Václav Novotný. Práce badatelů z okruhu Novotného byly faktografické a analytické, soustřeďovali se na náboženské a politické dějiny. Historismus aplikovaný T. G. Masarykem při interpretaci historického odkazu českých dějin včetně středověkých se stal předmětem kritiky Gollova a Pekařova okruhu a do dějin vstoupil pod označením › „spor o smysl českých dějin“.

Řada témat byla v 19. století předmětem diskusí a ostrých polemik, z nichž mnohé silně rezonovaly napříč obrozeneckou společností. Spory probíhaly na několika rovinách: mezi nacionálně vyhraněnými německými historiky a českými historiky, mezi vlasteneckými historiky a historiky loajálními k oficiální rakouské pozici, mezi starší generací českých medievistů ovlivněnou romantismem a mladší generací směřující k pozitivismu a nakonec mezi okruhem sympatizujícím v různé míře s Husem a husitským hnutím a okruhem katolickým. Roviny se prolínaly. Reakcí na ztotožnění se českého národa s husitstvím byl negativní postoj k hnutí ze strany domácí německé historiografie.

Předmětem sporů byly tzv. → Rukopisy Královedvorský a Zelenohorský, → falza z dílny Václava Hanky (1791–1861). Právě kritikou rukopisů a jejich odmítnutím česká historiografie vstoupila do pozitivistické fáze a oprostila se od poručnictví nacionalistických zájmů. Aktivně se boje o rukopisy účastnil Jaroslav Goll, jeho žáci a okruh historiků kolem T. G. Masaryka. Pravost rukopisů obhajoval například Josef Kalousek, zastáncem pravosti byli dále Vincenc Brandl či Hermenegild Jireček.

Předmětem živých diskusí se stala Kristiánova → legenda. Impuls dal Josef Pekař, který ve svém spise z roku 1903 odmítl tezi Josefa Dobrovského o Kristiánovi jako padělku ze 14. století a zařadil ji do 10. století. Argumentaci rozvinul v německém spise z roku 1906. Spory se vedly mimo jiné o postavu sv. Václava, osobnost Přemysla Otakara II., roli německé kultury v civilizačním vývoji českých zemí, ve věci národního cítění a charakteru Karla IV. či míry závislosti Jana Husa na Wycliffovi.

Pavel Otmar Krafl

a2) Organizace výzkumu

Institucionální opora medievistiky v 19. století nebyla příliš silná. Základnu měla v → archivech, → muzeích, v → Královské české společnosti nauk, na pražské → univerzitě a ve spolcích. Pro české badatele bylo významné stavovské Muzeum Království českého (→ Národní muzeum v Praze), oproti tomu moravské Františkovo muzeum založené roku 1817 měla v rukou německá šlechta. Roli vydavatele vědeckých knih v češtině měla plnit → Matice česká zřízená roku 1831, na Moravě Národní jednota moravská sv. Cyrila a Metoděje založená roku 1849, roku 1853 přejmenovaná na › Matici moravskou. Stavovský zájem o pěstování zemských dějin vedl ke jmenování → zemských historiografů, jejichž úkolem bylo syntetické či ediční zpracování středověké materie. V Čechách se zemským historiografem stal František Palacký, na Moravě byl jmenován roku 1839 Antonín Boček, roku 1855 Beda Dudík a nakonec roku 1892 Bertold Bretholz. Významnými středisky výzkumu a editorství středověkých pramenů se staly archivy. Roku 1839 byl A. Boček jmenován též moravským zemským archivářem. Nicméně v podobě samostatné instituce byl Moravský zemský archiv ustanoven až roku 1855. V Čechách s ideou vytvořit zemský archiv přišel František Palacký, na jeho návrh byl roku 1862 jmenován zemským archivářem Antonín Gindely. Tím se počínají dějiny Archivu země české. Podstatnou roli sehrál též Archiv města Prahy (1851), v němž působil Josef Emler. Významnou podporu pro medievistiku v Čechách představovala Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění (1890), byť neměla charakter badatelské instituce. Potřebám domácí německé medievistiky sloužila Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen. Od roku 1887 byla činná v Římě česká badatelská expedice (→ Historická expedice).

Návrh Konstantina Höflera na zřízení školy při zemském archivu, která by vychovávala archivní odborníky, byl zamítnut. Při výchově medievistů sehrál roli Ústav pro rakouský dějezpyt (Institut für österreichische Geschichtsforschung) ve Vídni, založený roku 1854. Pro rozvoj moderní české medievistiky mělo význam rozdělení pražské univerzity na českou a německou roku 1882. Důležitá byla proměna formy výuky na univerzitě, která nově kladla důraz na obeznámení posluchačů s metodologií historické práce.

Od 60. let 19. století na poli vědy včetně medievistiky působily národně orientované historické spolky, nejprve roku 1862 Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (za předsednictví Konstantina Höflera), posléze roku 1866 založený Historický spolek, v roce 1872 vznikl → Historický klub, který měl v počátcích charakter studentské organizace. Od roku 1896 pracoval též Verein für die Geschichte Mährens und Schlesiens, vytvořený z původní Historicko-statistické sekce Hospodářské společnosti moravsko-slezské.

Pavel Otmar Krafl

a3) Ediční řady pramenů

Potřeba zpřístupnění archivních pramenů vedla k zakládání edičních řad. Mezi prvními to byla série Scriptores rerum bohemicarum. František Palacký založil Archiv český, určený pro vydávání česky psaných písemností z období 15. a 16. století. Palacký vydal šest svazků (první roku 1840), další svazky vycházely pod redakcí Josefa Kalouska. Palacký též navrhl založení edice Monumenta conciliorum generalium saeculi XV., editované ve Vídni. Antonín Boček založil Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (1836), vydal prvních pět svazků, které metodologicky zaostávaly a obsahují moderní falza. Ve vydávání moravského diplomatáře pokračovali již na vyšší úrovni Josef Chytil, Petr Chlumecký a s kolísavou úrovní Vincenc Brandl, edici dosahující roku 1411 kvalitně završil Bertold Bretholz. Potřeba rychlejšího zprostředkování masy listinného materiálu vedla ke vzniku edice Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Její zakladatel Karel Jaromír Erben vydal I. svazek roku 1855, následovaly tři svazky Josefa Emlera.

Z peněžního odkazu F. Palackého začala vycházet počínaje rokem 1871 nová ediční řada Fontes rerum Bohemicarum – Prameny dějin českých, zpřístupňující vyprávěcí díla českého středověku. Redaktorem byl Josef Emler (1873–1893). Prameny právní povahy nalezly svého vydavatele v Hermenegildu Jirečkovi, který pro tento účel roku 1866 založil ediční řadu Codex juris Bohemici. Další právní historik, Jaromír Čelakovský (1846–1914) založil a vydal první dva svazky ediční řady Codex iuris municipalis regni Bohemiae čili Sbírky pramenů práva městského království Českého. Ediční řada Archivu země české Monumenta historiae Bohemica měla mimo jiné obsáhnout edice kronik starší doby, edici pozůstatků českých zemských desek a český diplomatář. Na počátku 20. století přibyla ediční řada Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia (Ladislav Klicman, Kamil Krofta, Jan Bedřich Novák) a na špičkové úrovni koncipovaný Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (Gustav Friedrich).

Pavel Otmar Krafl

a4) Významní medievisté

Mezi lety 1836 a 1867 vycházely německé dějiny Geschichte von Böhmen Františka Palackého (1798–1876), které coby nový koncept postavený na širší pramenné základně a na kritickém pojetí převrstvily a nahradily nedokončené Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens. Nové zpracování českých dějin s odlišným věcným uspořádáním a ideovým nábojem pak vycházelo v českém jazyce v letech 1848–1867. Definitivní verzi Palackého Dějin národu českého v Čechách a v Moravě k vydání připravil Josef Kalousek v letech 1876–1878. Palacký vycházel z představy, že hlavním obsahem a cílem dějinného vývoje je přibližování se lidstva k Bohu. Odmítnutí staršího pojetí dějin jako souhrnu faktů se projevuje rozšířením obzoru o státoprávní a správní tematiku, umění a vědu a běžný život. Strukturace do pěti dílů vychází z koncepce zápasu mezi slovanským a germánským živlem a střídání společenského uspořádání slovanského a germánského, která pak hrají roli periodizačních mezníků. Se slovanskou společností Palacký spojuje demokratismus, se společností germánskou feudalismus. Palacký zápas slovanství a germánství (teze a antiteze) interpretuje jako boj → demokracie s → aristokracií, později připojuje tezi o svobodě lidského poznání, jíž je antitezí církevní autorita. V Palackého koncepci slovanské řády převažují do 13. století, kdy v souvislosti s → kolonizací nastupují germánské společenské řády. Starý slovanský duch znovu ožívá za husitství, poražen je v → bitvě u Lipan a podléhá feudálním pořádkům. Jediné útočiště staroslovanského ducha demokratismu Palacký nalézá v → Jednotě bratrské. Ve vztahu k husitství se projevují sympatie k Žižkovi, Želivskému a táboritům, ve výkladu pomíjí ekonomickou situaci a teologické spory. Přínosem byl objev kronikářských záznamů, které Palacký vydal pod názvem Staří letopisové čeští od r. 1378 do 1527. Palacký byl rovněž editorem dokumentů týkajících se života a učení M. Jana Husa.[158]

Do jazykovědy a literární historie zasáhl Pavel Josef Šafařík (1795–1861). Stal se autorem první systematické mluvnice staré češtiny Počátkové staročeské mluvnice.[159] Byl zakladatelem slovanské etnologie a → archeologie. Teorii o slovanské autochtonnosti v západní a střední Evropě prosazoval literární historik Alois Vojtěch Šembera (1807–1882). Zakladatelskou osobností vědecké archeologie v českých zemích se stal Jan Erazim Vocel (1802–1871). Zasáhl též do dějin umění (deskové a knižní malířství doby gotické) a jeho přičiněním se obě disciplíny začaly osamostatňovat.[160]

Německé bádání o středověku v první polovině 19. století rozvíjeli Maximilian Franz Millauer (1784–1840) a Emil Franz Rössler (1815–1864). Profilovou osobností německé historiografie v českých zemích se stal Karl Adolf Konstantin Höfler (1811–1897), nacionální, konzervativní a katolický historik bavorského původu, který od 50. let 19. století působil na pražské univerzitě jako profesor obecných dějin. S jeho osobou jsou spojeny ostré spory mezi německou a českou historickou obcí o povahu → husitství. K. Höfler připravil edici dějepisců husitského hnutí, vydal synodální ustanovení pražských arcibiskupů z let 1353–1413. Z prací věnovaných Husovi lze jmenovat Magister Johannes Hus und der Abzug der deutschen Professoren und Studenten aus Prag 1409.[161] V šedesátých letech, na pozadí politických dějů mezi zastánci českých státoprávních zájmů a německého centralismu, K. Höfler ostře kritizoval pojetí českých dějin F. Palackého, který reagoval svým spiskem.

V generaci českých medievistů následující po Palackém byl nejvýraznější osobností Václav Vladivoj Tomek (1818–1905). Tomek se ztotožnil s oficiálním rakouským pojetím dějin říšských i českých a vyprofiloval se jako názorový antipod F. Palackého. Liberální pojetí dějin se ještě odráží v Tomkových Dějích univerzity pražské dotažených do roku 1436, zatímco v mladších pracích se profiluje jednoznačně konzervativně. Životním dílem Tomka je rozsáhlý Dějepis města Prahy, rozložený do dvanácti svazků a dovedený až k roku 1608. Tomek zde využil bohatou pramennou základnu, ve zpracování detailní faktografie znamená oproti Palackému posun, nicméně z koncepčního a myšlenkového hlediska oproti němu zaostává. Záměr pojmout dějiny hlavního města v kontextu vývoje země činí z díla nepřímo syntézu dějin Čech. Zatímco v dřívějších pracích Tomek ostře odsoudil Jana Husa jako původce poblouznění národa, které mělo za následek úpadek v době před Bílou horou, v Dějepise města Prahy se husitství snažil smířit s katolictvím. Kriticky hodnotil toliko tábority a Jednotu bratrskou.[162]

Výraznou osobností na Moravě byl rajhradský benediktin Beda Dudík (1819–1890). Je autorem monografie o rajhradském klášteře a především první moderní syntézy moravských dějin, kterou sepsal z podnětu zemského výboru. V letech 1860–1888 vydal celkem dvanáct svazků rozsáhlého díla Mährens allgemeine Geschichte. Dotažena je k roku 1350. Snaha o celistvý pohled na dějiny autora vedla k začlenění kulturní a hospodářské problematiky. Kamenem úrazu byl ovšem nedostatek průpravných studií a nedostatečné zpřístupnění pramenů. S časovým odstupem (1870–1884) vycházela výrazně zestručněná česká jazyková mutace s názvem Dějiny Moravy, končící rokem 1306. B. Dudík poskytl první moderní edici → provinciálních statut Arnošta z Pardubic z roku 1349 a synodálních statut olomoucké → diecéze z roku 1413.[163]

Přičiněním Antonína Gindelyho (1829–1892) vznikla ve své době základní práce o Jednotě bratrské Geschichte der böhmischer Brüder. Z ortodoxně katolického hlediska kriticky komentoval ve svých pracích učení Jana Husa, Petra Chelčického a Johna Wycliffa teolog Antonín Lenz (1829–1901).[164]

Do literárních dějin zasáhl Josef Jireček (1825–1888), významná je zejména jeho editorská činnost. Podílel se na Fontes rerum Bohemicarum, Památkách staré literatury české a na ediční řadě Codex juris bohemici. Základní charakter mělo Jirečkovo dílo Hymnologia bohemica, dějiny církevního básnictví českého až do XVIII. století a slovník literatury s názvem Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku.[165]

Výsledkem soustředěného zájmu o staročeské → právo ze strany juristy Hermenegilda Jirečka (1827–1909) byla syntéza Slovanské právo v Čechách a na Moravě. Dotažena je do doby Karla IV. H. Jireček svůj výklad stavěl na zásadním rozdílu mezi slovanským a germánským právem. Dějinami právnické literatury s životopisy významných českých právníků je práce Právnický život v Čechách a na Moravě.[166] Na dobovou potřebu obhajoby českých státoprávních zájmů odpovídala monografie České státní právo Josefa Kalouska (1838–1915). Dodnes plní roli základní práce k dějinám veřejného práva českého státu.[167] Zabýval se též staročeským → dědickým právem a právem odúmrtním. Německý badatel Johann Adolf Tomaschek (1822–1898) soustavně zkoumal jihlavské → horní právo.[168]

Vincenc Brandl (1834–1901), od roku 1861 moravský zemský archivář, editoval řadu památek právní povahy: → Knihu Tovačovskou, → Knihu Drnovskou, → Knihu rožmberskou a půhonné knihy brněnské a olomoucké → cúdy období středověku.[169] Josef Emler (1836–1899) spolu s Antonínem Tinglem publikoval edice → konfirmačních knih pražského → arcibiskupství. Vydal též Pozůstatky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých. V souvislosti s ediční činností vznikla Emlerova chronologická příručka Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české.[170] Klement Borový (1838–1897) po sobě zanechal edici pěti svazků → erekčních knih pražského arcibiskupství.[171]

Žáci K. Höflera představují další generaci německých historiků. Ludwig Schlesinger (1838–1899) se věnoval edicím pramenů. Julius Lippert (1839–1909) sepsal průkopnickou práci Sozial-Geschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit.[172] V tradicích Höflerova pojetí českých dějin pokračoval Adolf Bachmann (1849–1914); ostře polemizoval s F. Palackým. Svůj říšsko-německý koncept dějin Čech, který je negací Palackého pojetí, formuloval v Geschichte Böhmens. Přípravnou prací pro dějiny Čech byly analýzy kronik Beiträge zu Böhmens Geschichte und Geschichtsquellen. A. Bachmann se profiloval jako historik doby poděbradské, sepsal práci o volbě Jiřího z Poděbrad Georg von Podiebrads Wahl, Krönung und Anerkennung a soudobých říšských dějinách Deutsche Reichsgeschichte im Zeitalter Friedrich III. und Max I.[173] Objektivnější ve výkladu osobnosti Karla IV. byl Emil Werunsky (1850–1942), autor práce Geschichte Kaiser Karls IV. und seiner Zeit.[174]

Jednota bratrská se stala předmětem badatelského zájmu Jaroslava Golla (1846–1929). V duchu pozitivismu pečlivě rozebral a editoval prameny k dějinám Jednoty v její rané fázi, k jejímu učení a k učení Petra Chelčického. Výsledkem jsou Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder a pozdější výbor studií Chelčický a Jednota v 15. století. → Česko-polské a → česko-pruské vztahy J. Goll zpracoval v monografii Čechy a Prusy ve středověku.[175]

Přínosem pro kodikologická bádání byly katalogy rukopisů pražské univerzitní knihovny Josefa Truhláře (1840–1914). Filologické zájmy jej přivedly ke studiu raného humanismu v Čechách, výsledkem jsou monografie Počátky humanismu v Čechách a Humanismus za krále Vladislava II.[176]

Hlavním dílem Augusta Sedláčka (1843–1926) jsou Hrady, zámky a tvrze království českého. Monumentální práce je dodnes základem pro místopisné výzkumy. Encyklopedickým doplňkem, zahrnujícím i ostatní místa v Čechách, je Místopisný slovník historický Království českého. Neopominutelný je příspěvek A. Sedláčka k pomocným vědám historickým, zejména k → heraldice, → metrologii a → sfragistice (Českomoravská heraldika; Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách; Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty).[177]

Editování pramenů zejména církevní provenience se věnoval Ferdinand Tadra (1844–1900). Vydal Soudní akta konzistoře pražské. Jméno F. Tadry je nerozlučně spjato s → formulářovými sbírkami: vydal například formulářové sbírky Arnošta z Pardubic a Jana ze Středy. Méně zdařilou je kniha Kanceláře a písaři v zemích českých za králů Jana, Karla IV. a Václava IV. Faktografický charakter mají Tadrovy Kulturní styky Čech s cizinou až do válek husitských.[178]

K osamostatnění spěla → numismatika a to díky obecnému sběratelskému zájmu. Výraznými osobnostmi byli Josef Smolík (1832–1915) a Eduard Fiala (1855–1924). Spolehlivým základem pro numismatické bádání byly jejich práce o denárové měně (→ denár) a o pražském → groši.[179]

Užitečnou pomůckou se staly Základy starého místopisu pražského v letech 1437–1620 Josefa Teige (1862–1921).[180] Kulturní historii, která dosud stála stranou pozornosti, pěstoval Čeněk Zíbrt (1864–1932). Jmenovat lze Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku či Dějiny kroje v českých zemích, které sepsal spolu se Zikmundem Wintrem (1846–1912).[181]

Jedním ze zakladatelů moderní české archeologie byl Josef Ladislav Píč (1847–1911). Dějiny umění zaznamenaly proměnu v dílech Karla Chytila (1857–1934); oproti staršímu popisnému vidění uměleckého díla je zdůrazněno poznání okolností jeho vzniku a ideového náboje vyplývajícího z konkrétní společenské situace. Zabýval se vývojem miniaturního malířství za Jagellonců, pražským malířstvím 15. století, knihami a knihařstvím či osobností Petra Parléře a mistry z Gmündu.[182] Německý historik umění Josef Neuwirth (1855–1934) monograficky zpracoval → architekturu Petra Parléře, synteticky shrnul dějiny výtvarného umění až po dobu husitskou.[183]

U počátků moderních kanonistických bádání v Čechách a na Moravě stojí monografie Emila Otta (1845–1924) Beiträge zur Receptionsgeschichte des römisch-canonischen Processes in den böhmischen Ländern a studie Das Eindrigen des kanonischen Rechts, seine Lehre und wissenschaftliche Pflege in Böhmen und Mähren während des Mittelalters.[184] Předmětem výzkumů Jaromíra Hanela (1847–1910) se stala → města a → městské právo v Čechách a v jihoslovanských městech. Jeho habilitační práce nesla titul O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě. Vydal zákony města a ostrova Korčuly a zákony města Splitu.[185] Jaromír Čelakovský zpracoval Právo odúmrtné k zpupným statkům v Čechách. Na podkladě své edice → register soudu komorního z Archivu českého sepsal monografii Soud komorní za krále Vladislava II.[186]

Pavel Otmar Krafl

b) Výzkum období raného novověku

b1) Význam raně novověkého bádání ve vývoji oboru a ve společenském životě

Po většinu 19. století sehrával raný novověk v historiografické produkci i v zájmu kulturní veřejnosti slabší úlohu než středověk, spjatý se samostatností a rozmachem českého státu v přemyslovské a lucemburské době, zvláště však s husitstvím a jeho vyústěním v rané Jednotě bratrské. Zatímco pro českoněmeckou historiografii představoval vývoj po roce 1526 dobu konsolidace v porovnání s předchozí dobou husitskou a jagellonskou, pro podstatnou část českých historiků to byla doba poklesu českého státu, popřípadě i rozkladu náboženských a mravních hodnot husitství. V měnící se politické situaci vystupovaly do popředí ty události a jevy, v nichž byla shledávána analogie nebo souvislost s aktuální situací. Doba → Bachova absolutismu umožnila – zejména V. V. Tomkovi – diskvalifikovat předbělohorské stavovství jako rozvratný element, který společně s evangelickým „kacířstvím“ v 16. a na počátku 17. století podvracel žádoucí společenský, politický a náboženský řád. Na této politicky podmíněné kritice se rozvinula konzervativní linie hodnocení raného novověku, od níž se po nástupu konstitučního režimu v 60. letech 19. století odlišovala linie liberální (Antonín Gindely, Josef Kalousek, Jaroslav Goll a další), usilující o vyvážené hodnocení kladů a záporů stavovské decentralizace a habsburských snah o soustředění veškeré moci v rukou panovníka a jeho dvora.

Na přelomu 19. a 20. století se značná část příslušníků Gollovy školy (Kamil Krofta, Jan Bedřich Novák, Julius Glücklich a další) přihlásila k demokratické linii nazírání na počátek novověku a na tehdejší soupeření mezi panovníkem a stavovskou opozicí. Tito historici silně pociťovali aktuální krizové jevy ve vývoji → Rakousko-Uherska, a proto retrospektivně projevili pochopení pro protihabsburské opozičním snahy a hodnotili prosazování náboženské tolerance v minulosti jako vysokou mravní hodnotu. Odvážili se dílčí kritiky centralizační politiky a → rekatolizace, a naopak oceňovali snahu stavů o širší participaci na zákonodárné a výkonné moci, stejně jako o dosažení konfesijní svobody. Kontroverzními tématy se staly protihabsburský odboj roku 1547 a zvláště → české stavovské povstání s → bitvou na Bílé hoře, násilná rekatolizace, pronásledování a → exil nekatolíků. Až do první světové války byla však tato kritika omezována ohledem na vládnoucí postavení → habsburské dynastie, která stála u kořenů stále ještě trvající státoprávní situace; v tomto smyslu zůstával celý raný novověk politicky neuzavřenou epochou a jeho hodnocení postrádalo náležitý odstup. Radikalizace pohledů na kontroverzní témata stoupala s blížícím se rozpadem Rakousko-Uherska a měla své pokračování i po vzniku → Československa.

Jaroslav Pánek

b2) Organizace výzkumu

Prostředím, v němž se uplatňoval odborný zájem o raný novověk, byly vedle pražské univerzity a její univerzitní knihovny, zemských muzeí v Praze, Brně a Opavě především nejvýznamnější archivy. Český zemský archiv v Praze (založený roku 1862), který měl rovnocenný protějšek v Moravském zemském archivu v Brně (založeném již v roce 1839), vynikal tím, že soustavně shromažďoval dokumentaci nejen z domácích zdrojů, ale v přepisech také z mnoha archivů zahraničních. Tento velkorysý záměr vedl k pořizování kopií především raně novověkých pramenů v zemích střední a západní Evropy, zvláště systematicky pak v Itálii (→ Historická expedice; Historická komise zemská pro Království české), což vytvářelo základnu pro výklad českých dějin, zejména 16. a 17. století, v širších evropských souvislostech. Tradiční → Královská česká společnost nauk a po roce 1890 → Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění sice neměly vlastní badatelské ústavy, ale na svých shromážděních a v komisích umožňovaly rozpravy odborníků a nabízely příležitost k zveřejňování raně novověkých pramenů, studií a monografií. Vážní zájemci o tuto problematiku se sdružovali ve vědeckých spolcích – dvou německých (pro Čechy a pro Moravu) a dvou českých – → Matici moravské (založené 1849, s nynějším názvem od roku 1853) a → Historickém klubu (od 1872). Třebaže všechny tyto instituce měly mnohem širší záběr, vznikaly v nich diskusní a publikační příležitosti k pěstování dějin 16.–18. století.

Publikační základnou začínajícího bádání o raném novověku se stal Časopis Českého musea, založený v roce 1827 Františkem Palackým, který v něm sám vydal řadu příspěvků k českým dějinám 16. a 17. století, zpravidla v podobě drobných komentovaných edicí nově nalezených pramenů, ale zveřejnil tu i první ucelené biografické pojednání o J. A. Komenském. Tím vytvořil standard pro dva typy časopiseckých textů (studie a nálezové zprávy s dílčími edicemi), které se spolu s recenzemi staly hlavní formou publikování nových poznatků i v dalších → historických časopisech, jejichž počet narůstal ve druhé polovině a zvláště pak od sklonku 19. století; Památky archeologické a místopisné přinášely příspěvky k historickému místopisu, architektonickým a uměleckým pramenům raného novověku, zatímco Časopis Matice moravské se zaměřoval na vývoj Moravy a Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, resp. Zeitschrift des deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens se soustřeďovaly na dějiny německého etnika a pohraničních oblastí českých zemí. Od roku 1895 se stal nejprestižnějším periodikem Český časopis historický, který zásluhou svých redaktorů Jaroslava Golla a Josefa Pekaře rozšířil záběr směrem k evropským dějinám raného novověku a na rozdíl od ostatních periodik soustavně informoval o tématech a metodách výzkumu raného novověku v zahraničí.

V průběhu 19. a na počátku 20. století se tak utvořila poměrně ucelená infrastruktura pro výzkum raného novověku. Počínaje Palackým a jeho pokračovateli, ve zvýšené míře pak od nástupu Gollovy školy (od zřízení historického semináře na filozofické fakultě české univerzity roku 1882) se tato tematika částečně uplatňovala ve všech hlavních institucích univerzitního, muzejního, archivního, knihovního a spolkového typu, a to jak v převládajícím proudu české historiografie, tak i v dějepisectví moravském a českoněmeckém; pevné místo zaujala rovněž v regionálním historickém bádání, jehož význam zajišťovaly práce vědecky zainteresovaných středoškolských profesorů. Jednoznačná dominance archivních pramenů se udržovala, ale byla postupně doplňována zřetelem k dalším památkám duchovní a hmotné kultury, což se odrazilo v pokračující oborové specializaci, zejména v uplatnění pomocných věd historických, historické archeologie, dějin umění, literatury a hudby, etnografie a právních dějin.

Ve všech oborech se vedle tradičního sběratelského a popisného přístupu k historické látce začal na sklonku 19. století prosazovat vyhraněně kritický postoj k pramenům v duchu pozitivismu. Leckdy se to dělo na úkor syntetického nebo alespoň uceleného zvládnutí velkých témat raně novověkých dějin. Zřetelná tendence k atomizaci výzkumu však nevedla k úzce akademickému výkladu dějin 16.–18. století, naopak se vynořovala politicky aktuální témata, na nichž si historici ujasňovali souvislost minulosti se svou přítomností.

Jaroslav Pánek

b3) Ediční řady pramenů

Obrovské množství pramenů k raně novověkým dějinám českých zemí, uložených v domácích i zahraničních archivech, muzeích a knihovnách, nebylo možné zpřístupňovat ve vyčerpávajících edicích medievistického typu, ale bylo nutno vybírat zvláště důležité prameny a hledat způsob jejich přiměřeného zpracování. Kromě velkého množství editovaných jednotlivin vznikaly již v 19. století ediční série, které měly podchytit a zpracovat pramenné soubory k centrálním tématům především politických, církevních a kulturních dějin.

První velkou edicí, v níž vycházely také prameny k dějinám raného novověku, se stal Archiv český. Staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, kterou roku 1840 založil František Palacký a jež vycházela při Královské české společnosti nauk. Edice byla zpočátku materiálovým protějškem velkých Palackého Dějin, proto jen dílčími přesahy (při otiskování agendy → českého zemského sněmu a → komorního soudu, korespondence českých šlechticů, klášterů a duchovních, dokumentace trutnovských → manů, ale i pramenů k hospodářským dějinám, zejména vinohradnictví a rybníkářství) zasahovala do 16. století; poté, co prvních šest svazků Archivu českého vydal F. Palacký (1840–1872), na ediční činnosti se podílela řada archivářů a historiků, zpravidla kratšími pramennými texty. Situace se podstatně změnila v době, kdy Archiv český redigoval Josef Kalousek, který se sám ujal vydání svazků XXII–XXV a XXIX (1905–1913) a v nich zveřejnil Řády selské a instrukce hospodářské z let 1350–1850, čímž vytvořil mimořádně cennou pramennou základnu pro studium dějin venkova, správy a hospodaření velkostatků i každodenního života poddanského obyvatelstva v raném novověku. Na počátku 20. století vyšly v Archivu českém další důležité prameny k dějinám předbělohorské doby – část korespondence Karla staršího ze Žerotína (František Dvorský, 1904), registra mezního úřadu nejvyššího purkrabství (Václav Schulz, 1913) a registra komorního soudu z let 1519–1526 (Jaromír Čelakovský, 1915–1918).

Zásluhou Antonína Gindelyho, který soustavně shromažďoval prameny k dějinám 16. a 17. století, byla roku 1865 založena ediční řada Monumenta historiae Bohemica – Staré paměti dějin českých, v níž vyšly soubor dekretů Jednoty bratrské (A. Gindely, 1865), dokumentace o vývoji katolické a utrakvistické konzistoře (Klement Borový, 1868–1869) a nejdůležitější narativní prameny k době bělohorské Historie česká Pavla Skály ze Zhoře (Karel Tieftrunk, 1865–1870) a Paměti Viléma Slavaty (Josef Jireček, 1866–1868).

Centrální edicí k dějinám Českého království, ale v mnoha směrech i ostatních korunních zemí, a to pro celé období raného novověku, se mělo stát mnohasvazkové dílo Sněmy české od léta 1528 až po naši dobu, vydávané Českým zemským archivem souběžně také v německé řadě Die böhmischen Landtagsverhandlungen und Landtagsbeschlüsse vom Jahre 1526 an bis auf die Neuzeit. Založil ji roku 1877 Antonín Gindely, který z titulu zemského archiváře a → historiografa Českého království mohl ediční práci pojmout jako velký kolektivní úkol. Předpokládal, že edice sněmovních pramenů, zahrnujících léta 1526–1792, naplní asi 12–15 mohutných svazků, které při každoročním vydávání dosáhnou cíle už kolem roku 1890. Optimistická předpověď se nenaplnila, vydávání bylo mnohem obtížnější a soubor pramenů daleko rozsáhlejší než původní odhad, takže zamýšlené dílo zůstalo torzem. I když 15 svazků Sněmů českých (v rozsahu asi 11.000 stran kvartového formátu) do roku 1939 skutečně vyšlo, zahrnuly léta 1526–1605/1607 a 1611, přičemž tři nejdokonaleji zpracované svazky poskytly dokumentaci pouze ke sněmům konaným v roce 1611, a to v širokém záběru tehdejších událostí a mezinárodních vztahů. Poměrně rychlá práce za vedení zemských archivářů A. Gindelyho a Františka Dvorského (10 svazků /1526–1604/, vytištěných do roku 1900), přinesla cenné heuristické výsledky, ale neodpovídala přísným pozitivistickým nárokům na kritický aparát, s nimiž vystupovali členové Gollovy školy (Max Dvořák, Kamil Krofta a jiní) od roku 1896. Příslušníci mladších generace historiků (Kamil Krofta, Jan Bedřich Novák, později Bedřich Jenšovský a Miloslav Volf) převzali zodpovědnost za edici, výrazně rozšířili heuristický záběr a zdokonalili kritický aparát, ale na této úrovni dokázali zvládnout pouze nepatrnou část látky. Význam edice pro českou historiografii vedl k opakovaným snahám o její dokončení ještě na počátku 50. let 20. století, ale vždy bez úspěchu.

Naprosto odlišný způsob zpřístupnění sněmovních pramenů z 16. a počátku 17. století zvolil na Moravě František Kameníček, když do své třísvazkové monografie Zemské sněmy a sjezdy moravské (1900–1905) zařadil obšírné a velmi důležité pramenné přílohy a tím naznačil, v jakém rozsahu si může individuální badatel vymezit svůj ediční záměr, aby ho mohl dovést ke zdárnému konci. Navíc tím vytvořil základnu, na niž bylo možno i se stoletým odstupem tematicky navázat při edici Památek sněmovních a zemských zřízení Moravského markrabství (Dalibor Janiš, Jana Janišová, 2005–2016).

Významným doplňkem pro studium nejen sněmovních a právních poměrů, ale i všech dalších stránek života raně novověké společnosti se staly edice právních knih a zemských zřízení. Nevznikla sice samostatná ediční řada, jakou by si byly tyto prameny zasloužily, zato však se iniciativy ujali jednotliví znalci archivních pramenů, kteří pro svou vydavatelskou činnost získali podporu správních institucí (moravského zemského výboru) nebo Spolku českých právníků „Všehrd“. Tak vznikly ve druhé polovině 19. století dodnes užívané edice moravských právních knih Tovačovské a Drnovské (Vincenc Brandl, 1868), Koldínových Práv městských (Josef Jireček, 1876), zemských zřízení Českého království z 16. století (Josef a Hermenegild Jirečkové, 1882) a obnovených zřízení zemských pro Čechy a pro Moravu (Hermenegild Jireček, 1888 a 1890).

Český zemský archiv za vedení → Historické komise zemské pro Království české organizoval výzkum pramenů k českým dějinám v zahraničních archivech a knihovnách, v nichž byly pořizovány opisy těchto písemností. Zvláštní místo zaujala česká → Historická expedice v Římě, z jejíž činnosti se zrodily edice středověkých a raně novověkých pramenů. Kritické bělohorské období zasahovala Acta Sacrae Congregationis de Propaganda fide res gestas Bohemicas illustrantia, v níž archivář Hynek Kollmann předložil výsledky důkladného průzkumu tehdy téměř nedotčeného archivu Kongregace pro šíření katolické víry a přinesl nové poznatky o → rekatolizaci po → bitvě na Bílé hoře. Svazky vydané s velkým opožděním, zčásti posmrtně (1923–1955) zůstaly opět pouhým torzem bez naděje na pokračování.

Na přelomu 19. a 20. století vyšla řada pramenných publikací k dějinám raného novověku v ediční řadě Historický archiv České akademie. Vedle úředních písemností → komorního soudu (Václav Schulz, 1904) či tematicky pojaté edice rozmanitých pramenů k dějinám válečných událostí na Moravě počátkem 17. století (František Kameníček, 1894) to byla korespondence šlechticů (František Dvorský, 1895–1895; Václav Schulz, 1898), zvláště důležitá v případě Václava Budovce z Budova (Julius Glücklich, 1908–1912), či jezuitů české provincie (Václav Schulz, 1900), dále cenné ego-dokumenty jako deníky Matyáše Borbonia (Max Dvořák, 1896) a paměti Jana Jiřího Haranta (Ferdinand Menčík, 1897), ale také prameny k dějinám školství (Vojtěch J. Nováček, 1894; Otokar Hejnic, 1905) a dokonce dokumentární příspěvky k dějinám moru v 16.–18. století (Václav Schulz, 1902). Po tematické a žánrové stránce byla tato ediční řada nesourodá, ale umožnila zpřístupnit k bližšímu výzkumu rozmanité prameny, které se vymykaly tehdy zavedeným vyhraněným edicím.

Péčí Českého muzea a Matice české vycházela Staročeská bibliothéka, v níž byly zpravidla bez důkladnějšího komentáře otištěny vybrané narativní prameny k dějinám předbělohorské doby, zejména cestopisy Václava Vratislava z Mitrovic (1855) a Kryštofa Haranta (Karel Jaromír Erben, 1854–1855), životopisy posledních Rožmberků od Václava Březana (Václav Vladivoj Tomek, 1847; František Mareš, 1880), spisy Daniela Adama z Veleslavína a dalších humanistů, především jejich překlady a české adaptace antické literatury. Navazující Staročeská knihovna, vydávaná péčí České akademie v součinnosti s Maticí českou, poskytla prostor pro (neúplné) kritické vydání Kroniky české Václava Hájka z Libočan (Václav Flajšhans, 1918–1933).

Česká akademie souběžně vydávala také Sbírku pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku (po roce 1918 Sbírku pramenů k poznání literárního života československého), v níž vyšly mj. soubory korespondence českých humanistů Racka Doubravského a Václava Píseckého (Josef Truhlář, 1897), Matouše Collina z Chotěřiny (Ferdinand Menčík, 1914), listář a spisy Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (Josef Truhlář, 1893; Bohumil Ryba, 1933) či historizující komedie Břetislav Jana Campana Vodňanského (Josef Král, 1915). Spoluprací literárních vědců a klasických filologů s historiky byla tu obohacena pramenná základna pro studium kulturních, ale i politických a náboženských dějin.

O vydání dalších pramenů se postaraly ve svých knižnicích spolky s obecně historickým nebo náboženským zaměřením, například Dědictví sv. Prokopa v Praze zajistilo rozsáhlou edici druhého dílu Poselkyně starých příběhův českých Jana Františka Beckovského (Antonín Rezek, 1879–1880) a Historický spolek v Praze založil řadu Jednání a dopisy konsistoře katolické a pod obojí (Julius Pažout, 1906; František Tischer, 1917–1925). Ambiciózní ediční řada Historické komise při Matici moravské Prameny dějin moravských, v níž začaly vycházet Akty Jednoty bratrské (Jaroslav Bidlo, 1915–1923) a pro niž byla připravována rozsáhlá, bohužel nevytištěná edice korespondence olomouckých biskupů z předbělohorské doby, na počátku 20. století ustrnula; zato však vytvořila základ, na němž se vydávání novodobých pramenů plně rozvinulo na přelomu 20. a 21. století.

Jaroslav Pánek

b4) Badatelé o dějinách 16.–18. století

U základů moderního českého dějepisectví stál František Palacký (1798–1876), který byl sice svým životním dílem spjat s dějinami středověku, ale významně poznamenal i historiografii raného novověku. Původně měl jako zemský → historiograf navázat na Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens, dovedené k roku 1618, ale tuto kontinuaci odmítl; rozhodl se zpracovat na zcela novém základě historii českých zemí v předhabsburské době a dovést ji do roku 1526. Přesto však, zejména v mládí, bádal i v pramenech raného novověku a jako autor prvního syntetického nástinu života a díla J. A. Komenského, jímž tohoto velkého humanistu rehabilitoval, předznamenal pozdější vývoj historicky orientované → komeniologie.[187] Ve svých přehledných dílech podal Palacký kritiku staršího českého dějepisectví[188] a zrekonstruoval obsazení nejvyšších zemských úřadů v Čechách,[189] což obojí podstatně ovlivnilo raně novověké bádání v 19. a 20. století. Zároveň v úhrnu svého díla vytvořil ucelenou – v podstatě evangelickou, avšak pro velkou část národa přijatelnou – koncepci českých dějin, inspirovanou evropským liberálním myšlením první poloviny 19. století; do ní zakomponoval jednak národnostní a náboženskou složku české otázky, jednak představu o sepětí mezi civilizačním pokrokem a nezadržitelně postupující centralizací ve všech sférách života. Tyto ideje byly jeho následovníky promítnuty do hodnocení stavovské společnosti, absolutismu a celého raně novověkého vývoje a staly se předmětem neustávajících diskusí.

V konzervativním směru se vyhranil profesor rakouských dějin na pražské univerzitě Václav Vladivoj Tomek (1818–1905), který se měl původně stát pokračovatelem v Palackého Dějinách a navázat rokem 1526. Tomek se skutečně zabýval politickými dějinami předbělohorské doby, ale v době → Bachova absolutismu právě při tomto výzkumu zformuloval stanovisko zásadně neslučitelné s liberální koncepcí českých dějin. Aplikoval zde tzv. synchronickou metodu, na jejímž základě hledal paralely ve vývoji českých, rakouských a uherských zemí se záměrem zdůvodnit nezbytnost směřování k centralizované habsburské monarchii jako jedinou správnou cestu pro český národ. V souvislosti s tím odsoudil veškeré opoziční tendence stavů a snahy o dosažení náboženské svobody, čímž svůj výklad raně novověkého vývoje podřídil dynasticko-katolickému pojetí. V pozdním období života své odsudky zmírnil a podával spíše neutrální faktografický přehled událostí, což se promítlo do posledních dvou svazků mohutného Dějepisu města Prahy, v nichž zpracoval období 1526–1608.[190]

Tomkovo životní dílo nebylo jen konkurenčním výkladem starších českých dějin ve vztahu k Palackému, ale zároveň se stalo podnětem pro zpracování dějin jiných českých a moravských měst. Ukázalo, že nejde pouze o narativně zvládnutý souhrn jednotlivých pramenných poznatků o dané lokalitě, nýbrž o soustavné uspořádání výkladu ve dvou základních rovinách – politické (uchopení veřejného života a jeho vnějších politických vztahů) a sociálně-kulturní. Kulturní dějiny byly pojaty velmi široce a zahrnovaly jak hospodářský život, tak i projevy kultury v užším smyslu a rozmanité stránky každodennosti. To vše mělo být v ideálním případě podloženo analýzou veškerých dostupných pramenů, ale i rekonstrukcí historické topografie města, umožňující vystihnout vztahy mezi jeho obyvateli. Vznikl tak model městských dějin, který se uplatnil především při zpracování raně novověkého období, z něhož se zachoval dostatek různorodých pramenů. Jeho aplikace se projevila v pracích Augusta Sedláčka (1843–1926),[191] Františka Augustina Slavíka (1846–1919),[192] českoněmeckého badatele Julia Lipperta (1839–1909),[193] později Jindřicha Vančury (1855–1936),[194] Františka Teplého (1867–1945)[195] a mnoha dalších.

Ani druhý z předpokládaných pokračovatelů Palackého – profesor rakouských dějin na pražské univerzitě a zakladatel Českého zemského archivu (Zemského archivu Království českého) Antonín Gindely (1829–1892) – nesplnil očekávání, zato však se již plně soustředil na problematiku 16. a 17. století. Nepřistoupil totiž ke koncipování syntézy raně novověkých dějin, ale napsal řadu monografií, jimiž chtěl připravit půdu k dosažení tohoto cíle. Východiskem se mu stalo zpracování dějin Jednoty bratrské, v nichž poprvé celistvě využil pramenů bratrské provenience a v německém zpracování je zpřístupnil mezinárodnímu bádání.[196] Příznivé hodnocení kulturní činnosti a politického významu Jednoty přivedlo Gindelyho k vylíčení boje o Majestát na náboženskou svobodu[197] a k potřebě vystihnout události předbělohorských českých dějin v souvislosti s mezinárodními vztahy. Po velmi rozsáhlém výzkumu v domácích a zahraničních archivech (rámec střední Evropy překročil bádáním v Itálii, Francii, Belgii, Nizozemí a Španělsku) osvětlil kritické období habsburské monarchie v rozsáhlých dílech o závěrečném období vlády Rudolfa II. a o českém stavovském povstání.[198] Takto podrobným zpracováním dospěl Gindely k počátkům pobělohorské protireformace a k valdštejnské problematice.[199] Napsal i mnoho dalších prací analytických (mj. první přehled dějin financí v předbělohorské době) i souhrnných (dějiny třicetileté války).[200] Liberální odstup od vyhraněně české či naopak německé nacionální interpretace raně novověkých krizí a důraz na soudržnost habsburské monarchie, k jejímuž násilnému způsobu vládnutí však dokázal zaujmout kritické stanovisko, vzdálil Gindelyho od obou stran a zavedl ho do izolace. Získal si však trvalou zásluhu tím, že politické dějiny českých zemí 16. a 17. století poprvé postavil na pevném a mezinárodně reprezentativním pramenném základě a tím je propojil s děním v ostatní Evropě.

Moravským protějškem Gindelyho se stal benediktinský mnich a od roku 1855 zemský historiograf Beda Dudík (1819–1890), který podstatně rozšířil znalosti o okruhu písemných pramenů k dějinám českých zemí, uložených v zahraničních archivech a knihovnách, zvláště v Itálii a ve Švédsku. Ačkoli se při zpracování souhrnu dějin Moravy soustřeďoval především na středověk, dílčími studiemi přispěl k poznání dějin třicetileté války a ke kulturním dějinám raného novověku.[201]

Liberální interpretaci českých dějin důsledně obhajoval profesor českých dějin na pražské univerzitě Josef Kalousek (1838–1915) svým nejvýznamnějším dílem České státní právo, jímž v roce 1871 reagoval na státoprávní boj proti rakousko-uherskému dualismu.[202] Využil své právnické erudice a v nepřímé návaznosti na Pavla Stránského hájil suverenitu českého státu, soudržnost zemí → České koruny a jejich nezávislost na → Svaté říši římské. Kalouskova pramenně podložená argumentace měla zvláštní význam při interpretaci klíčových státoprávních událostí raného novověku, zejména nástupu → habsburské dynastie na český trůn, → Obnoveného zřízení zemského a → readmise. Obhajoba státního práva promítla do starších dějin teorii o společenské smlouvě mezi voleným panovníkem a národem, čímž dodávala argumenty české politice a jejím – nakonec neúspěšným – snahám o přebudování Rakousko-Uherska na principu → trialismu. Josef Kalousek podstatně přispěl také k rozvoji bádání o právních, sociálních a hospodářských dějinách českého venkova tím, že vydal pětisvazkový soubor normativních pramenů (selských řádů a hospodářských instrukcí) z období raného novověku.[203]

Prohlubující se specializace bádání umožnila postupné zpracování řady nových témat, založené zpravidla na archivním výzkumu nebo na vydání významných literárních památek. Gymnaziální profesor Karel Tieftrunk (1829–1897) se soustředil na problematiku protihabsburské opozice, jako první monograficky zvládl rekonstrukci odboje v letech 1546–1547 a v pětisvazkovém výboru zpřístupnil podstatnou část obrovité Historie církevní Pavla Skály ze Zhoře, pojednávající o předehře, průběhu a dozvucích stavovského povstání 1618–1620.[204] Moravský zemský archivář Vincenc Brandl (1834–1901) si získal zásluhu o poznání dějin 16. a 17. století edicemi právních pramenů a spisů Karla staršího ze Žerotína, nástinem moravských dějin předbělohorské doby a sestavením prvního terminologického slovníku se zasvěceným, archivně podloženým výkladem reálií ke starším dějinám.[205] Český zemský archivář František Dvorský (1839–1907) připravil řadu tematických edicí korespondence, jež se týkaly mj. dějin školství a otevřely průhled do dříve opomíjeného prostředí žen, zejména šlechtičen 16. a 17. století.[206] Pozoruhodnou tematickou inovací byla edice pramenů (zejména z předbělohorské doby) k dějinám Židů v českých zemích, kterou připravil společně s podnikatelem a významným představitelem → českožidovského hnutí Bohumilem Bondym (1832–1907).[207]

Závažným tématem se staly církevní dějiny a konfesijně podmíněná politika. Z liberálního a vůči katolické církvi kritického hlediska přistupoval k této tematice Tomáš Václav Bílek (1819–1903) při zpracování pobělohorských konfiskací, násilné rekatolizace a působení jezuitů v českých zemích.[208] Naproti tomu apologetické tendence zaujala značná část katolického dějepisectví, které ve spisech Klementa Borového (1838–1897) a Františka Krásla (1844–1907) přineslo materiálově cenné výsledky ve vystižení církevního života na pozadí životopisů významných pražských arcibiskupů.[209]

Právní historii reprezentoval zejména právník Hermenegild Jireček (1827–1909), který edičně zpřístupnil řadu základních pramenů k dějinám 16. a 17. století (mj. zemská zřízení a Koldínova Práva městská), čímž vytvořil základnu pro jejich soustavné badatelské využívání, a pokusil se zpracovat přehled právní historie českých zemí v podobě chronologické řady stručných biografií českých právníků.[210] Podobně postupoval v oboru literárních dějin jeho starší bratr, konzervativní politik Josef Jireček (1825–1888), který si získal zásluhy vydáním významných památek českého písemnictví (mj. děl Jana Blahoslava, Heřmana Černína z Chudenic a Viléma Slavaty) a sumu dosažených znalostí uložil do bio-bibliografického lexikonu.[211]

Německojazyčná historiografie druhé poloviny 19. století se zpočátku věnovala ranému novověku převážně pracemi materiálové povahy. Rozsahem publikační činnosti vynikl brněnský právník a politik Christian dʼElvert (1803–1901), který vydal řadu svazků věnovaných dějinám politickým (stavovské povstání, třicetiletá válka), právním, sociálním, hospodářským (hornictví, průmysl, doprava, finance) a kulturním (školství, literatura, cenzura, hudba), dokonce historii národnostních a náboženských menšin (Židů a Romů); jeho práce zůstaly převážně na úrovni nekritických sbírek archivních pramenů nebo excerpované faktografie, upozornily však na opomíjená témata a na zdroje k jejich poznání.[212] Úředník ministerstva vyučování Josef Alexander Helfert (1820–1910), který se intenzivně věnoval i tehdy soudobým dějinám 19. století, se chopil tématu českého podílu na záchraně střední Evropy proti osmanské expanzi a věnoval se osobnosti Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednoho z čelných obránců Vídně roku 1683.[213] Podstatně významnějším dílem se však stala vynikající monografie moravského politika a humanistického učence Karla staršího ze Žerotína, kterou napsal předčasně zesnulý moravský zemský archivář Petr Chlumecký (1825–1863);[214] prokázal v ní schopnost kritické analýzy rozsáhlého souboru pramenů a syntetického zvládnutí nejen biografie, ale i velkého středoevropského tématu – možné federalizace habsburské monarchie jako problému živého na počátku 17. století i ve druhé polovině 19. století.

Součástí interpretace nejen středoevropských dějin 17. století, ale i historie česko-německých vztahů se stala valdštejnská otázka. Vzhledem k mimořádnému postavení Albrechta z Valdštejna ve vývoji válečného podnikání zvláště zaujala dva národohospodáře s výraznými badatelskými schopnostmi v oblasti novodobých dějin. Byli to Edmund Schebek (1819–1895),[215] který se zároveň věnoval dějinám průmyslu, obchodu a cen, a politicky angažovaný Hermann Hallwich (1838–1913), rovněž badatel o dějinách průmyslu a měšťanstva v severních Čechách.[216] Do výzkumu dějin raně novověké kultury plodně zasáhl literární historik Rudolf Wolkan (1860–1927), autor syntetických monografií o německé literatuře v českých zemích 16. a 17. století, připouštějící i české vlivy (zejména Jednoty bratrské) na německou reformační tvorbu, a editor cenných pramenů k dějinám moravských novokřtěnců a k „zimnímu království“ Fridricha Falckého.[217] Na počátku 20. století začal také vycházet velmi rozsáhlý, bohatě pramenně podložený přehled dějin Tovaryšstva Ježíšova v českých zemích od 16. do 18. století, jejž napsal člen jezuitského řádu Alois Kroess (1856–1928), působící mj. při mariánské svatyni v Bohosudově.[218]

Mladší generace českých historiků, která publikovala své hlavní výsledky v posledních desetiletích 19. a na počátku 20. století, byla již poněkud početnější než její předchůdci, takže mohla dále prohlubovat oborovou specializaci, navazovat na starší výzkumy nebo volit nová, dříve přehlížená témata. Někteří z těchto badatelů si zajistili trvalé místo v dějinách raně novověkého bádání: profesor kulturní historie na pražské univerzitě Čeněk Zíbrt (1864–1932) pokusem o zvládnutí veškeré bibliografické dokumentace k dějinám českých zemí, která přináší obrovské množství údajů zejména k 16. a 17. století;[219] jihočeský gymnaziální profesor August Sedláček (1843–1926) monumentálním kastelologickým dílem;[220] brněnský gymnaziální profesor František Kameníček (1856–1930) soustavným zpracováním stavovského zřízení na předbělohorské Moravě;[221] jeho přítel František Augustin Slavík (1846–1919), vlastenec celoživotně za trest překládaný z jedné střední školy na druhou, iniciativním pochopením významu katastrálních pramenů 17. století a snahou o jejich statistické vytěžení pro sociální a hospodářské dějiny pobělohorské doby;[222] právník Bohuš Rieger (1857–1907) vystižením regionální (krajské) struktury Čech a jejího fungování;[223] rakovnický a pražský gymnaziální profesor Zikmund Winter (1846–1912) shromážděním obrovského množství poznatků k dějinám měst, jejich společnosti, hospodářství, školství, správního a církevního zřízení v 16. a na počátku 17. století;[224] pražský městský archivář Josef Teige (1862–1921) zpracováním detailní dokumentace k historické topografii Starého Města pražského v předbělohorské době a výběrovým zpřístupněním díla Sixta z Ottersdorfu o protihabsburském odboji 1546–1547;[225] první ředitel českého gymnázia v Opavě a zakladatel českého historického bádání ve Slezsku Vincenc Prasek (1843–1912) zájmem o dějiny selského lidu (zřízením časopisu Selský archiv) a založením Vlastivědy slezské;[226] filolog Antonín Truhlář (1849–1908) zahájením systematické dokumentace dějin humanistického písemnictví.[227] Při celkově ještě nízkém počtu profesionálních historiků na humanitních fakultách pražské univerzity a neexistenci akademických ústavů se na výzkumu podílela řada vědecky ambiciózních středoškolských učitelů, jejichž zásluhou byla – vedle velkých děl – vykonávána i drobná badatelská a ediční práce, bez níž by bylo zvládnutí reprezentativní části raně novověkých pramenů nemyslitelné.

Při rozmanitosti vzájemně neprovázaných výzkumů se však stále vracela poptávka po syntéze, která by navázala na Palackého Dějiny a přehledně vylíčila stále ještě živou a s mnoha aktuálními problémy spjatou habsburskou dobu. Tohoto úkolu se hodlal ujmout Antonín Rezek (1853–1909), docent rakouských a poté profesor všeobecných dějin na pražské univerzitě. Vyšel z pečlivé analýzy pramenů k nástupu Ferdinanda I. na český trůn a událostem kolem roku 1526 věnoval českou a podrobnější německou monografii.[228] Ačkoli německá kniha naznačovala, že má jít o zpracování dlouhé vlády zakladatele habsburské monarchie, Rezek se od tématu odklonil a věnoval se studiu náboženských sekt v 18. století, ale i zde zanechal jen torzo.[229] Po rezignaci na 16. století přesto uplatnil své syntetické schopnosti ve zpracování řady literárně zdařilých monografií z doby pobělohorské, jež byly zařazeny do série Českomoravská kronika, resp. Dějiny Čech a Moravy nové doby. Při vylíčení saského vládu do Čech 1631–1632 a panování Ferdinanda III. a zčásti Leopolda I. dokázal originálně zvládnout značnou část 17. století, a to s využitím velkého množství archivních pramenů, tak, že vedle politických, vojenských a náboženských dějin zachytil i hospodářské a sociální poměry (se zřetelem k měšťanům a poddaným), stejně jako právní a administrativní zřízení.[230] Vzhledem k povolání na vysoká úřední místa ve Vídni (včetně postu ministra) Rezek ani tento velkorysý záměr nedokončil a nestihl již zpracovat dějiny 18. století. Při výkladu raně novověkých dějin uplatnil konzervativní přístup k hodnocení předbělohorských stavů a habsburské monarchie, názorově navazující na V. V. Tomka. Ačkoli své záměry nedovedl k završení, získal si A. Rezek zásluhu o výrazné posunutí časové hranice výzkumu do pobělohorské doby. Vzniklou mezeru ve zpracování raně novověkého vývoje nemohli na patřičné úrovni zaplnit ani spisovatelsky činní popularizátoři Josef Kořán (1838–1912), Josef Svátek (1835–1897) a Justin V. Prášek (1853–1924), kteří sice čerpali i z archivních pramenů, ale většinou se spokojovali jen s jejich volným parafrázováním.[231]

Syntetický přístup k dějinám, jaký vyžadovala česká kulturní veřejnost, byl částečně uspokojen překlady knih francouzského bohemisty Ernesta (Arnošta) Denise (1849–1921),[232] ale v odborné historiografii dočasně vítězil odlišný směr, který předznamenával sbližování českých dějepisců s novými proudy evropské historiografie. V posledních dvou desetiletích 19. století se začala významně proměňovat organizační i metodická stránka práce na dějinách raného novověku. Oproti ostatním institucím vystoupila zřetelně do popředí pražská filozofická fakulta a na ní zřízený historický seminář, který vznikl na české Karlo-Ferdinandově univerzitě roku 1882 (německá historiografie si za vedení medievisty Konstantina Höflera vytvořila seminář na tedy ještě utrakvistické univerzitě už v roce 1873). Vedoucím semináře se stal profesor obecných dějin Jaroslav Goll (1846–1929), který se jako vynikající učitel snažil konstituovat českou historiografii na teoretických zásadách pozitivismu, v němž důsledná aplikace kodifikovaných metod a technik měla stát nad dosud velmi silným sepětím dějepisectví s veřejným životem. I když pozitivistická představa o neutrální, aktuálním společenským vývojem nedotčené historické vědě byla do důsledku neuskutečnitelná, Gollova pedagogická činnost (seminární cvičení, diskuse, soustavná vědecká výchova) velmi silně zapůsobila na dvě nastupující generace historiků, kteří si osvojili náročnou historickou a textovou kritiku pramenů, opustili dříve převládající parafrázování starších zdrojů a snažili se o střízlivou, „nezúčastněnou“ objektivitu.

Vlastní Gollova vědecká práce se stala dokladem mistrné kritiky pramenů, což bylo tím důležitější, že ji zčásti prováděl na tématech z raného novověku. Zásady minuciézní pozitivistické analýzy pramenů se totiž rozvinuly na starověkých a středověkých pramenech, jichž se zachovalo nesrovnatelně méně než pro mladší období. To znamenalo, že důslednou pramennou kritiku v pozitivistickém duchu bylo možné aplikovat pouze na detailní témata, zatímco vyčerpávající zvládnutí obrovské masy pramenů ze 16.–18. století na této úrovni daleko přesahovalo lidské možnosti. Goll prokázal své analytické a interpretační schopnosti v habilitační práci (1876), kterou věnoval jedné kapitole z dějin diplomacie za třicetileté války (francouzsko-anglickým aliančním jednáním v letech 1624–1625) a poté ve statích o vybraných aspektech bělohorské doby. Jeho vrcholným dílem se staly studie o dějinách Jednoty bratrské na přelomu středověku a novověku[233] a poté nedokončený pokus o výklad diplomatického zápasu o rozdělení zemí České koruny po nástupu Marie Terezie.[234] Jaroslav Goll sice nedospěl k žádné syntéze, zato však v metodickém smyslu přiblížil bádání o raném novověku evropskému standardu. Jeho žáci pak volili různé cesty k tomu, aby využili pozitivistických podnětů, ale aby zároveň akademickou historiografii – zejména při interpretacii habsburského období v českých dějinách – neoddělili od české společnosti nepřekonatelnou hradbou.

Mimořádné místo při výkladu raně novověkých témat zaujali dva nejnadanější příslušníci Gollovy školy – Josef Pekař a Josef Šusta, jejichž badatelský záběr byl mimořádně rozsáhlý, neboť oba se suverénně pohybovali mezi středověkem a 20. stoletím. Profesor rakouských a po roce 1918 československých dějin na pražské filozofické fakultě Josef Pekař (1870–1937), který byl zároveň silně ovlivněn Antonínem Rezkem, předvedl už ve svých 25 letech výjimečnou schopnost analýzy náročného souboru pramenů a podal originální interpretaci sporné činnosti proslulého kondotiéra i české otázky za třicetileté války (1895).[235] K tématu se později vrátil a zpracoval je také pro německé vydání, čímž toto dílo vstoupilo do evropské dějepisné klasiky k 17. století. Hluboký vztah k rodnému kraji, Českému ráji, a zájem o hospodářské a sociální dějiny přiměly Pekaře detailně prostudovat prameny k vývoji jednoho z tamních dominií a sepsat Knihu o Kosti (1910–1911), která poprvé předvedla, jaké možnosti skýtá zasvěcený mikrohistorický přístup při výkladu obecných problémů, zejména sociálních a kulturních dějin šlechty, patrimoniálního úřednictva a poddaného lidu.[236] Studium pramenů hospodářských a sociálních dějin se stalo základem monografie o → katastrech a o zatížení českých zemí habsburskou fiskální politikou (1915), čímž se otevřel prostor pro nový přístup k dějinám venkova v 17. a 18. století.[237]

Trojici Pekařových objevných monografií doplnily dílčí studie, shromážděné v jubilejní knize o předpokladech a důsledcích → bitvy na Bílé hoře (1920), kterou pokládal – přes veškerou kritiku české šlechty a stavovské opozice – za nesmírnou tragédii pro český národ.[238] K raně novověké tematice se však Pekař vracel se i ve svých souhrnných pracích – nejen v oblíbených a dlouhodobě využívaných učebnicích,[239] ale také v úvahách o smyslu a periodizaci českých dějin.[240] Prosazoval v nich svůj konzervativní, národnostně vyhrocený postoj k minulosti. Byl přesvědčen, že předbělohorský vývoj byl neblaze poznamenán úpadkem české stavovské společnosti, ovlivněné němectvím a kulturně sterilním luterstvím. Renesanční „duch doby“ předbělohorské pokládal za nepříznivý pro národ, jehož materialismem zatížení představitelé postrádali „zápal patriotické lásky“ husitských předků a ke své škodě se zapojili do boje mezi germánsko-protestantským a románsko-katolickým světem. V důsledku bělohorské pohromy se tak sice prosadil absolutismus ve své nejhorší, násilné podobě, ale zároveň v nastalém ponížení začal sílit národní duch, který se mohl projevit v nové kulturní konstelaci baroka. Nacionálně konzervativní přístup k dějinám raného novověku sice většina soudobých badatelů nesdílela, ale na širokou kulturní veřejnost silně zapůsobil. Napomohlo k tomu skvělé slovesné, poněkud patetické ztvárnění historické látky. Také ono zajistilo Pekařovým knihám trvalou oblibu u několika čtenářských generací a po politicky motivovaném zákazu tohoto autora v 70. a 80. letech umožnilo oživení odkazu Josefa Pekaře v nových vydáních po roce 1989.

Rovnocenným protějškem se stal Josefu Pekařovi jeho celoživotní přítel Josef Šusta (1874–1945), profesor všeobecných dějin na pražské filozofické fakultě. Také jemu byly blízké hospodářské a sociální dějiny, ale do výzkumu raného novověku vstoupil v oboru církevní a politické historie. Cestu mu otevřelo studium na vídeňském Institutu pro rakouský dějezpyt a poté členství v Rakouském historickém ústavu v Římě. Šusta se stal mimořádně úspěšným editorem pramenů k dějinám tridentského koncilu[241] a na tomto pramenném základě postavil svůj habilitační spis o počátcích protireformace v době papeže Pia IV. (1900); rozšířil tím dosavadní obzor českého bádání od zaměření na bohemikální prameny ve Vatikánu na tematiku celoevropského dosahu.[242] Tato badatelská zkušenost ho svrchovaně kvalifikovala k tomu, aby v meziválečném období jako předseda Komise Československého historického ústavu v Římě metodicky a organizačně usměrňoval veškeré české výzkumy v italských a vatikánských archivech a knihovnách.

Výjimečně široký rozhled po problematice evropských dějin a zároveň schopnost svrchované syntézy Šustovi dovolila, aby vedle svých prací ze středověku a 19. století zvládl také souhrnné práce z raného novověku. V mládí nastínil tuto tematiku na půdorysu učebnic pro střední školy,[243] později v autorské a redakční práci na velkolepých Dějinách lidstva (1936–1940), v nichž se jeho nadhled projevil zejména v úvodních kapitolách, věnovaných velkým epochám ve vývoji západní civilizace.[244] Šusta zpracoval rovněž kritický přehled evropského dějepisectví, včetně jeho raně novověké části.[245] Jako čelný reprezentant české historiografie v zahraničí se věnoval i vrcholným vědeckým zjevům, mezi něž patřil Henri Pirenne (1862–1935), jeden z nejvýznamnějších historiků 20. století, který podstatně zasáhl do výkladu evropských dějin renesanční doby,[246] a uvedl do českého kontextu tehdy ještě mladého francouzského bohemistu Victora-Luciena Tapié (1900–1974) a jeho dílo o třicetileté válce.[247] Problematiku raně novověkého bádání na přelomu 19. a 20. století, na němž se podílel ve dvou vědeckých centrech, ve Vídni a v Římě, zachytil v posmrtně vydaných vzpomínkách.[248] Zásluhou monumentálního díla Josefa Šusty získala česká historiografie výrazně mezinárodní rozměr a začlenila se mezi spolutvůrce obrazu dějin raně novověké Evropy.

Ostatní soudobí historici neměli tak široký záběr a zpravidla se soustředili na vybraná témata a otázky, jež nabývaly aktuálnosti v době narůstající krize rakousko-uherského soustátí. Při hodnocení čtyř staletí pod habsburskou vládou znovu vystupovala do popředí tematika státoprávní, kombinovaná s problémem náboženské svobody a jejího potlačení. To bylo centrální téma Kamila Krofty (1876–1945), archiváře, profesora rakouských (poté československých) dějin, diplomata a nakonec ministra zahraničních věcí. Tento Gollův žák v mládí přijal zásady přísné pramenné kritiky, ale zcela opustil představu o důsledném oddělení dějepisu od aktuálních politických problémů. Když hledal východisko ze současné situace, vrátil se ke stavovské společnosti a státu, založenému na vyváženém poměru sil panovníka a stavů, a dospěl k rehabilitaci těch stránek minulosti, jež konzervativní historici zavrhovali. Dualistické zřízení 16. a počátku 17. století se mu stalo předobrazem v podstatě parlamentní demokracie, zajišťující prospěšný vývoj státu a společnosti, hospodářský a kulturní rozvoj i svobodu svědomí. Krofta zdůraznil náboženskou složku dějin a etická kritéria hodnocení, ale činil to s důkladnou znalostí ústavních, politických, sociálních a hospodářských dějin,[249] proto působil jeho výklad v první polovině 20. století jako vlivné, kriticky zprostředkující stanovisko mezi Palackého liberalismem, Masarykovou dějinnou filozofií s jeho mravním étosem a Pekařovým národním konzervatismem.

Po mnoha dílčích studiích, zejména z náboženských a ústavních dějin, Krofta nastínil svou představu o počátku novověku a jeho souvislosti se současností v knížkách o → Majestátu na náboženskou svobodu (1909) a o předbělohorské době (1914).[250] Bezprostředně po pádu monarchie vyjádřil svůj kritický postoj k habsburské době, když vyzvedl „veliké ideály, za něž … předkové bojovali a pro něž tři sta let [národ] snášel porobu plnou hanby a utrpení“.[251] Tento postoj se různou měrou promítl do dalších knih, v nichž Krofta komparativně hodnotil české a uherské ústavní poměry, shrnoval své studie o politických a náboženských dějinách, hodnotil bratrské dějepisectví, či v záběru několika staletí vystihoval celou raně novověkou epochu.[252]

Kamil Krofta se stal hlavním představitelem retrospektivní obhajoby předbělohorské doby v kontrastu s dobou pobělohorskou. Podobně postupovali i další badatelé, když si vybírali témata ze stejné doby. Důraz na náboženskou svobodu byl blízký evangelickým historikům, zvláště Ferdinandu Hrejsovi (1867–1953), který komplexně osvětlil Českou konfesi z roku 1575, s Kroftovou podporou zavedl pojem „novoutrakvismus“ pro převládající proud českých nekatolíků, stojících mezi husitskou tradicí a luterstvím (1912), a z evangelického hlediska zpracoval rozsáhlý přehled dějin křesťanství v českých zemích, zaměřený na 15. a 16. století.[253] Chronologický rámec české reformace zřetelně překročil Gustav Adolf Skalský (1857–1926), který se soustředil na útisk a evangelíků v 18. století.[254]

Kroftovi metodicky blízcí souputníci z Gollovy školy položili větší důraz na ústavněprávní problematiku, v níž probíhal zápas mezi Habsburky a stavovskou opozicí – středoškolský učitel a pozdější profesor Masarykovy univerzity Julius Glücklich (1876–1950) se soustředil na osobnost a dílo Václava Budovce z Budova a na chystané proměny zemského zřízení v jeho době,[255] zatímco ředitel Českého zemského archivu Jan Bedřich Novák (1872–1933) na základě mimořádně rozsáhlé heuristiky rekonstruoval politické události na sklonku vlády Rudolfa II.[256] a jeho pokračovatel Bedřich Jenšovský (1889–1942) vylíčil tehdejší saskou politiku vůči císařskému dvoru a českým zemím.[257] Stejný klíčový bod předbělohorské krize prozkoumal Vlastimil Kybal (1880–1959), badatel v italských, francouzských a španělských archivech, pozdější profesor všeobecných dějin na pražské filozofické fakultě a diplomat. Soustředil se však na mezinárodní vztahy, symbolizované Rudolfem II. a francouzským králem Jindřichem IV. (1907–1911), a zdůrazňoval, že české události předbělohorské a bělohorské doby je nutno poměřovat děním v západní Evropě.[258] Naproti tomu komparativní pohled z východu nabídl profesor slovanských dějin na Univerzitě Karlově Jaroslav Bidlo (1868–1937) ve svém životním díle o Jednotě bratrské v Polsku ve druhé polovině 16. století (1900–1932); zatímco polský příklad byl pro starší konzervativní historiografii spíše dokladem degenerace raně novověkého stavovství, vedoucí až k rozpadu státu, Bidlo doložil složitost tamního dění ve směru k dočasné náboženské toleranci a upozornil na podněty, jež pro vývoj celé Jednoty bratrské znamenala její polská větev.[259] Zásluhou Josefa Vítězslava Šimáka (1870–1941) a knihovníka Národního muzea Josefa Volfa (1878–1937) se pak bádání o rekatolizaci, tajných evangelících, jejich pronásledování a emigraci z Čech, zejména do německých oblastí, posunulo z bezprostředně pobělohorské doby do 18. století.[260]

Protivahou silného zaměření na evangelické stavy a denominace se stalo bádání o reformě katolické církve a o protireformaci. Moravský zemský archivář a pozdější profesor všeobecných dějin na Masarykově univerzitě Bohumil Navrátil (1870–1936) vydal dokumentaci k počátkům jezuitského řádu na Moravě a s hlubokou znalostí evropských pramenů osvětlil krizi ve vývoji olomouckého biskupství, ukončenou nástupem Stanislava Pavlovského, jako počátek účinné rekatolizace českých zemí.[261] Na italských pramenech založili své výzkumy pobělohorské rekatolizace pracovník Českého zemského archivu Hynek Kollmann (1864–1938) a profesor rakouských dějin na německé univerzitě v Praze Samuel Steinherz (1857–1942). Kollmann jako jeden z prvních badatelů vytěžil z archivu římské Kongregace pro šíření katolické víry důležité poznatky o papežstvím řízené rekatolizaci za třicetileté války a osvětlil organizaci, činnost a význam této vlivné instituce,[262] zatímco Steinherz se podílel na vydávání nunciaturní korespondence a zpřístupnil listy pražského arcibiskupa Antonína Brusa z Mohelnice, v obou případech důležité příspěvky k poznání rekonstrukce církevní správy v Čechách.[263] Brněnský kanovník Jan Tenora (1863–1936) se soustředil na osobnost olomouckého biskupa Františka kardinála Ditrichštejna a později na dějiny poddaných na církevních statcích v 17. a 18. století.[264] Archivář pražského arcibiskupství František Tischer (1872–1939) vytvořil ediční předpoklady pro poznání činnosti konzistoře podobojí v kritických letech před Bílou horou.[265] Vytěžení písemných, ale i uměleckých pramenů k církevním dějinám 16.–18. století se celoživotně věnoval pražský světící biskup Antonín Podlaha (1865–1932).[266]

Jednoznačnou převahu církevních a politických dějin částečně vyvažovaly i pro období raného novověku příbuzné obory. Literární historici opustili mechanický bio-bibliografický přístup, příznačný pro 19. století, a pojímali výklad o písemnictví jako součást vývoje literárních námětů a idejí, přičemž brali v úvahu srovnání se slovanskou a ostatní evropskou slovesnou kulturou; v tomto smyslu byla zpracována česká literatura 16.–18. století ve velkých syntézách profesorů pražské filozofické fakulty Jaroslava Vlčka (1860–1930) a Jana Jakubce (1862–1936).[267] Pro právní historii bylo příznačné, že začala věnovat podstatně větší pozornost širšímu středoevropskému kontextu veřejného práva a vedlejším zemím – profesor dějin slovanského práva na pražské univerzitě Karel Kadlec (1865–1928) zpracoval ústavní dějiny Moravy,[268] zatímco profesor českého práva Jan Kapras (1880–1947), který se stal vůdčí osobností oboru, rozšířil badatelský záběr i do Slezska a Lužice. Jeho rozsáhlá, přehledně koncipovaná syntéza se stala klasickým dílem o pramenech, právním myšlení a státním zřízení starého českého státu.[269] Solidní přehledné publikace se zřetelem k raně novověkému vývoji státu a práva vydali také profesor dějin německého práva na české právnické fakultě Miloslav Stieber (1865–1934)[270] a profesor právních dějin na německé univerzitě Otto Peterka (1876–1945).[271]

Česká historiografie raného novověku byla kolem roku 1918 výrazně ovlivněna pozitivismem, ale zároveň dosáhla značné diferencovanosti ideové i metodické. Nestala se výlučně akademickou vědou, ale odpovídala programu národní emancipace i zájmům zainteresovaných společenských, politických a náboženských proudů. Ve výkonech svých nejvýznamnějších představitelů i v šíři bádání a popularizace dosáhla úrovně potřebné k tomu, aby se stala jedním z identifikačních nástrojů samostatného státu.

Jaroslav Pánek

c) Výzkum období 19. a počátku 20. století

Devatenáctému století se v období před → první světovou válkou věnovali více publicisté než profesionální historici, kteří preferovali starší dějiny. První pohled na počátky a rozvoj českého národního hnutí podal Jakub Malý (1811–1885) v šestidílné práci Naše znovuzrození.[272] Tento autor viděl českou národní emancipaci jako nerovný zápas se silami prosazujícími centralizaci a germanizaci, kdy se po staletích úpadku národ obrodil prostřednictvím kultivace mateřského jazyka. Malý zároveň kritizoval sentimentální vlastenectví a zaznamenával rozpornost liberalismu a nacionalismu; proces národního hnutí periodizoval léty 1830, 1848 a 1860.

Národní obrození hraje stěžejní úlohu v dílech T. G. Masaryka věnovaných dějinám 19. století.[273] Masaryk je psal jako ideové východisko moderního českého politického a kulturního programu, které nalezl v národním obrození. Za zakladatelské postavy považoval Františka Palackého a Karla Havlíčka a vyzdvihl význam jejich bezprostředních předchůdců Josefa Dobrovského a Jána Kollára. Jako polemiku s Masarykem koncipoval svou knihu České myšlénky Masarykův vrstevník a do jisté míry i politický souputník Josef Kaizl (1854–1901).[274] Odmítl Masarykovu kritiku liberalismu i jeho přesvědčení o reformačních kořenech národního obrození. Namísto toho za hlavní zdroj české národní emancipace označil dobový osvícenský liberalismus a nacionalismus.

Soustavný výklad dějin české politiky v letech 1861–1907 předložil staročeský novinář Adolf Srb (1850–1933).[275] Soustředil se výhradně na nejvyšší úroveň politického dění, především pak parlamentní. Pro svou podrobnost a množství publikovaných materiálů sloužily jeho Politické dějiny dlouho jako základní literatura. V podstatě jedinými profesionálními historiky, kteří badatelsky obsáhli i 19. století, byli Josef Kalousek, především ve své stěžení práci o vývoji českého státního práva,[276] a Jan Heidler (1883–1923). Více pozornosti věnovali dějinám své současnosti němečtí historikové. Pražský rodák Anton Springer (1825–1891) přišel koncem roku 1848 na pražskou univerzitu jako soukromý docent a jeho přednášky o revoluci a jejích kořenech vyvolaly u pražské veřejnosti velký ohlas; byly proto vydány i knižně.[277] Než Springer emigroval v roce 1851 do Německa, napsal práci o porevolučním Rakousku.[278] Soudobými dějinami se zabýval také Springerův vrstevník, absolvent pražské univerzity, právník a politik Joseph Alexander Helfert (1820–1910), který měl blízko k českým historikům. Jedním z jeho velkých témat byla revoluce 1848 v Rakousku.[279]

Milan Řepa

V. Historiografie 20. a počátku 21. století (1918–2018)

1. Ideové proudy

Česká historiografie prošla v průběhu 20. století několika zásadními etapami, na kterých se projevoval zejména rozvoj moderní vědy a proměny metodologie; současně také převratné sociální a politické změny a rovněž s tím související změny společenského a mocenského systému. V české historiografii počátkem 20. století převažoval zásadní vliv pozitivistické metodologie a hodnotící kritéria → Gollovy školy, jež vychovala řadu předních historiků, kteří po vzniku → Československa nadále ovlivňovali vývoj české historické vědy. Přesto se již od sklonku 19. století rozvíjely také jiné proudy vědeckého myšlení a metodologie i pojetí kultury, které je tradičně označováno termínem „modernismus“. V českém prostředí byl nejvýraznějším představitelem uvedeného proudu filozof a politik Tomáš G. Masaryk, který uplatňoval filozoficko-logické a křesťansko-humanistické zásady v pojetí vědy, vyjádřené zásadním rozporem „vědy a mýtu“. V něm upřednostňoval vědecké přístupy a etické principy. Uvedené koncepce se před první světovou válkou zásadně střetly ve → sporu o smysl českých dějin, který rozdělil českou historickou obec. V něm dominovalo Masarykovo pojetí českých dějin jako vyústění → české reformace od Jana Husa přes Jana Amose Komenského až po národní obrození. Pozitivistickému proudu, přes nesporně výrazné a úspěšné výsledky vědeckého bádání, scházela propracovaná filozofická koncepce národních dějin, takže nemohl na odpovídající úrovni čelit Masarykovu pojetí.

Všechny uvedené problémy se vyhrotily po první světové válce, která přinesla rozmach levicového, zejména komunistického, hnutí. V kultuře a celkově v intelektuálním životě se začaly výrazně prosazovat levicové tendence, které zasáhly také historické vědy. Po vzniku samostatného Československa nadále v historických vědách převládala pozitivistická metodologie Gollovy školy. Jejími nejvýznamnějšími představiteli byli dva historikové Filozofické fakulty → Univerzity Karlovy v Praze, Josef Pekař, odborník na národní dějiny, a Josef Šusta, odborník na obecné dějiny. Avšak ve 30. letech 20. století, výrazně poznamenaných také následky → hospodářské krize, se v historických vědách začali prosazovat představitelé mladší generace historiků. Kromě tradičního vzdoru mladé generace vůči starší generaci se snažili uplatňovat jiné metody výzkumu a výkladu dějin, než byl tradiční pozitivismus. Byl to zejména o strukturalismus, inspirovaný francouzskou školou Annales. Současně šlo o využívání metod sociologie a psychologie, a také tehdy v levicových intelektuálních kruzích módního marxismu.

V souvislosti s přípravou I. sjezdu československých historiků na rok 1937, jehož organizaci měli v rukou právě představitelé Gollovy školy, programově vystoupila v roce 1936 skupina mladých, levicově a někdy i prokomunisticky orientovaných historiků, nazývána → Historická skupina, která se především vymezovala proti oficiální Gollově škole a kritizovala pozitivistickou metodologii, avšak její členové nebyli cílevědomými nebo uvědomělými marxisty. Požadovali především využívání také jiných metodologií v historickém výzkumu a jeho rozšíření na hospodářské a sociální dějiny, dějiny třídních bojů a revolucí, a nejnovější dějiny. Jejich stanovisko programově vyjádřil nejvýznamnější člen skupiny Václav Husa v programové eseji Třídní boje – tabu československého dějepisectví. Skupina svoje názory a výsledky výzkumu zveřejnila ve dvou svazcích sborníku Dějiny a přítomnost v letech 1937 a 1938. Skupina přitom spolupracovala s tehdy již proslulým historikem Janem Slavíkem, který se zabýval dějinami Ruska a Sovětského svazu, a je právem považován za jednoho ze zakladatelů „sovětologie“. Slavík se snažil uplatňovat marxistickou, přesněji řečeno dialekticko-materialistickou, metodologii v historických výzkumech. Právě tato jeho orientace byla členům skupiny blízká. Souběžně se však projevovaly snahy oprostit humanitní a sociální vědy od ideologických přístupů, tak typických ve vyhrocené atmosféře 30. let 20. století, a důrazně uplatňovat filozofické přístupy a analytickou metodologii.

Po → druhé světové válce a zejména po → komunistickém převratu v únoru 1948 se opět výrazně posílily levicové a přímo komunistické tendence v historických vědách, které byly programově a ideologicky vyjádřeny tehdy již přímo s komunistickou stranou spřízněného historika Zdeňka Nejedlého. Současně se však právě člen zmíněné původní Historické skupiny Václav Husa pokoušel sice v duchu dobového marxismu, avšak oproštěného od dogmaticky ideologických tendencí, vysvětlovat národní dějiny v duchu pojetí „třídních bojů“. Někteří levicoví intelektuálové jako Záviš Kalandra odmítali ideologicko-mocenské zasahování do humanitních a sociálních věd, tedy také do historického výzkumu a publicistiky. Přesto v první polovině 50. let 20. století převládlo v části oficiální prorežimní historiografie ideologicko-mocenské dogmatické pojetí marxismu-leninismu, které se vyznačovalo především snahou o zásadní revizi dosavadního „buržoazního“ pojetí národních a světových dějin.

Od druhé poloviny 50. let 20. století se v celé společnosti a zejména v kultuře i humanitních a sociálních vědách nezadržitelně prosazovala kritická reflexe k předcházejícímu vývoji s požadavky na skutečně vědecké a pluralitní přístupy, jež v konečném důsledku směřovaly proti panujícímu komunistickému režimu. Jakýmsi programovým manifestem zmíněného proudu, ovšem na vědecké úrovni, který získal široký mezinárodní ohlas, byla zásadní publikace filozofa Karla Kosíka Dialektika konkrétního (Studie o problematice člověka a světa) z roku 1963, požadující obrat od zkoumání abstraktních a dogmaticky pojatých tendencí vývoje ke konkrétní problematice lidství, společnosti a světa. V tomto duchu docházelo také k výrazným změnám v historických vědách. Jejich představitelé otevřeně kritizovali dogmatický marxismus-leninismus, hlásili se k tradičnímu pozitivismu i moderním metodám a tématům západní historiografie. Zmíněné názory byly vyjádřeny v zásadní publikaci Naše živá i mrtvá minulost. 8 esejí o českých dějinách, vydané roku 1968 za redakce Františka Grause a věnované otázkám historických tradic, kontinuity a diskontinuity v národních dějinách.

Po → sovětské okupaci v období → normalizace 70. a 80. let 20. století opět došlo v důsledku mocenského nátlaku a politických čistek v humanitních a sociálních vědách k pokusům o ideologickou revizi „obrodných“ snah z liberálních 60. let, i když již nikoliv v tak dogmaticky vyhrocené podobě jako v 50. letech. Přes veškeré obtíže normalizačních poměrů se však nadále vedle oficiální prorežimní historiografie prosazovaly snahy o nezávislejší výzkum a publicistiku, a to jak v prostředí disentu, tak i v oficiálních institucích. Po svržení komunistického režimu v listopadu 1989 na tyto snahy navázala nová vlna demokratického, nezávislého a ideově i metodologicky pluralitního výzkumu a publicistiky v historických vědách.

Petr Prokš

2. Infrastruktura historického výzkumu

Základní tendencí vývoje institucionálního zázemí české historiografie ve 20. století je jeho růst, odpovídající celkové modernizaci společnosti, přerušovaný občasnými snahami o politickou restrikci společenských a humanitních věd. Proměny institucionálního zázemí české historiografie lze sledovat zejména v těchto oblastech: univerzity, badatelské ústavy, profesní organizace historiků, muzea, archivy a historické časopisy.

Filozofická fakulta pražské univerzity byla po roce 1918, podobně jako v předválečném období, hlavním centrem české historiografie. Mohutný impuls však představovalo zřízení univerzit v Brně a v Bratislavě v roce 1919. Výzkumné ústavy v dnešním slova smyslu před válkou neexistovaly a Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění byla spíše učenou společností, vydavatelstvím a nadací. Po roce 1918 byla přejmenována na → Českou akademii věd a umění (ČAVU), ale jinak k její proměně nedošlo. V téže době byly založeny první vědecké státní ústavy jako Archeologický ústav (1919), Státní historický ústav vydavatelský (1921), Orientální ústav, Slovanský ústav (oba 1922) a → Československý historický ústav v Římě (1923). Historie byla v menší míře rozvíjena také na → Masarykově akademii práce, založené roku 1920. Byly zřízeny tři zemské památkové ústavy – pražský, brněnský a bratislavský.

Rozvíjela se rovněž nová muzea: v Praze Zemědělské muzeum, Vojenské muzeum, Poštovní muzeum a Lékařské muzeum. V regionech byla zakládána nová vlastivědná muzea. Profesionální zaměstnance měla ovšem jen velká muzea, například → Národní muzeum zaměstnávalo ve 20. letech 20. století 26 odborných pracovníků. Změny se týkaly též archivnictví. Do té doby největší český Místodržitelský archiv byl přejmenován na Archiv ministerstva vnitra. Záhy si vlastní archivy zřizovala i další ministerstva. Z předchozího období přetrvávaly zemské archivy. Byl založen i Archiv národního osvobození, zabývající se odbojem z let 1914–1918, který byl na konci 20. let 20. století sloučen s vojenským muzeem do Památníku osvobození. Nepodařilo se prosadit myšlenku vytvoření národního archivu. Významným počinem bylo založení → Ruského zahraničního archivu, když byla po bolševickém uchopení moci převezena ruskou emigrací do Prahy řada dokumentů bývalé carské vlády.

Profesní oborovou organizací českých historiků byl i nadále → Historický klub založený v roce 1872, který vydával Český časopis historický. Významnou možnost diskutovat problémy historiografie poskytl I. sjezd československých historiků konaný v roce 1937. Tento sjezd uspořádala Československá společnost historická, založená v roce 1935 za účelem mezinárodní prezentace české historiografie. Mladí historikové marxistické orientace založili v roce 1937 → Historickou skupinu, která začala vydávat časopis Dějiny a přítomnost. Rozvíjela se mezinárodní spolupráce, projevující se účastí na mezinárodních kongresech a organizací studijních pobytů v zahraničí. Historickému bádání, zejména regionálnímu, se věnovali i gymnaziální profesoři. Mezi prestižní odborná periodika patřily Český časopis historický, Časopis Matice moravské, Český lid, Slovanský přehled a Časopis pro dějiny venkova (→ historické časopisy). Centry německé historiografie byly filozofická fakulta pražské Německé univerzity, Německá společnost pro vědy a umění a Spolek pro dějiny českých a moravských Němců.

→ Nacistická okupace (1939–1945) znamenala pro infrastrukturu historického výzkumu katastrofu, zejména uzavření vysokých škol, ale také omezení činnosti dalších badatelských pracovišť, ztížení mezinárodních badatelských kontaktů a možností publikovat, omezování středního školství, v závěru druhé světové války také zničení některých významných archivů. V personální rovině přišla česká historiografie o řadu výrazných představitelů. Během okupace byla velkoryse podporována zideologizovaná historiografie německá. V Praze byla založena odbočka Německé akademie věd, stejně jako v odtržených Sudetech Sudetoněmecký ústav pro výzkum země a lidu. Rok 1945 znamenal konec německé historiografie v českých zemích. Ta získala v roce 1956 institucionální zázemí v mnichovském → Collegiu Carolinu, případně na některých německých univerzitách (→ historiografie českých zemí v zahraničí).

Po roce 1945 došlo k výrazné expanzi institucionálního zázemí oboru. Byla založena univerzita v Olomouci. V několika českých městech i na existujících univerzitách vznikly pedagogické fakulty s katedrami historie. Po nastolení diktatury → KSČ byla zakládána různá pracoviště zabývající se historií komunistického hnutí – na filozofických fakultách byly zřizovány katedry dějin → dělnického hnutí, dějin KSČ a dějin KSSS. Vznikly Ústav dějin KSČ (1950) a Vysoká škola stranická (1953), přejmenovaná později na Vysokou školu politickou.

Přelomem v dějinách historiografie i celé české vědy bylo zřízení Československé akademie věd (ČSAV) podle sovětského vzoru v roce 1952; do ní byla začleněna Česká akademie věd a umění a dosud nezávisle existující státní badatelské ústavy (archeologický, orientální, slovanský, historický ústav vydavatelský). Nejvýznamnější oborovou institucí se stal Historický ústav ČSAV s pražským centrem a brněnskou pobočkou.

Na vysokých školách a ve vědeckých ústavech byla zřízena podle sovětského modelu instituce pro výchovu badatelů, tzv. aspirantura, která znamenala existenční zajištění mladých vědců. Ve srovnání s meziválečným obdobím došlo ke znásobení počtu studentů historie i získaných doktorátů (resp. titulů kandidáta historických věd), narůstal i podíl žen mezi historiky. Zároveň docházelo k omezování personálního zázemí historiografie (nucené penzionování, emigrace, politické pronásledování). Až do 80. let 20. století přežil Historický klub, který však musel utlumit svou činnost.

Proměnila se také síť → archivů a → muzeí. Centrální archivy byly v roce 1954 sloučeny do Státního ústředního archivu a byla založena síť krajských a okresních archivů, do nichž byly začleněny církevní archivy místního a regionáního rázu. Ve velkých podnicích byly vytvořeny archivy podnikové. Byla zřízena Národní galerie (1948) jako státní muzeum výtvarného umění, Památník národního písemnictví (1952), Muzeum Aloise Jiráska (1948) či Státní muzeum tělesné výchovy a sportu (1953), navazující na bývalé Sokolské muzeum. Vznikla také síť krajských muzeí, v něž byla přeměněna muzea ve větších městech. Kromě toho byla zřízena ideologická muzea V. I. Lenina (1953) a K. Gottwalda (1954). I nadále existovalo židovské muzeum založené v roce 1909, které bylo počátkem 50. let 20. století zestátněno, a jeho činnost byla podrobena zvýšenému ideologickému dohledu.

Československý reformní komunismus 60. let 20. století znamenal liberalizaci historiografie, což se projevilo i v její infrastruktuře. Symbolické bylo přejmenování Ústavu dějin KSČ na Ústav dějin socialismu, přejmenování Ústavu dějin východoevropských socialistických zemí na Ústav dějin východní Evropy a obnovení zrušeného Masarykova ústavu v roce 1968. Historie se tehdy znovu otvírala kontaktům se Západem. Vznikly také nové časopisy Historická demografie (1967) a Historická geografie (1968).

Po porážce → pražského jara (1968) byla infrastruktura historiografie velmi poškozena a obor musely opustit desítky odborníků. Zvláště tvrdě byly postiženy historické ústavy Akademie věd a pražská filozofická fakulta. Zrušen byl Ústav dějin socialismu. V době → „normalizace“ nedocházelo k podobné kvantitativní expanzi oboru jako v poválečných desetiletích, místa uvolněná během čistek však byla rychle obsazena nejen druhořadými režimními historiky, ale i mladší badatelskou generací. Zastaveny byly časopisy Dějiny a současnost (existující v letech 1959–1969 a znovu od 1990) a Revue dějin socialismu, na niž byl za pražského jara přejmenován časopis Příspěvky k dějinám KSČ. V časopisecké produkci nicméně přinesla 70. léta 20. století několik nových kvalitních titulů, byly založeny periodické sborníky Hospodářské dějiny (1978), Folia Historica Bohemica (1979) a Husitský Tábor (1978), vydávaný historiky Jiřím Kořalkou a Františkem Šmahelem, kteří byli vyhnáni z tehdejšího Ústavu československých a světových dějin ČSAV.

Rok 1989 znamenal hlubokou transformaci infrastruktury české historiografie. Zdiskreditovaní historici museli opustit obor a na jejich místa se vrátili lidé postižení po roce 1968. Během 90. let začal narůstat počet studentů magisterských programů. Mezi lety 2000–2010 se také znásobily počty studentů doktorských studií na několik stovek v rámci ČR s desítkami obhájených disertací ročně a vzrostl počet vysokoškolských pracovišť oprávněných udělovat doktorské tituly (naproti tomu akademické ústavy toto oprávnění ztratily). Po roce 2010 počet doktorských studentů začal stagnovat nejen v důsledku populačního poklesu, ale i proto, že pouze menšina z nich může doufat v kariéru v oboru. Ve srovnání s 90. lety 20. století taktéž poklesl zájem o vysokoškolské studium historie. Na vysokých školách, v akademických ústavech, archivech a muzeích působí dnes několik stovek historiků. Počet vysokoškolských profesorů historie (nepočítáme mezi ně dějiny literatury, umění či architektury) jmenovaných v letech 1999–2012 činil pět desítek, počet docentů habilitovaných v téže době byl dvojnásobný.

Hluboké změny se týkaly Akademie věd České republiky: → Historický ústav se vrátil k svému původnímu názvu a začal znovu vydávat Český časopis historický (místo Československého časopisu historického z let 1953–1989) a řadu dalších periodik. Obnoven byl Masarykův ústav, zaměřený na 19. a první polovinu 20. století, a byl spojen s Archivem Akademie věd. Skupinou historiků působících před rokem 1989 v disentu či v emigraci byl založen → Ústav pro soudobé dějiny. Došlo ke zrušení → Ústavu dějin střední a východní Evropy, v období „normalizace“ nazvaného Československo-sovětský institut (1992), jehož část byla začleněna do Historického ústavu. Na vysokých školách byly zrušeny katedry dějin dělnického hnutí, dějin KSČ a KSSS. Zrušena byla i stranická Vysoká škola politická a ideologická muzea. Fakulta žurnalistiky Univerzity Karlovy byla transformována na Fakultu sociálních věd, kde se poté rozvíjela historiografie v podobě tzv. teritoriálních studií. Historické pracoviště orientované na antropologii se uplatnilo na Fakultě humanitních studií UK, založené v roce 2000.

Na přelomu 20. a 21. století vznikly regionální univerzity s filozofickými fakultami, které se většinou oddělily od fakult pedagogických, a jejich významnou složkou se vždy staly katedry dějepisu (České Budějovice, Hradec Králové, Opava, Ostrava, Pardubice, Plzeň, Ústí nad Labem). V roce 2019 době existuje okolo dvacítky vysokoškolských kateder a ústavů dějepisu na filozofických, pedagogických a teologických fakultách. Nejvýznamnějším nově zřízeným ústavem historického bádání, působícím mimo struktury univerzit a akademie, se stal Ústav pro studium totalitních režimů (2007). Pracoviště vyvíjelo v prvních letech existence některé kontroverzní aktivity, ale později se zde podařilo rozvinout kvalitní výzkum mj. i díky štědrému financování.

Důstojným místem k prezentaci historických poznatků se stalo po roce 2010 Národní muzeum, procházející rozsáhlou rekonstrukcí a zároveň rozšířené do budovy bývalého → Federálního shromáždění. Regionální a městská muzea také většinou zažila modernizaci expozic. Obtížně se rodil projekt Muzea českých Němců v Ústí nad Labem (Collegium Bohemicum) nebo → Muzea romské kultury v Brně. Naproti tomu se muzea zřizovaná soukromými subjekty většinou nestala místem kvalitní prezentace historie, ale především komerčními objekty.

Taktéž Národní archiv v Praze dostal důstojnou budovu. V 80. letech 20. století bylo rozhodnuto o přemístění většiny fondů do komplexu budov na pražském Chodově a tento záměr byl doveden ke zdárnému konci po roce 2000. Výrazně se zlepšilo umístění státních oblastních a okresních archivů, pro něž byla v 90. letech 20. století postavena řada nových budov.

Pozitivní změnou bylo založení sítě soukromých nakladatelství, z nichž se několik stalo kvalitními vydavateli historických prací (Paseka, Libri, Argo, Nakladatelství Lidové noviny), doplňujícími produkci vědeckých nakladatelství Akademie věd i jednotlivých akademických ústavů (Academia, Artefactum, Filosofia, Historický ústav) a vysokých škol (Karolinum a další). Vznikla nová periodika (mj. Soudobé dějiny, Dějiny – Teorie – Kritika, Theatrum historiae, Opera historica). Některé méně kvalitní časopisy byly ovšem založeny spíše ve snaze zvyšovat míru publikování badatelů určitého pracoviště.

Byly ustaveny i specializované vládní historické komise – pro analýzu událostí z let 1967–1970 (existující v letech 1990–1993) a česko-německá komise historiků (od roku 1990). Rozvíjela se spolupráce českých historiků s mnichovským → Collegiem Carolinem. V roce 1993 byla založena Grantová agentura ČR, která nutí stále více historiků, zejména juniorních, získávat prostředky k výzkumu na základě soutěže a na omezenou dobu. Podobně bylo snahou o zvýšení vědeckého výkonu motivováno zavedení systému odměn za publikace (tzv. RIV body – podle centrálního Registru informací o výsledcích). Negativní stránkou tohoto vývoje je byrokratizace historické vědy, její násilné připodobňování přírodním vědám, tlak na publikování za každou cenu, nahrazování kvality rychlostí, posilování již silných hráčů v rozhodování o grantech a podobné nešvary.

Stanislav Holubec

3. Hlavní výsledky bádání

a) Medievistika

a1) Význam medievistiky ve vývoji oboru a ve společenském životě

Do nové Československé republiky vstoupila česká → medievistika jako plně rozvinutá disciplína. Kontinuálně pokračovala tvorba představitelů obou směrů → Gollovy školy, reprezentovaných Josefem Pekařem a Václavem Novotným. Josef Pekař byl nositelem myšlenky, že hlavním obsahem a smyslem českých dějin je myšlenka národní. Reagoval tak na Masarykovo pojetí dějin, podle něhož je náboženská idea hlavním obsahem a smyslem národních dějin. Diskuse o smyslu českých dějin se ve 20. a 30. letech 20. století účastnila starší i mladší generace historiků a filozofů.

Klíčovým tématem meziválečných výzkumů dějin středověku zůstalo → husitství. Patrný byl větší příklon k francouzské a anglické medievistice. Rozvoje doznalo studium hospodářských a sociálních dějin, vnějším projevem této skutečnosti se stalo zřízení stolice na → Univerzitě Karlově. Meziválečná historigrafie reagovala na dobový požadavek nového, moderního zpracování národních dějin. → Syntéza České dějiny, vydávaná → nakladatelstvím Laichter již od roku 1912, byla započata díly Václava Novotného, Josefa Vítězslava Šimáka a Josefa Šusty.

Předmětem polemik se stala vedle otázky smyslu českých dějin Kristiánova → legenda a Bretholzova teorie o původnosti německého osídlení Čech a Moravy. Polemika o teorii Bertolda Bretholze se z odborného pole přenesla i do denního tisku. V důsledku vedla k rozvoji studia dosud zanedbávaných dějin osídlení. Dozníval spor o pravost Královedvorského a Zelenohorského rukopisu, Gustav Friedrich paleografickým rozborem definitivně prokázal jejich nepravost (1927). V rámci → pomocných věd historických se vyprofilovaly samostatné disciplíny → sfragistika a → numismatika.

V období po druhé světové válce do medievistiky výrazněji vstoupila klasická filologie. Pro medievistiku mělo význam, že se v 50. letech 20. století → archivnictví (s pomocnými vědami historickými) dostalo jako samostatný obor výuky na univerzity. Výrazného rozvoje v druhé polovině 20. století doznala středověká → archeologie. Zintenzívnily výzkumy velkomoravských nalezišť, → kastelologie a výzkumy vybraných středověkých vsí a městských areálů. V období po roce 1948 se uplatňovalo marxistické pojetí dějin středověku (→ marxistická historiografie), v němž byl výklad podřízen teorii třídního boje a střídání socioekonomických formací, z nichž období středověku pokrývá → feudalismus. Vyzdvihováno bylo husitství jako předchůdce revolučních tradic. Do pozadí naopak ustoupily → církevní dějiny.

V období po → sametové revoluci nastal mohutný rozvoj medievistiky. Pozornosti se těší dlouhodobě zanedbávané církevní dějiny, jako jejich podobor → monasteriologie, dále dějiny šlechty, z právních disciplín historická kanonistika. Prosadila se → prosopografie a orientace na kulturní dějiny. Přikročeno bylo k novému syntetickému zpracování českých dějin pod názvem Velké dějiny zemí Koruny české. Syntézy některých dílčích dějinných úseků vydalo nakladatelství Lidové noviny v ediční řadě České dějiny.

Medievistickou obcí rezonoval spor o tzv. středoevropský model státu i speciální diskuse na užší témata jako privilegium Mocran et Mocran. Mezinárodního významu dosáhla diskuse o povaze husitství a české reformace, včetně hodnocení života, odsouzení a násilné smrti Jana Husa, které vyvrcholilo pozitivním uznáním této osobnosti papežem Janem Pavlem II. na lateránském a vatikánském sympoziu (1999). Na počátku 21. století zaujaly pozornost široké kulturní veřejnosti výroční připomínky velkých osobností Jana Husa (2015) a Karla IV. (2016).

Pavel Otmar Krafl

a2) Organizace výzkumu

Úkol vydávat prameny dostal do vínku nově zřízený → Státní historický ústav vydavatelský (1921); pokračoval v editorských aktivitách, které dosud vykonával český Zemský archiv. Rozvoj archeologie vedl k založení Československého státního ústavu archeologického (1924). K výchově medievistů přispěla nová Státní archivní škola (1919), která poskytovala vzdělání v archivnictví a pomocných vědách historických. Nově vzniknuvší → Masarykova univerzita v Brně (1919) se svým historickým pracovištěm rozšířila možnosti rozvoje medievistiky na Moravě. K témuž přispěl vznik stolice dějin na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci a na nové Husově evangelické fakultě teologické v Praze.

V období po druhé světové válce mělo z institucionálního hlediska podstatný význam založení Československé akademie věd (1952) a v jejím rámci Historického ústavu ČSAV (dnes Historický ústav AV ČR), Archeologického ústavu v Praze, Kabinetu pro teorii a dějiny umění (posléze Ústav pro teorii a dějiny umění, dnes Ústav dějin umění AV ČR), Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská (dnes Kabinet klasických studií Filosofického ústavu AV ČR) a Archivu Československé akademie věd (dnes Masarykův ústav a Archiv AV ČR) s pracovištěm pro soupis rukopisů. V roce 1970 přibyl Archeologický ústav ČSAV v Brně. Roku 1954 vznikl Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů; pod jeho vedením bylo provedeno značné množství stavebně historických průzkumů českých a moravských středověkých měst a hradů.

Mohutný rozvoj medievistiky v období po roce 1989 souvisí s rozšířením sítě univerzit a se zpřístupněním postgraduálního studia širšímu okruhu absolventů. Na vysokých školách se rozšířily nebo nově vznikly samostatné studijní obory jako pomocné vědy historické či latinská medievistika. Medievisté vedle tradičních univerzitních center v Praze, Brně a Olomouci působí na univerzitách v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Opavě, Ostravě, Pardubicích, Plzni a Ústí nad Labem. Integrující roli hraje → Centrum medievistických studií AV ČR v Praze, založené roku 1998 smlouvou mezi Akademií věd ČR a Univerzitou Karlovou (nyní v rámci Filosofického ústavu AV ČR). Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty působí při → Univerzitě Palackého v Olomouci od roku 2000.

Společným periodikem pro dějiny středověku a dějiny raného novověku byl sborník Folia Historica Bohemica (FHB, od 1979). Koncem 60. let 20. století bylo založeno první specializované periodikum pro dějiny středověku, sborník Mediaevalia Bohemica (1969–1974). Oddělením od FHB vznikl sborník (1991) a posléze časopis (2009) Mediaevalia Historica Bohemica. Vydavatelem uvedených periodik byl Ústav československých a světových dějin ČSAV, od roku 1990 Historický ústav ČSAV/AV ČR. Centrum medievistických studií vydává časopis Studia Mediaevalia Bohemica (od 2009). Archeologické studie a druhotně též studie z historie a dějin umění vycházely ve sborníku Studia Mediaevalia Pragensia (1988–2012). Archeologický ústav AV ČR v Praze vydává periodikum Castellologica Bohemica (od 1989).

Centrum medievistických studií v Praze vydává sborníky z kolokvií v ediční řadě Colloquia mediaevalia Pragensia. Archeologický ústav AV ČR v Praze vede ediční řady Mediaevalia archaeologica (od 1999) a Castrum Pragense (od 1988). V rámci druhé ze jmenovaných řad jsou vydávány monografie a sborníky k starším dějinám Pražského hradu z oborů archeologie, dějin umění a architektury, historie a archivnictví. Převážně medievistický charakter má ediční řada nakladatelství Lidové noviny Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska. V ediční řadě Libri civitatis jsou vydávány městské knihy (od 2005).

Od 30. let 20. století působila pod vedením Bohumila Ryby Komise pro slovník středověké latiny. Ke koordinaci specifických aktivit přispívají Komise pro soupis rukopisů Archivu AV ČR či Komise pro vydávání středověkých pramenů diplomatické povahy při Historickém ústavu AV ČR.

Pavel Otmar Krafl

a3) Ediční řady pramenů

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae vychází od roku 1904, zakladatelem je Gustav Friedrich. Na editování se dále podíleli Zdeněk Kristen, Jindřich Šebánek, Sáša Dušková, Jan Bistřický, Vladimír Vašků, Zbyněk Sviták, Helena Krmíčková, Jarmila Krejčíková a Jana Nechutová. → Edice je v současné době dovedena do roku 1283.

Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia vychází do roku 1903; editory byli Ladislav Klicman, Kamil Krofta, Jan Bedřich Novák, Bedřich Jenšovský, Karel Stloukal, Jaroslav Eršil a Zdeňka Hledíková. Vydáno je osm svazků (Tomus prodromus; řádně číslované svazky I–VII); vydány jsou písemnosti z let 1305–1431. Svazky VI a VII vyšly – s ohledem na komunistickou cenzuru, která by nepřipustila v titulu slovo „Vatikán“ – pod odlišným názvem Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia.

S přestávkami pokračovalo vydávání edice Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (1928–1929, 1954–1963, 2000–2014). Na edičním zpracování jednotlivých dílů se podíleli Bedřich Mendl, Milena Linhartová, Jiří Spěváček, Jana Zachová a Lenka Blechová.

Pro vydávání listinného a listového materiálu z období Václava IV. byl založen regestový katalog Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. – 1419 aug. 16.), který vychází od roku 1967. Editory jednotlivých svazků byli Věra Jenšovská, Vladimír Vavřínek, Božena Kopičková, Karel Beránek, Věra Beránková, Pavel Krafl, Richard Psík, Václav Bok, Pavel Hruboň, Kamil Havránek a Tomáš Krejčík.

Pokračovalo vydávání edice Codex juris municipalis regni Bohemiae. Svazky III–IV vyšly v letech 1948–1961, jejich editory byli Gustav Friedrich a Antonín Haas.

Archivum Coronae regni Bohemiae představuje fondovou edici, I. svazek vydal v letech 1928–1935 Václav Hrubý. Archiv Koruny české. Katalog listin vydávali v letech 1928–1968 Rudolf Koss a Antonín Haas. Archiv Koruny české. Edice faksimilií editovali v letech 1978–2007 Dáša Šmerdová, Karel Beránek, Věra Beránková, Lenka Matušíková a Denko Čumlivski.

Archiv český vycházel do roku 1904 pod redakcí Josefa Kalouska, poté v letech 1912–1944 pod redakcí Gustava Friedricha. Roku 2000 byla ediční řada péčí Centra medievistických studií obnovena. Nové svazky editovali František Hoffmann, Ivan Hlaváček, Lenka Blechová, Eva Doležalová, Martin Musílek, Jana Zachová, Daniel Polakovič a Tamás Visi.

Roku 1932 byl vydán poslední (VIII.) svazek Fontes rerum Bohemicarum (editor Václav Novotný). Nová řada byla v rámci Fontes rerum Bohemicarum založena roku 1997. První svazek vydala Jana Zachová, druhý Alena M. Černá, Petr Čornej a Markéta Klosová.

V letech 1966–1977 byly vydány prameny k dějinám Velké Moravy pod názvem Magnae Moraviae fontes historici.

V ediční řadě Spisy M. Jana Husi vyšlo v letech 1903–1921 devět svazků, zakladatelem a editorem prvních osmi svazků byl Václav Flajšhans, u zbylého Václav Novotný. Pro vydávání spisů Jana Husa byla roku 1959 založena ediční řada Magistri Iohannis Hus opera omnia. Od roku 2004 jsou svazky zařazeny do řady Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis. Editory jednotlivých svazků byli Anežka Vidmanová-Schmidtová, Jaroslav Eršil, Jiří Daňhelka, Bohumil Ryba, Jiří Kejř a Jana Zachová.

Pavel Otmar Krafl

a4) Významní medievisté

Nosnou osobností meziválečné medievistiky se stal Václav Novotný (1868–1932). Již v období před první světovou válkou se profiloval na studiu husovské tématiky, které po válce završil rozsáhlou monografií M. Jan Hus. Život a dílo. Příznačná je snaha doložit původnost Husova učení a ubránit je proti výtkám ze závislosti na anglickém teologovi Johnu Wiclefovi. Monografie byla reakcí na knihu Jana Sedláka z roku 1915. Druhým významným počinem a životním dílem V. Novotného se stal jeho podíl na syntéze České dějiny, kde zpracoval a v letech 1912–1937 vydal čtyři rozsáhlé svazky prvního dílu (poslední díl vyšel posmrtně) a v nich podrobně vylíčil – se zvláštním důrazem na politické dění – středověký vývoj českých zemí od nejstarších dob do roku 1271.[280]

Další klíčovou osobností doby meziválečné byl Josef Pekař (1870–1937). Zavrhoval vkládání přítomných názorů do výkladu dějin s tím, že pojetí dějin má vyplynout z vědeckého poznání. Inicioval či účastnil se řady diskusí: obhajoval pravost Kristiánovy legendy, reagoval na Bretholzovu tezi o autochtonnosti domácích Němců, účastnil se diskuse o smyslu českých dějin, reagoval na Masarykovo nábožensky humanitní pojetí dějin. V inaugurační rektorské přednášce (1931) formuloval osobitou koncepci periodizace českých dějin, vycházející z dějin uměleckých slohů. Pekař v ní vymezoval období románské trvající do let kolem roku 1200 a středověk, který dle něj sahal až do druhé poloviny 18. století. Své pojetí osobnosti sv. Václava vyložil u příležitosti oslavy svatováclavského milénia roku 1929. Odmítnutí táborského radikalismu prolíná Pekařovou monografií Žižka a jeho doba. Autor vyzvedl dějinný význam husitské revoluce pro evropský pokrok, nicméně soudil, že byla spíše ke škodě českého národa. Zdůraznil přitom středověký charakter revoluce. Použil metodu výslechu svědků, stoupenců a odpůrců hnutí se zdůrazněním druhé skupiny. Žižku představil jako náboženského fanatika a revolucionáře.[281]

Josef Šusta (1874–1945) svoji pozornost obracel především na hospodářské dějiny. Po studiu rožmberského urbáře, purkrabských účtů novohradského panství, osobností Záviše z Falkenštejna, Přemysla Otakara II. a Václava II. přikročil k syntetickému zpracování období let 1300–1320 prací nazvanou Dvě knihy českých dějin, s podtituly Poslední Přemyslovci a jejich dědictví a Počátky lucemburské. Josef Šusta studoval hospodářské základy a společenskou situaci, rozmach moci Přemyslovců připisoval těžbě stříbra a rozvoji měst ve 13. století. Zapojil se do práce na syntéze České dějiny, kde navázal na svazky V. Novotného a s mimořádným smyslem pro literární kvalitu historiografického díla pokryl léta 1271–1355. V pojednání o době vlády posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků koncipoval výklad jako konflikt dvojic osobností, Jana Lucemburského stavěl do protikladu se synem Karlem, Eliškou Přemyslovnou či Jindřichem z Lipé, Elišku Přemyslovnu do konfliktu s královnou Rejčkou.[282]

V díle Kamila Krofty (1876–1945) se vracejí témata z českého reformního náboženského hnutí. Krofta zůstal věrný Palackého koncepci a důsledně obhajoval husitství a jeho duchovní hodnoty. První příspěvky věnoval kronikám a teologickým traktátům. Podílel se na vatikánských Monumentech (1903–1905), v souvislosti s prací na nich studoval poměr kurie k Čechám a k církevní správě českých zemí. Zajímal se o Husa, husitství a o bratrskou tematiku. Odmítl Pekařovo pojetí táborství a jeho volání po revizi Palackého.[283]

Základním dílem Rudolfa Urbánka (1877–1962) byl Věk poděbradský, součást mnohasvazkové syntézy České dějiny. Autor se zaměřil na téma, které bylo zanedbáno, a vyčerpávajícím způsobem zpracoval pramennou materii. Vyzdvihl osobnost Jiřího z Poděbrad a nově se zaměřil na otázku českého mesianismu. Dílo zůstalo nedokončeno (mimořádně detailní líčení zahrnuje pouze léta 1437–1464). Rudolf Urbánek byl autorem průkopnických prací o husitském válečnictví, zpracoval problematiku → bitvy u Domažlic a u Lipan. Zapojil se rovněž do diskuse o Kristiánově legendě, a to na straně odpůrců pravosti textu.[284]

Muzikolog a historik Zdeněk Nejedlý (1878–1962) navázal na romantismus a obrozenecký duch 19. století. Zabýval se → husitskými synodami, ovšem těžiště jeho tvorby spočívá v dějinách hudby, zejména → zpěvu doby předhusitské a husitské.[285]

Vlastimil Kybal (1880–1959) podal edici a teologický rozbor → traktátu Matěje z Janova Regulae veteris et novi testamenti, zpracoval též životopis a teologii tohoto reformního myslitele. Znalosti teologického myšlení středověku zúročil v monografii Učení M. Jana Husi, která spolu s monografií V. Novotného tvoří celek M. Jan Hus. Život a učení. Materii analyzovaných traktátů V. Kybal rozčlenil podle dogmatické systematiky.[286]

Široký tematický záběr měl Václav Chaloupecký (1882–1951). Je autorem monografií o čelných osobnostech českých církevních dějin 14. století. Zabýval se selskou problematikou, → inauguračními diplomy Jana Lucemburského, Kristiánovou legendou a prokopskými legendami. Vzhledem ke svému dlouhodobému působení na Univerzitě Komenského v Bratislavě se věnoval se také dějinám → Slovenska a vydal Knihu žilinskou, nejstarší slovenskou → právní knihu.[287]

Český diplomatář (Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae) jako špičkovou moderní edici koncipoval Gustav Friedrich (1871–1943), který v rámci Archivu českého vydával též → desky dvorské. Prosazoval Sickelovu metodu formálně-kritického rozboru písemností. Zpracoval rovněž novou chronologickou příručku.[288]

Městská problematika zorným polem → diplomatiky (→ městské knihy), sfragistiky, heraldiky a dějin správy, dále dějiny Prahy a Univerzity Karlovy a státní symbolika byly předmětem výzkumu Václava Vojtíška (1883–1974). Psal o nejstarších městských knihách pražské a novobydžovské, o počátcích Prahy či o → erbu českého krále.[289] Posmrtně vydaný soubor Tři studie k české diplomatice Václava Hrubého (1885–1933) pojednává o vývoji české → listiny do počátku 13. století, včetně listin podezřelých a padělaných.[290]

→ Slovanství bylo hlavním motivem mezioborové práce Lubora Niederle (1865–1944). Pohyboval se na pomezí archeologie, etnologie, → antropologie a historie, v popředí jeho zájmů byla otázka původu Slovanů. Jeho životním dílem se staly Slovanské starožitnosti. Niederle zde analyzoval původ Slovanstva a jeho jednotlivých větví.[291] V návaznosti na rozmach pomocných věd historických a slavistických bádání vznikly rovněž mezinárodně významné práce o slovanské paleografii a staroslověnském písemnictví. Editorem staroslověnských památek a znalcem → hlaholice byl Josef Vajs (1865–1935).[292] Těžištěm práce → teologa a slavisty Josefa Vašici (1884–1968) se stalo velkomoravské a církevněslovanské písemnictví.[293] Proslulým → byzantologem byl František Dvorník (1893–1975). Zkoumal význam byzantské vzdělanosti pro slovanskou společnost, misii sv. Cyrila a Metoděje, vztahy kyjevského státu se západní Evropou a další témata v monografiích, které byly přeloženy do mnoha evropských jazyků. Na sklonku života dospěl k vlivné syntéze dějin Slovanů a jejich místa v evropské civilizaci.[294]

Výraznou osobností dějin umění byl Max Dvořák (1874–1921), který vyšel z Gollovy školy, ale tvůrčí život strávil na vídeňské univerzitě, kde získal mimořádný vliv jako vědec i jako učitel. Chápal dějiny umění jako duchovní dějiny; změny uměleckých forem (proměnu individuálního a osobního slohu) nově spojoval s dobovou duchovní strukturou, náboženstvím a filozofií. Zkoumal středověké umění české i evropské (iluminace, sochařství, malby na gentském oltáři) z hlediska dlouhodobých kulturních vztahů mezi evropskými regiony.[295]

Čelnými představiteli právní historiografie první poloviny 20. století se stali Karel Kadlec a Jan Kapras. Karel Kadlec (1865–1928) ve výzkumu slovanských práv užíval komparativní metodu. Upoutala jej agrární problematika, již studoval i pro oblast jihoslovanskou. Slovanský charakter instituce → nedílu hájil v monografii Rodinný nedíl čili zádruha v právu slovanském.[296] Jan Kapras (1880–1947) se zaměřil zejména na soukromé právo středověku, na právní postavení žen, zástavní právo a → ordály. Monografické práce věnoval mj. manželskému právu majetkovému a poručenství nad sirotky. Na širokém tematickém konceptu vznikla jeho syntéza českých právních dějin.[297]

Zatímco německou právní historii v českých zemích na solidní úrovni reprezentoval Otto Peterka (1876–1945), který se mj. zabýval purkrabským úřadem, → živnostenským právem 14. století, → várečným právem či pražským → obchodem a → řemesly v době Karla IV.,[298] o celkové zvládnutí středověkého vývoje se pokoušel Bertold Bretholtz (1862–1936). Vystoupil s protikolonizační teorií a v syntéze dějin Čech a Moravy, dovedené do roku 1306, odvodil původ německého osídlení českých zemí od germánského → kmene → Markomanů. Na jeho neudržitelnou tezi kriticky reagovali historici čeští (Josef Šusta, Josef Pekař) i němečtí (Adolf Zycha, Wilhelm Wostry). Bertold Bretholz pokračoval ve vydávání moravského Codexu a edice moravských knih půhonných. Užitečná byla materiálová publikace věnovaná → Židům na → Moravě.[299]

Uznávaným znalcem středověké teologické literatury české provenience byl František Michálek Bartoš (1889–1972). Jeho zájem se soustředil na počátky husitství, osobnost Jana Husa a jeho dílo a na postavy reformních teologů od Husových předchůdců po táborské představitele. Důležité jsou soupisy jejich literární činnosti. F. M. Bartoš zpracoval též katalog rukopisů → Národního muzea. Široké spektrum průpravných statí využil při práci na syntéze České dějiny. Ujal se periody 1378–1437. Charakteristický je pro něho detailní výklad v přísném chronologickém pořádku. Zdůrazňuje osobnost Jana Žižky a Prokopa Velikého. Období revoluce prezentuje jako dobu přebudování → státu, v níž se do jeho správy zapojilo → měšťanstvo.[300]

Hloboké znalosti francouzské a německé historiografie se zaměřením na hospodářský vývoj zúročil ve své práci Bedřich Mendl (1892–1940). Pojal ekonomickou a sociální strukturu měst jako určitý dějinný celek. Hledal souvislost mezi hospodářskými a sociálními poměry a rozvojem husitského hnutí, s přihlédnutím k situaci na západě Evropy. Zaměřil se rovněž na vznik měst, jejich právo a na cechovní zřízení. Výsledky výzkumu pražských měst shrnul v knize o vývoji řemesel a obchodu. Připravil vzorové edice nejstarší brněnské berní knihy z let 1343–1365 a tzv. norimberského práva v Čechách a podílel se na vydávání českomoravských Regest.[301]

Významnou úlohu při rozvoji studia středověkých dějin slovanských zemí a národů sehrál Josef Macůrek (1901–1992). Přinesl nové poznatky o vlivu husitství v Sedmihradsku a v Moldavsku, upozornil na prosazení českého jazyka v písemnostech diplomatické povahy v Polsku, Uhrách a dalších zemích; ve svých syntézách dějin zemí střední a východní Evropy nastínil jejich středověký vývoj, podílel se na výzkumu mezislovanských vztahů a stal se editorem rozsáhlé syntézy dějin česko-polských vztahů.[302]

K etablování klasické filologie na poli medievistiky přispěl Jaroslav Ludvíkovský (1895–1984). Provedl analýzu Kristiánovy legendy, v řadě dílčích studií doložil její původ v 10. století a naznačil filiaci nejstarších legend. Editoval též → kroniku žďárského kláštera.[303] Klasický filolog Bohumil Ryba (1900–1980) zpracoval edici Dialogu Jana z Rabštejna, provedl textovou kritiku Kristiánovy legendy, vydal prokopské legendy a podílel se na edici Husových spisů.[304] Výraznou osobnost diplomatiky představoval Jindřich Šebánek (1900–1977), který analyzoval Bočkova → falza listin ke středověkým dějinám Moravy. V souvislosti s prací na Českém diplomatáři a ve spolupráci se Sášou Duškovou (1915–2002) zpracoval řadu studií o listinách doby přemyslovské.[305]

K rozvoji numismatiky jako samostatného vědního oboru výrazně přispěli Gustav Skalský a Emanuela Nohejlová-Prátová. Gustav Skalský (1891–1956) nově vymezil oblast působnosti disciplíny. Oproti starší numismatice zdůrazňoval hospodářskou funkci → mince. Zpracoval tematiku nejstarších českých mincí a počátků českého mincovnictví včetně mincovnictví slavníkovského. Zaměřil se též na → měnovou politiku Václava II. a Karla IV.[306] Emanuela Nohejlová-Prátová (1900–1995) rozšířila obzory numismatiky o pohled na mincovny v širokém spektru jejich působení, zabývala se mj. → mincovnou moravského → markraběte Jošta. Věnovala se mincovnictví doby Karla IV., podala ucelený obraz mincovnictví doby husitské. Iniciovala rovněž vznik dokumentárně velmi cenného katalogu Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.[307]

Rozsáhlé kodikologické dílo po sobě zanechal právní historik František Čáda (1895–1975). Zabýval se zejména českými → právními knihami, vydal Práva zemská česká Ondřeje z Dubé.[308] Na poli dějin → římského práva, → kanonického práva a kodikologie vytvořil ojedinělé práce Miroslav Boháček (1899–1982). Připravil soupis kanonickoprávních a římskoprávních děl, dochovaných v rukopisech kapitulní knihovny v Olomouci. Otiskl souhrnný výklad o vlivu římského práva v českých zemích. Významná je studie M. Boháčka o římsko-kanonickém procesu u českých církevních soudů.[309] Václav Vaněček (1905–1985) publikoval řadu studií k → imunitě duchovních statků a právnímu postavení → klášterů. Po druhé světové válce pojednal o vztahu českého státu k říši.[310]

Výzkumy právního historika Jiřího Kejře (1921–2015) lze rozčlenit do několika tematických skupin. Představují je dějiny kanonického práva, kodikologie a výzkum kanonickoprávních rukopisů, dějiny husitství a osobnost Jana Husa, Husův proces, husitské právnictví (zejména osobnost Jana z Jesenice), vztah husitství ke kanonickému právu, vývoj pražské univerzity a pražské právnické univerzity, dějiny českého středověkého práva a dějiny státu, městské zřízení a → městské právo v českých zemích. Zásadní význam má kniha Vznik městského zřízení v českých zemích z roku 1998.[311]

František Hoffmann (1920–2015), badatel o dějinách středověkých měst, vyšel z výzkumů spjatých s Jihlavou; napsal mj. cennou monografii o Jihlavě za husitské revoluce. Vydal obecně významné jihlavské prameny (rejstříky městské sbírky jihlavské z let 1425–1442, a popravčí a psanecké zápisy jihlavské). Vyvrcholením jeho díla je syntetická monografie České město ve středověku. Opomenout nelze rozsáhlou kodikologickou práci F. Hoffmanna.[312]

Raně středověkou architekturu v Čechách souhrnně představila Anežka Merhautová (1919–2015) formou výkladu s katalogem lokalit období od konce 9. do poloviny 13. století. Prozkoumala rovněž výtvarné umění a románskou kulturu v Čechách a na Moravě. Výsledkem společné práce s Pavlem Spunarem (* 1928), vynikajícím znalcem latinských pramenů k dějinám českých zemí a autorem souhrnných prací o středověké kultuře,[313] je podrobná analýza Kodexu vyšehradského, která obsahuje kodikologický, paleografický a uměnovědný popis památky.[314]

Archeolog Rudolf Turek (1910–1991) realizoval výzkumy slovanských → hradišť a → pohřebišť (Libice). Kombinace historického a archeologického přístupu přinesla výsledky v syntézách o nejstarším období dějin českého státu, společnosti a kultury.[315] Mezi přední archeology poválečné doby náležel Josef Poulík (1910–1998). Publikoval zejména o velkomoravském hradišti a → rotundách v Mikulčicích, slovanském osídlení Dolních Věstonic a Blučiny. Jeho monografie Staroslovanská Morava obsahuje popis a analýzu hmotných památek blučinského typu.[316]

Za nepřízně státní moci vznikaly práce katolického teologa Jaroslava Kadlece (1911–2004). Pozornost věnoval osobnosti Vojtěcha Raňkova z Ježova. Zaměřoval se na dějiny klášterů augustiniánů eremitů, → cisterciáků a řeholních kanovníků sv. Augustina, důkladným pramenným výzkumem podložil své monografie o dějinách kláštera Svaté (Zlaté) Koruny a kláštera augustiniánských kanovníků v Třeboni.[317]

Na dobovou potřebu studia problematiky chudinství odpověděl František Graus (1921–1989) monografií Chudina městská v době předhusitské (1949). Jedním z hlavních pilířů pojetí dějin středověku v rámci marxistické historiografie padesátých let 20. století a reprezentantem dialektického materialismu byla dvoudílná monografie Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské (1953–1957). V šedesátých letech se již Grausova orientace změnila směrem k výzkumu západoevropských pramenů a k úvahám o krizi středověké společnosti. Později v emigraci publikoval F. Graus řadu závažných prací k evropským dějinám středověku.[318]

První etapa vývoje historika Josefa Macka (1922–1991) byla ovlivněna marxistickým pojetím husitství. Aprioristicky ideologizovaný výklad tohoto období reprezentuje Tábor v husitském revolučním hnutí (1955–1956). Druhou etapu představuje prohloubené studium doby jagellonské. V syntéze České dějiny Josef Macek navázal na Urbánkův Věk poděbradský rozsáhlou prací Jagellonský věk v českých zemích. Svazky jsou koncipovány tematicky, autor postupně čtenáře provází světem hospodářství, královské moci, → šlechty, měst a venkovského lidu, ale i národnostními vztahy. V souvislosti s prací na syntéze vznikly tematické monografie o náboženských poměrech a o ženách krále Vladislava. Josef Macek vstoupil též do historické → sémantiky; pro poznání strukturace a pojmosloví → nobility je důležitá studie Česká středověká šlechta.[319]

Profilující osobností medievistiky 60. let 20. století byl Zdeněk Fiala (1922–1975). Zasáhl do sporů o Kristiánovu legendu a do diskuse o Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Stal se autorem stručnějších, avšak ve své době průkopnických syntéz dějin přemyslovské a předhusitské doby.[320] V 60. letech 20. století výrazně ovlivnil studium husitského hnutí filozof Robert Kalivoda (1923–1989), který spojoval neortodoxně pojatý marxismus a evangelickou tradici.[321] Na ranou → reformaci, Jednotu bratrskou a zejména na hnutí → valdenských se specializoval evangelický teolog Amedeo Molnár (1923–1990). Jeho kniha Valdenští. Evropský rozměr jejich vzdoru, která byla vydána též v italské a francouzské verzi, měla značný mezinárodní dosah.[322]

Trvalou badatelskou pozornost přitahovala lucemburská éra. Jiří Spěváček (1923–1996) sepsal rozsáhlou trilogii lucemburských panovníků.[323] Okolnosti působení členů dynastie Lucemburků studoval František Kavka (1920–2005). Jeho syntetická práce o vládě Karla IV. za jeho císařství (1355–1378) zaplňuje mezeru v syntéze České dějiny. V dílčích monografiích se souhrnně věnoval Karlu IV., jeho manželkám a Zikmundu Lucemburskému.[324]

Rozvoje doznala latinská medievistika. Středolatinskou žákovskou poezií, Mistrem Klaretem, olomouckým protohumanismem a antickými vlivy v české středolatinské literatuře se zabývala Anežka Vidmanová (1929–2010).[325] Hlavním předmětem badatelského zájmu Jany Nechutové (* 1936) se stala raná česká reformace a její literární díla, zejména Mikuláš z Drážďan, ale také syntetické shrnutí dějin středověké latinské literatury v českých zemích.[326]

Pozoruhodných výsledků dosáhla dvojice brněnských historiků, jejichž vědecká dráha byla vážně narušena „normalizačním“ režimem. Jaroslav Mezník (1928–2008) se nejprve věnoval studiu vývoje pražské aglomerace před husitskou revolucí, ale jeho kniha mohla vyjít až po roce 1989; poté stihl ještě vytvořit syntézu dějin Moravy za vlády Lucemburků.[327] Josef Válka (1929–2017) se věnoval pozdně středověkým dějinám Moravy, zejména husitství. Vynikajícím způsobem zvládl syntetické zpracování středověkého vývoje Moravy v rámci nové řady Vlastivědy moravské.[328]

Brilantním rozborem Kosmovy kroniky vstoupil do české medievistiky Dušan Třeštík (1933–2007). Později originálně osvětlil období od 6. do 10. století, otázku kmenů a počátky českého státu, stejně jako genezi velkomoravského státu.[329]

Nejvýraznější osobností soudobé české medievistiky se stal František Šmahel (* 1934). Ve svém díle obsáhl množství témat od raného → humanismu, dějin vzdělávání a univerzit přes ideu středověkého národa až po historii mezinárodních vztahů. Trvalé těžiště jeho výzkumu však leží ve všestranném studiu husitství, které vyústilo do mohutné syntézy Husitská revoluce z roku 1993 (německé vydání z roku 2002). Autor provedl v tomto díle, které náleží mezi největší výkony české historiografie, analýzu tendencí a struktur pozdně středověké revoluce v kontextu evropského vývoje. Kromě řady jiných monografií zpracoval životopisy Jana Husa a Jeronýma Pražského. Příklon ke kulturním studiím naznačily publikace Cesta Karla IV. do Francie a Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku. Prostřednictvím spisů, jež vyšly v kongresových jazycích, František Šmahel vnesl tematiku českého středověku do světové historiografie a dosáhl jedinečného mezinárodního uznání.[330]

Čelným představitelem pomocných věd historických s všestranným rozhledem se stal již v 60. letech 20. století Ivan Hlaváček (* 1931). Hlavními obory jeho působnosti jsou diplomatika, kodikologie a epigrafika. Mezi významná díla patří rozsáhlá německá monografie o kanceláři a písemnostech Václava IV., analýza skladby → královské rady Václava IV. a jeho itinerář, ale také příspěvky k dějinám historiografie a pomocných věd historických. Spolu se Zdeňkou Hledíkovou vydal vizitační protokol pražského arcijáhna Pavla z Janovic a v Archivu českém editoval regesty pramenů z dvorských register Václava IV.[331] V tvorbě Zdeňky Hledíkové (1938–2018) se prolínají pomocné vědy historické a editorství s dějinami církevní správy a církevního práva a s církevními dějinami. Zaměřila se na centrální úřady pražské (arci)diecéze, zpracovala životopisy dvou pražských ordinářů (Jana IV. z Dražic a Arnošta z Pardubic) a v souvislosti s výzkumy ve Vatikánském archivu vznikla kniha o vztazích avignonského papežství k českým zemím.[332] Hlavní oblastí zájmu Marie Bláhové (* 1944) je středověké kronikářství. Zpracovala syntetický výklad o západokřesťanské evropské a o české středověké historiografii a analýzu Dalimilovy kroniky. Podílela se na syntéze Velké dějiny zemí Koruny české kapitolami věnovanými letům 999–1197 a sestavila moderní chronologickou příručku, jejíž součástí je rozsáhlá monografie o zaznamenávání a měření času v minulosti.[333] Paleograf Miroslav Flodr (1929–2015), editor rozsáhlé právní knihy města Brna z poloviny 14. století a Příručky práva městského Jana z Gelnhausenu, je autorem práce o písařské dílně, která doznala rozmachu zejména za olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, a monografie o brněnském městském právu.[334]

Životním tématem Josefa Žemličky (* 1946) je doba vlády přemyslovské dynastie se zvláštním zaměřením na 13. století. Na základě soustavného výzkumu vznikla řada syntetických monografií o době knížecí a královské, o proměně státu a společnosti, kolonizaci a urbanizačním procesu.[335] Přemyslovské období a jeho panovníci jsou rovněž předmětem studia Vratislava Vaníčka (* 1947). Zpracoval období 1197–1310 pro Velké dějiny zemí Koruny české, je autorem monografií o sv. Václavovi, Vratislavu II. a Soběslavu I.[336] Lenka Bobková (* 1947) navazuje na tradice studia lucemburské dynastie a její územní politiky, rozvíjí studium → vedlejších zemí → Koruny české. Na syntéze Velké dějiny zemí Koruny české se podílela IV. dílem, věnovaným období 1310–1402.[337] Představitelkou monasteriologických výzkumů je Kateřina Charvátová (* 1950), která se zaměřila na řád cisterciáků a sepsala trojdílnou monografii o dějinách tohoto řádu v Čechách v období 1142–1420; kromě toho zpracovala životopis krále Václava II.[338]

Badatelem pozdního středověku a předním husitologem je Petr Čornej (* 1951). Studiem husitství prolíná zájem o dějiny historiografie. Husitská epocha a její druhý život v následujících staletích tvoří jádro Čornejových výzkumů. Monografického zpracování z jeho pera se dočkala → bitva u Lipan; je to kniha, která rehabilituje umírněné husity oproti dříve glorifikovaným radikálům. Druhému životu bitvy jsou věnovány Lipanské ozvěny. Pro Velké dějiny zemí Koruny české badatel zpracoval období let 1402–1526.[339]

Na pomezí mezi archeologií a historií se pohybuje Petr Charvát (* 1949), zaměřený k počátkům českého státu a k dějinám dálkového obchodu v raně středověké Evropě; je též autorem životopisů knížete Václava (světce) a Boleslava II.[340] Na počátku 70. let zpracoval Tomáš Durdík (1951–2012) komplexní metodiku výzkumu → hradů a věnoval → kastelům francouzského typu a středoevropského typu v českých zemích významnou monografii.[341] Zdeněk Měřínský (1948–2016) vedl archeologické výzkumy na hradě Rokštejně. Zásadním tématem se pro něj ovšem stala Velká Morava, prováděl výzkum kostrového pohřebiště ve Velkých Bílovicích a stal se autorem dvou rozsáhlých syntéz o raném slovanském období dějin českých zemí.[342]

Archeologické výzkumy středověké vesnice prováděl Zdeněk Smetánka (1931–2017). V knize Legenda o Ostojovi si zvolil postavu oráče Ostoje za průvodce každodenním vesnickým životem, jak jej archeologie dokáže rekonstruovat.[343] Jan Klápště (* 1949) se věnuje široké tematice od sídel velmožů, počátků šlechtických rodů, podoby zemědělství a vesnice po počátky měst. Ve svých monografiích inovativně osvětlil středověké proměny českých zemí a jejich společnosti.[344] Duchovní svět raně středověké společnosti je doménou archeologa a monasteriologa Petra Sommera (* 1949). V práci o počátcích křesťanství v Čechách se zabýval tetínskými kostely; souvislosti působení sv. Prokopa v širším kontextu christianizace a počátků české církve sledoval v knize o tomto světci.[345] Slezsko ve své práci zohlednil archeolog Pavel Kouřil (* 1950), který zpracoval slovanské osídlení Českého Slezska a je spoluautorem monografie o hradech na tomto území.[346]

Jiří Kuthan (* 1945), který se ve svém výzkumu pohybuje na pomezí historie a dějin umění, vyšel od zakladatelských aktivit Přemysla Otakara II. a jejich projevů v gotické architektuře jižních Čech; důkladně interpretoval českou a středoevropskou architekturu 13. století. Velké monografie věnoval Svatovítské katedrále a umění poděbradské a jagellonské doby, které pojal se zřetelem ke struktuře společnosti v pozdně středověkém českém státě.[347] Středověkým malířstvím v Čechách se komplexně zabývá Jan Royt (* 1955), autor monografie o Mistru třeboňského oltáře a spoluautor díla věnovaného gotickému deskovém malířství v severozápadních Čechách.[348] K ústrojnému prolnutí pomocných věd historických a klasické filologie došlo u Heleny Krmíčkové (* 1955). Vedle editování Českého diplomatáře a Husových spisů se profiluje jako znalkyně raného utrakvismu. Vydala monografii o počátcích → utrakvismu a je spolueditorkou dvou staročeských utrakvistických traktátů Jakoubka ze Stříbra.[349]

Pavel Otmar Krafl

b) Výzkum období raného novověku

b1) Význam raně novověkého bádání ve vývoji oboru a ve společenském životě

Zánik rakousko-uherské monarchie a zrod československého státu přinesl české historiografii a zvláště raně novověkému bádání nové úkoly – především legitimizaci nové republiky prostřednictvím dějin, formulaci jejího postoje k čtyřsetleté habsburské vládě, hledání paralel k uspořádání střední Evropy na principu menších národních států a vymezení vztahu státního národa k národnostním menšinám. Z hlediska historiků, kteří vstoupili do státních služeb jako vysocí úředníci, diplomaté či poradci (Kamil Krofta, Vlastimil Kybal, Jan Kapras a další), bylo třeba odmítnout starší názory, které adorovaly monarchii a zásadně se stavěly proti myšlence obnovení české samostatnosti. Nejdůrazněji to učinil Kamil Krofta, který už v prosinci 1917 ostře odsoudil prohabsburskou „výchovu k říšskému vlastenectví“, přihlásil se k právu na sebeurčení a v květnu 1918 se distancoval od „svrchovaně nebezpečného“ konzervativního pojetí českých dějin v dílech V. V. Tomka a jeho následníků. V současně vydané programové publikaci Národní čítanka (1918) se spolu s Janem Kaprasem a jinými stoupenci demokratické koncepce přihlásil k protihabsburské opozici z 16. a 17. století a zdůrazněním demokratických hodnot stavovského státu se rozešel s chátrající → habsburskou monarchií.

Prvorepubliková historiografie sice navazovala na metodické principy → pozitivismu, ale zcela opustila představu o své neangažovanosti v politických záležitostech. Hodnocení vzniku a dalšího vývoje habsburské monarchie se stalo předmětem záměrné i bezděčné instrumentalizace, která byla spjata s otázkami české státnosti, → českého státního práva, jeho kontinuity a mezinárodních vztahů, ale také demokracie a svobody svědomí. Míra ideologizace a politizace byla u různých autorů rozdílná, a navíc se v průběhu meziválečného dvacetiletí i u jednotlivců měnila v závislosti na aktuálních událostech. Většina zobecňujících výkladů se řadila do některé z hlavních názorových linií, často vyhrocenějších, ale v jádru navazujících na ideové kořeny z přelomu 19. a 20. století. Jednoznačně převládla demokratická koncepce (Kamil Krofta, František Hrubý, Jan Kapras a jiní), posílená morálními důrazy T. G. Masaryka. České nacionální pojetí hájil Josef Pekař, zatímco německý nacionální přístup reprezentoval Bertold Bretholz, ale ve 30. letech 20. století se k němu připojili i další němečtí historici, kteří pak za → nacistické okupace vstoupili do služeb nacionálního šovinismu. Novým jevem se stala lidová koncepce Zdeňka Nejedlého, která už v roce 1920 předznamenávala blížící se nástup marxistického pojetí raného novověku.

Raně novověké bádání těžce poznamenala nacistická okupace, která českou historiografii připravila nejen o možnosti kontinuálního univerzitního uplatnění, ale také o několik významných představitelů – už 17. 11. 1939 byl jako jeden ze studentských vůdců zastřelen mimořádně talentovaný znalec mezinárodních vztahů v raně novověké Evropě Josef Matoušek, 28. 9. 1940 si v důsledku rasové perzekuce vzal život největší odborník v oblasti hospodářských a sociálních dějin Bedřich Mendl a 12. 2. 1942 byl umučen v osvětimském koncentračním táboře čelný expert na problematiku římských pramenů Bedřich Jenšovský. Bezprostředně po válce zemřeli na následky věznění historik barokní hudby Vladimír Helfert (18. 5. 1945) a nejlepší znalec předbělohorského stavovství Kamil Krofta (16. 8. 1945); v důsledku nespravedlivého nařčení z kolaborace ukončil svůj život vůdčí představitel českého dějepisectví Josef Šusta (27. 5. 1945). Politická perzekuce postihla po › únorovém převratu 1948 další historiky raného novověku – Josefa Borovičku, Zdeňka Kalistu a Karla Stloukala, navíc do → exilu odešli Bohdan Chudoba, Vlastimil Kybal a Otakar Odložilík.

Takřka vylidněný prostor ovládla tezovitá marxistická historiografie, která namnoze přejímala faktografii ze starších prací, ale dávala jí ideologický nátěr jediné přípustné doktríny → historického materialismu. Avšak ranému novověku čili v dobové terminologii „pozdnímu feudalismu“ a › „třídním bojům“ poddaných (Václav Husa) věnovala jen okrajovou pozornost, nesrovnatelnou s husitstvím, národním obrozením a zvláště novodobým dělnickým hnutím. K obnovení solidního původního výzkumu, který si částečnou kontinuitu udržoval v práci archivářů, docházelo teprve od přelomu 50. a 60. let 20. století. Tehdy začali publikovat mimořádně nadaní historici Josef Janáček, Josef Válka, Josef Petráň a Miroslav Hroch, kteří založili svůj vědecký profil na hospodářských a sociálních dějinách raného novověku, následně pak zvládli tematiku politických a kulturních dějin; v 60. letech získali možnost detailně se seznámit se zahraničními metodickými proudy (zejména se → školou Annales a s německým pojetím hospodářských a sociálních dějin), aplikovali je na vlastní výzkum a svými podněty pozitivně ovlivňovali celý obor.

Vzestupnou fázi raně novověkého bádání znovu zbrzdila „normalizace“ v 70. letech 20. století. Některým čelným představitelům (Josef Válka, Josef Petráň) znemožnila nebo ztížila možnosti univerzitní výuky a řádné výchovy budoucích vědců, obecně pak přispěla k další marginalizaci dějin 16.–18. století. „Koncepce rozvoje historických věd“, nadiktovaná roku 1976 ideologickými orgány → KSČ, položila jednoznačný důraz na nejnovější dějiny, resp. na jejich propagandistické využití, připouštěla i středověké dějiny (etnogeneze Slovanů, první státy, husitství), ale raný novověk se musel skrývat pod všeobecnou nálepkou „starší české a slovenské dějiny“. Jediná výhoda takového přístupu spočívala v tom, že výklad raně novověkých dějin byl pokládán za nevýznamný, z hlediska vládnoucího režimu za „politicky netečný“. Právě to ho uchránilo od větších cenzurních zásahů a v 80. letech 20. století, kdy se již systém stranického řízení vědy rozkládal, umožnilo rozmach publikační i popularizační činnosti zaměřené na dějiny 16.–18. století.

Skutečnost, že raně novověká témata patřila mezi nejméně zpracované úseky českých dějin, zvyšovala jejich přitažlivost už před rokem 1989; obliba skvěle napsaných knih Josefa Janáčka a Josefa Petráně, stejně jako vysoké náklady edicí pramenů ze 16. a 17. století to názorně dokládaly (například edice Skálovy Historie české vyšla roku 1984 v nákladu 51 000, dvousvazkové Březanovy Životy posledních Rožmberků roku 1984 dokonce 90 000 výtisků). Zájem studentů a mladých badatelů o tuto tematiku v 90. letech 20. a na počátku 21. století situaci radikálně změnil. Bádání o předbělohorské a poté i pobělohorské době, ovlivněné metodami → mikrohistorie a → historické antropologie, se stalo jedním z nejsilnějších proudů českého dějepisectví. Zbavilo se tradiční bohemocentrické orientace, postupně začalo zvládat velká témata evropských dějin a některé publikace předložilo v kongresových jazycích mezinárodnímu vědeckému fóru. Nebezpečně narůstající atomizaci výzkumu, podporovanou i grantovou politikou, začali nejschopnější historici ze tří souběžně působících generací překonávat úsilím o syntézu a zpracováním výsledků do podoby přijatelné i pro širší kulturní veřejnost.

Pro seznámení širší veřejnosti s raně novověkou historií měly mimořádný význam velké reprezentativní výstavy, věnované pozoruhodným postavám politického a kulturního vývoje. První rozsáhlá výstava tohoto druhu – Albrecht z Valdštejna a doba bělohorská – se uskutečnila ve Valdštejnském paláci v Praze roku 1934 a předznamenávala sílící zájem o barokní kulturu; totéž potvrdila pražská výstava České baroko v roce 1938. V desetiletích po druhé světové válce představoval nejvýznamnější postavu raného novověku, kterou bylo možné podobným způsobem připomínat, Jan Amos Komenský. Jemu byly věnovány vedle jubilejních připomínek stálé expozice ve specializovaných muzeích a památnících v Uherském Brodě, Přerově, Fulneku a v Praze. Rozsahem a pojetím vynikly expozice J. A. Komenský lidstvu v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě (1992) a Odkaz J. A. Komenského. Tradice a výzvy české vzdělanosti Evropě v Národním pedagogickém muzeu a knihovně J. A. Komenského v Praze (Markéta Pánková, 2009).

Od 90. let 20. století bylo možno také v České republice pořádat historické výstavy na úrovni srovnatelné s tradičními německými a rakouskými „Landesausstellungen“. Iniciativu převzali historici umění v čele s Eliškou Fučíkovou, kteří rozvinuli soustavnou mezinárodní spolupráci a připravili pražské výstavy na vrcholné evropské úrovni – Rudolf II. a Praha: Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy (1997), Albrecht z Valdštejna a jeho doba (2007) a Arcivévoda Ferdinand II. Habsburský: Renesanční vladař a mecenáš mezi Prahou a Innsbruckem (2017). Za vedení Víta Vlnase bylo v novém světle představeno pobělohorské období velkorysou pražskou expozicí Sláva barokní Čechie: Umění, kultura a společnost 17. a 18. století (2001). V roce 2011 uspořádalo českobudějovické pracoviště Národního památkového ústavu v čele s historikem umění Petrem Pavelcem velkolepou výstavu Rožmberkové: Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (Valdštejnská jízdárna v Praze), která se stala podnětem k pravidelné výstavní prezentaci významných šlechtických rodů a jejich kulturního odkazu i v dalších aristokratických rezidencích.

Od 90. let 20. století zesílila popularizace dějin raného novověku, a to nejen prostřednictvím knižních a časopiseckých publikací, ale také v rozhlasovém a televizním vysílání. Natáčené pořady byly přednostně věnovány dříve opomíjeným tématům dějin novověku – šlechtě, habsburským panovníkům, duchovní kultuře atd. Organizační zásluhy na tomto poli si získaly redaktorky Českého rozhlasu Jarmila Lakosilová a Dagmar Francová, jež zorganizovaly přednáškové cykly, po odborné stránce připravené vědeckými pracovníky akademických ústavů a vysokoškolskými učiteli, například Panovnické a šlechtické rody na přelomu středověku a novověku (vědecká redakce Jaroslav Pánek, 1995), Rudolf II. a jeho doba (1997), Velké postavy rudolfínské doby (1997), Idea českého státu v proměnách staletí (1998), Duchem, ne mečem. Intelektuálové, kteří utvářeli a udržovali české státní a národní vědomí (vědecká redakce Josef Válka, 1999), Světla a stíny baroka (vědecká redakce Jiří Mikulec, 2001), „Neznámí“ čeští králové. Pozapomenutí držitelé české koruny (2002), Češi a český stát na přelomu středověku a novověku (2003–2004), Češi a jejich sousedé (2005–2006). Rozsáhlé cykly dokumentárních filmů České televize, nazvané České a moravské šlechtické rody (cyklus vznikal postupně od roku 1994), Habsburská monarchie (1994) a Bílá místa (2006–2010), věnovaly rovněž značnou pozornost ranému novověku.

V souvislosti s postupující vizualizací kultury se staly nejdůležitějším nástrojem popularizace raně novověkých dějin pořady České televize v rámci seriálů Historický magazín (2007–2008) a historie.cs (od 2010), zaměřené nejen k moderním, ale i ke starším dějinám. Zásluhu o prezentaci 16.–18. století si získala historička tohoto období, docentka českých dějin na pražské filozofické fakultě Marie Koldinská. Ve spolupráci s řadou odborníků ze všech aktivních generací připravila dokumentárně a ikonograficky podložené diskuse s tematikou dějin politických a vojenských (nástup Habsburků, bělohorská doba a → třicetiletá války, boje s Turky), sociálních a právních (→ čarodějnické procesy, morové epidemie /→ mor/), kulturních a náboženských (věda na → rudolfínském dvoře, → osvícenství, křesťanské misie do mimoevropských zemí), ale také portréty významných osobností (Ferdinand I., Ferdinand Tyrolský, Albrecht z Valdštejna, Marie Terezie). Volba námětů odrážela témata, která se z jubilejních či jiných důvodů jevila jako zajímavá; žádné z nich však již nemělo takový politicko-aktualizační potenciál jako habsburská nadvláda nebo „odčinění Bílé hory“ v první polovině 20. století. Raně novověké dějiny byly v tomto televizně publicistickém zpracování pojaty jako zdroj námětů k interaktivnímu výkladu, přibližujícímu minulost současnému vnímání, a to v rozdílných možnostech nazírání a hodnocení, v kritickém vztahu k dějepisným stereotypům a k dobové historické prezentaci (především v historickém filmu). Tematika 16.–18. století tu našla vyvážený kompromis mezi odborností a popularizací, podobu přijatelnou ze strany odborníků i laické veřejnosti.

Popularizace dílčích segmentů raně novověkých dějin pronikla také do mnoha dalších filmových dokumentů a televizních pořadů, zvláště těch, jež jsou věnovány památkám renesanční a barokní kultury. Vzhledem k rostoucímu zájmu veřejnosti o ekologii se historická tematika prolnula s pohledy přírodovědců na proměny životního prostředí v postmedieválním období. Zasvěcenými sondami v podobě dokumentárních filmů o proměnách krajiny vynikl geolog Václav Cílek, myslitel širokého rozhledu a hlubokého porozumění pro historii. Raně novověké dějiny, které byly v 70. letech 20. století odsuzovány do postavení beznadějně „útlumového směru“, prokázaly schopnost komunikace s českou společnosti 21. století.

Jaroslav Pánek

b2) Organizace výzkumu

Ustavení samostatného státu umožnilo podstatnou změnu a zahuštění sítě institucí, v nichž bylo možno provádět profesionální raně novověký výzkum. Vedle → Univerzity Karlovy a jejího protějšku, → Německé univerzity v Praze, vznikla roku 1919 historická pracoviště na nových univerzitách – → Masarykově v Brně a → Komenského v Bratislavě. Nešlo však jen o profesory československých a obecných dějin, ale také o katedry české literatury, dějin umění či hudební vědy na filozofických fakultách, stejně jako o stolice právních či církevních dějin na fakultách právnických a teologických.

Státní → archivní škola v Praze (založená roku 1919), která poskytovala zázemí pro → pomocné vědy historické a archivnictví, nahradila dřívější výběrové školení na vídeňském Institutu pro rakouský dějezpyt. Její zásluhou vzrostl počet vědecky disponovaných odborníků pro nově vznikající → archivy. Pro dějiny 16.–18. století měl největší význam Archiv ministerstva vnitra (zřízený roku 1919 z někdejšího místodržitelského archivu a obohacený restitucí bohemikálních pramenů z Vídně); z dalších resortních institucí pak Československý státní archiv zemědělský (od roku 1919).

Vznikly však i nové ústavy s edičními a badatelskými úkoly. Státní historický ústav vydavatelský neboli Státní historický ústav v Praze (předchůdce Historického ústavu AV ČR) působil od roku 1921 jako heuristicko-ediční základna, která vedle středověkých pramenů vydávala → Desky zemské z 16. století a podílela se na zpřístupňování nunciaturní korespondence z let 1592–1628. Tuto mezinárodně významnou edici přijal do svého programu → Československý historický ústav v Římě, který působil v letech 1923–1939 a v provizorních podmínkách ještě 1945–1948. Přijížděli do něho stipendisté, kteří bádali ve vatikánských a italských archivech a knihovnách; prováděli heuristiku a zpracovávali témata z církevní, politické a právní historie či z dějin umění středověku a raného novověku.

Po druhé světové válce se situace ve výzkumu raného novověku radikálně změnila. Se zrušením znacifikované Německé univerzity v Praze, stejně jako spolků a časopisů českoněmeckých historiků zmizela v roce 1945 ta část historiografie, která se věnovala dějinám → Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Naopak se rozšířil počet českých vysokoškolských pracovišť – roku 1946 bylo pod názvem → Univerzita Palackého obnoveno starobylé vysoké učení v Olomouci a postupně vznikla v regionech řada pedagogických škol. Došlo k výrazné profesionalizaci → archivnictví a → muzejnictví. Tím vším vznikaly nové příležitosti k badatelské práci se zaměřením na 16.–18. století. Tyto možnosti však byly radikálně omezeny a deformovány nástupem komunistického systému vlády po → únorovém převratu (1948), zavedením stranické kontroly vědecké práce a vynucením monopolní pozice doktríny → historického materialismu ve výkladu dějin.

V roce 1952 byla zřízena Československá akademie věd (ČSAV), což naplnilo dávnou snahu o zřízení sítě akademických ústavů skutečně již badatelského typu; ve svých počátcích však byla ČSAV – byť s menší důsledností než vysoké školy – postižena komunistickou indoktrinací a diskriminační kádrovou politikou KSČ. V rámci ČSAV vznikl → Historický ústav, do něhož vplynul i Státní historický ústav. Měl se stát nástrojem výkladu českých a obecných dějin v souladu s marxistickým pojetím domněle zákonitého vývoje sociálně ekonomických formací, přičemž období od 16. století (popřípadě již od pohusitské doby) až do poloviny 19. století bylo chápáno jako pozdní fáze feudální formace. Kromě vydávání Československého časopisu historického, který na rozdíl od svého předchůdce (Českého časopisu historického) věnoval malou pozornost ranému novověku, se oficiálně hlavním úkolem ústavu stalo zpracování nového kompendia české (a slovenské) historie.

Výsledkem byl Přehled československých dějin (teze 1953, knižní vydání 1958–1960), který kombinoval schematické sledování „historických zákonitostí“ s legitimizačními prvky pokrokovosti a vlastenectví v českých dějinách. Raný novověk ve zpracování Františka Kavky, Josefa Polišenského a Arnošta Klímy byl podán tak, že sice (až na drobné výjimky) nepřinášel nové poznatky, ale při suchém shrnutí známé faktografie zdůraznil „materiální základnu“ dějin a → „třídní boje“ jako jejich podstatu. Nicméně na přelomu 50. a 60. let 20. století se v Historickém ústavu ČSAV začal prosazovat badatelský přístup k ranému novověku, jehož podstatně vyšší úroveň zachytil nový Přehled dějin Československa (1980–1982), v němž raně novověké dějiny českých zemí zpracovali Josef Janáček, Alois Míka, Eduard Maur a Jiří Kořalka; zachovali sice marxistickou terminologii, ale předložili podstatně vyváženější a literárně působivější syntézu.

V té době již byla ústřední instituce české historické vědy přejmenována na Ústav československých a světových dějin (ÚČSSD) ČSAV (1969–1989) a raný novověk tvořil vedle personálně silnějšího středověku tematickou náplň oddělení starších československých dějin, vedeného čelným odborníkem na dobu předbělohorskou a bělohorskou Josefem Janáčkem. „Politicky netečné“ a z hlediska stranických orgánů (→ KSČ) bezvýznamné dějiny raného novověku se – na rozdíl od moderní historie – do značné míry vymkly ideologickému a cenzurnímu tlaku. V poněkud uvolněnějších poměrech se roku 1979 podařilo založit periodikum Folia Historica Bohemica, věnované středověku a ranému novověku (v obligatorní dobové terminologii „období feudalismu“); kolem něho se v 80. letech 20. století seskupil několikagenerační okruh autorů, kteří se věnovali ranému novověku z pohledu historie, dějin umění a literatury, klasické filologie a postmedievální archeologie; byli to odborníci jak z akademických ústavů a vysokých škol, tak z i archivů a muzeí. Přes hranice institucí vznikla neformální spolupráce, z níž vzešel také Kroužek pro dějiny raného novověku (1988), určený k rozvíjení neformálních kontaktů mezi českými historiky 16.–18. století. Samotná Folia se po návratu ÚČSSD ČSAV k původnímu názvu Historický ústav (1990) a po vzniku samostatného oddělení českých dějin raného novověku stala sborníkem, resp. časopisem pro dějiny raného novověku.

Pro výzkum raného novověku měly význam i další ústavy ČSAV, které se orientovaly na dějiny literatury a výtvarného umění, na studia humanismu (od 1953 Kabinet pro studia řecká, římská a latinská, nynější Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) a na dějiny pedagogiky; roku 1953 byla založena Komise pro studium a vydávání spisů J. A. Komenského a při Pedagogickém, později Filosofickém ústavu vzniklo pracoviště, jehož úkolem se stalo vydání díla velkého filozofa a pedagoga (Opera omnia, od 1969) a zároveň studium intelektuálních dějin 16. a 17. století. Všechny tyto instituce procházely, zvláště v 50. a potom v 70. letech 20. století složitým vývojem a v době → „normalizace“ byly postiženy propouštěním kvalifikovaných odborníků. Vytvářely však institucionální základnu historického bádání a vydávaly ústřední oborové časopisy.

Na solidní část výzkumných a publikačních výsledků bylo možno navázat po roce 1989. V té době vznikly další instituce a pracovní skupiny, které se věnovaly zahraničnímu průzkumu pramenů raného novověku (→ Český historický ústav v Římě) nebo mezinárodní koordinaci výzkumu některých jeho stránek (Centrum pro výzkum umění a kultury doby Rudolfa II. v Ústavu dějin umění AV ČR; od roku 2001 vydává Studia Rudolphina, jež se stala příkladnou ukázkou mezioborového bádání o kultuře 16. a počátku 17. století).

Organizaci raně novověkého bádání po roce 1990 zásadně změnila decentralizace historických pracovišť. Vedle tradičních vysokých škol v Praze, Brně a Olomouci vznikly mladé univerzity Českých Budějovicích, Hradci Králové, Liberci, Opavě, Ostravě, Pardubicích, Plzni a Ústí nad Labem. Různou měrou se na jejich fakultách prosadil výzkum 16.–18. století, někde se stal dokonce jejich profilovým směrem. Postupně se podařilo získat nebo nově vychovat skupiny odborníků, kteří využili dříve nepředstavitelné svobody projevu a volby témat, nových metod i reprodukčních technik, aby založili nová periodika a řady monografických publikací. Silněji než dříve se uplatnily nejvýznamnější archivy (především Státní ústřední, resp. Národní archiv, Moravský zemský archiv, Archiv hlavního města Prahy), muzea a galerie (zvláště Národní muzeum a Národní galerie v Praze, Moravské zemské muzeum v Brně, Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě).

Oproti předchozím desetiletím počet badatelů i publikovaných prací o dějinách raného novověku řádově vzrostl. Prosazováním individuálních zájmů a nedomyšlenou grantovou politikou se prohloubila atomizace výzkumu, který přinášel obrovské množství ne vždy kompatibilní faktografie, ale od počátku 21. století se začaly prosazovat i tendence vedoucí k syntéze získaných poznatků (raně novověké svazky edičních řad Velké dějiny zemi Koruny české, Česká historie, Dějiny českých zemí / A History of the Czech Lands a další jednosvazkové syntézy). Podstatně se rozšířila mezinárodní spolupráce (aktivní organizační podíl na světových → historických kongresech, konferencích a mezinárodních projektech), snahy o mezinárodní komparaci a originální zvládání témat evropských a světových dějin (mj. Středisko ibero-amerických studií, založené již v roce 1967).

Po celé 20. a na počátku 21. století poskytovaly výsledkům raně novověkého bádání značný prostor Český časopis historický (v období 1953–1989 podstatně menší měrou Československý časopis historický) a Časopis Matice moravské. Postupně však vznikla další specializovaná periodika, v nichž zaujalo období 16.–18. století prominentní postavení. Byly to zejména sborníky největších pražských archivů – Zprávy Zemského archivu království Českého (1906–1946), velmi důležité pro sledování zahraničních výzkumů českých historiků, a Sborník Archivu ministerstva vnitra Republiky československé v Praze (1926–1940), v němž vycházely velké pramenné studie o vývoji českých zemí v prvních třech staletích existence → habsburské monarchie. Pro dějiny měst sehrával podobnou úlohu Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy (1907–1938), vydávaný pražským městským archivem. Vysoká kvalita bádání o raném novověku se udržela i v periodicích, jež vycházela péčí archivních institucí ve druhé polovině 20. a na počátku 21. století – v celostátním Sborníku archivních prací (od 1951) a v publikacích Archivu hlavního města Prahy Pražský sborník historický (od 1964) a Documenta Pragensia (od 1980).

V několika časopisech vznikl prostor pro rozvíjení kulturních dějin raného novověku, a to i v době, která jinak tento výzkum odsouvala do ústraní. Vedle periodika pro dějiny vysokého školství Historia Universitatis Carolinae Pragensis (od 1960) to byly sborníky vydávané knihovnami – Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných/starých tisků (Státní/Národní knihovna, od 1971), Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska (1993–2011) a Strahovská knihovna. Sborník Památníku národního písemnictví (1966–1986) či na ni navazující Bibliotheca Strahoviensis (od 1995). Renesančnímu, manýristickému a baroknímu výtvarnému umění věnovaly pozornost centrální uměnovědné časopisy Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci (1918–1946) a Umění. Časopis Ústavu dějin umění (od 1953) a dále Studia Rudolphina (od 2001).

S postupující specializací a zároveň nastupujícím překračováním hranic humanitních oborů se však vyhranila periodika zaměřená téměř výlučně na raně novověkou problematiku. Nejprve se tak stalo v souvislosti s nastupující → komeniologií, když zásluhou slovenského historika a filozofa Jána Kvačaly vznikl roku 1910 Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského, který vychází dosud jako mezinárodní revue pro komeniologii a raně novověké dějiny idejí Acta Comeniana. Protějšek této pražské publikace vytvořil roku 1971 uherskobrodský časopis Studia Comeniana et historica, který v 70. a 80. letech 20. století sehrál významnou úlohu při výzkumu kulturních dějin 16.–18. století a při udržování intelektuálních kontaktů mezi českými a zahraničními odborníky. V tradičním bádání o dějinách reformace sehrál nezanedbatelnou úlohu malý, ale inspirativní sborník Z Kralické tvrze (1967–2006), spjatý s Památníkem Bible kralické v Kralicích nad Oslavou.

Vedle výše zmíněného periodika Folia Historica Bohemica (Historický ústav AV ČR, Praha) vznikl další specializovaný časopis pro dějiny 16.–18. století. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích začala roku 1991 vydávat sérii sborníků Opera historica, která se od roku 2015 změnila v Opera historica. Časopis pro dějiny raného novověku. Česká společnost pro výzkum 18. století založila revui Cornova (od 2011), svědčící o postupném posunu bádání nejen do pobělohorského, ale i do osvícenského období. Raně novověká tematika získala významné postavení i v řadě dalších, nově vznikajících periodických publikací (Acta Societatis Scientiarum Bohemicae, Bollettino dellʼIstituto Storico Ceco di Roma, Historie – Otázky – Problémy, Kuděj, Theatrum Historiae a jiné).

Jaroslav Pánek

b3) Ediční řady pramenů

Po první světové válce značná část edičních řad, založených v 19. nebo na počátku 20. století, pokračovala a některé z nich přetrvaly až do 21. století (o nich výše oddíl IV.2.b3). Vznikla však řada dalších edičních podniků, zaměřených buď do úzkého okruhu specializovaných badatelů, nebo naopak oslovujících širší kulturní veřejnost. Podstatné bylo, že i tento druhý typ edicí usiloval o zachování zásad kritického přístupu k pramenným textům a že byl většinou doprovázen znaleckým komentářem, který dodává těmto publikacím nadčasovou hodnotu.

Trvalým úkolem historiků 17. století se stalo zpracování pramenů k dějinám českého povstání a třicetileté války. Zde byly starší ediční pokusy v publikacích moravského historika Christiana d´Elverta z druhé poloviny 19. století, ale skutečně systematický základ položili teprve přední archiváři meziválečné doby. František Hrubý pro řadu Publikace Zemského archivu v Brně vytvořil vynikající edici Moravské korespondence a akta z let 1620–1636 (1934–1937), která shrnuje prameny k proměnám Moravy v období bezprostředně následujícím po bělohorské porážce. František Roubík a Václav Líva zpracovali prameny k dějinám vojenství (s retrospektivou sahající hluboko do 16. století) a vytvořili osmisvazkový komplet Regesta fondu Militare Archivu ministerstva vnitra Republiky československé v Praze (1937–1957), od třetího dílu nesoucí název Prameny k dějinám třicetileté války – Regesta fondu Militare Archivu ministerstva vnitra ČSR v Praze. Na toto završené dílo mohl pak navázat rozsáhlý výzkum v českých, moravských a slezských archivech, inspirovaný Josefem Polišenským. Prací řady archivářů, kteří byli nejlepšími znalci místních fondů (Josef Kollmann, Miloš Kouřil a další), a s podporou historiků 17. století (Bohumil Baďura, Miroslav Toegel) vznikla sedmisvazková edice Documenta Bohemica Bellum Tricennale illustrantia (1971–1981), která zpřístupnila zdejší bohaté archivní soubory mezinárodnímu bádání.

Základní prameny k dějinám pozemkové držby byly pro Čechy zpřístupněny tiskem – vzhledem ke svému velkému rozsahu – pouze ukázkově (→ Desky zemské Království českého – trhové kvaterny z let 1541–1543, Anna Vavroušková, 1935–1941). Naproti tomu Moravské zemské desky z 15.–17. století jsou vydány pro kraj brněnský (Tomáš Kalina, 1950; Miloslav Rohlík, 1957) a olomoucký (František Matějek, 1948–1953). Do raně novověkého období částečně zasahují také Opavské zemské desky (Jan Kapras, 1908; Miloslav Rohlík, 1961) a Zemské desky krnovské (Dalibor Prix, 2008).

Na základy položené Českým zemským archivem od poloviny 20. století navázal Státní ústřední archiv v Praze, nynější Národní archiv. Především úsilím jeho pracovníků začaly vycházet rozsáhlé soubory pramenů, zaměřených přednostně k hospodářským a sociálním dějinám. Mnohasvazkovou → Berní rulu, úřední popis Čech po třicetileté válce, v letech 1949–1955 částečně vydala početná skupina vysoce kvalifikovaných archivářů (Otakar Bauer, František Beneš, Karel Doskočil, Marie Doskočilová, Antonín Haas, Marie Haasová, Emil Hradecký, Aleš Chalupa, Eva Lisá, Marie Lišková, Václav Líva a Václav Pešák), ale teprve příslušníci následujících generací (Iva Čadková, Jaroslav Čechura, Marie Ryantová a Magda Zahradníková) toto dílo v letech 2001–2017 dokončili. Společně zpřístupnili mimořádně cenný pramen k dějinám majetkové struktury a daňového zatížení, vrchnostenské držby a poddanského osídlení, ke studiu → historické demografie, topografie i dalších témat. Moravský protějšek – → Lánové rejstříky – vydal František Matějek (1981–1994).

Péčí → Archivní správy na Berní rulu navázala Edice berních katastrů českých, moravských a slezských, v níž vyšly Tereziánský katastr moravský (Jiří Radimský a Miroslav Trantírek, 1962), → Tereziánský katastr český (Pavla Burdová a kol., 1964–1970) a → Karolinský katastr slezský (Irena Korbelářová, 2006). Další rozsáhlou edici zásadního významu pro studium pobělohorské rekatolizace – → Soupis poddaných podle víry z roku 1651 – vytvořila skupina pracovnic Národního archivu za vedení Aleny Pazderové (Eliška Čáňová, Helena Klímová, Zlatuše Kukánová, Lenka Matušíková, Eva Štrejnová a Magda Zahradníková, 1993–2008).

Péčí → Matice moravské, která již dříve vydala například Spisy Karla staršího z Žerotína (Vincenc Brandl, 1866–1872), vyšly některé významné prameny k dějinám raného novověku v edici Prameny dějin moravských. Byly to dva svazky Akt Jednoty bratské (Jaroslav Bidlo, 1915–1923) a s velkým časovým odstupem právněhistorické texty z předbělohorské doby – moravské zemské zřízení z roku 1545 (Dalibor Janiš, 2005) a písemnosti zemského hejtmana Václava z Ludanic (Jana Janišová, 2007).

Z činnosti → Československého historického ústavu v Římě (ČsHÚŘ) vznikla edice mimořádného mezinárodního významu. Dohodou s německými historickými ústavy v Římě (1923–1924) převzal ČsHÚŘ zodpovědnost za postupné vydávání korespondence a dalších dokumentů spjatých s činností → nunciatury u císařského dvora v rudolfinské Praze a potom ve Vídni v letech 1592–1628. Jako protějšek velké německé edice Nuntiaturberichte aus Deutschland vznikla česká, latinskými komentáři opatřená řada Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem, jejíž první svazky vydali Milena Linhartová a Zdeněk Kristen (1932–1946). Po mnohaleté přestávce převzal tento úkol → Český historický ústav v Římě. Zásluhou Aleny Pazderové a Tomáše Černušáka vyšlo již pět dalších svazků nunciatur Cesare Speciana a Carla Caraffy (2013–2017); v nich byl zachován latinský název, ale jazykem komentářů se stala němčina. Podařilo se zvládnout a v kritických edicích zpřístupnit nunciaturní korespondenci z let 1592–1594, 1604 a 1607–1611; práce na dalších obdobích (Alena Pazderová: 1595–1597; Tomáš Černušák a Tomáš Parma: 1621–1628) pokračuje. Vznikla tak naděje na dovedení celé této edice ke zdárnému konci.

Ve spolupráci Historického ústavu AV ČR a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích vychází od roku 2008 ediční řada Prameny k českým dějinám 16.–18. století – Documenta res gestas Bohemicas saeculorum XVI.–XVIII. illustrantia. Je rozdělena na dva tematické oddíly. V části A (prameny veřejné povahy, vydává Historický ústav AV ČR) vyšla péčí Tomáše Sternecka část rožmberského souboru Historica (od 2010), prvotřídních pramenů k dějinám českých zemí a střední Evropy v 16. století, a dále část moravských Památek sněmovních (2010), jež zpracoval Dalibor Janiš. V části B (prameny soukromého rázu, vydává Jihočeská univerzita) byly prací jihočeských historiků vydány především prameny k dějinám předbělohorské a pobělohorské šlechty – deníky Jeronýma Šlika (Miroslava Durajová a Rostislav Smíšek, 2008) a Ferdinanda ze Schwarzenbergu (Rostislav Smíšek, 2015), cestopisné záznamy Eggenbergů (Václav Bok a Anna Kubíková, 2012), paměti Pavla Korky z Korkyně (Zdeněk Vybíral, 2014), korespondence nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic s manželkou Polyxenou (Pavel Marek, 2005) a rytířského rodu Pětipeských (Petr Mareš a Miroslav Žitný 2015–2016), ale také evangelické církevní řády pro šlechtická panství z let 1520–1620 (Josef Hrdlička, Jiří Just a Petr Zemek, 2017).

Náročnou výzvu mezioborového rázu již od 19. století představovala snaha zpřístupnit dílo Jana Amose Komenského, světově nejproslulejší osobnosti, jež vyšla z českých zemí v raném novověku. Mezi mnoha dílčími edicemi jednotlivých spisů nebo výbory vynikl pokus o vydání Komenského korespondence, k němuž přistoupili Ján Kvačala (1898–1902) a Antonín Patera (1892), ale úsilí o kritické vydání celého díla tohoto humanisty se začalo naplňovat až v poslední třetině 20. století. Na přípravě dlouhodobě – od roku 1969 – vycházející edice Joannis Amos Comenii Opera omnia – Dílo Jana Amose Komenského spojili síly literární historici (Jiří Daňhelka, Jaroslav Kolár, Milan Kopecký, Antonín Škarka), klasičtí filologové (Eva Kamínková, Dana Martínková, Julie Nováková), filozofové (Jiřina Otáhalová-Popelová, Stanislav Sousedík), církevní historici (Rudolf Říčan), specializovaní komeniologové (Jaromír Červenka, Dagmar Čapková, Jiří Beneš, Martin Steiner) a další, aby zvládli mnohotvárné Komenského dílo, zasahující do řady oborů. Začlenění této edice mezi hlavní úkoly Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu AV ČR vytvořilo institucionální předpoklady k tomu, aby toto několikagenerační dílo mohlo být v příštích desetiletích završeno.

V průběhu 20. století existovala řada dalších edičních sérií, v nichž vycházely kvalitní edice raně novověkých pramenů. Vedle textů naučných (historiografických, cestopisných, právních, náboženských) to byla dobová próza, poezie nebo dramatika, která podstatně rozšiřovala pramennou základnu pro studium raně novověkého myšlení, norem a kritiky veřejného a soukromého života, každodennosti a dalších témat, jež se postupně dostávala do zorného pole historiků 16.–18. století.

Zásluhou Matice české vznikla již v 19. století edice Památky staré literatury české, která byla ovšem zaměřena především na středověké prameny; jedinou významnou edici tehdy představovaly Paměti Mikuláše Dačického z Heslova (Antonín Rezek, 1878–1880). Teprve když sérii převzala Československá akademie věd a na jejím vydávání se podíleli přední literární historici, plně se rozvinulo kritické zpřístupňování raně novověkých památek. Péčí Jaroslava Kolára zde vyšly mj. soubory mravokárných a politických satir z předbělohorské doby (1959, 1963); Milan Kopecký vydal Pravidlo lidského života v české verzi Mikuláše Konáče z Hodiškova (1961) a veršovanou tvorbu Tobiáše Mouřenína z Litomyšle (1995), Miroslav Horna a Eduard Petrů Theriobulii neboli Radu zvířat Jana Dubravia (1983), Josef Hrabák frašky o každodenním životě města a venkova za třicetileté války od Václava Františka Kocmánka (1953) a Zdeňka Tichá lidovou a pololidovou poezii 17.–18. století (1958).

Prestižní vydavatelský dům Odeon (původně Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění) vydával sérii Živá díla minulosti, jejímž úkolem bylo předkládat reprezentativní díla české a světové literární tradice, a to od antiky až do 19. století. Ve skutečnosti raný novověk zde byl reprezentován nejen díly předních autorů jako J. A. Komenský (Moudrost starých Čechů, František Svejkovský, 1954), Mikuláš Dačický (Prostopravda. Paměti, Eduard Petrů a Emil Pražák, 1955), Pavel Stránský (Český stát. Okřik, Bohumil Ryba, 1953) nebo Karel starší ze Žerotína (výbor z korespondence vydala Noemi Rejchrtová, 1982), ale také texty málo známými – latinskou prózou českých humanistů (Dana Martínková, 1975), českou barokní poezií (Zdeňka Tichá, 1970), narativními prameny k dějinám české války 1618–1620 (Josef Polišenský a Zdeněk Kristen, 1964), Antialkoránem Václava Budovce (Noemi Rejchrtová, 1989), výborem z Diadochu Bartoloměje Paprockého (Eduard Petrů, 1982) či Příběhy Jindřicha Hýzrle z Chodů (Lydia Petráňová a kol., 1979). Editory, případně překladateli byli nejlepší znalci tematiky, takže kritický aparát měl zpravidla vysokou úroveň. Vyšla zde řada významných prací čelných zahraničních osobností, reprezentujících raně novověkou kulturu a politiku italskou (Niccolò Machiavelli, Baldassare Castiglione), francouzskou (Michel de Montaigne, Charles Louis Montesquieu), španělskou (Bernal Díaz del Castillo, Baltasar Gracián), polskou (Łukasz Górnicki, Jan Chryzostom Pasek, Jan Potocki) a ruskou (Ivan IV. Hrozný), vesměs ve výborných komentovaných překladech, což byl důležitý příspěvek k rozšíření kulturněhistorické tematiky ve směru evropské komparace. Jelikož tyto knihy vycházely ve vysokém nákladu, staly se rovněž nástrojem k lepšímu poznání dějin raného novověku v širším českém prostředí.

Podobnou úlohu ve vztahu k poznání narativních a epistolárních pramenů sehrálo několik dalších sérií. Za redakce literárního historika a komeniologa Jana Blahoslava Čapka vznikla v nakladatelství Jan Laichter řada Sloupové pamětní, v níž vycházely kvalitní edice pramenů k dějinám husitství a české reformace, mj. spis Jakuba Bílka o věznění bratrského biskupa Jana Augusty (František Bednář, 1942), cestopisy Matěje Červenky a Jana Blahoslava (Timoteus Čestmír Zelinka, 1942), ale také výbory z korespondence Jana Blahoslava (Pavel Váša, 1949) a J. A. Komenského (Bohumil Ryba, 1942/1945). Nakladatelství Melantrich vydávalo Odkaz minulosti české. Zde vyšly kromě prací Tůmy Přeloučského a J. A. Komenského o dějinách Jednoty bratrské (Vojtěch Sokol, 1947; Josef Hendrich 1941) rovněž výbor z historického díla Sixta z Ottersdorfu (Josef Janáček, 1950), cestopis Bedřicha z Donína (Antonín Grund, 1940), černínská korespondence (Zdeněk Kalista, 1941) a selské hry českého baroka (Z. Kalista, 1942). Pozdější série České kroniky nakladatelství Svoboda byla sice zaměřena především na středověk, umožnila však též vydání komentovaných edicí rožmberských životopisů Václava Březana (Jaroslav Pánek, 1985) a výborů z Historie církevní Pavla Skály (Josef Janáček, 1984) a z letopisů Marka Bydžovského (Jaroslav Kolár, 1987).

Na tuto tradici navázala v letech 1998–2003 edice Thesaurus absconditus brněnského nakladatelství Atlantis, zaměřená především na raný novověk. Kromě barokního výkladu českých dějin od anonymního autora z roku 1754, nazvaného Země dobrá, to jest země česká (Ivona Kučerová a Lucie Medová, 1998), a české verze díla G. B. Manniho Věčný pekelný žalář od Matěje Václava Šteyera (Martin Valášek, 2002), zde vyšly spisy Šimona Lomnického (Jakub Krč a Vojtěch Hladký, 2000), Nathanaela Vodňanského (Hana Bočková a Jiří Matl, 2001) a anglické novolatinské básnířky žijící v rudolfínské Praze Alžběty Johanny Westonie (Eduard Petrů, 2003). Spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury Scriptorium, který se soustřeďuje na ego-dokumenty, se v edici Manu propria postaral o zpřístupnění cestopisu Kryštofa Václava z Nostic (Jiří Kubeš, 2004), Sarmacie Jana Zajíce z Házmburka (Jaroslav Pánek, 2007) a zvláště skupiny rodinných pamětí a záznamů českých šlechtičen a šlechticů (Jana Ratajová, 2002; Veronika Čapská a Veronika Marková, 2009; Pavel Matlas, 2016).

Na vydávání raně novověkých pramenů se v uplynulých dvou staletích podílela řada institucí. Tato činnost často nebyla dostatečně koordinovaná, některé záměry nebyly dostatečně zajištěné a ztroskotaly dříve, než mohly být dokončeny. S podstatným přispěním archivářů a literárních historiků se však základna pro studium raného novověku velmi výrazně rozšířila.

Jaroslav Pánek

b4) Badatelé o dějinách 16.–18. století

Základním tématem raně novověkého bádání se po roce 1918 stala „Bílá hora“ v nejširším smyslu předpokladů a důsledků události, která symbolizovala porážku českého národa, výrazné oslabení české státnosti a právě ukončenou habsburskou nadvládu. Explicitně vyjadřované představy o „odčinění“ Bílé hory byly spíše tématem politické publicistiky než odborné historiografie, která – zpravidla na badatelsky solidním základě – k tomu implicitně poskytovala některé argumenty. Jako protiklad habsburského → absolutismu, od něhož se Československo jakožto nástupnický stát ostře distancovalo, vystoupilo do popředí → stavovské zřízení předbělohorské doby. V pojetí Kamila Krofty (1876–1945) bylo charakterizováno (relativní) demokratičností, nadřazováním náboženského programu politickým zájmům a jedinečnou snášenlivostí. Při hodnocení → stavovské opozice se silně prosadila etická kritéria na úkor realistického hodnocení jejích vnitřních rozporů a efektivnosti, idealizované ocenění mravní převahy a pokrokovosti většiny národa, jehož představitelé byli v roce 1620 poraženi drtivou převahou Habsburků a jejich spojenců.

Důsledným obhájcem tohoto přístupu se stal poněkud překvapivě Pekařův žák František Hrubý (1887–1943), moravský zemský archivář a jeden z nejlepších znalců pramenů k dějinám předbělohorské a bělohorské doby. Měl smysl pro komplexní přístup k dějinám, včetně jejich hospodářské, sociální a kulturní složky, analyzoval a zpřístupnil množství neznámých pramenů z domácích a zahraničních archivů,[350] a otevřel nová témata, jakými byly proměny → velkostatku jakožto mocenské základny šlechtických → stavů, mentality a způsobu myšlení stavovských předáků, či církevní organizace moravských nekatolíků (v tomto směru se zdůrazňováním jejich luterského, resp. kalvínského zaměření dostával do vážných polemik s Hrejsovým pojetím → novoutrakvismu).[351] Hrubý dokázal skvěle vystihnout také postavení, sociální organizaci a ideové projevy radikálních proudů reformace, především všeobecně pronásledovaných → novokřtěnců, kteří prožívali na předbělohorské Moravě svůj „zlatý věk“.[352]

Syntézu názorů svých i celé demokratické koncepce → stavovství podal František Hrubý v biografii Ladislava Velena ze Žerotína (1930), která je věnována českému stavovskému povstání a protihabsburskému boji pobělohorských → exulantů.[353] V ní ztotožnil „ideál svobody těla i ducha“ občanů demokratické Československé republiky a předbělohorských stavů, které rehabilitoval jako bojovníky za svobodu politickou a svobodu svědomí jakožto nejvyšší hodnoty spojující současnost s minulostí. Zformuloval tak triádu vrcholného vzepětí českého národa a státu (→ husitství – → české stavovské povstání – osvobozenecký boj za první světové války), v nichž Češi vstoupili do evropských a světových dějin, a tím vývoj od Bílé hory k Československu povýšil na osu raně novověkých a moderních dějin, směřujících od porážky k vítězství. Byla to historická legitimizační konstrukce, založená na politické aktualizaci pozdně středověkých a raně novověkých poměrů, jaká se po válečném rozpadu starých říší objevila i v dalších nově utvořených státech střední a východní Evropy.

Zatímco příslušníci starší generace hledali v raně novověkém stavovství především pozitivní analogie k současnosti (například Kamil Krofta při zdůrazňování mezinárodního významu českého státu v boji proti → osmanské expanzi a Jan Bedřich Novák při srovnávání jazykové praxe ve stavovském a v republikánském zřízení), někteří mladší historici si již kladli otázku po dlouhodobé konsolidaci státu, a vztah mezi panovníkem a stavy začali posuzovat z funkčního hlediska. Soudržnost státu zdůrazňoval archivář Národního muzea a profesor obecných dějin na pražské filozofické fakultě Karel Stloukal (1887–1957), který zaujal kritický postoj k decentralizaci politické moci, nesené stavovskou opozicí, a připouštěl možnost absolutistické vlády panovníka, a to za předpokladu, že by šlo o absolutismus v příznivém národním duchu; avšak Habsburkové tento úkol nesplnili, neboť vytvářeli dynastickou monarchii, zaměřenou proti zájmům českého národa. Tragika českého vývoje podle Stloukala spočívala v tom, že národní zájmy a zákonnost v daných poměrech musela bránit konzervativní síla (stavy), která navíc podlehla, což v zemích České koruny znemožnilo vybudovat pokrokový ústavní systém.[354]

Potřebu silného státu zdůraznily i další směry Stloukalova bádání. Stal se jedním z hlavních organizátorů → Československého historického ústavu v Římě, kde se věnoval působení nunciatury u císařského dvora, zpracovával nunciaturní korespondenci a na ní postavil svou habilitační práci o papežské rekatolizační politice vůči střední Evropě na přelomu 16. a 17. století (1925).[355] Citlivé téma → protireformace a kuriálních zásahů do českých záležitostí se vzápětí stalo předmětem ostrých polemik, především s katolickým teologem a církevním historikem Augustinem Aloisem Neumannem (1891–1948).[356] I z nich bylo zřejmé, že problém rekatolizace je nutné řešit nejen na úrovni vnitropolitického boje stavů s panovníkem, ale také ve vztahu těchto subjektů k zahraničním mocnostem. Skladbu a činnost státního ústrojí, zvláště pak nejvlivnějšího korunního úřadu, osvětlil Stloukal v objevné monografii, věnované → české dvorské kanceláři a procesu její byrokratizace za Zdeňka z Lobkovic, kdy se stala z dříve neutrální instituce jádrem centralizačních a rekatolizačních snah v českých zemích.[357]

Proměna Čechů z periferního článku mnohonárodnostního soustátí ve státní národ vedla české historiky k novým otázkám a pohledům na habsburskou monarchii. Místo zastupitelské reprezentace (stavů a jejich mnohdy odstředivých tendencí) se dostávala do popředí výkonná moc. Pro archiváře a profesora všeobecných dějin na bratislavské univerzitě Josefa Borovičku (1885–1971) spočívalo potenciální řešení bělohorské politické krize v nastolení nekatolíka na český trůn a „moudrá“ exekutiva, která by vyrovnávala rozpor mezi zastaralými normami a realitou náboženského a společenského života.[358] Význam „duchem českého“ panovníka, který by dokázal v zájmu celého státu zahlazovat třecí plochy mezi konfesijně politickými seskupeními bělohorské doby, vyzvedal rovněž historik moderních dějin a dějepisectví Jaroslav Werstadt (1888–1970).[359] Šlo však o pouhou abstraktní konstrukci, neboť ani volba vladařsky neschopného kalvinisty Fridricha Falckého nebyla řešením, jak ukázal první profesor hospodářských a sociálních dějin na pražské filozofické fakultě Bedřich Mendl (1892–1940).[360] Ve 30. letech 20. století se stoupenci demokratické linie znovu vraceli k prioritě náboženské otázky.

Ředitel Archivu ministerstva vnitra, profesor československých dějin na Univerzitě Karlově a editor pramenů k dějinám stavovského povstání na Jaroslav Prokeš (1895–1951) pokládal vysoký stupeň náboženského cítění stavů za svébytný rys českého prostředí, po mravní, politické a kulturní stránce rehabilitoval stavovskou opozici a její porážku vysvětloval objektivními nebo nahodilými příčinami.[361] Určitá bezvýchodnost řešení bělohorské otázky jakožto legitimizačního nástroje československého státu vedla Prokeše ke kritickému studiu pramenů správní, hospodářské a kulturní historie 18. století, které mu umožnilo vytvořit syntézu českých dějin barokní a osvícenské doby a cennou monografii o prvním období České společnosti nauk.[362]

Při práci na syntéze pro Československou vlastivědu s Jaroslavem Prokešem spolupracoval Otakar Odložilík (1899–1973), profesor československých dějin na pražské filozofické fakultě a po roce 1948 jako emigrant ve Spojených státech učitel tamních historiků bohemistického a středoevropského zaměření. Také on kladl důraz na náboženský základ antagonismu mezi stavy a Habsburky, avšak při sledování mocensko-politických zájmů stavovské opozice dospěl ke kriticky vyváženějšímu nadhledu, mj. v životopisu Karla staršího ze Žerotína (1936).[363] Odložilíkovou předností byla studia ve Velké Británii, jimiž se odlišil od většiny českých historiků, orientovaných na německé nebo románské prostředí; tato kvalifikace mu otvírala nová témata z dějin mezinárodních a interkonfesijních vztahů, jež našla výraz v řadě zásadních studií o době → reformace a o pobělohorské emigraci.[364]

Kritickou linii nazírání na stavovskou společnost a její bělohorský pád si i v meziválečné době udržoval Josef Pekař, který udával tón svou knihou o Bílé hoře z roku 1920; ani on se nemohl smířit s habsburským absolutismem, ale v době zakládání nového státu zdůrazňoval státotvorné tendence a váhu mezinárodních vztahů.[365] Do jisté míry Pekařův odkaz následoval katolický historik, který se vzdělával ve Španělsku a po roce 1948 žil v emigraci v USA, Bohdan Chudoba (1909–1982); jeho vztah ke stavovství byl zásadně odmítavý a celou bělohorskou problematiku interpretoval ve znamení vítězného nástupu španělské katolické barokní kultury.[366]

Principiálně odlišný názor na dějiny českých zemí v raném novověku zaujali historici německého jazyka, jejichž hodnocení habsburské monarchie bylo předurčeno vlažným nebo zcela odmítavým postojem ke vzniku Československa. Mluvčím krajního proudu se stal moravský zemský archivář Bertold Bretholz (1862–1936), bezpochyby nadaný historik židovského původu, který konvertoval k evangelickému vyznání a bojovně zastával zájmy německých nacionalistů. Pokud se pokusil o zpracování počátků habsburské monarchie (1920),[367] zůstával v podstatě na popisně faktografické úrovni, jakmile však psal širší syntézu (1921–1924),[368] promítl do ní německo-český antagonismus jako hnací sílu vývoje. Dějiny českých zemí členil do tří period podle toho, které etnikum v nich převládalo a jaké politické a kulturní principy prosazovalo. Doba husitská, pohusitská a předbělohorská (1420–1620) čili „slovansko-český středověk“ byla podle něho synonymem chaosu a hlubokého úpadku, způsobeného vytržením českých zemí z germánského prostoru (předcházel jí totiž vyspělý „germánsko-německý starověk“). Teprve bitva na Bílé hoře tuto neblahou periodu ukončila a zahájila prospěšný vývoj za „rakouského novověku“, ukončeného vznikem československého státu a novým útlakem Němců v českých zemích. Ačkoli Bretholz vycházel z naprosto opačných předpokladů, dospěl – v paradoxní shodě se stoupenci české demokratické linie – ke shodnému závěru, že totiž vývoj po roce 1918 znamená návrat k předbělohorským poměrům.

Němečtí právní historici Otto Peterka (1876–1945)[369] a Wilhelm Weizsäcker (1886–1961),[370] stejně jako historik sudetoněmeckého živlu Wilhelm Wostry (1877–1951),[371] volili uměřenější argumentaci, ale i pro ně východiskem hodnocení raně novověkého vývoje zůstávalo postavení německého obyvatelstva v Čechách a na Moravě; z tohoto hlediska oceňovali vznik habsburské monarchie, sblížení českých zemí se zeměmi rakouskými a rostoucí úlohu němčiny neboli „znovuoživení němectví“ jako základní pozitiva 16.–18. století. Českoněmecká historiografie se tak v porovnání s českou dostávala do ještě větší závislosti na aktuálním politickém vývoji a stala se nástrojem nacistické ideologie i za německé okupace českých zemí. Tezovité shrnutí představ o podřadnosti českého živlu a o jeho trvalé závislosti na vládnoucím německém národě završil oficiální nacistický výklad dějin (1943), který se stal tragickým epilogem českoněmeckého uvažování o soužití obou etnik v raném novověku.[372]

Jednostranností pohledu a mírou patosu se německým nacionalistům bezmála vyrovnal historik mnohostranných zájmů a profesor hudební vědy na pražské filozofické fakultě Zdeněk Nejedlý (1878–1962), který vstoupil do diskuse o Bílé hoře už v roce 1920. Nevycházel z vlastního výzkumu, spíše spojoval některé prvky tří českých linií (liberální, demokratické a nacionální), doplňoval je vlastními představami a vytvořil z nich militantně protihabsburský výklad. Podle něho se na počátku novověku střetly „čistá, obětavá, nezištná láska k svobodě, především k svobodě myšlenkové a mravní, potom však i k svobodě politické a sociální“, nesená českou reformací a lidovým základem českého národa, s egoismem, lakotou, věrolomností a bezzásadovostí protičeské dynastie Habsburků. Pokleslý způsob vládnutí, který nepříznivě ovlivnil i českou šlechtu, zabránil tomu, aby se stavovský odboj změnil v lidové povstání husitského typu a aby vyústil v nastolení republiky a sociální spravedlnosti. Porážka z roku 1620 byla sice „pomstěna“ zničením habsburské monarchie, ale její „odčinění“ ve smyslu politickém, sociálním a duchovním se stalo programem pro 20. století. Nejedlého koncepce byla výrazně ahistorická, avšak pozoruhodně předjímala teze, které si osvojilo marxistické dějepisectví krátce po druhé světové válce.

Zatížení bělohorským traumatem nedopadlo zdaleka na všechny historiky, kteří publikovali mezi oběma světovými válkami a v následujících desetiletích. Ku prospěchu oboru se naopak dále rozšiřovalo spektrum zkoumaných témat. Pramenný výzkum vytvářel pevnější základy pro interpretaci předbělohorského období, rostl zájem o dobu pobělohorskou a o → osvícenství, ale rozšiřoval se také zájem o evropský raný novověk. Velkou výzvou se stala vynikající kolektivní syntéza Dějiny lidstva, kterou redigoval Josef Šusta a na jejímž zpracování se podílela skutečná elita českých humanitních věd,[373] vznikaly však i další analytické monografie a syntézy. Částečně navazovaly na činnost → Československého historického ústavu v Římě. Mezi jeho mladými stipendisty vynikl pracovník Archivu země České a docent všeobecných dějin na pražské filozofické fakultě Josef Matoušek (1906–1939); na základě vatikánských a dalších zahraničních pramenů napsal skvělou monografii o evropské diplomacii, která na sklonku 16. století usilovala o založení ligy křesťanských zemí proti → osmanské expanzi.[374]

Východní půle Evropy se stala předmětem bádání profesora slovanských dějin na brněnské filozofické fakultě Josefa Macůrka (1901–1992). Mnohostranná jazyková výbava a metodické školení umožnily Macůrkovi zvládnout jednak velká témata z historie mezinárodních vztahů (zejména v souvislosti se zápasy o polský trůn v poslední třetině 16. století a s → českým stavovským povstáním 1618–1620),[375] jednak syntézy dějin Polska, Rumunska, východních Slovanů, Maďarů a uherského státu, dokonce i východoevropské historiografie, v nichž se raně novověké problematice dostalo – vzhledem k Macůrkově výchozí badatelské orientaci – významného postavení.[376] Po druhé světové válce se tento mimořádně plodný autor soustředil na dějiny → česko-slovenských a → česko-polských vztahů v raném novověku, včetně multietnických souvislostí → valašské kolonizace.[377]

Příkladem badatele schopného zvládnout heuristicky velmi náročná témata se stal archivář a docent historické vlastivědy na pražské filozofické fakultě František Roubík (1890–1974), který se ponořil do téměř nedotčených fondů Archivu ministerstva vnitra a dokázal na nich založit své práce o struktuře a personálním obsazení státní a městské správy, o sociálních poměrech venkova a poddanských bouřích, národnostním vývoji či komunikačních možnostech raně novověké společnosti, vesměs o tématech, která se odpoutávala od konfesijně politické problematiky a umožňovala komplexnější výklad 16.–18. století.[378] Archivář Václav Pešák (1899–1979) významně přispěl k poznání státní správy prozkoumáním agendy předbělohorské → české dvorské kanceláře a → české komory, později také berních rejstříků a pobělohorské → berní ruly;[379] soustavný výzkum patrimoniálních písemností mu umožnil na příkladu → dominia rodu Smiřických vytvořit modelovou ukázku hospodaření režijního velkostatku na počátku 17. století.[380] Úředník ministerstva školství a národní osvěty Otto Placht (1890–1959) zpracoval podle vzoru Pekařovy monografie o katastrech předcházející období (16. a první polovinu 17. století) z hlediska organizace a výtěžnosti daní; později se pokusil, avšak s menším úspěchem, o zvládnutí obtížného tématu početnosti a skladby obyvatelstva českého státu v raném novověku.[381] Finanční problematiku, zejména systém zdanění a královského úvěru v 16. a na počátku 17. století, analyzoval rovněž archivář Miloslav Volf (1902–1982), který se věnoval i dějinám obchodu a vojenské organizace.[382]

K poznání státní a zemské organizace jako rámce politických, sociálních a hospodářských dějin významně přispěli právní historici, kteří se opírali o systematické základy položené Janem Kaprasem. Někteří se soustředili na vzájemně provázaná témata zemského práva a na něm založených institucí: profesor dějin středoevropského práva na Komenského a Masarykově univerzitě Rudolf Rauscher (1896–1941) zkoumal české zemské právo a podmínky pro nástup nového panovníka ve středoevropském srovnání;[383] profesor právních dějin na Masarykově univerzitě František Čáda (1895–1975) se soustředil na moravské zemské právo 16. století a zpracoval vzorovou edici → zemského zřízení;[384] profesor československých právních a ústavních dějin na bratislavské univerzitě Richard Horna (1892–1953) vydal monografii o moravských zemských úřadech, pořídil kritickou edici opavského zemského zřízení ze 17. století a jako první soustavně zkoumal hmotné prameny raně novověkého → hrdelního práva a soudnictví;[385] docent na pražské právnické fakultě Josef Kliment (1901–1978) osvětlil podíl panovnických a stavovských institucí na utváření zahraniční politiky v předbělohorské době.[386] První česká doktorka práv a poté první notářka Anděla Kozáková (1897–1986) vydala v roce 1926 systematickou monografii o právním postavení žen v českém právu zemském, což byl zároveň významný podnět pro studium ženské části → stavovské společnosti.[387] Ostatně zanedlouho se objevila monografie o místě ženy ve společenství Jednoty bratrské, jejíž autorskou se stala knihovnice Anna Císařová-Kolářová (1887–1963),[388] a rozsáhlá publikace o slavných ženách české minulosti (včetně šlechtičen z doby raného novověku), redigovaná Karlem Stloukalem.[389]

Problematika hospodářských dějin se stávala předmětem výzkumu obvykle na úrovni jednotlivých odvětví, v nichž se autoři cítili být kompetentní k posouzení dobové technologie a výrobních postupů. V popředí stály agrární dějiny, jež reprezentoval především ředitel Zemědělského muzea a organizátor patrimoniálního archivnictví Václav Černý (1894–1962), který věnoval řadu studií osvícenským reformám zemědělství, hospodaření velkostatků a jejich instrukcím i technickým aspektům výroby.[390] Vývojem zemědělství a lesnictví v 16.–18. století se zabývali především archiváři, kteří vydali své souhrnné práce až po druhé světové válce – Emanuel Janoušek (1897–1970),[391] Rudolf Hurt (1902–1978)[392] a Josef Nožička (1906–1972)[393] – a středoškolský profesor Jaroslav Novotný (1891–1968).[394] Významnou inovací se stalo bádání o dějinách hornictví a železářství, které rozvinul profesor chemie Jan Kořan (1905–1986).[395] Hospodářským dějinám se tradičně věnovali také českoněmečtí historici – archivář Anton Ernstberger (1894–1966) napsal monografii o podnikatelské činnosti Albrechta z Valdštejna,[396] zatímco právní historik Wilhelm Weizsäcker analyzoval jáchymovské horní právo 16. století a jeho vztah k saskému hornictví.[397]

Na pomezí hospodářských, sociálních a kulturních dějin se pohyboval gymnazijní profesor, poté docent na olomoucké a pražské univerzitě František Kutnar (1903–1983), ovlivněný sociologií a strukturalismem, který se zaměřil především na dobu → národního obrození včetně jeho první, osvícenské fáze. Neobvyklá kombinace zájmu o agrární dějiny a zároveň o národní ideu mu dávala možnost proniknout k mentalitě a způsobu myšlení venkovského lidu. Sledoval proces jeho hospodářské a společenské emancipace v 18. a 19. století v souvislosti s osvícenskými reformami i s neortodoxním náboženským myšlením a věnoval pozornost jeho výrazným představitelům.[398] Široké badatelské rozpětí prokázal Kutnar rovněž v jedinečné historiografické syntéze, v níž podal výstižnou charakteristiku českého dějepisectví raného novověku.[399] Ke studiu etnicity, pojatému však spíše popisným způsobem, měl blízko středoškolský profesor a výkonný redaktor Českého časopisu historického Josef Klik (1896–1965); v monografii o národnostních poměrech v předbělohorských Čechách poskytl věcný podklad pro vystižení posunů česko-německé etnické hranice a germanizace pohraničních oblastí.[400]

Z hlediska českých Němců nahlížel na vztah národnosti a náboženství v raném novověku teolog Eduard Winter (1896–1982), profesor církevních dějin na teologické fakultě Německé univerzity v Praze, za druhé světové války blízký nacismu, později však úspěšný východoněmecký marxistický historik. Napsal cenné, pramenně podložené, ale zároveň dobovým ideologiím poplatné monografie o josefinismu a osvícenském katolicismu, o vzdělanosti (mj. životopis organizátora školství Ferdinanda Kindermanna), o duchovním vývoji sudetských Němců a zvláště o české nábožensky motivované emigraci do německých zemí v 17. a 18. století.[401]

Zcela jinak přistupoval k duchovním dějinám raného novověku docent československých dějin na pražské filozofické fakultě Zdeněk Kalista (1900–1982), představitel subjektivního spiritualismu, který se snažil konstruovat dějiny na základě jejich prožitku zprostředkovaného prameny. V návaznosti na Pekařovo ocenění → baroka se obrátil k 17. a 18. století, v němž vyhledával význačné osobnosti a kulturní jevy, a jim věnoval kritické pramenné edice,[402] studie a monografie.[403] Vnesl do studia barokního období nové pohledy na dobovou mentalitu, politické myšlení a kulturní mecenát, či na propojení baroka s pozdně středověkými gotickými inspiracemi, a třebaže se přednostně zabýval → aristokracií, zpřístupňoval i prameny lidové kultury (poezii, divadelní hry aj.). V době nacistické okupace se pokusil sepsat velké české (formálně československé, stručnými exkursy do slovenské historie doplněné) dějiny, ale toto rozsáhlé dílo dovedl jen do 17. století; stručný přehled z roku 1947 byl pouhým stínem původního záměru.[404] Stejně tak zůstala velká část Kalistových – v době komunistického režimu nepublikovatelných – prací v rukopisu a své čtenáře našla až na přelomu 20. a 21. století.

Rostoucí zájem o baroko sdíleli od 30. let 20. století humanitní badatelé přes hranice oborů. Literární historici Vilém Bitnar (1874–1948), Josef Vašica (1884–1968) a Antonín Škarka (1907–1972) zpřístupňovali a analyzovali lyriku, náboženskou i světskou prózu 17. a 18. století, včetně díla J. A. Komenského;[405] to se v pracích historika pedagogiky Josefa Hendricha (1888–1950)[406] a vědců sdružených kolem periodicky vydávaného Archivu pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského stávalo předmětem specifického výzkumu → komeniologie. Historici umění – Emanuel Poche (1903–1987), Oldřich J. Blažíček (1914–1985) a Jaromír Neumann (1924–2001) se věnovali dílu čelných malířů a sochařů, čímž vytvářeli předpoklady pro své pozdější syntézy této epochy.[407] Profesor hudební vědy na Masarykově univerzitě Vladimír Helfert (1886–1945) na příkladu jedné z moravských aristokratických rezidencí prozkoumal společenské prostředí, v němž vznikala a byla provozována hudební kultura baroka, a zpracoval též evropsky významný fenomén české hudební → emigrace 18. století.[408]

Rostoucí zájem o kulturní dějiny odrážel vysoké ambice meziválečné české vědy. Profesor dějin výtvarných umění na pražské filozofické fakultě Antonín Matějček (1889–1950) vytvořil monumentální šestisvazkové dílo Dějepis umění (1922–1936), jehož podstatná část je věnována renesančnímu a baroknímu malířství, sochařství a architektuře. Matějčkovi se v něm podařilo zasadit evropské a v jeho rámci i české umění do širokých historických souvislostí způsobem plně srovnatelným s italskými, německými a dalšími západoevropskými protějšky.[409] Společenský, politický a kulturní kontext vývoje českého písemnictví dokázal zvládnout rovněž profesor dějin české literatury na brněnské filozofické fakultě Arne Novák (1880–1939) ve svém životním díle, v němž husitské, reformační, humanistické a barokní písemnictví (včetně lidové slovesnosti) tvoří náplň „střední doby“, zahrnující léta 1409–1774.[410]

Šustovými Dějinami lidstva, Matějčkovým Dějepisem umění, Macůrkovými syntézami východoevropské historie i kvalitními výsledky ediční a monografické tvorby z meziválečné doby dosahovala česká historiografie raného novověku tematické mnohostrannosti a uvolňovala se ze zajetí nekončících sporů o konfesijně politických otázkách kolem reformace a rekatolizace. Ve druhé polovině 30. let 20. století se však i v tomto rámci prohloubily nejen přirozené generační rozpory, ale také nejistota o dalším organizačním a metodickém vývoji historické vědy a o možnostech recepce metodických podnětů ze zahraničí. Při vědomí vynikajících výsledků silných vědeckých individualit byl pociťován nedostatek promyšlené koordinace výzkumu, jak to naznačil I. sjezd československých historiků (1937) a zvláště pak v retrospektivním pohledu II. sjezd (1947). Leč proměny, které musely nastat, tragicky poznamenal rozvrat demokracie ve střední Evropě a nástup dvou totalitních režimů.

* * *

Rozbití Československa a nacistická okupace znamenaly katastrofu i pro raně novověké bádání. Uzavření vysokých škol, radikální omezení badatelských a publikačních možností a násilná či předčasná smrt nejvýznamnějších odborníků podstatně oslabily možnosti příznivého vývoje už v roce 1945. Přerušení kontinuity s vědou první poloviny 20. století dovršily čistky, jež přinesl → únorový převrat roku 1948. Čelné osobnosti oboru odešly do exilu a tím ztratily kontakt s vývojem domácí historiografie. Následné spoutání humanitních věd jedinou závaznou doktrínou dialektického a → historického materialismu otevřelo cestu k dogmatickému výkladu raného novověku a uvolnilo prostor pro režimní dějepisce. Hlavním polem jejich činnosti se staly dějiny pozdního středověku a 19.–20. století, zatímco nově konstituované dějiny pozdního feudalismu zůstávaly v ústraní.

Nemohly se prosadit nemarxistické tendence nového přístupu k dějinám, které se objevovaly už ve 30. letech 20. století a vykrystalizovaly za druhé světové války. V době útlumu veřejných aktivit historiků se totiž někteří badatelé scházeli v → Historickém klubu, který byl skrytě podporován Josefem Šustou, prezidentem České akademie věd a umění. V tamních debatách zazněly roku 1944 úvahy Františka Kutnara, jež na sklonku války (29. 3. 1945) shrnul v listu J. Šustovi: „V souvislosti s bádáním o českých písmácích zaujal mne teoreticky i prakticky problém dějinného lidu vůbec a především jeho vnitřních dějin duchovních. [...] Vím, že se tu ocitám na hranicích historie a historické etnologie a sociologie, ale jsem přesvědčen, že vnitřní dynamika dějin lidu, jak se jeví třebas v jeho myšlení a cítění, je tak mocná a strhující, že kol ní nemůže jít bez povšimnutí historik, který chce postihnout dění celého národa, všech jeho společenských vrstev a nikoliv jen té, která svým mocenským postavením určovala běh událostí politických, hospodářských i kulturních.“ (Národní archiv v Praze, Pozůstalost Josefa Šusty, karton 6.) Bylo zjevné, že při výzkumu českých dějin na přelomu raného novověku a moderní doby se rodí nové pojetí, které se chce oprostit od dlouhodobého soustředění na politické a náboženské dějiny elit a ve shodě s tendencemi západoevropské historiografie hodlá přikročit k celistvějšímu a mezioborově rozšířenému chápání dějin raně novověké společnosti. Ačkoli Kutnar zůstal v letech 1947–1971 docentem na olomoucké a potom pražské univerzitě, za tehdejší politické situace mohl přežít pouze mimo hlavní proud oficiálního dějepisectví a jeho metodický přístup byl naprosto marginalizován.

Vedoucí postavení ve výkladu raného novověku zaujal archivář a od roku 1949 profesor československých dějin na pražské filozofické fakultě Václav Husa (1906–1965), člen předválečné levicové → Historické skupiny (1936–1939). Předchozí studium na francouzských univerzitách a znalost → školy Annales usnadnily Husovi kritiku české pozitivistické historiografie a podnítily jeho zájem o hospodářské a sociální dějiny. Sepětí s nastupující marxistickou doktrínou se projevilo v jeho nepočetných pracích, zdůrazňujících → třídní boje jako centrální téma dějin 15.–18. století. Kromě nástinu marxistické periodizace vývoje českých zemí ovlivnily další vývoj oboru Husovy práce o nevolnických povstáních a o ikonografii jakožto významném prameni k poznání raného novověku. Naproti tomu jeho učebnicové pokusy o syntézu se vyznačovaly schematickou ideologizací a nevalnou literární úrovní. Celostátní učebnice pro střední školy Dějiny Československa svou suchopárností umrtvila zájem především mladší části české společnosti o toto zdánlivě naprosto neatraktivní období.[411]

Ortodoxní marxistické stanovisko zaujalo několik dalších historiků, kteří přistoupili k výkladu raného novověku v 50. a 60. letech 20. století a z nichž někteří se z tohoto ideologického sevření postupně aspoň zčásti uvolnili. Psaní à la thèse snižovalo hodnotu jejich prací, ačkoli někdy se nespokojili jen s přehodnocováním starších poznatků a sáhli i k archivním pramenům. V tomto duchu vykládal profesor historie na pražské pedagogické a filozofické fakultě Arnošt Klíma (1916–2000) období protireformace a baroka jednoznačně jako „temno“ a nástup rozptýlených a koncentrovaných manufaktur jako výraz původní akumulace kapitálu v ekonomicko-sociálních vztazích feudalismu.[412] Podobně i pracovník Historického ústavu ČSAV, Československo-sovětského institutu a Kanceláře prezidenta republiky Josef Kočí (1922–1986) se snažil vystihnout hlavní linii dějin 17. a 18. století jako sérii třídních bojů poddaných proti feudálním vykořisťovatelům, vedoucí k rozkladu feudalismu a k národnímu obrození.[413] Sofistikovanější byl přístup docenta obecných dějin na pražské filozofické fakultě Josefa Haubelta (1932–2013), který se zaměřil na osvícenství, pojaté jako boj proti dvěma oporám feudalismu – církvi a šlechtě; Haubelt již vycházel z rozsáhlejší heuristické základny a bral v úvahu jak vývoj dobového myšlení a přírodovědy, tak i širší mezinárodní srovnání, ale do zpracování dějin 17. a 18. století násilně promítal ideologická dogmata.[414]

Složitým vývojem prošli další dva profesoři pražské filozofické fakulty, kteří se vrátili k tradičnímu tématu Bílé hory. Přední historik obecných dějin Josef Polišenský (1915–2001) se soustavně věnoval vystižení mezinárodních souvislostí → českého stavovského povstání, zejména ve vztahu k západoevropským mocnostem. Zprvu plynule navazoval na demokratickou linii, ale na počátku 50. let 20. století překotně akceptoval marxistický pohled a příčiny povstání hledal v pauperizaci či dokonce „proletarizaci“ šlechty. Tuto neudržitelnou tezi po několika letech opustil a rozpracoval mezinárodně pojatý výklad, jehož základem byl konflikt dvou sociálně politických koncepcí, prosazovaných v evropském měřítku dvěma mocenskými koalicemi, či střetnutí dvou ideologizovaných civilizací (katolické a protestantské). Od marxistické kritiky feudálních → stavů dospěl po roce 1968 k ocenění → stavovského zřízení jako pokrokového systému s příznivými vývojovými možnostmi. Z mimořádně rozsáhlého díla, podloženého výjimečnou znalostí raně novověkých pramenů,[415] získala mezinárodní uznání právě Polišenského interpretace → třicetileté války[416] a pod jeho patronátem uskutečněná edice pramenů k tomuto evropskému konfliktu.[417]

František Kavka (1920–2005), vlastním založením medievista a poté dějepisec pražské univerzity, vstupoval do problematiky raného novověku příležitostně, ale – jako vlivný učitel dvou generací historiků – důrazně. Nejprve projevoval ideologickou razanci, od níž se zanedlouho veřejně distancoval, a v 60. letech 20. století napsal dvě hojně čtené knihy na pomezí popularizace – výklad Bílé hory a tehdy ojedinělý pohled na českou šlechtu. Zůstal na pozicích kritiky feudálního rázu → stavovství a „třídní omezenosti“ stavovského povstání 1618–1620, ale v době všeobecné adorace lidových forem odporu proti feudalismu vracel zavržená témata do historiografie i obecného povědomí.[418] Nelineární složitost předbělohorských dějin poté vyjádřil vstupem do církevní problematiky, když se svou žačkou Annou Skýbovou (1934–2010), archivářkou a docentkou československých dějin na pražské filozofické fakultě, uvedl do evropského kontextu téma pozdního → utrakvismu a osvětlil cestu ke katolické obnově na příkladu pražského arcibiskupství Antonína Brusa z Mohelnice.[419]

Politické, sociální a kulturní dějiny počínajícího novověku (včetně středověkých východisek) přitahovaly od 60. let 20. století historiky s širším časovým a geografickým záběrem. Poté, co se vzdálil původní husitské tematice, sepsal medievista, ředitel Historického ústavu ČSAV a čelný představitel české marxistické historiografie 50.–60. let Josef Macek (1922–1991) dvě významné monografie, v nichž zpracoval jednak vlastní pohled na italskou → renesanci,[420] jednak tyrolskou selskou válku na pozadí osobnosti radikálního vůdce povstalců Michaela Gaismaira.[421] Vydáními těchto děl v Itálii, Německu a Rakousku, stejně jako tematicky navazujícími knihami, si Macek zajistil mezinárodní uznání a místo v evropské historiografii. Dějinám renesančního myšlení se věnoval rovněž profesor historie na brněnské filozofické fakultě Jaroslav Kudrna (1926–1996),[422] zatímco tamní profesor obecných dějin kapitalismu Bedřich Šindelář (1917–1996), který se zabýval → absolutismem a → třicetiletou válkou, napsal první ucelenou monografii o české otázce na vestfálském mírovém jednání (→ vestfálský mír).[423] Komparativní hledisko ve výzkumu evropských dějin raného novověku důsledně prosazoval profesor obecných dějin na pražské filozofické fakultě Miroslav Hroch (* 1932); od dějin obchodu v severní Evropě přešel k interpretaci dobově aktuálního tématu krize 17. století a k typologické charakteristice „raně buržoazních revolucí“ (německé selské války a nizozemské revoluce) a „buržoazních revolucí manufakturního období“ (především anglické a francouzské revoluce), jež společně s „buržoazními revolucemi průmyslového věku“ pokládal za jeden ze „základních argumentů pro zákonitost a nevyhnutelnost rozkladu kapitalismu a jeho nahrazení kvalitativně vyšší socialistickou formací“.[424]

Nezávisle na ideologickém tlaku, zvláště silném v 50. a 70. letech 20. století, dokázala udržet solidní úroveň českého raně novověkého bádání trojice velkých osobností, které vlastním výzkumem i výchovou mladších pokolení dokázaly překlenout celé období mezi nástupem a pádem komunistické vlády a zanechat po sobě dílo výjimečné hodnoty. Všichni tři moderní klasikové oboru – Josef Janáček, Josef Válka a Josef Petráň – vyšli z venkovského prostředí a všichni byli silně poznamenáni zážitky z doby nacistické okupace českých zemí; každý z nich byl v následujících desetiletích postižen nepříznivými politickými okolnostmi, ale žádný nebyl zcela vyobcován z oboru; všichni byli do jisté míry ovlivněni marxistickým přístupem k dějinám, ale důkladně poznali také západní nemarxistickou historiografii (Janáček a Válka pobytem na francouzských univerzitách, Petráň celoživotním intenzivním studiem zahraniční literatury), všichni začali u preferovaných hospodářských dějin a postupně svůj záběr rozšířili na problémy sociální, politické a kulturní historie.

Josef Janáček (1925–1994), Moravan natrvalo srostlý s Prahou, žák Otakara Odložilíka, pracoval nejprve v Archivu hlavního města Prahy, kde získal pevné pramenné zázemí a stal se historikem metropole, ale svůj osud spojil s Historickým ústavem Akademie věd. Jeho badatelskou doménou se stalo 16. a první třetina 17. století, kde se zaměřil na hospodářský vývoj měst. Zpracoval dějiny obchodu, cen, řemeslné výroby a vytvořil ekonomicko-sociální typologii předbělohorských měst.[425] Odtud vyšel ke studiu sociálního rozvrstvení a politických aktivit měšťanstva, přičemž velice zdůrazňoval mezník v polovině 16. století, symbolizovaný porážkou prvního protihabsburského odboje roku 1547 a nástupem úzké privilegované vrstvy → patriciátu na úkor → měšťanstva.[426] Janáčkovy práce o městském hospodářství, společnosti a politice ovlivnily další badatele o dějinách jednotlivých měst či o obecnějších otázkách sociální struktury urbanizovaných oblastí, jak to ukázal na příkladu hornického Krušnohoří Petr Jančárek (1926–1999)[427] a na Moravě pracovník brněnské pobočky Historického ústavu ČSAV a pozdější historik dějepisectví Jaroslav Marek (1926–2011).[428]

Soustavný zájem o historii Prahy a o Jednotu bratrskou vedly Josefa Janáčka ke kulturním dějinám,[429] což mu zajistilo komplexní připravenost k syntetickému zpracování předbělohorských dějin. V návaznosti na pozitivisticky psané České dějiny (v Laichterově edici) se pokusil detailně zmapovat období 1526–1620, ale podařilo se mu takto podrobně zvládnout pouze první dvacetiletí (1526–1547). Přesto tím vytvořil základní kompendium pojednávající o začlenění českých zemí do habsburské monarchie.[430]

Rozeného syntetika s mimořádnými literárními schopnostmi přitahovalo vystižení doby na pozadí života zvlášť pozoruhodných osobností. To se mu podařilo na příkladu Rudolfa II. a Albrechta z Valdštejna,[431] ale i v drobnějších skicách, z nichž řadu věnoval vystižení místa žen ve stavovské společnosti.[432] Janáček vždy myslel na čtenáře a pokládal dějepis za vědu, kterou je třeba v odborně i literárně vybroušené formě nabízet kulturní veřejnosti. Tak se zrodila řada jeho knih z českých i světových dějin, pojednávajících o objevných plavbách a o životě v raném novověku, zpravidla zasazeném do pražského prostředí.[433] Tyto knihy v překladech oslovily i zahraniční veřejnost, ale především kultivovaly české čtenáře a na rozdíl od nekvalitních učebnic jim názorně ukazovaly přitažlivost raně novověkých dějin. Některé z mladých čtenářů zaujaly natolik, že je získaly pro historické povolání.

Druhou ústřední postavou raně novověkého bádání se stal Josef Válka (1929–2017), profesor historie na brněnské filozofické fakultě. V 50. letech 20. století využil poměrně svobodného prostoru hospodářských dějin a zaměřil se na feudální → velkostatek, šlechtické podnikání a postavení poddaných, na nevolnická povstání 1680 a 1775, při nichž zkoumal ideologii → poddaných jako dějinného subjektu. [434] Komplexní přístup k sociální tematice spolu s podněty → školy Annales mu umožnily sepsat podnětnou syntézu dějin české společnosti pohusitské a předbělohorské doby (1971), kterou pak doplnil syntetickým obrazem manýristické a barokní kultury (1983).[435] Teoretické zázemí, dokonalá znalost pramenů a zvládnutí mezioborového přístupu vyznačují rovněž Válkovu syntézu dějin raně novověké Moravy, vystižené jako integrální, zásadně významná složka České koruny.[436]

Pojetí českých dějin Válka hluboce promýšlel a docházel k originální interpretaci problémů, jichž se předchozí historiografie raného novověku pouze dotýkala. Při výkladu struktury České koruny vytvořil koncepci „zemského“ a „korunního“ myšlení jako dvou rovin státoprávního a politického uvažování, čímž antikvoval odvěké spory o vzájemné „zrady“ českých a moravských → stavů v 16. a 17. století. Interpretací vztahů mezi katolíky a evangelíky dospěl k teorii „nadkonfesijního křesťanství“ jako stavovské formy vzájemné tolerance a řešení nábožensko-politických konfliktů. Smysl pro srovnávací dějiny idejí a psychologický ponor prokázal v biografických studiích, věnovaných zejména Karlu staršímu ze Žerotína a Janu Amosi Komenskému.[437] V hospodářských, sociálních, politických a kulturních dějinách raného novověku vytvořil Josef Válka mistrovské ukázky analytických i syntetických prací, které se staly vzorem pro další generace českých historiků a zaznamenaly i značný ohlas v zahraničí.

Hospodářským a sociálním dějinám venkova se věnovali na Moravě archivář František Matějek (1919–1997), autor materiálově cenných monografií o velkostatku a poddaných v 15.–18. století a editor moravských → desek zemských a → lánových rejstříků,[438] v Čechách právní historik Vladimír Procházka (1924–1967), který analyzoval typologii a právní aspekty poddanské držby,[439] a vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV Alois Míka (1928–1991); Míka dobře znal jihočeské prameny hospodářské povahy a na nich založil ucelenou monografii o ekonomice rožmberského dominia.[440]

Na vysokou úroveň povznesl tento výzkum profesor československých dějin na pražské filozofické fakultě Josef Petráň (1930–2017), který vyrostl v třetí klíčovou osobnost českého raně novověkého bádání ve druhé polovině 20. století. Petráň sice vyšel ze semináře Václava Husy a některá jeho témata (sociální hnutí poddaných, dějiny cen) dále rozvíjel, ale jako člověk s důvěrnou znalostí venkova se vymknul dobovým schématům a marxistické frazeologii. Výsledky rozsáhlého výzkumu, zaměřeného na písemné, ikonografické i hmotné prameny, vtělil do monografií o poddaném lidu a zemědělské výrobě v předbělohorské době.[441] Originální obraz venkova potom rozšiřoval bádáním o velkých poddanských povstáních (včetně komparace a typologizace středoevropských sociálních hnutí),[442] ale také o dějinách obchodu a životních podmínek, což mu umožnilo podílet se na evropské syntéze hospodářských a sociálních dějin raného novověku.[443] Zároveň se ponořil do problematiky stavovské společnosti a vydal směrodatné studie o sociálním, politickém a kulturním vývoji → aristokracie na přelomu středověku a novověku,[444] ale také nový výklad bělohorské problematiky, který se stal výrazem intelektuálního odporu proti sovětské okupaci a neostalinské → „normalizaci“.[445]

Petráňovo komplexní pojetí kultury, zasahující všechny oblasti života včetně hospodářské a politické činnosti, našlo svůj vrcholný výraz v mohutné syntéze Dějiny hmotné kultury, jejíž dva svazky jsou věnovány ranému novověku.[446] Poprvé byla systematicky utříděna obrovská materie tohoto tématu, interpretována v souvislostech společenského vývoje a doprovázena rozsáhlým výkladem o moderních teoriích kulturních dějin. Jejím protějškem se stala příkladná ukázka → mikrohistorie, aplikované na autorovu rodnou ves Ouběnice na Podblanicku.[447] Programové pojetí kultury, zahrnující dlouhé období od konce středověku až po osvícenství a počátky národního obrození, se však promítlo také do populárně vědeckých publikací, jimiž Josef Petráň přispěl ke kultivaci → historického vědomí české veřejnosti.[448]

Souběžně s uvedenými autory vstupovali do výzkumu raného novověku badatelé v příbuzných oborech, kteří svými pracemi obohatili především různé aspekty právních, církevních a kulturních dějin. Normativními stránkami ve vývoji společnosti 16.–18. století se zabývali právní historici. Jiří Klabouch (1927–2005) vyšel ze studia osvícenského právního myšlení a do svých šířeji koncipovaných populárně naučných souhrnů začlenil problematiku rodinného a trestního práva v raném novověku.[449] → Romanizace novodobého práva patřila k ústředním tématům Valentina Urfuse (1928–2014), který kromě jednotlivých oborů práva (státní, obchodní, soukromé) zasáhl do poněkud opomíjených dějin → habsburské monarchie první poloviny 18. století, a to s důrazem na interpretaci významných právních jevů (→ readmise, → pragmatická sankce, → trestní zákoníky).[450] Jedním z tematických okruhů žijícího klasika právních dějin Karla Malého (* 1930) se stalo trestní právo v českých zemích v 15.–18. století. Malý vytvořil typologii kriminality a jejího postihu ve stavovském právu, prozkoumal proměny právního zřízení od → stavovství k → absolutismu a proces sjednocování práva na teritoriu českých zemí; tyto poznatky promítl do řady syntéz českých právních dějin.[451]

Výzkum církevních dějin se za vlády totalitního režimu udržel na některých teologických fakultách. Výrazněji se projevovala evangelická – režimem spíše tolerovaná – linie, která našla v profesorech Komenského evangelické bohoslovecké fakulty několik významných představitelů. Rudolf Říčan (1899–1975) sepsal standardní syntézu dějin → Jednoty bratrské;[452] Amedeo Molnár (1923–1990) získal mezinárodní věhlas jako přední evropský znalec dějin valdenství (→ valdenští), → české reformace a bratrské teologie;[453] jeho žačka a pokračovatelka Noemi Rejchrtová (* 1940) zaměřila svůj výzkum na českou reformaci a Jednotu bratrskou, zejména čelné osobnosti Václava Budovce, Karla staršího ze Žerotína a J. A. Komenského.[454] Nejpozoruhodnějším dílem katolické linie církevní historiografie raného novověku se staly dějiny církve na Moravě v 18. století z pera teologicky vzdělaného archiváře a regionálního historika Rudolfa Zubera (1912–1995), který podal ucelený obraz církevní organizace a správy i náboženského života v olomoucké diecézi s přihlédnutím s evangelické a židovské složce moravského obyvatelstva.[455] Mimo tyto souřadnice působili filozofové Milan Machovec (1925–2003), který se zaměřil na neortodoxní projevy lidové zbožnosti v pobělohorské době,[456] a Robert Kalivoda (1923–1989), jenž se pokoušel o marxistický výklad myšlení české reformace.[457]

Mimořádně významné bylo celoživotní dílo dvojice klasických filologů a editorů latinských pramenů Josefa Hejnice (1924–2019) a Jana Martínka (1924–2014), kteří navázali na základy položené v předchozích generacích Antonínem Truhlářem (1849–1908) a Karlem Hrdinou (1882–1949). Soustředili se na komplexní zpracování všech zachovaných – převážně veršovaných – latinských textů z doby → humanismu (nejprve zpracovali texty v domácích archivech a knihovnách, poté i v dosažitelném zahraničí); ačkoli jde z uměleckého hlediska převážně o poezii druhého řádu, jsou tyto texty ve svém úhrnu nositelem obrovského množství důležitých informací o humanistické společnosti. V letech 1966–2011 vydali Hejnic a Martínek šestisvazkový bio-bibliografický opus, nezbytný pro poznání nejen literárního a kulturního, ale i společenského a politického života v českých zemích 16. a počátku 17. století.[458]

České písemnictví 16.–18. století v kritických edicích vydávali a komentovali literární historici Milan Kopecký (1925–2006),[459] Eduard Petrů (1928–2006)[460] a Jaroslav Kolár (1929–2013),[461] kteří postupně pokrývali jednotlivé žánry poezie, prózy a dramatu od humanismu po baroko, včetně literatury politického, historického a cestopisného zaměření. Politická a náboženská publicistika se stala předmětem rozboru Jiřího Hrubeše (* 1924),[462] zatímco Zdeněk Šimeček (1929–2019) zevrubně prozkoumal novinové zpravodajství a jeho význam pro poznání mezinárodních vztahů v raném novověku.[463] Knihu jako typografický a umělecký artefakt zkoumala knihovědkyně a bibliografka Mirjam Bohatcová, rozená Daňková (1919–2007), která detailně popsala tisky → Jednoty bratrské, svými studiemi v Gutenberg-Jahrbuch přiblížila českou raně novověkou typografii a knižní ilustraci Evropě a dospěla i k shrnujícímu pohledu na knižní kulturu 16.–18. století.[464]

O kulturněhistorickou syntézu 17. a 18. století se sice pokusil archivář Josef Hanzal (1939–2002),[465] ale jako úspěšnější se ukázalo sledování souběžných tendencí literárního a výtvarného projevu v raném novověku, jak to předvedli Eduard Petrů a historik umění Ivo Hlobil (* 1942) na příkladu humanismu a renesance na Moravě.[466] Někteří historici umění překročili rámec osobností, výtvarných děl, formy a stylu směrem k širšímu záběru kulturních dějin. Příkladné práce napsal Pavel Preiss (* 1926), který průkopnicky zpracoval téma migrace italských umělců a řemeslníků do českých zemí a zhodnotil jejich význam pro rozkvět renesančního, manýristického a barokního umění; ve velkém stylu pojal rovněž problém manýrismu, stejně jako život a barokní mecenát Františka Antonína Šporka.[467]

Raně novověká věda byla zapracována do kolektivních přehledných publikací o dějinách přírodních věd a techniky.[468] Nejvýraznější osobností výzkumu se stal Zdeněk Horský (1929–1988), historik vzdělaný ve filozofii, matematice a zvláště astronomii.[469] Jeho centrálním tématem byly počátky novověké vědy, které zkoumal na dílech Mikuláše Koperníka (včetně recepce jeho převratných názorů), Tadeáše Hájka z Hájku, Johannese Keplera, Jana Jessenia a dalších představitelů rudolfínského intelektuálního okruhu, ale i Jana Amose Komenského. Jako badatel zprostředkující poznání mezi humanitními a exaktními vědami začlenil Horský raně novověké myšlení v oborech astronomie a kosmologie do českých kulturních dějin.

Specifický výzkum na pomezí dějin vědy, literatury, filozofie, náboženství a pedagogiky probíhal v oblasti → komeniologie, která i za komunistického režimu poskytovala badatelské zázemí některým osobnostem, jež byly z politických důvodů vyřazeny z běžného univerzitního provozu. Dalekosáhlou mezinárodní proslulost zajistil výzkumu Komenského myšlení filozof Jan Patočka (1907–1977).[470] Komeniologickou tematikou se však zabývala i řada dalších badatelů, z nichž lze uvést ve výběru alespoň filozofy Jiřinu Popelovou (1904–1985),[471] Stanislava Sousedíka (* 1931), autora syntézy dějin filozofického myšlení v českých zemích raného novověku,[472] a Pavla Flosse (* 1940),[473] badatelku v oboru dějin pedagogiky Dagmar Čapkovou (1925–2016),[474] klasickou filoložku Julii Novákovou (1909–1991)[475] a literární historiky Jana Blahoslava Čapka (1903–1982)[476] a Antonína Škarku (1906–1972)[477] či bibliografa Josefa Bramboru (1904–1980).[478] Odkaz nejproslulejší osobnosti českého raného novověku se stával podnětem k mnohostranné analýze a zároveň k překračování hranic oborů, které se zabývají dějinami 16.–18. století.

* * *

Od 60. do 80. let 20. století tři zmíněné čelné osobnosti zachraňovaly kontinuitu raně novověkého bádání v Čechách a na Moravě. Zatímco Josef Janáček nikdy nezískal možnost soustavně působit na vysoké škole, a proto se soustřeďoval na výchovu vědeckých aspirantů v Historickém ústavu Akademie věd, Josef Petráň a nepřímo i Josef Válka (docent ponížený za „normalizace“ na úroveň odborného pracovníka bez práva řádné výuky) působili především na diplomanty. V Praze docházelo ke kombinaci vlivů kateder československých dějin, resp. → pomocných věd historických a → archivnictví, s následným vlivem Janáčka či některého z jeho žáků, zatímco v Brně zůstala pro raný novověk zachována téměř výlučná pozice filozofické fakulty. Vedle toho se uplatnili školitelé mladých badatelů i na jiných akademických a univerzitních pracovištích humanitního zaměření. Po roce 1989 se obnovila možnost studia na zahraničních univerzitách, což těm, kdo vhodně využili takovouto přinejmenším semestrální zkušenost, přinášelo mnohé výhody – rozšíření obzoru, poznání nových témat a metod, zvýšení jazykových kompetencí a navázání mezinárodních kontaktů.

Výzkum 16.–18. století se postupně rozšířil na nově vznikající veřejné vysoké školy a získal pevnou základnu nejen v síti akademických ústavů a univerzit, ale i v některých archivech, muzeích a vědeckých knihovnách. V těchto institucích se prosadili jednotlivci nebo skupiny badatelů, jejichž počet vzrostl na úroveň dříve nepředstavitelnou. Dílo těchto historiků zůstává neuzavřené, proto je tu lze zaznamenat pouze v největší stručnosti, a to se zřetelem k tematickému rozprostření zpracovávané raně novověké tematiky.

Starý dluh české historiografie, totiž potřeba synteticky zpracovat období předbělohorské a pobělohorské, byl – stejně jako v předchozích desetiletích – částečně splácen publikacemi přehledového a učebnicového typu. Vzniklo však i několik ambiciózních pokusů o syntézu, opřených o předchozí dlouhodobý, soustavný, analyticky pojatý výzkum příslušných autorů. Především to bylo v ediční řadě Velké dějiny zemí Koruny české (2001–2011),[479] dále v rozsáhlém spisu Společnost českých zemí v raném novověku, založeném na badatelském půdorysu jihočeské historické školy (2010),[480] ve zvládnutí pobělohorské doby (České země v letech 1620–1705, 2016)[481] a konečně ve dvou mohutných knihách, věnovaných vývoji českých zemí za vlády Habsburků (2016–2017).[482] Ve dvou případech šlo o autorskou syntézu, v dalších dvou o autorské týmy, což kromě hlubší specializace spoluautorů dílčích tematických kapitol nutně přineslo také menší koncepční sevřenost. Hlavní autoři těchto syntéz si zaslouží přednostní pozornost.

Předbělohorské období poprvé celistvě zvládl Petr Vorel (* 1963) na principu komplexního propojení politických, hospodářských, sociálních a kulturních dějin na principu finančních toků jakožto základního „nervu“ historického vývoje. Vyšel ze svých prací jednak o dějinách měst, → aristokracie a šlechtických → rezidencí v 16. století,[483] jednak o vývoji měnových systémů;[484] zároveň prozkoumal vztahy českých zemí k Svaté říši římské a na základě zahraničních archivních výzkumů dospěl k nové interpretaci klíčových otázek říšské a papežské ekonomiky, politiky a → vojenství v 16.–17. století.[485] K pobělohorskému období se soustředil Jiří Mikulec (* 1962), který zvládl širokou problematiku sociálních, politických, kulturních a zvláště náboženských dějin (vnesl do české historiografie mj. téma → náboženských bratrstev a prohloubil výzkum lidové → zbožnosti) v hierarchickém rozpětí od poddaných až po panovníka v habsburské monarchii 17. a 18. století.[486] U studia předbělohorské → nižší šlechty začínal Václav Bůžek (* 1959), který postupně rozšiřoval svůj záběr na aristokracii, města a → panovnický dvůr, čímž si připravil půdu pro zpracování sociálních a kulturních dějin českých zemí v rámci → habsburské monarchie;[487] uplatnil metody historické antropologie a zájem o symbolickou komunikaci a pro tato témata získal své žáky, mj. Josefa Hrdličku (* 1972),[488] Pavla Krále (* 1972),[489] Rostislava Smíška (* 1977)[490] a Zdeňka Vybírala (* 1971),[491] kteří ve výzkumu pokračují. → Osvícenství v kontextu politických a intelektuálních dějin se stalo velkým tématem Ivo Cermana (* 1976), který při přednostním zaměření na šlechtu odhaluje neznámé stránky společenského života a myšlenkové komunikace, literární tvorby a morální filozofie v českých zemích a habsburské monarchii 18. století.[492]

Na zpracování Velkých dějin zemí Koruny české pro 17. a 18. století se významně podílela další čtveřice historiků raného novověku: Ivana Čornejová (* 1950) se soustavně zabývá dějinami raně novověké kultury a školství, zvláště pražské univerzity, a církevní historií se zvláštním zaměřením na Tovaryšstvo Ježíšovo (→ jezuité).[493] Jan P. Kučera (* 1948) vstoupil do výkladu českých dějin dvěma publikacemi – o místě Bohuslava Balbína v české kultuře a o Bílé hoře,[494] přičemž první z nich vešla do obecného povědomí také tím, že vyvolala ve své době již neobvykle zuřivou reakci dogmatického marxisty Josefa Haubelta;[495] Kučerův soustavný zájem o dějiny hudby a divadla je ovšem širší a promítl se rovněž do jeho životopisu Molièra, podaného na pozadí Francie Ludvíka XIV.[496] Pavel Bělina (* 1948) vyšel ze studia osvícenských reforem, poté se zaměřil na dějiny habsburské monarchie a zvláště na historii vojenství.[497] Vít Vlnas (* 1962) zakotvil v kulturních dějinách 16.–19. století s důrazem na vývoj barokního umění, ale zároveň zasáhl do dějin radikální reformace v Německu a sepsal v české literatuře pojetím ojedinělý životopis habsburského vojevůdce a mecenáše Evžena Savojského.[498]

Výzkum v hospodářských a sociálních dějinách raného novověku využil podnětů z 60. a 70. let 20. století, ale značně prohloubil práci s archivními prameny a recepci nových metod. Na Josefa Petráně, zejména zaměřením na agrární prostředí, navázal jeho žák Eduard Maur (* 1937), který využil francouzských inspirací a uplatnil moderní metody v → historické demografii.[499] Neformální školu Josefa Janáčka v tomto oboru reprezentoval Václav Ledvinka (* 1947), jenž zpracoval modelovou studii finančního hospodaření předbělohorského → dominia a soustavně se věnoval dějinám Prahy.[500] Brněnskou dílnu Josefa Války zastupoval Bronislav Chocholáč (* 1965) výzkumem hospodářských, sociálních a finančních poměrů poddaných na Moravě;[501] Jan Janák (1932–2008) souhrnně zpracoval hospodářské dějiny Moravy ve druhé polovině 18. století.[502] Hospodářským a sociálním dějinám venkova, zvláště ekonomice velkostatku a selským bouřím, věnoval několik monografií Jaroslav Čechura (* 1952), který ovšem zasáhl i do výkladu politických dějin.[503] Historicko-antropologické přístupy v dějinách venkovské společnosti a marginálních vrstev v 17. a 18. století uplatnili Pavel Himl (* 1971)[504] a Alice Velková (* 1972).[505]

Antonín Kostlán (* 1955),[506] znalec hospodářských, sociálních a intelektuálních dějin raného novověku, při značném rozptylu zájmů uložil své poznatky (mj. o finančních krizích, investicích Albrechta z Valdštejna, ale také vlivu → třicetileté války na utváření barokní mentality či vztahu rozumu a víry v barokním myšlení) převážně do dílčích studií, které by si pro svou metodickou podnětnost zasloužily souborné vydání. Daniela Tinková (* 1973) využila metod → historické antropologie k osvětlení proměn české i širší evropské společnosti v době → osvícenství se zaměřením na sociokulturní dějiny medicíny, kriminalitu, trestní právo a justici. [507]

Od druhé poloviny 80. let 20. století se značně rozvinulo dříve opomíjené bádání o dějinách → šlechty. V souvislosti se studiem předbělohorského → stavovství, struktury stavovské společnosti, → politického systému, protihabsburské opozice a proměn → aristokracie v 16. a 17. století se této tematice věnovali mj. Jaroslav Pánek (* 1947),[508] Marie Koldinská (* 1971)[509] a Petr Maťa (* 1973).[510] Postupně vznikla řada životopisů pozoruhodných šlechticů a šlechtičen, z nichž některé byly podloženy rozsáhlým předchozím výzkumem dějin raně novověké společnosti a kultury, jak tomu bylo v případě Polyxeny Lobkovické z Pernštejna z pera Marie Ryantové (* 1964),[511] nebo rozborem zvlášť významného pramene k dějinám → cestování v případě Zdeňka Brtnického z Valdštejna od Ondřeje Podavky (* 1986).[512]

Se zřetelem ke kritickému období kolem stavovského povstání, specifické moravské politice Karla staršího ze Žerotína a k novému komparativnímu zhodnocení pobělohorských konfiskací poznání této problematiky podstatně prohloubil Tomáš Knoz (* 1965).[513] Na příkladu Valdštejnů posunul Jiří Hrbek (* 1981) interpretaci šlechtické politiky, komunikačních sítí a kulturní reprezentace do období pobělohorského → absolutismu.[514] Zvýšený zájem o privilegované stavy vyjádřila řada autorů sepsáním monografií vybraných rodů Čech, Moravy a Slezska pro ediční sérii Šlechtické rody (od roku 2002). Obšírný souhrn faktografie o pobělohorské nobilitě představil v přehledné encyklopedické podobě Petr Mašek (* 1959),[515] zároveň hlavní autor rozsáhlého díla o tiscích 16. století v zámeckých knihovnách.[516]

Dějiny → měst zůstaly neodmyslitelnou součástí raně novověkého bádání; zásadní koordinační úlohu sehrál Archiv hlavního města Prahy a ve studiu jeho pramenů zakotvení historici Václav Ledvinka a Jiří Pešek, kteří jsou zde zmíněni i v jiných tematických souvislostech. Ve volné návaznosti na Janáčkovy práce o dějinách obchodu rozvinula rozsáhlý mezinárodní výzkum Marie Buňatová (* 1970), která začlenila předbělohorskou Prahu do evropské obchodní sítě, analyzovala finanční operace, komoditní skladbu dálkového obchodu, úlohu židovských podnikatelů a zvláště také žen.[517] Náboženskými a kulturními dějinami pražských měst v raném novověku se soustavně zabývala Olga Fejtová (* 1962), která nově zhodnotila úlohu → Jednoty bratrské v pražském prostředí před Bílou horou a průběh pobělohorské rekatolizace.[518] Michaela Hrubá (* 1966) se zaměřila na dějiny královských měst a měšťanstva v severozápadních Čechách, zvláště na životní strategie žen v tomto prostředí.[519] Sociální vývoj měst a měšťanské společnosti ve Slezsku 17.–18. století osvětlila Irena Korbelářová (* 1963).[520]

Dějiny žen v raně novověké společnosti získaly – především zásluhou Mileny Lenderové (* 1947) – silný impuls v syntetickém zpracování této problematiky pro české země v záběru tisíciletého vývoje.[521] Jejich postavení z hlediska dobového pojetí panenství, manželství, rodičovství a vdovství se soustavně věnovaly Jana Ratajová (* 1972) a Lucie Storchová (* 1979),[522] která je rovněž plodnou badatelkou o humanistické literatuře a vzdělanosti 16. a 17. století.[523]

Jedním z charakteristickým rysů raně novověkého bádání po roce 1989 se stala tematická expanze v teritoriálním smyslu. Už v 80. letech 20. století bylo zřejmé, že dějiny 16.–18. století nelze zužovat na české etnikum, ani na → Čechy ve smyslu jedné korunní země. Názorně to prokázal Josef Válka originálním zpracováním moravských dějin, jímž doložil nejen politickou a kulturní specifiku této historické země, ale také organickou souvislost všech zemí → České koruny. Dalším impulsem bylo dílo německého bohemisty Joachima Bahlckeho (* 1963), který na rozsáhlé heuristické základně zvládl předbělohorské dějiny Slezska a Lužice a začlenil je rovnocenně s Čechami a Moravou do korunního celku. Tuto výzvu přijala Lenka Bobková (*1947), svým badatelským východiskem medievistika, výborně orientovaná i v dějinách raného novověku,[524] která zorganizovala výzkumný program a roku 2003 zahájila vydávání série kolektivních monografií Korunní země v dějinách českého státu. Spolu s týmem spolupracovníků zpracovala klíčová témata celku České koruny (integrační a partikulární tendence, obecné a specifické rysy jednotlivých zemí, správní centra a rezidence, církevní a náboženský vývoj, regionální kultura a identita) také pro období od vzniku → habsburské monarchie do poloviny 18. století. Několik mladších badatelů – zejména Luděk Březina (* 1979), Mlada Holá (* 1979) a Jan Zdichynec (* 1977) – tuto korunní tematiku rozvíjí v dalších směrech.[525]

K interpretaci ústavních poměrů a proměn → zemského práva přistupovali především právní historici. Na české zemské právo se soustředili Karolina Adamová (* 1948), která rovněž monograficky zpracovala konfederační ústavu českého státu z roku 1619,[526] a Marek Starý (* 1974), autor obsažných monografií o → českém zemském soudu a o → inkolátu.[527] Autorská dvojice Dalibor Janiš (* 1973) a Jana Janišová (* 1978) se soustředila na kritické edice a analytické komentáře k moravským → zemským zřízením a dalším právním pramenům z 16. a 17. století.[528] Kanonista Ignác Antonín Hrdina (* 1953) provedl výjimečně důkladnou analýzu soudních procesů Františka Antonína Šporka z první třetiny 18. století.[529]

Trvalou pozornost přitahovalo → hrdelní soudnictví, které se stalo celoživotním tématem Jindřicha Francka (* 1943); jeho zásluhou vznikly kritické edice mimořádně cenných pramenů (zejména souboru pardubických → smolných knih) a první souhrnné zpracování kriminality v raném novověku.[530] Hrdelnímu soudnictví se věnoval rovněž Petr Kreuz (* 1967), autor monografie o trestněprávní agendě předbělohorského → komorního soudu a spoluvydavatel → Vladislavského zřízení zemského.[531]

Obnovení činnosti → Českého historického ústavu v Římě vytvořilo nové množnosti ke zpracování primárně důležitých vatikánských a jiných italských pramenů – především k dějinám → katolické církve, ale i k mnoha dalším tématům. Této příležitosti využilo od roku 1994 několik desítek českých historiků, z nichž značná část obohatila poznání raného novověku. Tomáš Parma (* 1971) účelně propojil historický a teologický přístup k dějinám → protireformace, → baroka a → osvícenství, přičemž se přednostně zaměřil na olomouckou → diecézi a činnost kardinála Františka Dietrichsteina.[532] Tomáš Černušák (* 1972) se jako vydavatel nunciaturní korespondence zabývá církevními dějinami a kuriální diplomacií ve střední Evropě v 16. a 17. století; stal se též editorem první kolektivní monografie o vztazích mezi papežstvím a českými zeměmi.[533] Rovněž Alena Pazderová (* 1952), mj. vydavatelka → Soupisu poddaných podle víry z roku 1651, si získala výjimečné zásluhy zpřístupněním a precizní interpretací korespondence nuncia Cesara Speciana z konce 16. století.[534]

Intenzivně se rozvíjí bádání o dějinách → jezuitů a dalších → řeholí v 16.–18. století, o jejich organizaci, pastoračním a školském působení, jež získalo pevnou základnu v systematicky budované elektronické Bio-bibliografické databázi řeholníků v českých zemích v raném novověku; v návaznosti na ni vznikla řada monografií, kritických edicí a studií Kateřiny Bobkové Valentové (* 1971),[535] Markéty Holubové (* 1969)[536] a dalších autorek. Využití vatikánských pramenů otevřelo i další témata – prohloubené poznání představitelů barokního katolicismu u Jiřího M. Havlíka (* 1979)[537] a dějin historiografie, vázané na církevní prostředí, v pracích Jakuba Zouhara (* 1980).[538] Mecenát olomouckých biskupů a pojetí smrti a spásy v pohřebních kázáních se staly předmětem monografií Radmily Prchal Pavlíčkové (* 1974), [539] zatímco Jan Royt (* 1955) analyzoval projevy barokní → zbožnosti ve vztahu k milostným obrazům a → ikonografii oltářů a → poutních míst.[540]

Souběžně se rozvíjel výzkum církevních a náboženských dějin s důrazem na nositele nekatolických vyznání. Na církevní dějiny předbělohorské doby se zvláštním zřetelem k nekatolickým konfesním kulturám a literární tvorbě se zaměřil Jiří Just (* 1973),[541] který se spolu s Martinem Holým a s historikem → Jednoty bratrské Jindřichem Halamou (* 1952)[542] podílí na česko-německém projektu kritické edice Acta Unitatis Fratrum.[543] Politické myšlení německé a švýcarské reformace i problém prolínání českých a evropských reformačních prvků prozkoumal Martin Wernisch (* 1962),[544] zatímco teoložka Tabita Landová (* 1978) systematicky zpracovala vývoj liturgie Jednoty bratrské v předbělohorské době.[545] Pozoruhodnou mikrohistorickou analýzu církevního a náboženského vývoje města mezi reformací a rekatolizací na příkladu Uherského Brodu uskutečnil Petr Zemek (* 1970).[546] Řadu materiálově cenných prací o náboženských emigrantech pobělohorské doby, o jejich duchovních představitelích a o sídlech na německém a polském území vydala nevšedně pilná archivářka Edita Štěříková (* 1937).[547]

Podstatně rozšířené možnosti studia a pramenného výzkumu v zahraničí vedly k zintenzivnění zájmu o obecné dějiny raného novověku a o začlenění českého státu a společnosti do mezinárodních souvislostí. V návaznosti na Josefa Polišenského, ale s novými tematickými a metodologickými akcenty Jaroslav Miller (* 1971) prozkoumal vztah Anglie k → českému stavovskému povstání a interpretoval mýtus, který vznikl kolem „zimního krále“ Fridricha Falckého; při pohledu na raně novověkou Evropu z Británie a naopak ze středovýchodní části kontinentu vnesl do české historiografie dříve opomíjená témata, jakými jsou → propaganda znepřátelených konfesijně-politických táborů v 16.–17. století, teoretické základy stavovského a absolutistického státu či městská společnost mezi integritou a imigrací.[548]

Vzhledem k významu Španělska a jeho světového impéria v 16. a 17. století se mimořádně rozvinulo hispanisticky a iberoamerikanisticky orientované bádání. Oldřich Kašpar (* 1952) publikoval výsledky rozsáhlého výzkumu bohemikálních pramenů ve Španělsku, Portugalsku a v zemích Latinské Ameriky a zároveň pramenů k dějinám zámořských objevů; svým výzkumem podstatně přispěl k poznání vztahů mezi českými zeměmi a Pyrenejským poloostrovem i latinskoamerickými koloniemi v raném novověku.[549] Dějinám zámořských objevů a → cestování se věnovala mj. též Simona Binková (* 1957).[550] Pavel Marek (* 1977) propojil zájem o hispánské kulturní prostředí s výzkumem mezinárodních vztahů a nově interpretoval působnost španělské diplomacie a její propojení s českou katolickou → aristokracií.[551] Pohled na české země a střední Evropu z různých částí kontinentu umožnil rozvinout dějiny mezinárodních vztahů také se zřetelem k podílu české a moravské aristokracie v diplomatických službách → habsburské monarchie, jak se to podařilo kolektivu autorů vedenému Jiřím Kubešem (* 1975).[552]

Značnou badatelskou pozornost přitahovaly válečné konflikty, které svou povahou přesáhly rámec českých dějin. Staletému zápasu s osmanskou říší, který byl dříve sledován v rámci české → balkanistiky a dějin novinového zpravodajství, se v monografii Tomáše Rataje (* 1973) dostalo nového pohledu rozborem dobové literatury a určením stereotypů v nazírání na hrozivou konkurenční mocnost a její obyvatele,[553] zatímco Tomáš Sterneck (* 1972) se zaměřil na finanční aspekty válčení a zvláště na zatížení měst válečným zdaněním.[554] Vítězslav Prchal (* 1979) zhodnotil → vojenství a jeho reprezentační úlohu ve šlechtické společnosti raného novověku.[555]

→ Třicetiletá válka patří od dob Antonína Gindelyho k centrálním tématům dějin 17. století a dílčím způsobem se jí dotýká podstatná část badatelů o raném novověku. Dva z nich si ji však zvolili za hlavní předmět výzkumu. Zatímco Radek Fukala (* 1963) vyšel ze studia slezských knížectví a dynastií, zvláště Hohenzollernů (→ hohenzollernská dynastie), a zasadil tento konflikt do evropských souvislostí,[556] Jan Kilián (* 1976) se soustředil na osoby a místa tohoto dramatu, zvýraznil úlohu měst a napsal několik biografií představitelů vojenství a správy z období mezi pražskou → defenestrací a → vestfálským mírem.[557] Prostřednictvím Albrechta z Valdštejna došlo k personifikaci válečného podnikání a ke zmapování kulturních dějin války.[558] Rozsáhlým životopisem vojevůdce Baltasara Marradase vstoupil do interpretace třicetileté války a španělského podílu na ní rovněž filolog Josef Forbelský (* 1930).[559] → Sedmiletá válka se – v monografiích Františka Stellnera (* 1966), Michala Wannera (* 1968) a Josefa Opatrného (* 1945) – dočkala neobvyklého zpracování v evropském, americkém a afroasijském geopolitickém kontextu.[560]

Po roce 1989 poklesl zájem o starší dějiny zemí východní poloviny Evropy. Zpočátku, než přešel k novější historii, je zastupoval polonista Miloš Řezník (* 1970) příkladnou komparatisticky založenou monografií z dějin Pobaltí v 18. století.[561] Později se k polským a východoevropským dějinám obrátili jednak badatel o → parlamentarismu v polsko-litevské unii Jan Květina (* 1986),[562] jednak Kateřina Pražáková (* 1979), která prozkoumala zpravodajské sítě a míru informovanosti české šlechty o mezinárodních vztazích.[563]

Zájem o související tematiku → cestování a poznávání Evropy v raném novověku přinesl vedle mnoha dílčích studií několik kritických edicí ego-dokumentů. Mezi nimi vyniklo monografické a ediční zpracování cesty barokního velmože Heřmana Jakuba Černína po jižní a západní Evropě,[564] které spolu a dalšími autory vydal Zdeněk Hojda (* 1953), badatel o dějinách raně novověké kultury.

Na rozdíl od meziválečné doby nevznikla (pomineme-li učebnicové přehledy) žádná reprezentativní syntéza světových či evropských dějin, vyšly však jednotlivé monografie Martina Kováře (* 1965) k dějinám raného britského impéria[565] či Františka Stellnera k velmocenskému vzestupu Pruska.[566] Raně novověké partie z historie jednotlivých zemí Evropy a dalších kontinentů byly na různé úrovni zpracovány (ukázkově M. Řezníkem v Dějinách Polska)[567] v jednosvazkových souhrnech pro edici Dějiny států.

Zvláště cenných výsledků při zvládání velkých problémů obecných dějin 16.–18. století dosáhla česká historiografie při zkoumání transatlantických vazeb. Markéta Křížová (* 1974), která se věnovala také původním kulturám, kolonizaci a misiím přicházejícím do Latinské Ameriky, zvládla komplexní téma otrokářského podnikání, života a práce otroků, obchodu mezi Evropou, Afrikou a Amerikou, a tím i utváření globálních tržních vztahů.[568] Koloniální období v dějinách Severní Ameriky se stalo pro Svatavu Rakovou (* 1947) východiskem pro osvětlení obecných problémů raně novověkých dějin, jakými jsou civilizační „encounter“, modely → politické kultury, interetnické a mezináboženské vztahy či antikoloniální revoluce. Prostřednictvím severoamerických dějin vnesla S. Raková svěží metodické podněty pro interpretaci raně novověkých dějin i do české historiografie.[569]

Široce pojatými dějinami → kultury, školství a vzdělanosti s přednostním zaměřením na městskou společnost předbělohorské doby se od konce 70. let 20. století zabývá Jiří Pešek (* 1954), žák Josefa Janáčka; výsledky jeho výzkumu jsou uloženy v desítkách studií a monotematických sborníků z konferencí Archivu hlavního města Prahy, v nichž organizačně a metodicky usměrňoval srovnávací studium společnosti a kultury středoevropských měst.[570] Na historickou kulturu se zaměřil Zdeněk Beneš (* 1952), ve výzkumu dějin, teorie a metodologie historiografie pokračovatel Josefa Petráně; Beneš obohatil zvláště poznání humanistického dějepisectví 16. a 17. století.[571] V brněnském okruhu vynikl žák Josefa Války Jiří Kroupa (* 1951); do bádání o kulturních dějinách střední Evropy vstoupil příkladnou monografií o osvícenských idejích, mentalitách a vztahových sítích v moravské společnosti poslední třetiny 18. století.[572]

Různých stránek kultury se týkají publikace značné části badatelů o 16.–18. století. Plně se na ni soustředil Martin Holý (* 1978), který se zaměřil na dříve opomíjenou problematiku → dětství a mládí → šlechticů a šlechtičen v 16. a 17. století; na středoevropském srovnávacím základě a se zřetelem k metodickým přístupům → historické antropologie, → demografie, → pedagogiky a → psychologie osvětlil proces vzdělávání od domácí výchovy až po → univerzitu a akademickou peregrinaci; výzkum organizace → školství, vzdělanostního → mecenátu a úlohy → preceptorů otevřel nové průhledy do dějin společnosti, politiky a náboženství raného novověku.[573]

Soustavné pozornosti se dostalo dějinám → knihy, → knihtisku a → knihoven. Petr Voit (* 1956) ve fundamentálním encyklopedickém díle shrnul poznatky o raně novověkém vývoji knihy jakožto literárním a uměleckém výtvoru i o technice jeho výroby a obchodní distribuci.[574] V heuristicko-evidenční, ale též interpretační rovině došlo k rozšíření geografického obzoru při výzkumu kulturních a literárních vztahů, zvláště s románskou oblastí; zasloužila se o to zejména Jaroslava Kašparová (* 1952), která podstatně přispěla k poznání kontaktů mezi českými zeměmi, Itálií a Španělskem.[575] Jana Hubková (* 1953) uskutečnila mimořádně důkladný rozbor letákové publicistiky z doby → třicetileté války a osvětlila úlohu → letáku jako nástroje politické komunikace a utváření → veřejného mínění.[576] Lence Veselé (* 1975) se podařila ideální rekonstrukce velkých historických knihoven raného novověku a knižních souborů, které v českých zemích ukořistili Švédové za třicetileté války.[577]

V návaznosti na inspirativní dílo britského historika Roberta J. W. Evanse (* 1943) se rozvinulo intenzivní bádání o době Rudolfa II. a kultuře pražského → manýrismu. Ústřední postavou se stala historička umění Eliška Fučíková (* 1940), hlavní editorka reprezentativních publikací, na nichž se podíleli odborníci z Česka, Evropy i Severní Ameriky.[578] Široce koncipovaný mezioborový výzkum zasáhl do řady oblastí od obecné historie po dějiny přírodních věd. Jaroslava Hausenblasová (* 1957) přispěla k rekonstrukci personálního složení dvora Rudolfa II. a spolu s Michalem Šroňkem (* 1952), znalcem umění → české reformace,[579] publikovala pozoruhodnou obrazovou dokumentaci k dějinám Prahy v době rudolfínské a za třicetileté války.[580] Rekonstrukci jedné specifické části dvora – rudolfínských hudebníků – na základě vídeňských komorních účtů uskutečnila Michaela Žáčková Rossi (* 1968).[581] Prohloubilo se také poznání přírodovědných nauk na pražském císařském dvoře; Ivo Purš (* 1964) ve spolupráci s chemikem a historikem tohoto oboru Vladimírem Karpenkem (* 1942)[582] zařadil → alchymii do kontextu české → renesance a rudolfínského manýrismu a zasloužil se o ideální rekonstrukci rozsáhlé velmožské knihovny arcivévody Ferdinanda Tyrolského.[583] Odborník v dějinách fyziky a astronomie František Jáchim (* 1952) napsal první český životopis dánského astronoma Tychona Brahe.[584] Historik raně novověké filozofie Tomáš Nejeschleba (* 1972) přispěl k analýze renesančního myšlení v kontextu → reformace a přírodních věd na příkladu osobnosti Jana Jessenia,[585] zatímco filozof Daniel Špelda (* 1976) se zabýval antropologickým významem raně novověké kosmologie.[586]

Moravský protějšek studia kultury v rudolfínské době reprezentuje Ondřej Jakubec (* 1976), který vystihl kulturní prostředí olomouckých biskupů druhé poloviny 16. století, jejich ideová východiska, společenskou prezentaci a konfesijní propagandu využívající uměleckých prostředků;[587] faktografické obohacení této tematiky přinesla monografie Jana Štěpána (* 1974) o dvoře biskupa Stanislava Pavlovského.[588] Kulturní sepětí českých zemí se Španělskem, zvláště ve výtvarném umění, v období renesance a baroka se stalo dlouhodobým předmětem výzkumu Pavla Štěpánka (* 1942).[589]

Bádání o dějinách idejí zůstalo nadále těsně spjato s → komeniologií, na jejímž rozvoji se podílejí klasičtí filologové, filozofové a další odborníci. V oboru historiografie vynikli především dva komeniologové – Jan Kumpera (* 1946), jenž spojil spolehlivou znalost dějin Anglie 17. století s komeniologií a stal se autorem jednoho z nejlepších životopisů J. A. Komenského a interpretem pokusů o navrácení české otázky do evropské politiky v desetiletí po → vestfálském míru,[590] a Vladimír Urbánek (* 1963), který se věnuje intelektuálním a náboženským dějinám raného novověku se zaměřením na pobělohorský → exil a na komunikační sítě evropských učenců v raném novověku.[591]

* * *

Badatelů o raném novověku – včetně historiků jazyka a literatury, výtvarného umění, hudby či vědy, filozofů a jiných humanitních vědců – jsou dnes v České republice desítky. Nelze je zde všechny vyjmenovat, a nebylo by to ani účelné už proto, že každoročně přibývají nová jména. Podstatná část z nich je bio-bibliograficky podchycena v Lexikonech historiků z let 1999 a 2012, v kompendiu Základní problémy studia raného novověku (2013), ve Slovníku historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (2016) a v dalších publikacích, uvedených v bibliografické části tohoto hesla.

Souhrnně lze říci, že snaha pochopit různé stránky raně novověké minulosti (a nejen jí) z hlediska současných potřeb a zájmů nutně vede k využívání různých metod a rozdílných náhledů na dějiny. Jejich rozmanitost a prolínání se může jevit jako synkretismus a jako projev krize (Zdeněk Beneš); pokud je tomu tak, jde o permanentní „krizi“ západní civilizace a její odraz v historiografii. Zdá se, že představa o metodickém a ideovém vyhranění či dokonce sjednocení historiků, zainteresovaných studiem raného novověku, je pouhou iluzí. Uznání rozmanitosti pohledů a narativů jako přirozeného stavu věcí by však rozhodně nemělo vést k atomizaci poznání 16.–18. století do podoby nesčetného množství významných a nevýznamných, vzájemně nekorespondujících zjištění. Potřeba vždy nové syntézy (přesněji řečeno paralelních syntéz) je zjevná, pokud nemá historiografie pozbýt svého společenského opodstatnění a stát se samoúčelnou intelektuální hrou malých skupin odborníků, v tomto případě specialistů na dějiny raného novověku.

Jaroslav Pánek

c) Výzkum období 19. a počátku 20. století

Vznik Československa nepřinesl výraznější změnu diskurzu o 19. století. V duchu pozitivistické vědy se v meziválečném období věnovali badatelé o moderní době převážně politickým dějinám. Adolf Srb přepracoval a do roku 1918 dovedl své Politické dějiny národa českého.[592] Nové dějiny české politiky od roku 1848 do roku 1918 podal v pěti svazcích Zdeněk Václav Tobolka (1874–1951), příslušník první generace → Gollovy školy.[593] Srbův i Tobolkův výklad ovlivňovaly jejich politické sympatie; zatímco Srb byl staročech, Tobolka příslušel v letech 1906–1918 k mladočechům, za něž byl v roce 1911 zvolen poslancem říšské rady. Pro čtenáře byla Tobolkova kniha přístupnější než Srbovy dějiny, především díky přehlednému členění do kapitol i poutavým charakteristikám jednotlivců. Jak napovídá název práce (Politické dějiny československého národa), Tobolka věnoval pozornost také Slovensku. Tobolka se podobně jako Srb zaměřil výhradně na politické události, bez výraznějšího zřetele k hospodářským, sociálním a kulturním dějinám. Platí to i dalších čtyřech historicích zabývajících se 19. stoletím. Zatímco kariéru v Brně působícího Huga Trauba (1879–1942) ukončila nacistická perzekuce, Karel Kazbunda (1888–1982) a František Roubík (1890–1974) přesáhli svou odbornou činností do druhé poloviny 20. století. Unikátní příspěvek k obecným dějinám 19. století přinesl historik středověku a raného novověku Josef Šusta (1874–1945) v rozsáhlém přehledu evropských dějin a světové politiky, který původně vznikal jako studijní materiál pro diplomaty → první Československé republiky.[594]

S historickým předělem způsobeným převratnými událostmi let 1938–1948 se uzavřelo nejstarší paradigma o vývoji české společnosti v 19. století. Jeho osnovu tvořil příběh o úspěšné emancipaci českého národa. Její počátky se kladly někam do osmdesátých let 19. století, jednoznačný konec procesu pak představoval vznik samostatného Československa. Vžilo se také rozlišení kulturní a politické fáze národního hnutí, s mezníkem v revolučním roce 1848. V polovině 20. století se však již paradigma výlučně orientované na národní a politické dějiny vyčerpávalo. Historické poznání se vyvíjelo a od politických dějin přesouvalo svou pozornost k hospodářským, sociálním a kulturním jevům. Výzkum moderních dějin v českých zemích zasáhla tato paradigmatická změna později než bádání o starších dějinách, teprve v druhé polovině 20. století.

Nové přístupy nabídl ve svém díle příslušník druhé generace Gollovy školy František Kutnar (1903–1983). Je považován za jednoho z prvních českých historiků uplatňujících strukturální pojetí. Zabýval se fenomény kolektivní povahy, inspirovala jej → sociologie i → psychologie, sledoval souvislosti mezi sociálními a myšlenkovými jevy, jak ukazují zvláště jeho průkopnické práce ze čtyřicátých let Obrozenský nacionalismus a Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu.[595] Své dílo navzdory překážkám rozvíjel i v následujících desetiletích.

Teoretické východisko pro uchopení moderních hospodářských a sociálních dějin nabízel → marxismus; jakmile se však stal po roce 1948 státní ideologií, byl uplatňován rigidně anebo zcela formálně. Na poli moderní historie se protežovaly zejména dějiny dělnického hnutí; erudovaně k nim přispěli například Jiří Kořalka (1931–2015) nebo Zdeněk Šolle (1924–2008).[596] Ke stěžejním tématům se řadila rovněž → průmyslová revoluce, → industrializace a rozvoj → kapitalismu. Průmyslovou revolucí se zabývali Arnošt Klíma (1916–2000) a Jaroslav Purš (1922–1997); historičky Pavla Horská (* 1927) a Ludmila Kárníková (1932–1963) se vedle hospodářských dějin začaly věnovat rovněž → demografii a sociálním dějinám. S obtížemi uchopovali marxističtí historikové téma → národního obrození. Josef Kočí (1922–1986) ve shrnující práci Naše národní obrození sice doplnil jeho obraz o ekonomický rozměr, nedokázal však přesvědčivě vysvětlit spojitost mezi hospodářskými jevy a počátky českého národního hnutí.[597]

Kočího práce o obrození byla jedním z příkladů, že uplatnění ideologie komunistické strany ve výkladu českých dějin neznamenalo negaci národně pojaté historie. Pod marxistickým slovníkem i metodou nadále přetrvávalo národně-emancipační pojetí českých dějin 19. století. Výjimkou nebyly analytické práce psané v pozitivistickém duchu; řada z nich odkazovala k marxismu prostřednictvím několika citací nebo floskulí. Dokázali se prosadit i historici, kteří byli trpěni, protože kvalita jejich práce vyvážila absenci marxismu. Byl to například František Kutnar nebo Jaroslav Marek (1926–2011), který se jako první v českých zemích začal soustavně a metodicky věnovat dějinám a teorii dějepisectví. Biografie zakladatelské postavy moderního českého dějepisectví, Jaroslava Golla, však mohla být publikována až s dvacetiletým zpožděním.[598] Autentický marxismus přicházel do historie spíše ze sousedních oborů. Historickým tématům se věnovali někteří filozofové – Karel Kosík (1926–2003) v knize o radikálních demokratech[599] a Milan Machovec (1925–2003) v pracích o Dobrovském, Palackém a Masarykovi.

Obrodný proces v československé politice i společnosti umožňoval a podněcoval nové pohledy i na dějiny 19. století. Ve sborníku Naše živá i mrtvá minulost z roku 1968 pojednali o 19. století Miroslav Hroch (* 1932) a Jiří Kořalka. Hroch se od šedesátých let specializoval na dějiny národních hnutí malých národů. Jeho komparativní přístup slavil úspěch i na mezinárodním poli a jeho texty se staly modelovými pracemi teorie → nacionalismu. Pojal národní obrození jako proces formování novodobého národa, o jehož úspěchu rozhodlo, že se pojilo s obecnou nechutí k feudálnímu režimu a dílčími skupinovými zájmy, především pak mladé inteligence a drobného měšťanstva. Hroch se při tom kriticky pozastavil u krajního oportunismu a loajality představitelů českého národního hnutí. Kritické tóny zaznívají i v Kořalkově eseji. Odmítl převažující negativní obraz habsburské monarchie, neboť podle něj poskytovala příhodné podmínky pro hospodářský, sociální a kulturní vzestup české společnosti.

V období 70. a 80. let se znovu ve větší míře uplatňovaly politické dějiny. Na Univerzitě Karlově se vedle Jana Havránka (1928–2003) prosadil Otto Urban (1938–1996), jehož dílo znamenalo mezník v bádání o českých dějinách 19. století. V strukturálně pojaté práci Kapitalismus a česká společnost sice ještě silně rezonují marxistické kategorie, apriorní marxistickou kritiku české buržoazní politiky však Urban odmítl jako nehistorickou. Na české národní obrození pohlížel jako na obecný evropský jev, jako na proces emancipace společnosti z patriarchálních, málo dynamických a roztříštěných společenských vztahů. Poznatek, že se české měšťanstvo prosadilo jako agilní třída, jež v daných historických podmínkách plnila svou roli, vytvořil předpoklad pro nezaujaté poznávání dějin české politiky druhé poloviny 19. století. Jí zasvětil také svou následující práci Česká společnost 1848–1918. Těžiště i osnova knihy spočívají v atraktivním narativním ztvárnění vývoje moderní české politiky. Prostupují je charakteristiky sociální struktury české společnosti, jež mají spíše podobu úvah než analýz.[600]

Politickým dějinám se věnovali také historici na brněnské univerzitě – Jan Janák (1932–2008), který se zabýval rovněž dějinami správy, a Jiří Malíř (* 1949) – a na olomoucké univerzitě – Miloš Trapl (* 1935). V Ostravě a Opavě studovali badatelé soustředění kolem časopisu Slezský sborník především problematiku industrializace a národnostní poměry, mj. Milan Myška (1933–2016), Jiří Matějček (1930–2012) a Dan Gawrecki (* 1943). Ke zcela novému pohledu na národní obrození přispěla literární věda inspirovaná → sémiologií. Vladimír Macura (1945–1999) v knize Znamení zrodu představil národní obrození jako svébytný kulturní prostor se specifickým komunikačním kódem.[601] Odkryl tak znakový charakter světa, který si představitelé českého národního hnutí vytvářeli, a ukázal cestu k jeho analýze.

Historické myšlení → disentu výrazně ovlivnily texty filozofa Jana Patočky (1907–1977); v 60. a 70. letech věnoval řadu úvah českým dějinám, mj. i národnímu obrození. Podle Patočky se novodobý český národ neobrodil, nýbrž byl nově formován z třídy původně zbavené politických práv a z nepříliš mohutné a sociálně rozrůzněné intelektuální vrstvy. Další Patočkovy úvahy směřovaly k povaze českého národního hnutí, konkrétně k Josefu Jungmannovi a jeho jazykovému nacionalismu, proti němuž vyzdvihl Bolzanovu koncepci vlasti. Patočkův vliv je patrný zejména na ambiciózním pokusu o nový, kritický výklad novodobých českých dějin, který připravili tři autoři působící v disentu – historik Milan Otáhal (1928–2017), právník a politolog Petr Pithart (* 1943) a Petr Příhoda (1938–2014).[602] Jejich kritické hodnocení vývoje české společnosti od první poloviny 19. století pramenilo z přesvědčení, že v určitých aspektech jsou nacionalismus a demokracie nesouměřitelné a že právě tato diskrepance fatálně poznamenala české moderní dějiny.

Polemiku vyvolala v disentu otázka česko-německého soužití. Devatenáctého století se týkala kniha Jana Křena (* 1930), jež vznikala v letech 1974–1986 a poprvé ji publikovalo torontské nakladatelství „‚68 Publishers“ v říjnu 1989.[603] Téma česko-německých vztahů nabízelo podle Křena hledisko k přehodnocení stereotypů, které moderní česká historiografie nastřádala během půldruhého století svého trvání. Křen pojal téma ze širší, středoevropské perspektivy a postavil ji proti nacionálně introspektivním výkladům české historiografie. Zdůraznil, že české ani německé dějiny nelze interpretovat pouze jako směřování k tragickým událostem poloviny 20. století.

Nové impulzy k bádání o dějinách 19. století po roce 1989 souzněly s atmosférou ve společnosti. Historici se zpočátku zaměřovali především na politické dějiny, vývoj politických stran, politické elity, proměny politické kultury, rozvoj samospráv a utváření občanské společnosti. Jiná než nacionální interpretační schémata výkladu českých dějin se stala samozřejmostí, i když pro druhou polovinu 19. století se aplikovala snadněji než pro jeho první polovinu. K hledání nových možností výkladu přispěl i vzájemný dialog mezi českými a německými, popřípadě rakouskými historiky, zejména zásluhou práce společné komise českých a německých historiků ustavené v roce 1990.[604] Prosazovaly se metody nové historie – analyzovaly se symbolické reprezentace politického a sociálního dění; rozvíjela se genderová studia a z nich zvláště otázka postavení žen a jejich emancipace. Vycházely syntézy a další zásadní monografie příslušníků starší (Jiřího Kořalky[605], Jana Křena[606], Miroslava Hrocha[607], Jaroslava Marka[608]) i střední generace historiků, mj. Jiřího Štaifa (* 1951)[609] a Milana Hlavačky (* 1955).[610] Inovativní přístupy se v ještě větší míře objevovaly v pracích nejmladší generace historiků a historiček, z nichž většina absolvovala univerzitní studia historie až po roce 1989.

Milan Řepa

d) Výzkum období 20. století

d1) Historiografie vzniku Československé republiky (1918)

V české historiografii se stal vznik samostatného Československa natrvalo mimořádně důležitým tématem. Publicistická produkce je proto velice rozsáhlá. Zásadně se k němu vyjadřovali zejména hlavní aktéři zahraničního odboje – T. G. Masaryk a Edvard Beneš.[611] Velký význam měl rovněž domácí odboj a vnitřní vývoj v českých zemích, o němž psali význační publicisté v čele s Ferdinandem Peroutkou.[612] Proti oficiálnímu výkladu dějin se však ozývali političtí oponenti, na předním místě Antonín Kalina.[613] Tuto tehdy časově blízkou a politicky velmi aktuální problematiku se snažili s větším nadhledem zvládnout prvorepublikoví historici, zejména Jan Opočenský (1885–1961) a Zdeněk V. Tobolka (1874–1951).[614] V období komunistického režimu se projevovaly snahy o zásadní revizi výkladu vzniku Československé republiky, poplatné oficiální ideologii a tendenční představě o přímém sepětí státní samostatnosti Čechů a Slováků s bolševickým převratem v Rusku.[615] Setrvale vážným tématem (především pro slovenské historiky) se stala otázka začlenění Slovenska do československého státu.[616] Od 90. et 20. století se výzkum soustředil zvláště na historii československých legionářů (Karel Pichlík, Robert Sak),[617] ideové a programové otázky, které stály u zrodu státu (Jan Galandauer, Robert Kvaček),[618] a na širší souvislosti s vývojem první světové války, rozpadem Rakousko-Uherska a novým uspořádáním Evropy po první světové válce (Ivan Šedivý, Petr Prokš).[619]

Petr Prokš

d2) Historiografie meziválečného Československa (1918–1939)

Nejvýznamnějším počinem při retrospektivním poznávání historie mladého Československa v době existence → první Československé republiky se nepochybně stalo čtyřsvazkové dílo významného publicisty Ferdinanda Peroutky (1895–1978) Budování státu.[620] Profesionální historiografie se tohoto tématu začala dotýkat především v souvislosti se vznikem republiky, přičemž tu výzkumy často kontinuálně navazovaly na rozvíjející se studium tzv. prvního odboje (Jaroslav Werstadt, Václav Chaloupecký, Jan Opočenský ad.). Systematicky byly studovány aktivity prezidenta T. G. Masaryka, jehož dílo začalo být vydáváno, značnou pozornost (i mezi historiky) vzbuzoval také ministr zahraničí a později druhý prezident Edvard Beneš, personifikující zahraniční politiku mladého státu. O celistvější retrospektivu se z historiků jako první pokusil – v rámci své celkové syntetizující zkratky – Kamil Krofta (1876–1945) a po něm Jaroslav Papoušek (1890–1945);[621] K. Krofta (ovšem i z pozic někdejšího ministra zahraničí) později napsal jednu z prvních historických studií o mnichovské katastrofě.[622]

Období → třetí republiky (1945–1948) bylo příliš krátké na to, aby mohla historiografie nabídnout nový, ucelený pohled na meziválečnou státnost. Nejpodrobnějším pokusem byly příslušné pasáže Miloslava J. Volfa (1902–1982) v jeho sociálních a politických dějinách Československa[623] a pak závěrečné kapitoly velkých Dějin československých z pera Kamila Krofty, jež ovšem významně doplňovali Josef Klik a Jan Krofta.[624]

Po komunistickém převratu 1948 objektivní studium nedávné historie rychle nahradila apriorní ideologizující hlediska, zakotvená již v tezi Zdeňka Nejedlého o komunistech jako „dědicích pokrokových tradic“, brzy umocňované stalinistickými kampaněmi proti masarykismu, kosmopolitismu, sociáldemokratismu atd. Historiografii nahradila přinejmenším do druhé poloviny 50. let 20. století stranická ideologie, předurčovaná apriorními soudy komunistického politika Václava Kopeckého a jeho družiny,[625] dalšími zavazujícími interpretačními modely se staly dobové dokumenty grémií KSČ, projevů Klementa Gottwadla apod. Z témat byla studována především problematika (komunistickou optikou nazíraného) dělnického hnutí a vybrané otázky tzv. buržoazní politiky. K jistému obratu došlo až od konce padesátých let, kdy mladší generace historiků začala publikovat první, heuristicky bohatší studie a monografie v čele s Podivnou misí Roberta Kvačka (* 1932) z roku 1958. Od počátku další dekády začala být objektivněji studována i vnitřní politika První republiky, o jejíž tichou rehabilitaci se nejvíce zasadily Alena Gajanová (1922–1994) a především Věra Olivová (1926–2015).[626] Objevila se řada studií o problematice menšin, především sudetských Němců (Jaroslav César, Bohumil Černý ad.), o mezinárodním postavení a zahraniční politice, jež objasňovaly hlubší kořeny Mnichova (A. Gajanová, R. Kvaček, František Lukeš, Jaroslav Valenta aj). V roce 1967 byl publikován první objektivní obraz první republiky alespoň v podobě učebnice (V. Olivová, R. Kvaček[627]), na který ještě navázalo několik prací vydaných v době → Pražského jara.[628]

Výzkum první republiky v období tzv. normalizace poznamenaly – vedle změněného ideového klimatu – čistky na akademických pracovištích a nucené odmlčení řady předních odborníků na moderní dějiny. Jistý závazný model vytvořil nový Přehled dějin KSČ (1976), zpracovaný Ústavem marxismu-leninismu, pohledy na některé zlomové okamžiky předurčovaly „třídně“ pojaté práce Václava Krále (1926–1983), ředitele Československo-sovětského institutu.[629] Výrazněji se rozvíjela především hospodářská historiografie daného období (Václav Průcha, Vlastislav Lacina), studium sociálních otázek a později i politické stranictví (Josef Harna, Dušan Uhlíř, Vladimír Fic). Zkoumání některých témat, například zahraniční politiky, se rozvíjelo spíše na Slovensku (Valerián Bystrický, Ladislav Deák, Bohumila Ferenčuhová), v Praze se výzkum některých otázek mohl obnovit až ve druhé polovině osmdesátých let. Obtížnost prosazování objektivnější interpretace tohoto období jasně dokládá skutečnost, že – na rozdíl od Slovenska – nebyl uveřejněn ani příslušný, třetí svazek „oficiálního“ Přehledu dějin Československa, ačkoliv jeho maketa byla autorským kolektivem pod vedením Josefa Harny (1939–2015) napsaná a v podobě interního tisku publikovaná.[630]

Rozmach bádání o moderních dějinách po roce 1989 se promítl, zvláště v devadesátých letech, i do množství nové historické literatury o meziválečném Československu. Vzniklo několik odlišně pojímaných syntéz o první republice, z nichž nejobsáhlejší, zahrnující vedle politického vývoje i problematiku hospodářskou, sociální a kulturní, napsal Zdeněk Kárník (1931–2011).[631] Odlišné, podstatně kritičtější interpretace se republika dočkala v příslušných svazcích projektu Velkých dějin zemí Koruny české z pera Antonína Klimka (1937–2005), jenž už předtím vydal dvoudílnou monografii o tzv. Hradu.[632] Vyvážený, leč vzhledem k úmrtí autora ne zcela dokončený dvousvazkový obraz republiky na horizontu celoevropského politického vývoje podal i Jiří Kovtun (1927–2014), český historik pracující v USA.[633]

Nové výzkumy v oblasti politických dějin byly zaměřeny například na otázky politického stranictví, kde jednu z bází vytvořila edice Politické programy českých politických stran.[634] Velká pozornost byla (zejména v rámci obnoveného Ústavu T.G.M. a Masarykova ústavu AV ČR) věnována osobě T. G. Masaryka, jehož dílo bylo nyní kompletně vydáno a prezentováno v podrobných životopisech (Jaroslav Opat, Stanislav Polák[635]), objevily se i větší biografie Edvarda Beneše (Zbyněk Zeman, Jindřich Dejmek), Karla Kramáře (Martina Lustigová, Martina Winklerová), Antonína Švehly (Eva Broklová), Milana Hodži a dalších. Nově byla studována i zahraniční politika první republiky, kde se primární součástí stal ediční projekt Dokumenty československé zahraniční politiky.[636] Vedle toho vznikla řada prací o diplomatických a politických vztazích Československa k Velké Británii (Jindřich Dejmek), Francii (Radko Břach), Německu (Eduard Kubů), Sovětskému svazu (Ivan Pfaff, Igor Lukeš) a Spojeným státům (Milada Polišenská). Zdeněk Sládek vydal první moderní dějiny Malé dohody jako středoevropského integračního pokusu, jeho práci doplnily studie Drahomíra Jančíka o ekonomických vztazích tohoto bloku s Německem.[637] Zvláštní pozornosti historiografie se těšily různé otázky postavení menšin, především sudetských Němců (Václav Kural, Jaroslav Kučera, Jaroslav Šebek[638]) a také Židů, nově byl analyzován i vztah česko-slovenský (z české strany zvláště Jan Rychlík).[639] Nevelkou, i když pro úplné poznání obrazu meziválečné republiky důležitou kapitolu tvoří nový výzkum o dějinách Podkarpatské Rusi (Ivan Pop, Jan Rychlík ad.).[640] Rozmachu se dočkalo i studium různých složek hospodářské podoby Československa včetně syntetického zpracování (Václav Průcha, Vlastimil Lacina, nově též Jan Hájek, Jakub Rákosník, Jiří Noha ad.).[641] Řada nových monografií byla vydána i o intelektuálním životě První republiky (Pavel Kosatík, Jaroslav Bouček, Jiří Křesťan a další).[642]

Jindřich Dejmek

d3) Historiografie druhého odboje (1939–1945)

Léta nacistické okupace českých zemí v letech 1939–1945 tvrdě zasáhla po všech stránkách (zvláště personálně) českou historiografii. Někteří historici, svým převažujícím badatelským záběrem vycházející ze starších dějin, jako Milada Paulová (1891–1970) a Kamil Krofta (1876–1945) ještě počátkem okupace stačili zveřejnit zásadní díla, připomínající vznik a existenci československé státnosti.[643] Nacistická perzekuce byla zaměřena od počátku (ostatně jako v každé zemi, kterou → třetí říše okupovala) proti politickým odpůrcům a kritikům včetně českých kulturních činitelů, intelektuálů a inteligence, kteří tvořili elitu národa. Nevynechala tak ani útoky proti české historiografii.

Čeští historici se však nejen perem zapojili aktivně do protinacistického zápasu: Kamil Krofta, jeden z nejvýznamnějších historiků Gollovy školy, se stal významným představitelem ilegálního Přípravného revolučního národního výboru, v létě 1944 byl zatčen, vězněn v Terezíně a zemřel krátce po osvobození. Historik a pedagog Josef Matoušek byl popraven nacisty v rámci útoku proti českým vysokým školám 17. listopadu 1939; Jaroslav Werstadt (1888–1970), historik 19. a 20. století, novinář a publicista, žák Josefa Pekaře a Josefa Šusty, byl nacisty vězněn od září 1939 do konce války v koncentračním táboře Buchenwald. Na popravištích a v koncentračních táborech skončila i řada dalších českých historiků: Bedřich Jenšovský, Otakar Frankenberger, Vladimír Groh, Pavel Kropáček a druzí, přičemž nepřímou obětí okupace se stal i Josef Šusta, nestor československé historiografie, jehož práce měly klíčový význam v zařazení československé historie do kontextu světového vývoje a do oboru hospodářských a sociálních dějin.

Vydávat jakékoli historické práce na téma národních a státních dějin bylo v českých zemích pod nacistickým protektorátem nemyslitelné a sebevražedné. Naopak, vyráběly se pamflety zdůrazňující germánskou nadřazenost v duchu výstavby nacistické Nové Evropy, jež vědomě potíraly jakoukoli zmínku o historii českého národa.

Pokud práce československých historiků vycházely, pak jedině v exilu, kde o kontinuitu historiografie pečovalo československé exilové státní zřízení. Tak mohly být publikovány práce historika a archiváře Jana Opočenského (1885–1961),[644] jenž se také podílel na přípravách zasedání spojeneckých historiků, díla Otakara Odložilíka (1899–1973) a dalších.[645]

Oběti druhé světové války z řad historiků poznamenaly bezprostřední, poválečnou fázi náhledů jednak na dějiny nacistické okupace a její důsledky, jednak na historii československého protinacistického odboje, představovanou po stránce formální jak vzpomínkovými pracemi,[646] tak i prvními pokusy o shrnutí závažných problémů československého odboje.[647] Tyto práce měly své kořeny již v době druhé světové války, kdy vznikaly jejich prvotní verze, neboť jejich autoři byli aktivními účastníky událostí. Nelze opomenout ani oficiální ediční práce, které vznikaly z popudu vládních orgánů (zejména ministerstva vnitra, odboru pro politické zpravodajství) a které měly široké veřejnosti představit základní problémy šesti let okupace a odboje[648] a také problematiku počínajícího stíhání válečných zločinců.[649]

Zásadní mezník československé historiografie po stránce obsahové i metodologické tvoří rok 1948, kdy se v důsledku komunistického politického převratu rozdělila dosavadní oficiózní historie na dvě části – exilovou a domácí. Na jedné straně to byla pokračující linie dosavadního období, jejíž představitele byli nuceni, spolu se značnou částí aktivních účastníků odboje, se přesunout do exilu, kde historiografie představovala specifickou formu uchovávání paměti domácího i zahraničního odboje, zakonzervovanou ovšem faktem, že většina prací opět pocházela z pera aktivních účastníků, a proto kolísá na pomezí vzpomínkových a historických prací.[650] Významnou roli zde sehrál svou publikační činností Ústav Edvarda Beneše v Londýně a není možno v tomto směru pominout ani koordinační roli Rady svobodného Československa, organizace zastupující československý exil.

Velkou nevýhodou pro paměť československého exilu byl však nedostatek archivního materiálu, jehož značná část zůstala v archivech komunistického Československa. Výzkum v exilu byl omezen i faktem, že řada dokumentů zůstala v rukou exilových představitelů a do archivů se dostala až po jejich smrti. Postupem času však spolu s odchodem významných představitelů odboje začal tento směr ztrácet na intenzitě. Přelom tvoří rok 1968, kdy zahraniční linie historie československého odboje dostala po sovětském vpádu do Československa posilu v podobě další vlny emigrace.

Zcela odlišně se vyvíjela druhá linie – historiografie na domácí scéně. Pro počátek 50. let 20. století je charakteristická vlna prací, jejichž cílem bylo dezinterpretovat jak historii odboje, tak zpětně dějiny Československa a rovněž dějiny Čechů a Slováků v duchu komunistické třídní ideologie. Téma odboje se tak zužovalo na historii spojenou s činností Komunistické stany Československa (a Komunistické strany Slovenska), ať doma či v exilu, popřípadě s válečným působením československých vojenských jednotek na sovětské půdě.

Novým impulsem pro československou (českou a slovenskou) historiografii se stala 60. léta 20. století, kdy vznikl Československý výbor pro dějiny protifašistického odboje. V jeho rámci se začala odbojová problematika zkoumat na nezávislém vědeckém základě a s využitím pramenů z archivů, které byly po dlouhou dobu badatelům nepřístupné a začaly se jim zpřístupňovat, i když zůstával zachován selektivní přístup k badatelům. Vzdor tomu se po řadě let veřejnosti dostalo – především v díle Jana Křena (* 1930) – prací, které je možno z hlediska faktografického považovat za základnu, z níž je možno vycházet i dnes.[651] Přípravné práce kolektivu na trilogii dějin odboje vyústily v řadu edicí[652] a monografií, které však žel postihly jen dílčí úseky zejména počátečního období let 1939–1941. Z projektu trilogie zůstal jen předběžný nástin dějin československého odboje.[653]

Přišel totiž další mezník: sovětská okupace Československa v srpnu 1968 a nástup → normalizace, což znamenalo konec prací na trilogii dějin odboje. Řada archivů se znovu pro badatele uzavřela, znovu nastoupila ideologizace historie. Pokud se tematika odboje objevila, byla převážně spojena s vojenskou stránkou,[654] a též s domácím odbojem, ovšem zvláště komunistického zaměření.[655] Řadě významných historiků byla znemožněna odborná práce, a pokud v ní v soukromí pokračovali, mohli publikovat jen ve formě tzv. → samizdatu, většinou však jejich práce zůstávaly ve formě rukopisů, případně ojediněle vycházely v zahraničí či doma pod cizími jmény. Některá témata, spojená zejména se západním zahraničním odbojem (politickým či vojenským), tak zůstávala stranou, výzkum pokračoval díky úsilí Jana Kuklíka, Jana Gebharta, Jaroslava Koutka, Oldřicha Sládka, v ústraní stojících Zdeňka Jelínka či Františka Janáčka a dalších na poli výzkumu zejména domácího odboje a nacistického okupačního aparátu.

Rozhodující změna nastala po listopadu 1989, kdy se otevřely nové možnosti pro dokončení práce na dějinách protinacistického odboje, započaté v 60. letech. Poprvé od roku 1948 došlo k přímým oficiálním kontaktům mezi domácí, zahraniční i exilovou historiografií. Poprvé se široké české veřejnosti dostaly do rukou práce, které vyšly v exilu, což se týkalo jak vzpomínek, tak i prací historických. V období 90. let se sešlo na domácí půdě několik linií historiografie zabývající se zahraničním odbojem. Byly to již zmíněné práce exilových historiků i publikace vzpomínkové (paměti Ladislava Karla Feierabenda, Václava Černého a dalších), které v Česku začaly vycházet v reedicích; dále publikování prací historiků, kteří nemohli za éry normalizace publikovat; třetí linií byly texty z let šedesátých, které již za éry normalizace nesměly vyjít.[656] Stranou nezůstaly ani nové publikace historiků domácích, kde vedle starších generací přišla mladá, nastupující generace historiků, přinášející nová témata.

Problém však zůstával v nedostatku standardních pramenných edic. Základním úkolem se tak stalo vytvořit ediční základnu, kterou by bylo možno konkurovat sousedním zemím. Bylo to nutné o to více, že se tematika zahraničního i domácího odboje a problémy s ní spojené (například otázka dekretů prezidenta Edvarda Beneše) začínaly dostávat do paměti národa především prostřednictvím médií (zejména televize), často v podobě, která zdaleka neodpovídala historické skutečnosti. Objevovaly se snahy zjednodušovat tuto skutečnost, přeformulovat ji v duchu subjektivní pravdy či zájmu, zamlčovat fakta, která byla nepohodlná. Na rozdíl od minulosti se setkáváme s tímto jevem oboustranně, na jedné straně s bezvýhradnou obhajobou zahraničního či domácího odboje (což se týká zejména prací některých exilových historiků), na druhé straně se objevovaly tendence přesně opačné, s cílem negovat exilovou politiku, zvláště ve vztahu k poválečnému vývoji Československa (odsunu Němců, nástupu komunistů, československé zahraniční politice apod.). Významným krokem k nápravě tohoto stavu byla činnost ediční jako východisko pro syntézu dějin československého odboje. Ediční produkce po roce 1989 nás přiblížila k evropskému standardu v této oblasti.

K politické situaci v protektorátu vznikla série edicí týkající okupačního režimu. Ediční tým Miroslava Kárného, Jaroslavy Milotové a Margity Kárné připravil sérii stěžejních publikací na toto téma od říšského protektora Konstantina von Neuratha až k zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi,[657] navazující na jejich předchozí výzkumy a publikace. Dalším významným editorem dokumentů a memoárů k protektorátní historii se stal Vojtěch Šustek.[658] K zahraničnímu odboji vznikly díky finanční podpoře Grantové agentury ČR a Ministerstva zahraničních věcí ČR ediční série diplomatické[659] či diplomaticko-politické povahy (Jan Němeček, Jan Kuklík mladší, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček a další).[660]

Problematickou však zůstává otázka monografických zpracování, která narážejí jak na nedostatek odborníků, kteří se tímto obdobím zabývají, tak i na nedostatečné institucionální zabezpečení. V roce 1990 byl v rámci Historického ústavu Československé armády obnoven Památník odboje jako vědecká instituce, která se měla zabývat jak historií československého odboje za první i druhé světové války, tak i protikomunistickým odbojem. Do vědeckého programu byla zařazena rozšířená, pětidílná syntéza s názvem Čas okupace, čas odboje 1938–1945. Likvidací Památníku odboje na konci roku 1994 však skončil další pokus o pokračování v přípravných pracích na syntéze dějin odboje[661] a bohužel tento záměr nebyl oživen ani po formálním znovuobnovení Památníku odboje. Přesto péčí pracovníků Památníku odboje vyšla rozsáhlá jedenáctisvazková kritická edice ilegálního časopisu V boj, jež byla jedním z prvních edičních počinů po roce 1989.[662]

Institucionálně se situace kolem syntézy dějin odboje příliš nezměnila ani po vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, jenž vznikl 1. srpna 2007. V něm nalezlo své místo v oddělení výzkumu 1938–1945 i studium dějin odboje za druhé světové války, ale výzkum se zde soustřeďuje spíše na období po roce 1948.

Další pokusy o syntézy československého odboje zůstaly na bedrech jednotlivců, kde je nutno zmínit jako zásadní dva svazky ze série Velké dějiny zemí Koruny české z pera renomovaných znalců Jana Gebharta (* 1945–2018) a Jana Kuklíka staršího (1940–2009), které dosud suplují syntézu dějin okupace a odboje.[663] Není možno zapomenout na přínos zahraniční literatury (zde je možno zmínit zejména práce německých historiků Detlefa Brandese, jenž přinesl první zásadní syntézu k dějinám protektorátu,[664] či Petera Heumose),[665] nadějí jsou práce mladších generací, které navazují nejen na výzkum v archivech domácích, ale využívají i archivů zahraničních.[666]

Jindřich Dejmek

d4) Historiografie třetí republiky (1945–1948)

Vzhledem ke krátkosti svého trvání ve třech poválečných letech třetí republika nestihla nalézt svého publicistického kronikáře, jakým se stal pro počátky meziválečného státu Ferdinand Peroutka. Pro představitele vítězné KSČ se pak nadlouho stala jen jednou z etap → národní a demokratické revoluce, jež postupně přerostla v revoluci socialistickou. Interpretace tohoto vývoje zůstala prakticky po celou dobu trvání komunistického režimu odvislá od optiky představitelů státostrany, i když se měnily jak interpretační nuance, tak uveřejněná fakticita zvláště o dnech „únorového vítězství“ 1948. Po prvních, publicistických spisech se poprvé pokusili téma rozvinout – samozřejmě optikou vítězů – pracovníci Ústavu dějin KSČ, například Jindřich Veselý.[667]

Od 60. let se upřesňoval nejen faktografický výklad, ale rozvíjel se i výzkum tzv. československé cesty k socialismu, kterou (údajně) přerušily mezinárodní okolnosti (například Jaroslav Opat, později Karel Kaplan), věcněji se studovaly otázky hospodářského a sociálního vývoje (Vlastislav Lacina, Milan Otáhal). Větší pozornost se začala věnovat i mezinárodním aspektům vývoje v letech 1945–1948 (Květa Kořalková, Jaroslav Šedivý).[668] Nejuceleněji, včetně přihlédnutí k aktivitám všech stran a mezinárodním aspektům, bylo poválečné období zpracováno v několika studiích koncem šedesátých let (Jaroslav Belda, Miroslav Bouček, Miloslav Klimeš a další).[669] V době normalizace byl výklad politických událostí částečně opět zploštěn na tematiku přerůstání národní revoluce v socialistickou (Jaroslav César, Zdeněk Snítil)[670] a aktivity vítězné KSČ, znovu se však začalo rozvíjet i studium aktivit dalších politických stran (například Pavla Vošahlíková).[671] Koncem 80. let začala být také poprvé využívána původní dokumentace pro domácí výzkum počátků studené války jako jednoho z faktorů, jenž ovlivnil vnitropolitický vývoj ČSR a objevily se i první věcné práce o odsunu Němců a osidlování pohraničí (Zdeněk Veselý, Jaroslav Kučera).[672]

Výzkum po roce 1989 se soustředil zpočátku především na reinterpretaci dějin → třetí republiky v liberálně-demokratickém duchu, částečně navazujícím na memoárové práce předúnorových demokratických odpůrců KSČ, publikované v západním exilu (Hubert Ripka, Prokop Drtina, Jaromír Smutný, Eduard Táborský ad.), jejichž práce byly částečně vydány v domácích reedicích.[673] Nejuceleněji vypsal – částečně v návaznosti na své výzkumy ještě z 60. let i z pozdějšího exilu – Karel Kaplan (* 1928), který tak nejpodrobněji osvětlil přípravy KSČ na uchopení moci a její sepětí s politikou Moskvy.[674] Výraznou pozornost nový výzkum věnoval – částečně v souvislosti s politickou objednávkou – poválečnému transferu většiny Němců i některým tragickým okolnostem, které jej provázely (Tomáš Staněk, Jaroslav Kučera, Adrian von Arburg).[675] Více či méně podrobně byly nově analyzovány aktivity většiny nekomunistických stran (Jiří Kocian, Michal Pehr), moderních biografií se – vedle Edvarda Beneše – dočkala část nekomunistických politických lídrů, například Petr Zenkl, Jan Šrámek, Prokop Drtina nebo Bohumil Laušman.[676] Řada nových poznatků byla získána při studiu mezinárodního postavení třetí republiky, jejích vztahů s většinou sousedů (mj. Jaroslav Kučera, Jiří Friedl), politice velmocí v tomto regionu (Vladislav Moulis, Petr Prokš, Karel Krátký) a především vlivu, jaký měla na konec její neúplné demokracie rozvíjející se studená válka, i když odpovědi na některé otázky nejsou dodnes jednoznačné.[677] Vedle průběhu vlastního převratu, který byl opakovaně vylíčen i v podrobných faktografických monografiích (Karel Kaplan, František Hanzlík, Václav Veber)[678], poutala velkou pozornost i diskutabilní role prezidenta Edvarda Beneše a v neposlední řadě smrt ministra zahraničí Jana Masaryka. Ačkoli v její interpretaci nyní převažují názory o její násilné podobě, i zde odpovědi na finální otázky zatím chybí.[679] Zcela novou pozornost pak historiografie věnovala i počátkům poúnorového exilu a jeho institucím (Bořivoj Čelovský, Karel Kaplan, Francis Raška a další).[680]

Jindřich Dejmek

d5) Historiografie období komunistického režimu (1948–1989)

V době existence komunistického režimu – mezi únorem 1948 a listopadem 1989 – byla interpretace jeho etablování a následného vývoje součástí oficiální vládní ideologie, v jejímž rámci byl obecně interpretován jako vítězství socialistické revoluce a její následné rozvíjení pod vedením KSČ. Podobně jako při výkladu dějin celého komunistického hnutí proto interpretační modely vycházely z oficiálních dokumentů vládnoucí státostrany, ať již ve formě protokolů jejích sjezdů, projevů hlavních představitelů (v čele s prvními, resp. generálním tajemníky) a především vzorů v (měnících se) diskursech o historii Komunistické strany Sovětské svazu. Příprava podobných, většinou bilančních textů byla pak svěřena buď vedoucím ideologům ÚV KSČ, nebo později příslušným stranickým institucím – například Ústavu dějin KSČ, resp. Ústavu dějin socialismu, po roce 1970 Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ, katedrám dějin KSČ na vysokých školách politických při ÚV KSČ atd. Výklad byl limitován jak příslušnými interpretacemi vývoje celého bloku (odvislými samozřejmě od optiky Moskvy), tak nutnými retušemi, souvisejícími i v Československu s procesy s částí vysokých představitelů strany zvláště v první polovině padesátých let.

Jeden z prvních pokusů o věcnější zpracování této epochy tzv. „budování socialismu“ po roce 1948 byl učiněn v souvislosti s přípravou Dějin KSČ, formálně redigovaných Pavlem Reimanem (1902–1976), kdy příslušný autor – Jaroslav Opat (1924–2015) – mohl částečně pro kapitoly o vývoji po roce 1945 využít i některé do té doby tajné dokumenty ÚV KSČ.[681] Z obdobných zdrojů, včetně materiálů obsahujících přípravu politických procesů padesátých let, vycházely pak i první věcnější studie o tomto období, jejichž autoři Karel Kaplan, Miloš Hájek, Karel Jech a další se podíleli v rámci jednotlivých partajních komisí též na přípravě rehabilitací obětí tzv. nezákonností.[682] Obrysy vývoje režimu především v oblasti ekonomické a sociální byly sice těmito pracemi zpřesněny, ani v období → Pražského jara ale nebyl zpochybněn základní interpretační model komunistické diktatury jako budování vyspělé socialistické společnosti.

Historizující pohled na předcházející období zásadně poznamenalo závazné přijetí některých ideologických dokumentů na počátku tzv. → normalizace v čele s Poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ z prosince 1970, jež se sice týkalo především prosovětské optiky událostí let 1968–1969, ale ovlivňovalo i pohled na celou předcházející éru. Ten byl pak potvrzen ještě oficiálním Přehledem dějin KSČ (1976). Jistý rozvoj ve výzkumu tohoto období mohla zaznamenat jen historiografie hospodářská, pracující ovšem pouze s oficiálními statistikami (Václav Průcha aj.). Retušovaný obraz tzv. budování socialismu byl přitom v rámci oficiální historiografie zachováván až do konce osmdesátých let, přičemž se v duchu oficiálních partajních dokumentů akcentovaly především ekonomické úspěchy industrializace a její sociální důsledky, význam vyrovnání Slovenska s českými zeměmi, atd. Procesy i další nezákonnosti padesátých let byly zcela zamlčovány, Pražské jaro 1968 a následná invaze – pokud byly zmiňovány – byly vždy interpretovány jako společenská krize, resp. nutná internacionální pomoc spojenců.[683] V tomto duchu byly konstruovány i první pokusy o syntetizující pohledy na předcházející vývoj Československa po roce 1945, učiněné i na akademických pracovištích (Václav Peša, Ondřej Felcman, na Slovensku Michal Barnovský a další), resp. na vysokých školách (Zdeněk Veselý).[684]

Podmínky pro objektivní studium historie po roce 1948 vytvořilo až zhroucení → komunistického režimu. K jeho zkoumání byly zřízeny nové instituce, mj. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR (založen 1990), Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, resp. později Ústav pro studium totalitních režimů (2007); badatelům byla zpřístupněna postupně řada klíčových fondů, například Ústředního výboru KSČ, materiály represivního aparátu, diplomatický archiv Ministerstva zahraničních věcí atd. V návaznosti na některé práce vydané v exilu také brzy vyšlo několik prací, jež se pokoušely nově zachytit obrysy vývoje režimu od jeho etablování až po normalizaci. Mezi autory, analyzujícími komunistický režim 50. a 60. let 20. století vynikli zejména Karel Kaplan (* 1928)[685] a pro období normalizace Milan Otáhal (1928–2017).[686]

Akcentován byl represivní charakter režimu a jeho konkrétní projevy, počínaje „poúnorovými“ (či „posrpnovými“) čistkami přes monstrprocesy padesátých let až po masovou perzekuci v pracovních táborech, PTP apod.[687] Zásadní pozornost byla nyní věnována Pražskému jaru a okolnostem sovětské invaze, pro jejichž studium byla v roce 1990 ustavena vládní historická komise s účastí zhruba 60 historiků. Jí vytvořená sbírka pramenů umožnila později vydání nejen řady monografií (Antonín Benčík, Jindřich Madry, z mladších Jiří Hoppe a další),[688] ale především realizaci pramenné sbírky Prameny k dějinám československé krize, v níž byly postupně zpřístupněny tisíce nejdůležitějších dokumentů, týkajících se vnitropolitického vývoje ČSSR od partajního aparátu po spontánní, emancipační projevy společnosti, i mezinárodních aspektů okupace a jejích dozvuků.[689] Řada prací také postupně mapovala aktivity protirežimního odporu, pro nějž se postupně vžil termín tzv. → třetí odboj (Václav Veber, Lukáš Babka, Jan Bureš a další), resp. opozice a jejích různých projevů (Vilém Prečan, Blanka Císařovská, z mladší generace Petr Blažek, Jaroslav Pažout, Tomáš Vilímek a další).[690]

Od počátku 21. století se výzkum komunistického režimu soustředil do několika oblastí. Postupně je mapována struktura nejvyšších pater moci, jež je poměrně podrobně – zásluhou Karla Kaplana, Jiřího Pernese, Jana Kalouse a dalších historiků – popsána až do počátků normalizace.[691] Vznikly celistvé práce, zachycující problematiku hospodářského vývoje Československa (nejlépe Václav Průcha a kol.) i vývoje sociálního (Lenka Kalinová).[692] Rozvíjí se studium mezinárodního postavení komunistického státu ve studené válce včetně jeho vlastních aktivit, mj. vztahů s určitými oblastmi tzv. třetího světa (Josef Opatrný, Aleš Skřivan jun., Petr Zítek a další).[693] Pozornost je nyní nově věnována také mapování tzv. normalizace po roce 1969, kdy je vedle složek represivních a aktivit opozice studován celkový vývoj společnosti (Michal Pullmann), role komunistických špiček (Michal Macháček) i otázky každodennosti běžných občanů (naposledy Petra Schindler-Wisten).[694] Z dalších složek vývoje komunistického státu je celkem systematicky zmapován vývoj bezpečnosti a částečně i armády (Jiřina Dvořáková, Jan Kalous, František Koudelka, Pavel Žáček a další[695]), a diplomacie (Jindřich Dejmek), částečně i armády.[696] S výjimkou Slovenska[697] však zatím chybí podrobnější výklad historie „státostrany“, zvláště po roce 1969, absentuje také soustavnější studium vztahů mezi Prahou a Moskvou (jako relace určující nejen zahraničně-politické aktivity, ale většinou i vnitřní limity vývoje ČSSR). Jen postupně se rozvíjí také „domácí“ poznávání místa komunistického Československa ve „východních“ mezinárodních institucích, Varšavském paktu a RVHP, jež přitom často spoluurčovaly řadu faktorů jeho vlastního politického i ekonomického vývoje. [698]

Jindřich Dejmek

VI. Specifické (menšinové) proudy historiografie v českých zemích

1. Německá menšinová historiografie

Německé, resp. německy psané dějepisné texty tvořily v Čechách, na Moravě a v Českém Slezsku od středověku až do → druhé světové války tak podstatnou část historiografické produkce, že by nebylo účelné je vyčleňovat z celkového vývoje. Významná díla etnicky německých historiků, stejně jako práce etnicky českých historiků vydané v němčině jsou proto zahrnuty do oddílů II–V tohoto hesla.

Po roce 1945 se v důsledku → odsunu Němců z Československa situace radikálně změnila a v českých zemích zůstala jen početně slabá, územně rozptýlená německá menšina, která si nemohla vybudovat vědeckou infrastrukturu a publikační možnosti, srovnatelné s poměry v 19. a v první polovině 20. století (→ historické časopisy; → Němci). Zpracování dějin Němců žijících v českých zemích, a to v rozpětí od středověku až do současnosti, převzaly vědecké instituce na území Německa, na předním místě → Collegium Carolinum v Mnichově. Tato tematika je proto zahrnuta do hesla → historiografie českých zemí v zahraničí.

2. Polská menšinová historiografie (v širším polsko-českém kontextu)

O polské menšinové historiografii lze hovořit teprve po roce 1920, kdy sama polská národní menšina v → Československu vůbec vznikla. Na území → Českého Slezska, přesněji řečeno jeho východní části → Těšínska, tehdy vedle sebe žili (v důsledku formování moderních středoevropských národů) Češi, Poláci a Němci, čímž se zdejší národnostní poměry podstatně lišily od celkové situace v českých zemích. Navíc – stejně jako na mnoha jiných jazykových, kulturních či náboženských pohraničích v Evropě – ani zde nechyběli lidé vyznačující se nevyhraněným národním vědomím, respektive sami sebe označující za „místní“, v tomto případě nejčastěji za Slezany (mluvící některým ze tří jazyků či spíše jejich dialekty – zejména pak dialektem polským). Národnostní, jazykovou a náboženskou mozaiku na Těšínsku dotvářeli v období do → druhé světové války a s ní spojeného → holocaustu i → Židé. Po roce 1945 až do rozdělení Československa roku 1992 docházelo pak k viditelnému nárůstu počtu slovenského obyvatelstva (pocházelo hlavně z oblasti Kysuce a Oravy), ale také příslušníků romské a později též vietnamské národnostní menšiny.

První ucelenou publikaci zabývající se otázkou Poláků v Československu napsal klasický filolog Franciszek Kulisiewicz (1888–1971),[699] dlouholetý učitel na Polském reálném gymnáziu v Orlové na Těšínsku. Pocházel z Malopolska, vystudoval Jagellonskou univerzitu v Krakově, kde byl poté krátce středoškolským profesorem. V roce 1915 vyučoval polské válečné uprchlíky z → Haliče na jednom z gymnázií v Praze, odkud již zamířil do Orlové. Kulisiewiczův spis byl primárně určen návštěvníkům Všeobecné zemské výstavy v Poznani (1929), jež byla uspořádána pod záštitou polského prezidenta Ignacyho Moścického k oslavám 10. výročí obnovení samostatného Polska. Publicistický ráz měla také práce polského autora českého původu Pawła Hulky-Laskowského (1881–1946),[700] který je však znám především jako první polský překladatel Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války; v roce 1920 pracoval jako tiskový referent na polském zastupitelském úřadě v Praze. V tomto období stále se zhoršujících československo-polských vztahů, tedy od poloviny 30. let, se přihlásili o slovo i kariérní diplomaté. Josef Chmelař (1885–1969), ministerský rada zpravodajské sekce Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky, jenž se mj. věnoval problematice národnostních menšin v Evropě, se postavil do čela autorského týmu, který zpracoval první české pojednání o polské menšině v Československu.[701] Polský protějšek pak vzešel z pera Witolda Sworakowského (1903–1979),[702] narozeného v Sučavě (Suceava) v dnešním Rumunsku, který v letech 1936–1945 působil v diplomatických službách v Rize, Praze, Kaunasu, Curitibě, New Yorku a Chicagu; po válce v Hooverově ústavu na Stanfordské univerzitě.

Celá řada dalších publikací v meziválečné době pak ještě mnohem znatelněji sledovala politické a nacionální cíle, a tak spíše nepředstavovala pokusy o vědecké poznání či popularizaci vědeckých poznatků, a zřejmě i proto neměla příliš velkou faktografickou či interpretační hodnotu.[703] Kromě výše uvedených prací, které si kladly za cíl zmapování celkové situace polské menšiny v ČSR (v kontextu historického vývoje Těšínska před jeho rozdělením po rozpadu → Rakouska-Uherska), se postupně začaly objevovat i jubilejní publikace věnované různým aspektům života Poláků v československé části Těšínska. Tyto nástiny a sondy – nejčastěji v podobě stručných brožur – se týkaly zejména osvětových,[704] kulturně-společenských,[705] politických[706] a náboženských[707] dějin. Jejich autory byli místní lidé, jako například Jan Galicz (1874–1939), učitel a činovník Svazu slezských katolíků, po otci chorvatského původu, Józef Niemiec (1891–1974), bibliofil, jeden z nejlepších polonistů působících na českém Těšínsku, učitel na polském gymnáziu v Orlové, a Józef Berger (1901–1962), pastor v Českém Těšíně, po skončení druhé světové války a jeho návratu z koncentračních táborů v Osvětimi a Dachau superintendent Slezské církve evangelické augsburského vyznání.

Bezprostředně po podepsání → mnichovské dohody a v důsledku zabrání více než poloviny československého Těšínska Polskem v říjnu 1938 polská menšina v Československu přestala fakticky existovat. Naopak vznikla tímto způsobem česká menšina v polské části Těšínska, která se rázem ocitla v nezáviděníhodném postavení. Avšak již v prvních dnech druhé světové války Polsko ztratilo toto území ve prospěch Německa, které přičlenilo Těšínsko s téměř 300 tisíci zdejších obyvatel – spolu s vládním obvodem Katovice – přímo k německé říši (nikoliv k → Protektorátu Čechy a Morava). Německá okupační politika byla namířena především proti místním Židům, Polákům a Čechům (zejména z řad inteligence a sympatizantů levicových stran); pracovala přitom obratně a nekompromisně na rozdělování obyvatelstva, když umožnila přihlásit se ke slezské národnosti, a to v rámci tzv. volkslisty. Další historiograficky zaměřené práce o polské menšině v Československu – ať již z pera českých či polských autorů, nebo příslušníků samotné národnostní menšiny – tak mohly opět vycházet až po skončení druhé světové války a obnovení předmnichovské československo-polské státní hranice.

Pro české i polské historiky představovala otázka Těšínska a místní polské národnostní menšiny dlouhodobě spíše jen okrajové téma dějin → Slezska. Navíc byly zkoumány především historické události, jevy a procesy (zejména formování moderního národního vědomí), které předcházely československo-polskému sporu o Těšínsko po první světové válce. Sem patří zejména práce Milana Kudělky (1922–2005), Andělína Grobelného (1922–1992), Václava Žáčka (1905–1986), Józefa Chlebowczyka (1924–1985) či Milana Myšky (1933–2016) z přelomu 50. a 60. let 20. století.[708] Grobelný a Chlebowczyk přitom pocházeli přímo z Těšínska (z dnešních Petrovic u Karviné, resp. z Karviné); oba dokonce studovali na stejném polském reálném gymnáziu v Orlové – s tím, že Grobelný později přestoupil na české gymnázium v Orlové a poté v Ostravě-Přívoze (zde maturoval v roce 1942), kdežto o necelé dva roky mladší Chlebowczyk získal maturitní vysvědčení až po válce (1946) na obchodním lyceu v polském Těšíně. Budoucí český historik slezských dějin studoval na dnešní Masarykově univerzitě v Brně a jeho polský kolega na Vysoké škole ekonomické a sociální ve Varšavě.[709]

Problematice dějin Těšínska a polské menšiny i ve 20. století se však věnoval hlavně Chlebowczyk, jenž zkoumal mj. problémy polské minority v Československu v meziválečném období, sociální postavení dělnictva či otázku místního polského komunistického hnutí na příkladu osobnosti Karola Śliwky, polského poslance za → Komunistickou stranu Československa v → Národním shromáždění v Praze (1925–1938); pokusil se rovněž o syntetické zpracování dějin celého Těšínska, tedy českého i polského, a to v období od 18. do 20. století (do roku 1945).[710] Tento předčasně a tragicky zemřelý badatel o dějinách Těšínska a formování moderních národů ve východní části střední Evropy je plným právem pokládán za nejvýznamnějšího polského historika původem z českého Těšínska.[711]

Z Karviné pocházel rovněž polský bibliograf, knihovník, muzejník a bibliofil Ludwik Brożek (1907–1976), který dlouhodobě působil v polském Těšíně jako kustod městského muzea a vedoucí oddělení vzácných tisků Slezské knihovny v Katovicích. Ve své publikační činnosti se zaměřil na dějiny kultury a literatury Těšínského Slezska. Pro svůj přínos v oblasti regionální bibliografie bývá nazýván „slezským Estreicherem“ (podle jména známého krakovského bibliografa Karola Estreichera).[712] Dějinám polské literatury na území československého a českého Těšínska se odborně věnoval Edmund Rosner (1930–1998),[713] vědecký pracovník těšínské pobočky Slezské univerzity v Katovicích. V současnosti se touto problematikou zabývá zejména Libor Martinek (* 1965)[714] ze Slezské univerzity v Opavě.

Otázka Těšínska v československo-polských diplomatických vztazích se postupem času stala součástí vědeckého zájmu několika historiků na obou stranách mezistátní hranice. K prvním z nich patřili Jaroslav Valenta (1930–2004), Jerzy Kozeński (1928–2018), Alina Szklarska-Lohmanowa (1922–2008) a Otakar Káňa (* 1931) ve spolupráci se Stefanií Stanisławskou (* 1920).[715] Když skončilo období tzv. normalizace, které nepřálo ani výzkumu této problematiky, a po pádu „železné opony“ se přihlásila o slovo další generace (polských i českých) badatelů. Zatímco varšavský historik Marek Kazimierz Kamiński (* 1948) se stal hlavním Valentovým oponentem v nahlížení na otázku československo-polského sporu o Těšínsko v letech 1918–1920, resp. 1938 až 1945, opavský historik a pozdější rektor Slezské univerzity Rudolf Žáček (* 1948) soustředil pozornost na roli Těšínska v československo-polských vztazích v letech druhé světové války – zvláště pak v jednáních exilových vlád o ustavení poválečné československo-polské konfederace.[716] O této problematice zevrubně pojednal také Jan Němeček (* 1963) z Historického ústavu AV ČR.[717]

Krátce po sametové revoluci vyšel péčí Výboru pro území správu a národnosti České národní rady Nástin dějin Těšínska,[718] mapující vývoj tohoto regionu od prehistorických dob až do současnosti. Na vzniku této syntézy se podíleli hlavní odborníci na sledovanou problematiku v tehdejším Československu. Úvod připravil Jaroslav Valenta; jednotlivé pasáže napsali Pavel Kouřil, Jaroslav Bakala, Rudolf Žáček, Blanka Pitronová, Andělín Grobelný, Dan Gawrecki (meziválečné období), Mečislav Borák (druhá světová válka) a Dušan Janák s Radimem Prokopem a Jiřím Krolem (vývoj po roce 1945). Redakčních prací se ujali Mečislav Borák (1945–2017) a Dan Gawrecki (* 1943), kteří i v dalších dekádách prokázali mimořádný badatelský zájem o tuto oblast a svými publikačními výsledky se zařadili k předním znalcům dějin Těšínska ve 20. století,[719] a to včetně dějin polské národnostní menšiny.[720] Z řad samotné polské minority do této nepočetné skupiny badatelů patřil už od sklonku 60. let Stanisław Zahradnik (* 1932).[721] Pro zmiňovanou publikaci připravil tabulky s přehledem národnostní struktury Těšínska (→ Záolší) pro období let 1880–1991,[722] a také (společně s Janem Rusnokem – dalším členem výboru, který byl vydavatelem knihy) vyjádřil vlastní stanovisko k celku i dílčím otázkám. Pohled polské menšiny na vlastní dějiny a polsko-česko-německé vztahy na Těšínsku – jako svého druhu protějšek k českému Nástinu dějin Těšínska – pak představil v knize Korzenie Zaolzia[723] (Kořeny Záolší), jež byla publikována ve stejném roce.

Tento doyen polských historiků z českého Těšínska – na rozdíl od svého vynikajícího předchůdce Józefa Chlebowczyka – po docházce na německou základní školu za okupace a absolvování polského gymnázia v Českém Těšíně po válce (1951) nejenže vystudoval v Praze na Univerzitě Karlově (1956),[724] kde získal rovněž titul kandidáta věd (1967), ale také spojil své celoživotní osudy a badatelské působení s rodným krajem, polskou menšinou a městem Třincem, na jehož současném území se v meziválečném Československu i narodil.[725] Kromě dějin Třineckých železáren (v letech 1956–1992 byl vedoucím podnikového archivu) Stanisław Zahradnik zpracovával různá témata, vztahující se k dějinám polské komunity a jejímu odkazu v kontextu Těšínska i mimo tento region. Věnoval se zejména následujícím otázkám: oběti nacistické okupace, proměny národnostní struktury, poslanci v československém, českém a polském parlamentu, vydávání novin a knih, dějiny vybraných škol, obcí a spolků, hospodářské dějiny, dějiny sportu; přispíval do kolektivních monografií, sborníků, lexikonů, časopisů a novin.[726] Zpracoval inventář archivu Hlavního výboru Polského kulturně-osvětového svazu v Československu (Zarząd Główny Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego, ZG PZKO), přehledy bádání o dějinách Záolší a stavu polské menšinové historiografie, bibliografický soupis hlavních publikací Poláků na Těšínsku a bio-bibliografický slovník jako součást knihy obsahující především shrnutí autorových názorů na stěžejní otázky regionálních dějin ve 20. a 21. století;[727] S. Zahradnik byl autorem mnoha výstav s historickou tematikou.[728] Zúčastnil se VI. sjezdu československých historiků s referátem Poznámky k současnému stavu historiografie Těšínska.

Bezprostředně v návaznosti na závěry IX. sjezdu PZKO (1965) a schválený vlastní návrh S. Zahradnik založil Historickou sekci (od roku 1984 Sekce regionálních dějin – Sekcja Historii Regionu, SHR) ZG PZKO, které také předsedal.[729] Sekce od samého počátku sdružovala známé osobnosti kulturního a společenského života polské menšiny: spisovatele, novináře, učitele a zájemce o dějiny zdejšího kraje. Mezi první členy patřili Henryk Bolek (1899–1990),[730] první ředitel Gymnázia s polským jazykem vyučovacím v Českém Těšíně; Paweł Cieślar (1902–1983), zakládající člen KSČ na Těšínsku, v roce 1952 byl za svůj program řešení národnostní otázky na Těšínsku vyloučen ze strany jako buržoazní nacionalista (autor tzv. Cieślarovy platformy); Henryk Jasiczek (1919–1976), novinář a zároveň nejznámější spisovatel z řad polské menšiny vůbec, po roce 1968 ostrakizován; Józef Ondrusz (1918–1996),[731] nazývaný „Kolberg Záolší“, redaktor časopisu pro děti a mládež Jutrzenka [Jitřenka], autor mnoha učebnic, ale především sběratel folklóru; Karol Piegza (1899–1988),[732] dlouholetý ředitel základní školy v Jablunkově, spisovatel, malíř a folklorista; Jan Rusnok (1927–2003), vedoucí redaktor měsíčníku Zwrot v letech 1964–1970 a 1990–1992 (v období tzv. normalizace zbaven všech funkcí, pracoval jako dělník v Třineckých železárnách), aktivní člen sekce; Władysław Sikora (1933–2015), učitel, básník a prozaik, v 60. letech redaktor Głosu Ludu [Hlas lidu], od konce 70. let dramaturg loutkového divadla pro děti Bajka [Pohádka]; Tadeusz Siwek (1925–1982),[733] absolvent pražské polonistiky, od roku 1957 vedoucí redaktor Zwrotu a v letech 1964–1970 Głosu Ludu, vyloučen z KSČ; Paweł Trombik (1904–1980), první předseda PZKO, poslanec Národního shromáždění v letech 1948–1954.

Členem Historické sekce ZG PZKO se stal i J. Chlebowczyk, jenž na jejím prvním sympoziu v roce 1968 (v období Pražského jara) přednesl referát o počátcích národního vědomí obyvatel Těšínského Slezska. Z druhé strany řeky Olše se podíleli na spolkové činnosti také L. Brożek nebo později Edward Buława (1925–2002),[734] původem z obce Louky nad Olší na Karvinsku, jenž byl spoluautorem Nástinu dějin Těšínského Slezska z pera polských historiků.[735]

V roce 1971 vedení PZKO pozastavilo činnost Historické sekce, která byla obnovena po šesti letech, kdy byl jejím předsedou jmenován Bogdan Kisza (* 1941), absolvent oborů polský jazyk a historie na Univerzitě Karlově v Praze, zástupce a později ředitel polského gymnázia v Českém Těšíně. V letech 1979–1980 byl předsedou (aniž si to sám přál) bývalý učitel a redaktor časopisů pro žáky Jan Kotas (1909–1987). Následovalo pětileté období, v němž Historickou sekci, resp. Sekci regionálních dějin vedl středoškolský profesor Władysław Josiek (1938–1997),[736] jenž se věnoval především dějinám mládežnických organizací a evangelické církve; po → sametové revoluci stanul v čele Matice školské (Macierz Szkolna w Czechosłowacji). Po něm funkci předsedy SHR zastával po mnoho let (1985–2003) další učitel Otokar Matuszek (1925–2010).[737] Následně se do čela sdružení místních polských historiků postavil opět S. Zahradnik (2003–2008, poté čestný předseda), a po něm bývalý předseda PZKO Jerzy Czap (* 1937), po otci českého původu – z české menšiny usazené v Zelově nedaleko Lodže (→ Češi v Polsku). Roku 2013 se stal předsedou bývalý politik a poslanec za hnutí Coexistentia-Wspólnota ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění Stanisław Gawlik (* 1941).

V letech 1965–1995 sdružení uspořádalo 24 semináře, na nichž zaznělo 78 referátů, pronesených 40 historiky (místními i přespolními), a to za účasti cca 1500 osob; největší aktivitu projevovalo v 90. letech, kdy se konala řada jednodenních seminářů, na nichž se mnohdy podíleli i čeští a polští historici: M. Borák, J. Valenta, K. Nowak, Z. Jasiński a další. Jednalo se zejména o problematiku z dějin jednotlivých spolků, dělnických organizací, ochotnických divadel, náboženského života, školství (zvláště gymnázia v Orlové) či Poláků na Ostravsku.[738]

Dlouholetý ředitel základní školy v Hnojníku, metodik, autor učebnic a poslanec České národní rady (1969–1971, 1971–1976) JUDr. Józef Macura (1919–2007) je autorem hlavní publikace k dějinám polského menšinového školství. Nejedná se však o vědecké zpracování, nýbrž o přehledovou práci, jež může posloužit badatelům jako bohatý zdroj informací.[739] Władysław Milerski (1919–2016) se zabýval onomastickým výzkumem Těšínska.[740] Nespočet výstav s historickou tematikou uspořádal bývalý důlní záchranář, sběratel a folklorista, zapsaný v Guinessově knize rekordů (vytesal největší fujaru trombitu na světě), Józef Chmiel (1937–2017).[741] Především četnými články v regionálním tisku a časopisech (včetně recenzní činnosti) přispíval ke kultivaci historického vědomí novinář, prozaik a překladatel Kazimierz Jaworski (* 1940).[742]

Jednou z nejvýraznějších osobností SHR, ale také celé polské národnostní menšiny v České republice, byl v posledním čtvrtstoletí Józef Szymeczek (* 1973). Absolvent a vědecký pracovník Ostravské univerzity (disertaci obhájil na Opolské univerzitě v roce 2007) spojoval bádání o dějinách augsburské církve evangelické v československé části Těšínského Slezska s funkcí předsedy Kongresu Poláků v České republice. Redigoval konferenční sborník Polacy na Zaolziu / Poláci na Těšínsku 1920–2000, který obsahuje texty předních odborníků na dějiny a kulturu Těšínska (R. Žáček, S. Zahradnik, M. Borák, J. Valenta, H. Ruseková, D. Gawrecki, K. Nowak, E. Buława, Z. Jasiński, W. Sikora, J. Szymeczek, T. Siwek, J. Raclavská). Využil také fondů Evropské unie (určených k mezistátní spolupráci v rámci Euroregionu Těšínské Slezsko) k vydání edice dokumentů k dějinám Těšínského Slezska v řadě Bibliotheca Tessinensis.[743] Společně se S. Zahradnikem se zúčastnil grantového projektu Polská národní menšina v Československu v letech 1945–1954, jehož hlavním řešitelem byl sociální geograf a prorektor Ostravské univerzity Tadeusz Siwek (* 1953), v letech 2006–2014 předseda České geografické společnosti.[744] Siwek je také autorem ojedinělé publikace z oblasti virtuálních či kontrafaktuálních dějin na téma vztahů Čechů a Poláků na Těšínsku.[745]

Ostravská univerzita byla též vydavatelem dosud nejkomplexnějšího syntetického zpracování problematiky polské minority na Těšínsku, které vyšlo v roce 1997 pod názvem Polská národní menšina na Těšínsku v České republice.[746] Úlohu vedoucího autorského kolektivu a vědeckého redaktora vzal na sebe polonista a univerzitní profesor Karol Daniel Kadłubiec (* 1937).[747] Autory jednotlivých kapitol jsou S. Zahradnik (historický vývoj, hospodářské organizace, vydavatelská činnost a sdělovací prostředky), W. Josiek (společenské organizace a instituce, náboženský život), T. Siwek (demografická charakteristika), H. Rusková (společenské a kulturní procesy), I. Bogoczová (jazyk a jeho dynamika), Z. Jasiński (školství), H. Molinová a H. Legowiczová (knižní osvěta), J. Wierzgoń (pěvecké a hudební hnutí), A. Humlová (divadelní dění), E. Rosner (literární tvorba), W. Iwanek (výtvarné umění), K. D. Kadłubiec (lidová kultura).

Zčásti se tento autorský kolektiv překrýval s autory hesel téměř třísetstránkového Lexikonu PZKO, který vyšel v témž roce 1967 za redakce dvou předních novinářek – Martyny Radłowské-Obrusníkové a Otylie Tobołové – k 50. výročí vzniku nejpočetnější polské menšinové organizace v Československu a posléze i v České republice.[748]

V první dekádě 21. století se na polské straně stal hlavním znalcem dějin polské menšiny v Československu Krzysztof Nowak (* 1962) ze Slezské univerzity v Katovicích.[749] Naproti tomu jen o několik let později se zařadil k předním českým znalcům této problematiky (též v kontextu československo-polských vztahů) Jiří Friedl (* 1976) z Historického ústavu AV ČR.[750] Roman Baron (* 1970), vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR, který dlouho působil jako učitel na polských menšinových školách v Karviné a Českém Těšíně, vystudoval historii na Jagellonské univerzitě v Krakově a Opolské univerzitě v Opolí; tam obhájil disertační práci, později vydal monografii věnovanou působení významného krakovského osvětového spolku na Ostravsku a Karvinsku (od konce 19. století do rozpadu Rakousko-Uherska); ujal se redakce jubilejního sborníku (k 100. výročí založení Polského reálného gymnázia Juliusze Słowackého v Orlové), do něhož přispěli mj. D. Miszewski, Z. Jasiński, H. Ruseková, H. Legowiczová, B. Małysz, J. Mondry, T. Siwek, M. Radłowska-Obrusníková, J. Szymeczek, K. Nowak, G. Pańková, S. Zahradnik, R. Badura a J. Słowik.[751]

Již v roce 1993 Kongres Poláků v České republice zřídil své Dokumentační centrum, které se postupem času stalo v pořadí sice druhou (po SHR ZG PZKO), avšak svým významem zřejmě první institucí polské menšinové historiografie. Centrum shromažďuje archivní materiály, pořádá četné výstavy, spolupořádá konference, vydává publikace – včetně edicí v řadě Bibliotheca Tessinensis (od roku 2003). Jeho první vedoucí byla Danuta Branna (* 1959). Poté zde působili Jan Kubiczek a Józef Szymeczek. Od roku 2002 zde pracuje na plný úvazek historik Marian Steffek (* 1974).[752]

S cílem oslovit českého čtenáře (zejména z řad pedagogů, žáků a studentů středních škol) vydal Kongres Poláků v České republice společnou publikaci polských a českých historiků Poláci na Těšínsku. Studijní materiál.[753] Je příznačné, že k takto úzké spolupráci se odhodlali především zástupci mladé a střední generace. Kromě M. Boráka, J. Szymeczka, K. Nowaka a J. Friedla, zde totiž publikovali své texty Ivo Baran (* 1977) z Národního památkového ústavu v Ostravě[754] a čtyři tehdejší doktorandi: Grzegorz Gąsior (* 1980) z Varšavské univerzity (v té době řešitel zajímavého projektu z oblasti oral history),[755] Roman Kaszper (* 1980) z Opolské univerzity,[756] Bohdan Małysz (* 1980)[757] a Marek Olszewski (* 1980) z Jagellonské univerzity.

K poznávání dějin Poláků žijících nejen na Těšínsku, nýbrž také v Brně, Ostravě, Praze a všude tam, kde se sdružovali a vykazovali kulturně-společenskou činnost, významně přispíval již od konce 80. let Zenon Jasiński (* 1945) z Vysoké školy pedagogické, resp. z Opolské univerzity.[758] Jeho práce se soustředily především na problematiku školství (i českého v protektorátu Čechy a Morava),[759] avšak zpracovával též otázky týkající se spolkové činnosti, vydávání novin či například polských imigrantů z Haliče na Ostravsku. Od autorského „malého lexikonu Poláků v Československu“ z roku 1990 dospěl po 25 letech až k obsáhlému, čtyřsvazkovému kolektivnímu Lexikonu Poláků v České republice a Slovenské republice, přičemž připravuje ještě poslední pátý svazek; spoluredaktorem díla je Bogdan Cimała (* 1946) ze stejné univerzity.[760] Mezi dalšími autory hesel najdeme jména S. Zahradnika, J. Szymeczeka, T. Siweka, K. Nowaka, K. Jaworského, R. Barona, badatelky o dějinách žen z Těšínska Władysławy Magiery (* 1955),[761] historičky osvěty Grażyny Pańkové (* 1948)[762] a etnoložky Małgorzaty Michalské (* 1966)[763] z Vratislavské univerzity či pedagožky Aniely Różańské (* 1957)[764] a Barbary Grabowské (* 1964) ze Slezské univerzity v Katovicích.[765] Cenný je i Biografický slovník Těšínského Slezska, který zpracovali sourozenci Józef Golec (1935–2017) a Stefania Bojda (* 1938), a také Biografický slovník Slezska a severní Moravy, jehož vědeckým redaktorem byl Milan Myška.[766]

V dějinách polské menšiny na Těšínsku i v historickém výzkumu o ní významnou roli sehrával regionalismus. Dokladem toho je i aktuální sborník na toto téma, který do tisku připravili Z. Jasiński a J. Szymeczek. Vztahu polské menšinové historiografie po roce 1945 k regionalismu se přitom přímo věnuje text J. Szymeczka, který ji explicitně umisťuje mezi loajalitu vůči státu a povinnost (závazek) vůči odkazu předků, a takto klade důraz na její oba (vzájemně se nevylučující) stěžejní úkoly či premisy.[767]

Výzkum dějin polské národní menšiny na Těšínsku v České republice souvisí na jedné straně s bádáním o dějinách československo-polských a česko-polských vztahů, jímž se doposud zabývali především čeští a polští historikové z univerzitních a akademických pracovišť, na straně druhé pak s bádáním o různých aspektech osvětového, kulturního a společenského života samotné menšiny. V tom naopak stěžejní roli většinou sehrávali místní historikové, resp. jejich kolegové pocházející z této oblasti, či další zájemci o vlastní regionální minulost. Smysluplným propojováním obou pohledů (vnějšího a vnitřního, mezinárodního a regionálního, a také českého a polského) by mohly i v budoucnu vznikat hodnotné práce z oblasti široce pojaté polské menšinové historiografie, tedy jak z pera „domácích“ (Poláků ze Záolší), tak i „zahraničních“ autorů působících mimo region českého Těšínska.

Roman Baron

3. Židovská a judaistická historiografie

Rok 1945 byl pro československé → Židy v českých zemích rokem zlomovým a současně sumarizačním pro léta pomnichovská a válečná. Na jedné straně znamenal konec více než šestiletého genocidního utrpení vyvolaného militantním → antisemitismem a nadřazeností árijské rasy, na straně druhé vydával první důkazy o jejich nesmírném utrpení. Životy Židů v českém národně-státním prostoru byly totiž vtěsnány rovněž do emigrace – izolace – arizace – koncentrace – ghettoizace – transportování – smrti, tj. kapitol židovského ponižování a vyvražďování, jež byly v dějinách židovství vyjádřeny termínem Šoa.[768]

Již první návraty Židů z vyhlazovacích a pracovních táborů plnily mozaiku hrůzné tragédie nejen českého (a československého) a evropského židovstva obecně, ale rovněž nastavovaly zrcadlo odpovědnosti celosvětovému člověčenstvu. Navzdory několikasetletému galutu (exilu) v evropské diaspoře Židé totiž s ničím podobným dosud konfrontováni nebyli. Mnoho skutečností o hrůzném osudu českého židovství zůstávalo ještě nepoznaných (a je nepoznaných dodnes), ale již v roce 1945 bylo zřejmé, že nepůjde jednoduše zakrýt jejich masové vraždění spěšnou likvidací důkazů.

Z původních (asi) 320 tisíc židovských občanů Československa se míru nedožilo přibližně 245 tisíc a dalších více než 40 tisíc Židů opustilo zemi před druhou světovou válkou, v jejím průběhu nebo se rozhodlo do obnovené republiky již nevrátit. Z necelých 120 tisíc Židů úředně podchycených v → Protektorátu Čechy a Morava téměř 79 tisíc zemřelo násilnou smrtí a asi 25 tisíc opustilo zemi nedobrovolně. České země (v rámci poválečného Československa) se tak zařadily mezi evropské země s největším úbytkem židovského společenstva, což se po válce nutně odrazilo v životě této komunity.

Navzdory bolesti ze ztráty nejbližších, vlastnímu ponížení a osamocení, první práce o prožitých skutečnostech zveřejňovali bezprostředně po válce a v následujících třech letech především vězni z ghetta Terezín a z vyhlazovacího tábora Osvětim. Osudy konkrétních lidí byly prezentovány ve formě svědeckých výpovědí, reportáží a reminiscencí, ale od roku 1946 též analýz. Zvlášť působivá byla publikace překladatelky Anny Auředníčkové (1873–1957), v letech 1928 až 1990 jediné ženy – nositelky Československého řádu Bílého lva, dále Ilsy Marešové, Bořivoje Spilky, Františka R. Krause, Adolfa Burgra (1917–2016) či divadelního režiséra a pracovníka pražské Židovské náboženské obce Erika Kolára (1906–1976), jenž v té době jako jediný ve své knize Ještě naposledy – co víte o židech (1945) zdůraznil, že nikdo z nežidovských obyvatelů protektorátu nemohl ani tušit, že židovské spoluobčany nacisté deportovali z Terezína „do plynu“ do nacistických táborů na polském území, či Irmy Semecké, Mirka Tůmy anebo Oty Krause (1909–2001) a Ericha Schöna (1911–1995).[769] Tato autorská dvojice (Schön byl v prvním vydání autorský pseudonym Ericha Kulky) jen rok po válce vydala s předmluvou E. F. Buriana, významného levicového českého režiséra a vězně terezínské Malé pevnosti a nacistických koncentračních táborů, ve střední Evropě pravděpodobně první ucelenou publikaci o koncentračním vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau s předvídavým názvem Továrna na smrt.[770] Publikace, jež byla v roce 1964 vydána již pošesté (a v následujících letech v několika státech Evropy včetně Velké Británie a Řecka) a pokaždé doplněna o nové poznatky o přeživších i zavražděných vězních, si navzdory otřesným osobním zážitkům zachovala věcnost podání, což podpořil i obrazový materiál, mapky a nákresy. Autoři popisovali dění v největším nacistickém vyhlazovacím táboře nezúčastněně, čímž dosáhli přesvědčivosti díla.

Již v roce 1946 byly publikovány i žánrově specifické práce, kdy autoři osobní zážitky prezentovali prostřednictvím své profesionální odbornosti. Typickým příkladem jsou politicko-filozofické práce Arnošta Kolmana (1892–1979)[771] nebo Pavla Eisnera (1889–1958).[772] Monografie Psychologie života v terezínském koncentračním táboře[773] profesora filozofie, psychologie a estetiky na pražské německé univerzitě Emila Utitze (1883–1956) popisuje dopad života v táboře na psychiku jedince a v souvislosti s tím předkládá jejich charakterovou typologii. Hluboký ponor do života židovské komunity bývalé kolínské Židovské náboženské obce, povětšině uvězněné v terezínském ghettu, předložil v roce 1947 Richard Feder (1875–1970),[774] významný filantrop, všestranně podporující tragicky raněné židovstvo, a v letech 1961–1970 vrchní zemský rabín. Počátkem 50. let napsal učebnici židovského náboženství Sinaj, jež byla v roce 1954 skutečně vydána, avšak již za dohledu Státního úřadu církevního a Ústředního církevního nakladatelství.[775]

Rané poválečné práce židovských autorů latentně prezentovaly předválečnou skladbu židovského obyvatelstva českých (resp. československých) zemí, zastoupenou v jejich různorodosti především ortodoxním židovstvím (jež posílilo), sionisty a tzv. asimilanty (nazývaní též Čechožidy), kteří se významně podíleli na vládě, hospodářství, vědě (včetně vědy historické a její historiografie) i na kultuře českých zemí a Československa. Ve skutečnosti, jak se již koncem roku 1946 definitivně potvrdilo, bylo toto obyvatelstvo de facto válkou zničeno. Paradoxně i zlomek navrátivších se koncentráčníků se povětšině neměl kam vrátit. „Vítalo“ je totiž prosté a překvapivé konstatování: „Nepočítali jsme s možností, že se ještě vrátíte!“ Židé tak poznali, že válkou antisemitismus neskončil, ba naopak (rovněž) v českých zemích posílil.[776]

Také proto rok po válce i zde programově sílilo sionistické hnutí, jež bylo v úzkém spojení se slovenskými sionisty. Nepochybně aktivita hnutí prýštila z těžko zkoušené identity, jež si českoslovenští sionisté dokázali navzdory lidským ztrátám uchovat, přičemž její podstata byla v českých zemích ukrývána a současně živena rovněž v ghettu Terezín, ve sběrném a průchozím táboře, původně určeném jen pro Židy z Protektorátu Čechy a Morava. Českoslovenští sionisté na svém prvním poválečném sjezdu, uskutečněném v prvním červencovém týdnu 1946 v Luhačovicích, překonali nejen frakční neshody v rámci přeživších sionistických levicově a sociálně demokraticky orientovaných politických stran a mládežnických hnutí, ale byli rovněž schopni shody se zástupci náboženského hnutí Mizrachi (jež sionismus odůvodňovalo z principů Tóry) a za podpory mezinárodních sionistických autorit v čele s Jewish Agency (ha-Sochnut ha-Jehudit le-Erec Jisrael) a WIZO (Women’s International Zionist Organization) jasně deklarovali cíl: návrat do své vlasti Erec Jisra’el (Země Izraelské).[777] Následný mezinárodně politický vývoj jak ve střední Evropě, tak na Středním východě oprávněnost jejich alijí (organizovaných imigrací do vlasti) jen potvrdil.

V souladu s faktickou realitou poválečného stavu židovské sionistické komunity v českých zemích a v Československu a s cíli sionistického hnutí vycházely první poválečné historiografické práce jejích reprezentantů z pera význačných aktérů hnutí a zároveň organizátorů židovského odboje. Typickým příkladem je kniha Chaviva,[778] jejímž sestavovatelem byl David Goldstein, významný člen mládežnické sionistické organizace Hašomer Hacair na Slovensku a přední spolupracovník výsadkové skupiny židovských šlichim (poslů) Amsterdam, vyslaných v září 1944 na pomoc slovenským a maďarským Židům v čele s Zwi ben Jaakovem. Akce na záchranu Židů ze středoevropského prostoru byla výsledkem urputné aktivity Jewish Agency, stejně jako na Balkáně a v Apeninách. Práce má reminiscenční charakter, avšak je založená i na dokumentech a je dílem společné česko-slovenské sionistické spolupráce, přičemž ústřední pozornost je soustředěná na parašutistku a členku organizace Hašomer (a pozdější národní hrdinku Izraele) Chavivu Reikovou, jakož i na protinacistickou aktivitu a soudržnost členů evropského sionistického hnutí. Práce byla a nadále je podceňovaná, lokalizovaná jen na povstalecké Slovensko, a pokud neakceptujeme sílu aktivity sionistického poválečného hnutí, nadále zůstane jen lokálním historiografickým počinem. Hektičnost politického dění v letech 1947–1949, a to jak na československé straně, tak na straně mladého státu Izrael, již nedovolila publikovat rozšířené vydání knihy. Stejně tak nedovolila pro nezájem nového režimu v Československu publikovat knihu o činnosti sionistů v ghettu Terezín.[779] V této souvislosti je pozoruhodný fakt, že těsně po válce sionisté, na rozdíl od tzv. Čechožidů a ortodoxních Židů, kladli publikační důraz více na odboj, než na národní apokalypsu v nacistických vyhlazovacích koncentračních táborech, kterou však nezamlčovali.[780] V hluboké poválečné beznaději tak posilovali u pozůstalých naději na nový, lepší život v zemi zaslíbené. Samotná personální i materiální pomoc nově vyhlášenému státu Izrael 14. 5. 1948 se tak pro mnohé židovské vojáky spolu s účastníky alijí z Československa změnila v imigraci.

V souladu s poválečným obnovováním židovských náboženských obcí, základních správních jednotek židovské komunity v zemi, a vznikem jejich zastřešujícího, centrálního orgánu – Rady židovských náboženských obcí v zemích České a Moravskoslezské (RŽNO) dne 2. 9. 1945 v čele s významnou autoritou československého židovstva Arnoštem (Ernstem) Frischerem, se zákonitě do poválečné identity Židů dostala Šoa spolu s povinností uchovávat památky jejích obětí. Vedení Rady již roku 1946 pověřilo Zdenka Lederera (1920–1982) zpracováním historie terezínského ghetta, přičemž práce spolu s předmluvou zastánce Židů Jana Masaryka měla jít do tisku na jaře 1948, avšak k jejímu vydání po únorových událostech a tragickém Masarykově osudu nedošlo. Práce Ghetto Theresienstadt byla publikována autorem až o pět let později v Londýně.[781] Úděl této knihy v určitých ohledech předjímal následný vývoj jak ve vedení RŽNO, tak celé české židovské komunity.[782]

Současně se vznikem Rady bylo obnoveno i vydávání periodika Věstník židovské obce náboženské,[783] jež se stalo jejím tiskovým orgánem a současně jedinečným dobovým dokladem o vnitřním životě židovské minority především v českých zemích v období před únorem 1948 i po něm zásluhou hlavního redaktora Rudolfa Iltise (1899–1977) a nejčastějších přispěvatelů, činovníků RŽNO – Arnošta (Ernsta) Frischera (1887–1954), Karla Steina (1906–1961), Kurta Wehleho (1907–1995) a Štěpána Engla.[784] Věstník představuje originální historiografický zdroj, jenž měl ambice stát se tribunou svobodných názorů, i když se brzy ukázalo, že vedení RŽNO přece jen příspěvky koriguje ve snaze zakrýt mnohé rozpory uvnitř vlastní komunity. Bylo zřejmé, že si klade za cíl představit ji národní majoritě jako jednotný celek. Typickými příklady tohoto tvrzení bylo krytí prohlubujících se neshod mezi asimilanty (tzv. Čechožidy a optanty z řad karpatských Židů) a sionisty a usměrňování volebního boje ve volbách do představenstva pražské ŽNO a dalších obcí v českých zemích v březnu 1947, který v konečné fázi měl rozhodnout také o novém personálním složení vedení Rady. Dělo se tak zřejmě i pod záminkou obrany proti skrytému, ale i otevřenému antisemitismu, iniciovanému levicovými politiky v čele s Václavem Kopeckým.[785] Pravdou však je, že od léta 1948 se zprávy poukazující na antisemitismus v československé (a české) společnosti rázem vytratily a je zřejmé, že články i v tomto periodiku podléhaly cenzuře vládnoucí strany.[786]

Židovská reprezentace v českých zemích byla komunistickým převratem postavena před nelehké dilema: zůstat, nebo naplnit své poslání mimo dosavadní životní prostor? Likvidace parlamentní demokracie uspíšila odchody (či spíše útěky) jejích tří významných osobností a čelných představitelů Rady obcí Kurta Wehleho, Arnošta Frischera a Karla Steina.

Únor 1948 a následné události spojené s vyhlášením Státu Izrael rázně zasáhly do života československých Židů a nejenže způsobily druhou, početně výraznou vlnu emigrací a též vystěhovaleckou explozi,[787] ale z moci → Komunistické strany Československa došlo i k obsazení pražské náboženské obce i Rady obcí Akčním výborem, čímž se židovská samospráva a pracně budovaná národní a nábožensko-historická (judaistická) kontinuita ocitly téměř v likvidaci. Tradiční, historické rozdělení židovské minority v českých (československých) zemích bylo podřízeno politickému kádrování, které ji přerozdělilo dle zásad vědeckého komunismu a principů třídnosti. Politický antisemitismus byl obohacen počátkem 50. let o nenávist ke státu Izrael a z každého Žida žijícího v Československu učinil faktického či potencionálního špiona a nepřítele socialistické společnosti.[788] Navíc otevřeně praktikovaný antisemitismus[789] menšinu zasáhl i zevnitř, což vedlo i k vědomému zatajování vlastní identity.

Židé setrvávající v československé diaspoře po únoru 1948 stáli opět na křižovatce vlastních dějin, přičemž od 50. let 20. století byli vystaveni státnímu antisemitismu, který Židy jako příslušníky náboženské skupiny považoval za druhořadé občany. Navzdory tomuto poznání se židovští levicoví aktivisté angažovali a odlišovali se od statečných a mravně pevných neutrálů (tj. osobností zachovávajících si právě pro vnitřní sílu židovství stranickou nestrannost) a zjevných oponentů upevňujícího se komunistického režimu. Z těchto důvodů, ale též v důsledku politických nařízení došlo k obměně přispěvatelů do Věstníku, i když všechny skupiny měly jedno společné pojítko – poznamenání Šoa. Obzvláště se v něm angažoval vězeň lodžského ghetta a autor monografie Krutá léta František Kafka (1909–1991), jediné knihy vydané v období komunistické nadvlády a popisující každodenní život v lodžském ghettu;[790] dále vězeň pěti pracovních a vyhlazovacích táborů včetně Osvětimi a autor reminiscencí A přece jsem přežil Artur Radvanský Thüeberger (1921–2009),[791] dále bojovník Slovenského národního povstání a autor několika knih s problematikou mezinárodních vztahů a historickými tématy Desider Galský (Goldfinger) (1921–1990),[792] a též historička a publicistka Hana Housková (1941–1998),[793] vězeňkyně ghetta Terezín a vyhlazovacího tábora Osvětim a pracovnice Židovského muzea v Praze Anita Franková (1930–2008) a Anna Hyndráková (* 1928), jakož i Ota Ornest (Ohrenstein, 1913–2002) a další. Věstník[794] spolu se Židovskou ročenkou (vydávanou od roku 1953[795] rovněž bývalými vězni ghett a koncentračních táborů nebo aktivními bojovníky proti nacistům, tradičně sestavovanou též ze vzpomínek, historických analýz a přehledů), se staly jedinečnou platformou stavu židovské komunity v českých zemích po roce 1945, respektive ve druhé polovině 20. století.

Mnozí hledali cesty k udržení a rozšiřování zavazujícího judaistického dědictví, jež si též žádalo uhájení institucionální základny, kterou se stalo (sice) postátněné Židovské muzeum za ředitelování Hany Volavkové (1904–1981), autorky a editorky historických monografií, zachycujících kapitoly židovských dějin v průběhu staletí,[796] ale i z dob válečných.[797] Rovněž zásluhou historiků muzea, zvláště Karla Lugase (1903–1979), byl v Pinkasově synagoze v letech 1954–1959 realizován jeden z prvních památníků Šoa v Evropě, když na její zdi bylo napsáno 77 297 jmen nacistických obětí z českých zemí.[798]

Nacistické pronásledování Židů a jejich konkrétní osudy po roce 1948 nadále zůstaly hlavním tématem židovské historiografie: Jindřich Lion (1922–2012) krátce po únoru 1948 vydal doplněný příběh Adolfa Burgra, židovského typografa a vězně Osvětimi a Sachsenhausenu, účastníka operace Bernhard v padělatelské dílně v Oranienburgu (německého projektu padělání platidel Spojenců),[799] a Šoa byla stálým námětem rovněž pro Egona Hostovského (1908–1973),[800] Jiřího Weila (1900–1959),[801] Františka Langra (1888–1965),[802] Arnošta Lustiga (1926–2011)[803] a další.[804]

Tato relativní „volnost“ měla své mantinely a mj. bylo zřejmé, že pro vydání souborných dějin Židů v českých zemích, resp. v Československu komunistická vláda nebude mít pochopení, a to vzdor odborné erudici zvláště pracovníků Státního židovského muzea; nemohla být využita ani spolupráce s exulanty v zahraničí. Rovněž mnohá témata ze židovských dějin nadále zůstávala záměrně tabuizována a kriminalizována a s počátkem → studené války k nim byly zařazeny další, včetně nejnovějších zjevných projevů antisemitismu v Československu a československo-izraelských vztahů (→ česko-izraelské vztahy). Židovská a judaistická historiografie obecně byla v letech 1953–1989 (s výjimkou několika měsíců roku 1968) rovněž podrobována státem institucionalizované cenzuře. Přesto však v souvislosti s reformami společnosti v 60. letech, kdy se kulturní sféra oddělila od stranické kontroly a rovněž náboženské spolky se vymanily z nepřetržitého dohledu, nastalo několik významných změn, včetně upuštění od třídních hodnocení. Pozornost při líčení válečných strádání se soustřeďovala na skutečné prožitky jednotlivců, často s hlubokými morálními analýzami, což vedlo k ustálení svébytného proudu se židovskou tématikou. V tomto ohledu zvlášť vynikly inspirativní práce Arnošta Lustiga[805] a Ericha Kulky.[806] Současně byly publikovány práce[807] terezínských vězňů Karla Laguse a Josefa Poláka (1905–1965), které navzdory dobové rétorice byly v českých zemích prvními nejúplnějšími monografiemi o terezínském ghettu.

Zároveň vycházely první práce tzv. mladší generace židovských historiků v čele s Tomanem Brodem (* 1929), kteří vzdělání dosáhli po válce, avšak válkou a nacistickými koncentráky byli sami silně poznamenáni, což je přivedlo do řad komunistické strany a následně postavilo do nelehkých osobních i profesních situací.[808] Již v roce 1961 vyšla ve Státním pedagogickém nakladatelství první Brodova knižní práce za spoluautorství Karla Bartoška (1930–2004) Pražské květnové povstání 1945 a roku 1963 spolu s kolegou Eduardem Čejkou (1931–2007), rovněž historikem Vojenského historického ústavu Praha, zveřejnili průkopnickou práci Na západní frontě. Historie československých vojenských jednotek na Západě v letech druhé světové války, jež se po dvou letech dočkala druhého, opraveného a doplněného vydání.[809] V roce 1965 spolu s Jiřím Doležalem (1925–1991) vydal T. Brod monografii Nastal čas boje (Československý protifašistický odboj v obrazech), která se jako první kniha na dané téma dočkala souběžného vydání v angličtině, francouzštině, němčině a ruštině.[810] Brod současně publikoval z vojenského odboje několik méně obsažných prací, aby se z donucení normalizačního komunistického vedení odmlčel téměř na čtvrt století. Až počátkem 90. let zveřejnil výsledky svého rozsáhlého výzkumu na téma úzkého propojení politiky Hitlera a Stalina a převzetí vlády komunistů v Československu.[811] Toman Brod je jedním z mála historiků židovského původu, jenž se nesoustřeďoval výhradně na válečná témata spojená jen se Šoa, a učinil tak (zřejmě z osobních důvodů) až v roce 2007,[812] i když své trauma z ghetta a táborů v Osvětimi a Gross-Rosenu, kde ztratil všechny své nejbližší, neskrýval. Již ve svých raných monografiích se zasloužil mj. o návrat české a československé historiografie k tématu aktivního boje československých Židů v československé i spojeneckých armádách.

Obdobný tragický válečný osud postihl i dalšího významného historika židovského původu, působícího od konce války v českých zemích – Kolomana Gajana (Edelamanna) (1918–2011), jenž pocházel od slovenského Sabinova. „Nestor českého dějepisectví“, jak byl nazýván, od prvotin soustředěných na dějiny Komunistické strany Československa,[813] dějiny střední Evropy a Francie v meziválečném období, vztahy československo-německé a československo-francouzské,[814] po nuceném přerušení vědecké a pedagogické práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy po roce 1968, obrátil pozornost k osobnosti T. G. Masaryka.[815]

V 60. letech 20. století se tématu aktivního odboje československých Židů v porobené republice, ale rovněž v československé armádě v zahraničí, věnoval historik a novinář Erich Kulka, jenž svůj výzkum dokončil na Hebrejské univerzitě a v památníku holokaustu Jad Vašem v Jeruzalémě, kam odešel v době srpnové okupace Československa roku 1968. Výsledkem jeho práce jsou syntézy, které poprvé analyzovaly významnou účast českých a slovenských Židů v druhé světové válce, v boji za osvobození Československa a jeho obnovu.[816]

Kulka svým příchodem do Izraele významně posílil skupinu Židů v čele s Yehudou Bauerem (* 1926), který s rodiči spěšně opustil Prahu již 15. 3. 1939, v den jejího obsazení nacisty. Ruth Kestenberg-Gladsteinová (1910–2002), Livie Rothkirchenová (1922–2013), Yeshayahu Andrej Jelinek (1933–2016), Yehoshua (Robert) Büchler (1929–2009), Akiva Nira (Karol Neufeld) (1922–2010), Gila Fatranová (Ella Goldsteinová) (* 1929), Kurt Wehle, Viktor Fischl (Avigdor Dagan) (1912–2006) a další sdíleli obdobný osud, ale na zemi, kde se narodili, nezanevřeli. Naopak, svým zaměřením na historii českých zemí a Československa a na osud židů/Židů v časovém rozmezí 18.–20. století se jejich práce staly východiskem a v mnohém i vzorem pro české a československé historiky po roce 1989.[817] Platformou pro jejich analytické studie se stal časopis pro studium holokaustu a antisemitismu Yalkut Moreshet, dále A Yearbook of the Holocaust and Heroism a rovněž nejstarší vědecký časopis zaměřený na Šoa Yad Vashem Studies. Zvlášť anglicky zveřejněné práce Bauera[818] a Rothkirchenové,[819] kteří stáli ve výzkumném středisku Jad Vašem u založení skupiny vědeckých pracovníků zkoumajících problematiku holokaustu a Šoa v Československu, vyplnily významnou mezeru v historiografii 70. let, tedy v čase, kdy komunistický režim opět posuzoval výzkum této tématiky jako nepodstatný a politicky nevhodný. Některé z jejich prací byly v 90. letech publikovány rovněž v Československu, resp. v České republice.[820]

Šedesátá léta 20. století byla pro židovskou historiografii významná i z dalších dvou důvodů: poprvé byly publikovány práce, jež otevřeně přiznaly existenci antisemitismu v československé společnosti, zvláště po roce 1948,[821] a rovněž poprvé se k dějinám Židů a židů otevřeně odborně vyjadřovali nežidovští autoři – Antonín Benčík (1926–2017), Václav Kural (1928–2011), Jan Křen (* 1930), Eduard Čejka (1931–2007), Vilém Prečan (* 1933), Oldřich Sládek (1937–2018), Jan Kuklík (1940–2009), Jan Gebhart (1945–2018) a další – a tento trend v české společnosti obecně sílil a uplatňuje se dodnes.

Zároveň judaistická a židovská historiografie dosáhla v roce 1965 na vlastní tribunu prezentace ve formě časopisu Judaica Bohemiae.[822] Vědecký časopis, jejž vydává Židovské muzeum v Praze, se tematicky dodnes soustřeďuje výhradně na dějiny a kulturu Židů v Čechách a na Moravě (případně v dalších zemích někdejší habsburské monarchie) od středověku po současnost. Erudovanost si udržuje zveřejněním jen původních odborných příspěvků ve formě studií, recenzí a zpráv, přičemž dbá o zprostředkování nových, aktuálních výsledků výzkumu. Je nesporné, že až do konce 80. let časopis naplňovali svými statěmi především odborní pracovníci Židovského muzea, přičemž téměř 80 % příspěvků mělo muzeologicko-sbírkový a památkářský charakter. Historiografická pojednání se s převahou soustřeďovala na dění před rokem 1900,[823] zatímco na 20. století (s akcentem na druhou světovou válku) se soustřeďovali především historikové Karel Lugas, dále Miroslav Kryl (1943–2013),[824] Arno Pařík (* 1948),[825] Anita Franková,[826] Jarmila Škochová[827] a další. Historiografické práce se jen formálně odvolávaly na marxisticko-leninské principy, ale po roce 1968 se jejich uplatňování vyžadovalo a stalo se podmínkou publikování. Stejné denunciační následky pro židovskou a judaistickou historiografii měla rozhodnutí, jež zbavovala muzeum hebraistů, mezi jinými i Jana Heřmana (1933–1986), který se zabýval dějinami českých židovských obcí[828] a svou prací tak navazoval na dílo Otty Munelese (1894–1967),[829] a vedení ústřední instituce židovské komunity se dostalo do rukou nežidů. Judaistickou historiografii zde však i v normalizačním období nadále reprezentoval rovněž žák Munelesův, hebraista a znalec židovské mystiky Vladimír Sadek (1932–2008),[830] kromě jiného autor útlé učebnice novohebrejštiny a za spoluautorství Josefa Junga i účelové publikace Židovské náboženské obce v ČSR, jež byla určená pracovníkům v oblasti státní církevní politiky (1924–2007).[831]

Část židovských intelektuálů, inklinujících k tradičním judaistickým hodnotám a přímo k židovské ortodoxii, snažící se tak upevnit spojení se svými kořeny ukotvenými tisíciletou historií, se navzdory politickému a státnímu dozorování od 80. let 20. století soustředila okolo samizdatové edice Alef. Ta se systematicky zabývala judaismem a hebrejskou literaturou. K jejím členům patřili chartisté (→ Charta 77) Karol Sidon (* 1942), Tomáš Pěkný (1943–2013), Jiří Daníček (* 1948), a dále Leo Pavlát (* 1950), Tom Tomášek, Helena Přívorová, Alena Krekulová, Lily Sekytová, Vladislav Zadrobílek, Gabina Zobková a další. Podpory se jim v začátcích dostalo i ze strany komunisty dozorované Rady židovských náboženských obcí, konkrétně jejího předsedy Dezidera Galského, jenž v této funkci v letech 1980–1985 tajně „navazoval styky s židovským světem“, ale též „podporoval neformální aktivity mladších členů židovské komunity“, přičemž „jeho prostřednictvím přicházely prostředky na samizdatová vydávání judaik v edici Alef“.[832] Bylo štěstí, že se alespoň mohl dožít změn, k nimž pomáhal. Vznik edice předznamenalo vydání nultého svazku – Sidonovy knihy Návrat Abrahamův.[833] Celkem v edici vyšlo 18 titulů v 19 svazcích, tři od českých autorů a většinu tvořily překlady textů judaismu z hebrejštiny: Komentář k Pěti knihám Mojžíšovým (zůstalo jen u prvních dvou),[834] talmudský traktát Pirke Avota,[835] práce o historii Židů[836] a filozofický text Levinasův.[837] V edici vyšla také sbírka básní a též dětské knížky.[838] Souběžně s edicí vycházel ročně tzv. Kalendář. Ve své podstatě se jednalo o strojopisné sborníky formátu A4 v rozsahu 69–147 stran. Celkem jich vyšlo sedm.[839]

V čísle 1/1979 Judaica Bohemiae byla zveřejněna první studie Miroslava Kárného (1919–2001), ve které analyzoval osud terezínského rodinného tábora v Osvětimi–Birkenau.[840] Byl to první výstup jeho promyšleného a systematického výzkumu dějin ghetta Terezín v rámci výzkumného projektu „Nacistické řešení židovské otázky v českých zemích“, jejž realizoval od roku 1976 ve Státním židovském muzeu.[841] Jak z aspektu osobních prožitků, tak daných politických možností bylo logické, že se zaměřil spolu s kolektivem autorů, rovněž osobně spojených s protektorátními skutečnostmi, na život a činnost levicově orientované uvězněné židovské mládeže, respektive na osud svůj a svých spolubojovníků Josefa Taussiga (1914–1945), Bruna Zwickera (1907–1944), Valtra Eisingera (1913–1945), Josefa Stiassnyho (1916–1944), Friedly Dicker-Brandeisové (1898–1944), Margity Krausové (kterou po válce pojal za manželku) a dalších členů terezínské komunistické skupiny odporu. Všichni byli deportováni do Osvětimi, kde většina zahynula, nebo do dalších pracovních táborů, jež skýtaly možnost záchrany. Především v časopise Judaica Bohemiae ale též v Československém časopise historickém [842] téměř pravidelně zveřejňoval další studie, od konce 80. let v spolupráci s Jaroslavou Milotovou (* 1952).[843] Do časopisu aktivně přispívali rovněž renomovaní historici a muzeologové Anita Franková, Arno Pařík, Jan Havránek (1928–2003), Miloš Pojar (1940–2012), Jiří Fiedler (1935–2014), Leo Pavlát, Alexandr Putík (* 1950), zaměření především na ghetto Terezín, ale významný prostor byl věnován i starším dějinám judaismu. Na rozmezí 20. a 21. století své prvotiny na stránkách ročenky zveřejňovala i nová, nastupující generace, jež byla zastoupena především Danou Veselskou (* 1970), Martinem Šmokem (* 1971), Kateřinou Čapkovou,[844] Magdou Veselskou, Michalem Franklem (* 1974), Danielem Polakovičem (* 1975), Danielem Putíkem (* 1983) a dalšími.[845]

Miroslav Kárný, ačkoli jej v letech 1951–1975 stíhal téměř stejný osud jako Tomana Broda, spolu s manželkou Margitou Kárnou (1923–1998), pokračoval ve výzkumu válečného života nejen českých, ale i německých, rakouských, dánských, nizozemských, maďarských a slovenských Židů – vězňů terezínského ghetta – a publikoval několik úspěšných syntéz,[846] avšak především stmelil tvůrčí kolektiv, jenž se chopil systematického výzkumu nacistické politiky v českých zemích a na začátku 90. let jako první prezentoval v tomto ohledu zásadní knižní výsledky.[847]

Převratné události roku 1989, pád komunismu a opětovné nastolení parlamentní demokracie, nepochybně stály za zásadní změnou života rovněž židovských občanů Československa a České republiky, a to i z hlediska vnitřního života komunity. Především skončilo komunisty a státem prováděné sledování židovských náboženských obcí, synagogálních sborů, ale i jednotlivců, a to často jen proto, že byli Židé. Současně došlo k legální transformaci vrcholné institucionální reprezentace Rady náboženských obci v zemi České a Moravskoslezské do Federace židovských obcí v České republice a k zesílení jejích pravomocí i ustálení autorit. Iniciativu v početně nevelké židovské komunitě v českých zemích převzali reprezentanti ortodoxie, dbající na dodržování židovského zákona, etiky a tradice, kterým však oponovali především liberálněji smýšlející Židé.

Zvlášť důležitý z aspektu židovské a judaistické historiografie byl návrat ke svobodě slova a svobodnému vědeckému výzkumu, které ukončily samizdat, jehož výsledky od 90. let vycházely v českých nakladatelstvích v plném rozsahu a patřičné kvalitě.[848] Současně skončilo dlouhodobé oficiální nepřátelství k Izraeli, a tedy Židé mohli projevovat svou identitu, aniž by jim hrozil jakýkoliv postih. Dozrály tak podmínky pro bádání o rozmanitých tématech dějin Židů v českých zemích a současně i pro jeho institucionalizování, což se odrazilo i v uplatňování různých přístupů k zpřístupněné materii a též v metodách vědeckého výzkumu.

Majoritní postavení si uchovalo Židovské muzeum v Praze, jež bylo v roce 1994 vyňato ze správy státu a do jeho čela se postavil spisovatel, novinář a diplomat Leo Pavlát. Muzeum přijetím nových vědeckých pracovníků a neustálou aktualizací výzkumných projektů drží primát ve výzkumu dějin Židů přítomných v českých zemích od 10. století.

Na počátku 21. století se publikační pozornost vyváženě soustřeďuje jak na problematiku judaismu, tak na méně známé dějiny Židů s akcentem na 20. století, přičemž pochopitelně Šoa v sounáležitosti holokaustu je stále živým tématem. Pozornost si zaslouží projekt Židovská menšina v Československu, jehož výsledkem jsou individuální a kolektivní publikační výstupy, jež iniciovali především Miloš Pojar,[849] Blanka Soukupová (* 1965),[850] Marie Zahradníková, Peter Salner (* 1951) a Miroslava Ludvíková spolu s dalšími autory v letech 2000–2010.[851] Mezi odborně zdařilé práce se řadí sborníkové publikační výstupy Židovského muzea nazvané Židé v Čechách, které jsou výsledkem pravidelné spolupráce historiků a archivářů od roku 2006. Sborníky vycházejí pravidelně s dvouletým odstupem[852] a velmi objevně přispívají k výzkumu židovských komunit i jednotlivců, přičemž archiváři kladou akcent na hodnocení archivních pramenů k židovským dějinám, které se nacházejí v českých archivech, což se jeví jako ideální symbióza práce historika a archiváře.

Současně od 90. let 20. století začaly vycházet tak dlouho očekávané syntézy dějin Židů žijících v českém národním prostoru. K nejobsáhlejším a nejčtenějším se řadí dílo Tomáše Pěkného Historie Židů v Čechách a na Moravě.[853] Autor knihu přepracoval a rozšířil o více než 270 stran. Dílo vydalo opět nakladatelství Sefer[854] v roce 2001. Leo Pavlát s kolektivem předních židovských historiků poskytli v roce 2005 ke studiu především novým generacím studentů soubor nejdůležitějších vědomostí o židovské kultuře v jejích historických a duchovních souvislostech, spjatých s českým prostředím, kulturou a dějinami.[855] V témž roce 2005 byla kolektivem autorů v čele s Alexandrem Putíkem a Olgou Sixtovou (* 1968) na pozadí průvodce expozicí v Maiselově synagoze zveřejněna historie židovské komunity českých zemí od začátku 10. století až do poloviny 18. století.[856] Současně byl kolektivem vedeným Anitou Frankovou publikačně představen i druhý díl průvodce, a to Španělskou synagogou, jenž pojednával o historii židovské komunity českých zemí v době → osvícenství, → rakousko-uherské monarchie, → první Československé republiky, → Protektorátu Čechy a Morava a poválečného období.[857] Nastupující mladší generace muzea předložila v roce 2013 v rámci projektu Naši nebo cizí? kolektivní monografii Židé v českém 20. století.[858]

V české historiografii po roce 1989 byl postupně stále větší prostor věnován také bádání o středověkých a raně novověkých dějinách Židů v českých zemích. Tento výzkum mohl v mnoha ohledech navázat na práce historiků první poloviny 20. století (Bertold Bretholz, Bedřich Mendl) i již zmíněné generace historiků a hebraistů poválečného období (Otto Muneles, Milada Vilímková, Jan Heřman, Vladimír Sadek, Bedřich Nosek). S politickou změnou po roce 1989 pak současně došlo k otevření výzkumu novým podnětům i metodologickým směrům ze zahraničí, proměňovala se či rozšiřovala také témata, která byla v pracích (zčásti nové generace) historiků akcentována, jako jsou například gender nebo výzkum elit.[859] Přirozeně pokračovalo také bádání zaměřené na významné osobnosti náboženského i kulturního života pražské židovské obce, jako byl rabi Jehuda Leva ben Becalel, zvaný rabi Löw (asi 1525–1609), v němž započal již hebraista Vladimír Sadek.[860] Novou příležitostí k zhodnocení díla této osobnosti bylo 400. výročí úmrtí rabína Jehudy Levy ben Becalela, které připadlo na rok 2009. V rámci tohoto jubilea uspořádalo Židovské muzeum v Praze výstavu a zároveň vydalo doprovodný katalog – monografii k životu a dílu této osobnosti.[861] Její redaktor Alexandr Putík se ve svých pracích zaměřuje i na další aspekty politického a náboženského vývoje pražské židovské obce 16.–18. století.[862]

Přední česká hebraistka Jiřina Šedinová (* 1946), specializující se na domácí hebrejskou literární produkci raného novověku, věnovala řadu studií osobnosti židovského matematika Davida Ganse a zároveň českým čtenářům edičně zpřístupnila jeho hebrejsky psanou kroniku Cemach David.[863] Pod její redakcí byla roku 2011 také vydána publikace o duchovních a filozofických proudech evropského židovského myšlení ve středověku a raném novověku, která shrnuje výstupy bádání nové nastupující generace hebraistů, jako jsou Pavel Sládek (* 1976), Daniel Boušek (* 1973) nebo Lenka Uličná (* 1979).[864] Dlouhodobě poutá zájem badatelů také téma (pražského) hebrejského knihtisku, za jehož zlatou éru je právem považováno 16. století. Výsledky starších výzkumů Bedřicha Noska (* 1942) podstatným způsobem rozšířila Olga Sixtová,[865] vývojem židovského knihtisku v 17. a 18. století se zabývají Andrea Jelínková (* 1972) a Iveta Cermanová (* 1976).[866]

Od poloviny 90. let 20. století jsou v české historiografii stále intenzivněji zkoumány také hospodářské a sociální poměry židovské společnosti raného novověku, její mobilita a vztahové sítě, vytvářené na různých úrovních napříč jednotlivými aškenázskými centry Evropy. Tuto problematiku v širších ekonomických i geopolitických evropských souvislostech tematizovala v řadě svých studiích historička Marie Buňatová (* 1970).[867] Nové poznatky k správě a sociálním poměrům pražské židovské obce v 17. století přinesly texty Lenky Matušíkové.[868] Významným edičním projektem, vedeným Ivanou Ebelovou (* 1961), bylo zpracování Soupisu židovských rodin v Čechách let 1793–1794. [869] Nové impulsy a řadu kvalitních publikací přineslo bádání o středověké židovské společnosti, rozvíjené medievistkami Evou Doležalovou a Lenkou Blechovou-Čelebić (* 1961)[870] na půdě Historického ústavu Akademie věd ČR, stejně tak obraz židovské středověké společnosti stále zpřesňují výzkumy historiků a hebraistů jako jsou Martin Musílek (* 1980),[871] Daniel Soukup (* 1981),[872] Milan Žonca (* 1985),[873] Tamás Visi (* 1974)[874] nebo Daniel Polakovič (* 1975).[875]

Objevná zůstala rovněž publikační činnost Památníku Terezín, založeného v roce 1947. Od roku 1970 Památník garantuje ročenku Terezínské listy, zaměřenou na perzekuční problematiku německé okupační moci v českých zemích v letech 1938–1945, na dějiny konečného řešení židovské otázky a na úlohu Terezína a osudy jeho vězňů. Obsah ročenky tvoří též nově publikované dokumenty, vzpomínky a zprávy z dění Památníku. Historiky nejčastěji zde publikující v 70. a 80 letech – Miroslava Kryla, Jaroslava Jozu (1918–2018), Ivana Kamence (* 1938), Ctibora Nečase (1933–2017), Irmu Lauscherovou-Kohnovou (1904–1985) a další – v 90. letech postupně střídala generace, které komunistický režim nedovolil publikovat, spolu s historiky narozenými po válce; mezi ně patřil Ota Kraus (1909–2001), Andělín Grobelný (1922–1992), Erik Polák (1929–1996), Jan Gruntorád (1928–2005), Zdeněk Jelínek (1936–1994), Vojtěch Blodig (* 1946), Jan Munk (1946–2019), Mečislav Borák (1945–2017), Marek Poloncarz (* 1958), Ivo Pejčoch (1962–2019), Tomáš Fedorovič (* 1976), Jan Vajskebr (* 1977) a další.[876]

V roku 1994 Miroslav Kárný a jeho spolupracovníci dosáhli z aspektu historiografického za přímé podpory Institutu Terezínské iniciativy (ITI),[877] dalšího významného úspěchu v podobě založení vědecké ročenky Terezínské studie a dokumenty, jež byla tematicky zaměřena na dějiny Šoa, později holokaustu ve všech souvislostech. Ročenka za podpory nakladatelství Academia, od roku 2003 pak ve spolupráci s nakladatelstvím Sefer, vycházela v němčině a od roku 1996 češtině až do roku 2009. Jejím výkonným redaktorem byl M. Kárný, po jeho odchodu především historička Jaroslava Milotová, od roku 1998 ředitelka ITI. V ročence prezentovali svůj výzkum renomovaní čeští a zahraniční historici a pamětníci Šoa – Ruth Bondyová (1923–2017), Alena Hájková (1924–2012), Richard Glazar (1920–1997), Livie Rothkitchenová, Gila Fatranová, Tomáš Pasák (1933–1995), Tomáš Radil (*1930), Jiří Kosta (1921–2015), Anna Lorencová (1927–2018), Anna Hyndráková, Shlomo Aronson (1936–2018), Hans Brenner (1938–1998), Eva Šormová (1944–2017), Vojtěch Blodig, Jan Munk, Lenka Matušíková, Leo Pavlát, Michael Zimmermann (1951–2007), Katarína Hradská (* 1956), Jana Šplíchalová (* 1953), Zlatuše Kukanová (* 1958), Marek Poloncarz, ale i nastupující generace historiků (kromě výše uvedených) Sandra Alfers (* 1970), Helena Hofmannová (Petrův) (* 1970), Frank Grüner (* 1972), Alfons Adam (1973), Iveta Cermanová (* 1976), Tomáš Fedorovič (* 1976), Jan Láníček (* 1981) a další.

Předpokládalo se, že po ukončení vydávání vědecké ročenky tzv. terezínská historie najde v Institutu Terezínské iniciativy novou publikační platformu. V roce 2000 byly sice ohlášeny práce na projektu Acta Theresiania, jehož posláním bylo shromáždit a publikovat archivní dokumentaci k historii terezínského ghetta a k širším aspektům „konečného řešení“ židovské otázky v Čechách a na Moravě, avšak podařilo se vydat jen jeden svazek.[878] Institut v čele s ředitelkou Terezou Štěpkovou po letech přemýšlení a zřejmě v přesvědčení, že tento „druh historie“ je již historiografy vyčerpán, ohlásila soustředění vydavatelské činnosti na monografické práce širšího tematického obsahu v duchu bohatého publikačního roku 2001,[879] avšak doposud byla vydána jen kolektivní monografie Ztracená paměť? Místa nacistické nucené práce v České republice.[880] Pozornost ITI se soustředila především na vzdělávací portál www.holocaust.cz, jenž byl spuštěn v roce 2001. Portál za přispění historiků patří k nejrozsáhlejším elektronickým zdrojům informací o Šoa a holokaustu v češtině.

V roce 1995 korunoval tvůrčí kolektiv pod Kárného vedením svoji mnohaletou práci dvěma svazky jedinečného díla Terezínská pamětní kniha. Židovské oběti nacistických deportací z Čech a Moravy 1941–1945;[881] součástí díla byl i průvodce Terezínskou pamětní knihou.[882] Její třetí svazek (2000) byl věnován osudům více než 42 tisíc Židů deportovaných do Terezína z území Německa v hranicích před rokem 1938 a z Gdaňska,[883] načež roku 2005, již bez přímé účasti M. Kárného, vyšel poslední svazek z řady Terezínských pamětních knih, věnovaný osudům 18 166 vězňů terezínského ghetta z území Rakouska.[884] Čtyři svazky pamětních knih a databáze doplněná novými údaji o více než 150 tisících terezínských vězních dokumentují rozsah a zrůdnost konečného řešení židovské otázky na českém území, ale zároveň vytvářejí symbolický náhrobek jeho obětem. Je to velmi důkladné a erudované naplnění prvního z řady výzkumných projektů na téma Šoa a holokaust ve všech souvislostech.

Formálně nejmladší organizací, jež se věnuje akademickému zpracování témat důležitých pro židovskou pospolitost s akcentem na židovskou identitu (včetně historických témat) je od roku 2005 Spolek akademiků Židů (SAŽ), jenž se hlásí k tradici Spolku českých akademiků židů, ustaveného v hostinci U slovanské lípy v pražské Spálené ulici v březnu 1876.[885] Spolek, v letech 1920–1939 pracující pod názvem Akademický spolek Kapper,[886] byl po zákazu nacisty obnoven v roce 1945, ale roku 1949 opět zanikl, tentokráte na příkaz komunistů. SAŽ vydal několik kolektivních monografií a jeho přední členové – Koloman Gajan, Ludevít Végh (1921–2016) a Tomáš Radil, ale též mladší generace v čele s Tomášem Jelínkem (* 1968) – se podíleli a nadále se věnují dění za druhé světové války, ale i méně známým souvislostem židovských národních dějin.[887]

Výzkum holokaustu, soustředěný zvlášť na osud československých Židů v souvislostech českých národních a československých státních dějin a dějin Německé říše, spolu s antisemitismem a historií židů (a Židů), akceptující jejich náhled na svět a pravidla jejich života, včetně teologického vyznání a kultury (a tedy judaismus a jeho vývoj v průběhu staletí v českém národním prostoru), se od konce 20. století staly hlavními náměty dějepisců, přičemž tato témata přestala být výhradní doménou židovských historiků a židovských humanitních a společenskovědních institucí. Avšak jen málo nežidovských historiků, zvláště z hlediska výzkumu dějin 20. století, projevuje i ve druhém decenniu 21. století dostatečnou vůli porozumět národní a náboženské identitě Židů a akceptovat jejich bohatou různorodost vývoje v diaspoře, i když téměř vždy úzce propojenou se zlomovými okamžiky celého jejich bytí. Většina přistupuje k bádání dějin Židů z metodologických pozic české (a československé i slovenské) historiografie, což přináší jak v obecném, tak konkrétním výzkumu problematiky zkreslené povědomí, dále šířené hodnotícími úsudky, zpravidla vycházejícími z hodnot majority, ať již v národním nebo náboženském smyslu slova. Typickým příkladem je hodnocení odporu, odboje a boje Židů, a tedy i československých (českých a slovenských) Židů v průběhu druhé světové války, kdy se jen místy akceptuje značně odlišné postavení židovské minority, a to i v porovnání s nacisty porobenou majoritou. Výsledkem tohoto historiografického přístupu jsou tak buď výhradně analytické práce o židovské minoritě (případně o její části či o jednotlivcích), nebo jen její prezenční uvedení v syntézách o protinacistickém odboji, resp. dějinách Protektorátu Čechy a Morava.

Faktem však zůstává, že dějiny židů a Židů z aspektu národního, politického, judaistického, ekonomického a kulturního vývoje v českých zemích napřič staletími se od konce 90. let 20. století těší velké pozornosti, a to jak na vysokých školách, tak v ústavech Akademie věd ČR.

V roce 2004 byl založen na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci Kabinet judaistiky, jenž se zaměřil nejen na židovská a izraelská studia, ale rovněž na výzkum dějin judaismu a dějin kultury Židů, přičemž akcent se klade i na regionální tematiku, konkrétně osudy Židů na Moravě. Roku 2008 byl kabinet pojmenován podle zakladatele vídeňského Institutu judaistiky a jeho manželky na Centrum judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových a o pět let později, v prvním čísle recenzovaného akademického časopisu židovských studií Judaica Olomucensia, byly již publikovány první výsledky jak vzdělávací, tak vědecko-výzkumné práce centra.[888]

Pražské centrum židovských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) bylo ustaveno v roce 2012, avšak se stejným vědeckým záměrem – studovat a zkoumat židovské dějiny a kulturu. Centrum prezentují pracovníci rovněž publikační činností, jež je zpravidla kolektivním výstupem, a to i za spolupráce vědeckých pracovníků Centra pro výzkum holokaustu a židovské literatury při Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.[889] Dokladem jsou práce vzniklé pod vedením Jiřího Holého (* 1953), Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století, nebo Marcely Zoufalé (* 1978), Rozpad židovského života. 167 dní druhé republiky.[890]

Pro výzkum novějších dějin Židů v českých zemích bylo již v roce založení Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR (1990) ustanoveno výzkumné oddělení židovských studií, jež pod vedením Heleny Krejčové (* 1951) dosáhlo v rámci plnění grantových projektů několik významných publikačních výstupů.[891] Na počátku 3. tisíciletí štafetu výzkumu vybraných kapitol židovských dějin na českém území a Polska v 30. až 50. letech 20. století a evropské komparace tzv. židovské otázky převzala v Ústavu pro soudobé dějiny Kateřina Čapková. Výsledkem výzkumu se stala diskutabilní monografie Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938 a kolektivní práce (za spoluautorství Michala Frankla) Nejisté útočiště, jež zkoumá osudy uprchlíků z Německa a z Rakouska do Československa v období od nástupu nacistů k moci v roce 1933 do → mnichovské dohody v roce 1938.[892]

Na přelomu staletí se většina členů oddělení stala součástí v listopadu 2001 založeného Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války, jehož pracovní cíle se soustřeďují na objasnění historických a hospodářských otázek arizace židovského majetku s akcentem na předměty uměleckého charakteru. Centrum, jež bylo až do konce roku 2011 součástí vědecké základny Akademie věd ČR,[893] provádělo a nadále provádí důkladný heuristický výzkum v českých i zahraničních archivech a současně průzkum přírůstkových a inventárních knih v jednotlivých muzeích a galeriích. Ředitelce Heleně Krejčové se podařilo vytvořit činorodý kolektiv, jejž tvořili především historikové a archiváři, mezi nimi i Jan Gebhart, Mečislav Borák, Zdeňka Votočková (* 1949), Otomar Krejča ml. (* 1947) a jiní. Výsledkem práce odborníků je několik svazků publikací, jež vnášejí světlo do násilného loupení uměleckého majetku československých Židů v době nacistické okupace.[894]

V Historickém ústavu Akademie věd ČR se výzkum dějin Židů v českých zemích (a Československu) v širších evropských souvislostech stal součástí výzkumného záměru téměř všech vědecko-výzkumných oddělení, počínaje oddělením dějin středověku a konče oddělením dějin 20. století. Publikační platformou pro starší dějiny se stala především edice Colloquia mediaevalia Pragensia a časopis Mediaevalia Historica Bohemica, kde výsledky mnohaletého výzkumu prezentují především Eva Doležalová a Lenka Blechová-Čelebić.[895] Jan Němeček (* 1963) z oddělení dějin 20. století, publikoval stati o postoji exilové vlády v Londýně a jejím postoji k Židům.[896] Zlatica Zudová-Lešková (* 1957) se již od roku 2005 soustavně věnuje odporu, odboji a boji československých Židů na pozadí systematického a Německou říší provozovaného pronásledování a hromadného vyvražďování Židů, postupně praktikovaného od roku 1933 až do konce druhé světové války, respektive do roku 1947. Výsledkem projektů Židé v boji a odboji, Mezi tmou a světlem a Šoa versus Rezistence, Rezistence versus Šoa bylo několik publikačních výstupů, jež jednoznačně potvrzují rezistenci československých Židů, organizovanou v širších mezinárodněpolitických souvislostech židovskými světovými autoritami.[897]

Židovská a judaistická témata oslovila i historiky mimo výše uvedené historické ústavy a instituce. Zvláště inspirativní jsou publikační výstupy k židovským dějinám na regionálních úrovních, kde se osudům místních Židů věnují jak odborníci z místních muzeí, tak laikové. Zvláště potěšující je, že studenti středních a vysokých škol si často za předmět svých písemných prací volí mapování konkrétního rodinného nebo individuálního osudu, ale též složité otázky vzájemného soužití židovské minority s národní nebo náboženskou majoritou, či příčiny antisemitismu, které se však týkají Židů jen druhotně, neboť antisemitismus zůstává problémem především nežidů.

Je též podstatné, že židovská a judaistická témata již třicet let oslovují nejen židovské historiky a že naopak židovští historici, intelektuálové a judaisté pojímají národní a státní dějiny v širších souvislostech kosmopolitní společnosti, respektive věnovali a věnují se jim tak jako kdysi Pavel Tigrid-Schönfeld (1917–2003).[898] Dnešní moderní společnost stále ještě přijímá i v tomto ohledu nové výzvy. Některé jsou již přesně definované a stojí na počátku svého naplnění,[899] ale jiné, v mnohém skromnější, historikové plní dál, protože dějiny Židů jsou nikdy nekončícím poznáním a současně výzvou.

Zlatica Zudová-Lešková (novodobé dějiny Židů)

– Marie Buňatová (dějiny Židů ve středověku a raném novověku)

4. Romská a romistická historiografie

Obtížná cesta ke konstituování historiografie romské menšiny, žijící v českých zemích, ve druhé polovině 20. a na počátku 21. století, byla ovlivněna několika směrodatnými okolnostmi, které určují její specifiku: vyvražděním velké části českých → Romů za → nacistické okupace; přesídlením značného počtu slovenských Romů do různých částí Čech, Moravy a Slezska po druhé světové válce; obtížným sociálním postavením romské populace a s tím související vzdělanostní úrovní; postupným formováním romské inteligence, romských kulturních institucí a historického vědomí Romů v České republice.

Značnou pozitivní úlohu v těchto procesech sehrálo ustavení oboru → romistiky jakožto mezioborového studia jazyka, dějin a kultury Romů, oboru, který se hlásí primárně k vědním disciplínám filologie a etnologie, ale zasahuje také historiografii. V českém prostředí se stala jeho zakladatelskou osobností docentka Milena Hübschmannová (1933–2005), která se zasloužila o úspěšné prosazení romistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Její dílo se týkalo především jazyka (slovníky, učebnice) a různých stránek kultury Romů (edice pohádek, básní, písní), což vytvářelo předpoklady pro komplexní studium romské problematiky v soudobých dějinách (též se zřetelem k vyvražďování Romů za druhé světové války)[900] i ve vzdálenější minulosti. Zásluhou M. Hübshmannové vznikl významný publikační orgán romistiky v nejširším smyslu – recenzované peridikum Romano džaniben (Poznávání Romů) s podtitulem Časopis romistických studií. Vychází od roku 1994 a vedle prací o jazyce, literatuře a kultuře se v něm uplatňují rovněž práce o – především novějších – dějinách Romů.

Základy soustavného výzkumu dějin Romů položil profesor obecných dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně Ctibor Nečas (1933–2017). Do jeho díla se promítly zkušenosti z výzkumu moderních hospodářských, sociálních a politických dějin střední Evropy a Balkánu, což mu usnadnilo zasadit historii Romů do širších teritoriálních, časových a sociálních souvislostí. Nečasovou zásluhou byla zmapována jednak problematika romského holocaustu,[901] jednak vytvořeny předpoklady k syntetickému zvládnutí novodobých dějin Romů v českých zemích, a to především se zřetelem k Moravě a Slezsku.[902]

Na tyto základy mohla navázat řada dalších badatelů, hlásících se buď přímo k romskému etniku, nebo využívajících podklady poskytované romským prostředím. Významné výsledky deskriptivní a analytické povahy přinesl sociologický a etnologický výzkum, který se zaměřil na vývoj začleňování Romů do české společnosti, jejich sídelní a ekonomické situace, sociálního vyloučení a inkluze, sociální stratifikace, emancipace a integrace, stereotypizace a stigmatizace, interetnických konfliktů a sociálně patologických jevů, ale také kulturní specifiky, vzestupu romského etnika a utváření romských elit.[903] Problematika postavení Romů a většinové společnosti v soudobých dějinách se stala rovněž předmětem výzkumu z hlediska psychologie, politologie a sociologie.[904] Naproti tomu bádání o starších dějinách Romů se soustředilo především na probádání rozptýlených archivních pramenů (zejména v souvislosti s → hrdelním soudnictvím) a na sociální a právní postavení marginalizovaného a perzekvovaného etnika.[905]

Zpracování dějin Romů, které se stává součástí jejich kulturní emancipace a historického uvědomění, nemohly bez zbytku uspokojit ani přísně vědecké práce, ani stručné nástiny, z nichž mezi první patřily práce Zdeňky Jamnické-Šmerglové (1923–1991) Dějiny našich cikánů z roku 1955 či ve slovenském kontextu monografie Emílie Horváthové (1931–1996) Cigáni na Slovensku z roku 1964.[906] Z tohoto hlediska se stala průkopnickým dílem kniha Bartoloměje Daniela (1924–2001) Dějiny Romů z roku 1994, jejíž autor se na podkladě rozsáhlého archivního výzkumu a s přihlédnutím k zahraniční literatuře pokusil zařadit vývoj tohoto etnika v českých zemích a na Slovensku do širších evropských souvislostí, a to v rozpětí od středověku do 20. století. Danielova kniha byla nesena snahou začlenit výuku romských dějin do výchovy romské mládeže, a toto téma se později skutečně stalo součástí úvah didaktiků dějepisu o tom, jakým způsobem zprostředkovat žákům nejdůležitější poznatky o minulosti Romů.[907] Kromě zmínek v dějepisných učebnicích a speciální výuky romských žáků přispěly k šíření znalostí zdařilé popularizační práce, například opakovaně vydaná kniha romistky sociologického a etnografického zaměření a zároveň fotografky Evy Davidové (* 1932) Cesty Romů z roku 1995.[908]

Pro budoucnost bádání o romských dějinách mělo zásadní význam zřízení → Muzea romské kultury v Brně romskými aktivisty roku 1991 (od roku 2005 je muzeum státní příspěvkovou organizací), založení odborného periodika Bulletin Muzea romské kultury (1992), které přináší historické a etnografické studie a recenze, a vydávání publikací, které v ediční řadě Sbírky Muzea romské kultury od roku 2005 zpřístupňují písemné, obrazové i hmotné prameny k dějinám Romů.[909] Za vedení Jany Horváthové (* 1967), která je rovněž autorkou nástinu romských dějin,[910] se muzeum zaměřilo na zachovávání a prezentaci pramenů k dějinám Romů jako součásti společného evropského dědictví. V součinnosti s řadou společenských institucí a univerzitních pracovišť zde vzniklo prostředí schopné přispívat k pěstování romské historické paměti a k bádání o dějinách českých Romů v mezinárodních souvislostech.

Romské dějepisectví a s ním spjatá historiografie s romskou tematikou se vyznačují několika charakteristickými rysy: v interkulturním smyslu se zde ku prospěchu věci prolíná činnost romských a neromských badatelů; výzkum je intenzivnější na Moravě než v Čechách, zároveň se však neuzavírá do úzkého regionálního rámce, ale je spjat jak se Slovenskem, tak při zřeteli ke geografické šíři romské diaspory s ostatní Evropou a světem; výzkum se sice dotýká i některých témat ze středověku, raného novověku a 19. století, ale orientuje se převážně na 20. století a na současnost; v tomto směru je multidisciplinární a propojuje historiografii s etnologií resp. antropologií, sociologií, politologií a dalšími obory. Přes výrazný vzestup tohoto bádání zůstává vznik velkých syntetických děl, jakými disponují kupříkladu historiografie německá a polská, trvalým úkolem do budoucnosti.

Jaroslav Pánek