Jednotná zemědělská družstva (JZD)

Jednotná zemědělská družstva byla hlavními výrobně hospodářskými jednotkami družstevních rolníků v socialistickém → Československu v letech 1949–1989.

V průběhu → druhé světové války se představitelé obou center československého → zahraničního odboje (v Londýně a v Moskvě) často zamýšleli nad poválečnými perspektivami → zemědělství. Shodovali se v tom, že bude nutno rychle odstranit materiální škody z období války, prosadit jeho zprůmyslnění, provést přestavbu technologie a celé organizace práce. Porozumění panovalo i v otázce nutnosti demokratických reforem, v nezbytnosti vytváření nových proporcí a vztahů mezi podnikatelským sektorem soukromým, družstevním a státním. Důležitá byla také shoda v názorech na úlohu soukromého zemědělského sektoru; v exilové vládě sázeli na tradici, na vše, co se osvědčilo v meziválečné ČSR, a mnohokrát se vyslovili pro nedotknutelnost soukromého vlastnictví půdy. Také předválečné nevýrobní zemědělské družstevnictví, které rozsahem i kvalitou patřilo k evropské špičce, mělo být podle exilové vlády nadále rozvíjeno.

Ani ideologové komunistického exilu v Moskvě zásadu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví zpočátku nezpochybňovali. Je to zřejmé z obsahu nejen → Košického vládního programu z dubna 1945, připraveného ještě v Moskvě, ale i z formulací šesti tzv. Ďurišových zákonů, přijatých 24. 9. 1946, nebo z → Hradeckého programu z dubna 1947. Vedle slibu předání zemědělské a lesní půdy z → pozemkové reformy do vlastnictví rolníků a jejího rychlého zaknihování, se v dokumentech kladl důraz na státní subvence pro příděl moderních strojů, na zavedení rolnického pojištění a zemědělského úvěru, na zákaz drobení zemědělské půdy aj. Tento demokratický program rolníci uvítali, protože byl v souladu s jejich postavením soukromých vlastníků a svobodných podnikatelů.

Přes uvedené sliby a ujišťování komunistů o ponechání soukromého vlastnictví půdy, přetrvávaly mezi rolníky určité pochybnosti, zda tomu tak bude i v budoucnu. Byla tady vidina obávaných sovětských kolchozů, pro zemědělce nepřijatelného kolektivního obdělávání půdy. Komunisté však tehdy vystupovali zdánlivě demokraticky, v projevech jejich představitelů byly kolchozy odmítány, jako výrobní forma, která se pro naše zemědělství nehodí. Klement Gottwald ještě v projevu na Václavském náměstí v Praze 29. 2. 1948 naváděl několik tisíc přítomných členů rolnických komisí, aby každého, kdo bude u nás propagovat kolchozy, označili za rozvratníka a „sviňským krokem“ ho hnali z vesnice.

V nejvyšších kruzích politických stran, na ministerstvu zemědělství, v → Jednotném svazu českých zemědělců, se intenzivně připravoval nejvhodnější model nového zemědělského podniku. Dodnes se profesionální badatelé neshodli v odpovědi na otázku, zda občas se tehdy objevující názory a sliby komunistů o tom, že naše zemědělství půjde vlastní, specifickou československou cestou, bez kolchozů, byly myšleny vážně. Mohlo také jít o dočasnou taktiku, úhybný manévr, do doby, než se připraví mocenské podmínky pro zavedení kolektivních hospodářství. Existuje, bohužel, jen ústní svědectví o tom, že členové moskevského exilu si před odjezdem domů slíbili (na základě poznání tristního stavu sovětského zemědělství), že se u nás kolchozy zakládat nebudou.

Dohadování a plánování na toto téma skončilo → únorovým převratem v roce 1948, po němž komunisté získali rozhodující moc a při volbě dalšího vývoje společnosti se již nemuseli na nikoho ohlížet. „Obrozené“ nekomunistické strany se staly poslušnými nástroji KSČ bez možnosti výrazněji se podílet vlastním rozhodováním na věcech veřejných. Listopadové plenární zasedání KSČ v roce 1948 se usneslo na přebudování individuální zemědělské malovýroby na socialistickou velkovýrobu v intencích sovětských zkušeností (o tom, že významnou roli přitom sehrál nátlak sovětských poradců, dnes již nikdo nepochybuje). Spolu s tím se požadovalo omezování hospodářských pozic velkých → sedláků s cílem zabránit tvoření nové vesnické buržoazie. Jednomyslně bylo odhlasováno, že ideální formou socializace zemědělského sektoru bude výrobní družstvo, na což navázalo prosincové zasedání ÚV KSČ, které rozhodlo o sloučení všech různorodých družstev v obcích v jediné, univerzální – Jednotné zemědělské družstvo (JZD).

Po únoru 1948 se v hospodářství i v politice – obecně – začal prosazovat centrálně administrativní systém řízení a jeho produktem byl i projekt JZD. Současně to byl konec iluzí o možné specifické československé cestě k socialismu. A to vše v době, kdy zemědělství bylo vcelku zkonsolidováno, překonalo hospodářské ztráty z válečných let a jeho ekonomika byla na vzestupu. Protože ke kolektivizaci nebyl již žádný ekonomický důvod, musela být prosazena z pohnutek politických, aby bylo vyhověno zásadám marxistické teorie.

Zákon o JZD č. 69/1949 Sb. byl přijat Národním shromážděním Československé republiky 23. 2. 1949. Prvořadým úkolem při zakládání JZD bylo převzetí veškerého majetku slučovaných družstev, včetně jejich závazků a členské základny. Příslušníci likvidovaných družstev se stávali členy JZD automaticky, bez podávání přihlášky, pokud do čtrnácti dnů od vyhlášení založení JZD neoznámili, že z družstva vystupují. K založení JZD bylo nutno vytvořit pěti až desetičlenný přípravný výbor, složený z politicky loajálních zemědělců. Členství mělo být dobrovolné, přijat mohl být každý, kdo „svou účastí může přispět ke splnění účelu družstva“. Podle prvních vzorových stanov z března 1949 se členy JZD mohli stát dokonce nejbohatší sedláci v obci (později nazývaní kulaci), pokud nebudou ve vedení družstva. Tato možnost však byla brzy zrušena.

V zákoně o JZD se konstatovalo, že v zájmu rozvoje zemědělského družstevnictví a odstranění jeho roztříštěnosti budou zakládána na podkladě dobrovolnosti jednotná zemědělská družstva jako právnické osoby, které nahradí všechny dosavadní typy družstev (meliorační, hospodářská, elektrárenská, strojní, nákupní a prodejní, skladištní aj.). Předmětem činnosti JZD mělo být také scelování půdy, zavádění mechanizace zemědělských prací, pomoc při zabezpečování dodávek zemědělských produktů státu, při výkupu zemědělských produktů a při opatřování zemědělských potřeb, především strojů, dále zvelebování rostlinné a živočišné výroby, zvyšování produktivity práce, ale též investování prostředků do růstu kulturní a sociální úrovně obyvatel venkova. V textu zákona nenajdeme zmínky o kolektivním obdělávání půdy, o společné živočišné výrobě, či o sovětských kolchozech.

Velmi brzy se však situace změnila. Za měsíc po přijetí zákona o JZD bylo vydáno ministerstvem zemědělství nařízení, kterým se prováděl zákon o JZD, ihned poté byly přijaty první vzorové stanovy a jednací řád, jimiž se upravovaly vztahy uvnitř JZD. Vzorové stanovy již preferovaly v činnosti JZD společné užívání strojů a sousedskou výpomoc, což byly první krůčky na cestě ke kolektivnímu hospodaření. Nejvíce však ovlivnily zakládání JZD závěry jednání IX. sjezdu KSČ v květnu 1949, především vyhlášení generální linie výstavby socialismu. Uvedená jednání a z nich vzešlé dokumenty znamenaly definitivní rozchod s předúnorovým, v podstatě liberálním, kurzem státní zemědělské politiky. Nastoupilo období kolektivizace.

První přípravné výbory JZD byly založeny hned po přijetí zákona o JZD, v polovině roku 1949 jich bylo celkem 2352. V mnoha obcích docházelo k pasivnímu odporu rolníků, kteří se buď nedostavovali na schůze, nebo houfně odcházeli, když se začalo jednat o založení JZD. První přípravné výbory byly složené téměř výhradně ze zemědělských dělníků, kovorolníků a drobných zemědělců, převážně členů KSČ. Počty družstev i jejich členů sice nadále rostly, ale dlouho šlo o družstva menšinová, v nichž skuteční zemědělci nebyli a vstupu do družstevního kolektivu se bránili, přes všemožné formy nátlaku a represe ze strany státních a stranických institucí.

Pro zakládání JZD bylo postupně rozpracováno několik typů JZD, které se od sebe lišily jednak stupněm zespolečenštění práce a výrobních prostředků rolníků, jednak rozdílným způsobem odměňování družstevníků. V I. typu se organizoval jen společný osev, bez rozorání mezí a scelení pozemků, živočišná výroba zůstávala individuální. Družstvo zajišťovalo sousedskou výpomoc a odměny za práci byly závislé na rozsahu půdy, vložené do družstva. Pro II. typ bylo charakteristické již rozorání mezí a zavedení kolektivní rostlinné výroby při zachování živočišné výroby ve stájích rolníků. Výsledky sklizně se rozdělovaly opět podle výměry půdy vložené do JZD. Do III. typu patřila družstva, která již zajišťovala společnou rostlinnou i živočišnou výrobu. Největší část příjmů plynula družstevníkům z práce ve společné výrobě na základě tzv. pracovních jednotek (PJ), menší část ještě podle velikosti pozemků, s nimiž rolníci vstoupili do JZD. Poslední, IV. typ, se lišil od III. pouze v tom, že byla zrušena bezplatná náhrada za vnesenou půdu a při odměnách družstevníků se vycházelo výhradně z rozsahu a kvality práce odvedené pro JZD. První dva typy JZD byly chápány jako vývojově nižší, přechodné, a měly postupně překonat u rolníků mentalitu soukromých výrobců a adaptovat se na kolektivní metody podnikání. JZD III. a IV. typu již představovala vyšší formy družstev, v nichž dominovaly prvky socialistického hospodaření. V roce 1953, přijetím vzorových stanov, bylo formování JZD jako socialistického výrobního zemědělského družstva zakončeno.

Tvůrci zákona o JZD a prováděcích předpisů se často vraceli ke zkušenostem předválečného zemědělského družstevnictví, ve snaze využít všeho, co se jevilo jako životaschopné i v nových podmínkách. Tato družstva se jim jevila – v rozporu s elementární logikou – jako historický předstupeň JZD, jako most, po kterém vesnice přejde rychle a bez velkých potíží k marxistickému modelu kolektivní velkovýroby. Naivně věřili, že dlouholetých zkušeností z práce v těchto nevýrobních družstev využijí rolníci i při zakládání JZD, tedy družstev výrobních, a že vše půjde snadno.

O to větší bylo jejich rozčarování, když se uvedené představy nenaplnily – nejen pro velmi zdlouhavé a obtížné zakládání JZD, ale i proto, že se nedostavil slibovaný vzestup zemědělské produkce. JZD nehospodařila úspěšně, zaostávala za hospodářskými výsledky soukromého sektoru, což potvrzují i následující údaje: úrovně hrubé zemědělské produkce z let 1936–1937 (nejlepší předválečná léta) bylo u nás dosaženo až v polovině 60. let 20. století, tedy za dvacet roků od ukončení druhé světové války (v západoevropských zemích to bylo do tří až čtyř let). JZD nezískala sympatie rolníků a nestala se pro ně vzorem, hodným následování. Byla dlouhodobým retardačním vybočením z hlavní cesty, po níž se zemědělské podnikání ubíralo odpradávna.

Původně svobodní rolníci byli zbaveni veškerých práv na majetku odevzdaném do družstva. Stali se řadovými a špatně odměňovanými dělníky. Se ztrátou pocitu, že pracují na svém, rostlo jejich přesvědčení, že vlastně ani není třeba snažit se o lepší než průměrné pracovní výsledky, protože nakonec komunistická strana a státní orgány vše nějak „přerozdělí“, aby všichni dostali stejně. Tyto postoje družstevníků byly důsledkem jejich rozporného postavení uvnitř JZD: jako spolupodílníci na majetku družstva a současně řadoví zaměstnanci, projevovali největší starost o rozdělování výsledků práce, méně již o práci samotnou (snaha „projíst co největší část koláče“). Jejich uvažování bylo logické, pochopitelné, ale z hlediska vedení JZD šlo o přístup nežádoucí, protože v konečných důsledcích vedl ke zpomalování hospodářského růstu JZD. Zatímco uvedené skutečnosti vytvářely u členů JZD často až schizofrenní stavy, u soukromého rolníka se vždy kloubily v jedno: protože pracoval sám, případně s členy své rodiny, protože podnikal „na vlastním“, bez kurately, byl jeho pracovní výkon vždy optimální. Věděl, že úspěch či propad podnikání je výhradně v jeho rukou. Jako soukromník musel podstupovat nejrůznější podnikatelská rizika, kvalifikovaně reagovat na měnící se situaci na trhu a dělat vše pro to, aby obstál v ekonomickém soupeření s jemu podobnými. Kolektivní rozhodování v JZD, těžkopádné a v podstatě anonymní, tuto schopnost nemohlo mít.

JZD představovala po 40 let specifické družstevní organizace, které neměly charakter tradičních družstev. Ponechávaly si sice některé jejich stěžejní znaky, ale zformalizované, a v praxi neaplikovatelné. Pojem → samospráva se z dokumentů postupně vytratil a byl nahrazen pojmem vnitrodružstevní demokracie, také s formálním obsahem. Vrcholným orgánem JZD nebyla členská schůze, ale stále více funkce předsedy, poslušného pokynů orgánů KSČ (podle rezoluce, přijaté na zasedání Mezinárodního družstevního svazu v Kodani v roce 1951 se ocitla JZD ve společnosti tzv. nepravých družstev, která byla řízena státem a byla na něm zcela závislá). Nelze se proto divit, že zakládání a rozjezd JZD provázely obrovské potíže. Proti váhajícím zemědělcům se používaly různé formy nátlaku, zastrašování, výhrůžek a ti zcela „nenapravitelní“ byli často z obcí i s rodinami nezákonně vystěhováni. → Selský stav byl ekonomicky, morálně a mnohdy i fyzicky likvidován. Určitá stabilizace a s ní také lepší hospodářské výsledky JZD přišly až v 70. a 80. letech 20. století, ale především díky obrovským a dlouhodobým finančním dotacím ze strany státu.

JZD nepřežila pád → komunistického režimu. Po listopadu 1989, v rámci přestavby celého zemědělského sektoru, byla JZD, pro zemědělce nadále nežádoucí, zrušena a transformována na Zemědělská družstva s návratem všech demokratických atributů klasického družstevnictví. Státní statky (nejhůře prosperující zemědělský sektor vůbec) byly zprivatizovány, nově vznikl soukromý podnikatelský sektor. Nebyl to však návrat k roztříštěné malovýrobě první poloviny 20. století, nýbrž k efektivnějším formám velkovýroby, pro něž – bezděčně – poskytla počáteční prostor právě JZD. Odkazem JZD a celé socialistické organizace zemědělství s dlouhodobými důsledky do následujících desetiletí se stala radikální proměna venkovské společnosti, postižené násilným prosazením diskontinuity, a ekologická zátěž prostorově reorganizované krajiny.

Literatura

Vlastislav Lacina, Hledání cest a první kroky združstevňování československé vesnice, Sborník historický 14, 1966, s. 95–134
; Antonín Kubačák, Dějiny zemědělství v českých zemích, II (1900–1989), Praha 1995
; Jana Pšeničková (ed.), Zemědělské družstevnictví. Kolektivizace zemědělství – vznik JZD 1948–1954, [I–IX], Praha 1995–2008
; Antonín Václavů, Ke sporům o zemědělské družstevnictví a kolektivizaci v Československu, Praha 1999
; Jana Ptáčková, Pořádání archivních fondů jednotných zemědělských družstev, Stopami dějin Náchodska 6, 2000, s. 386–388.
; Karel Jech, Soumrak selského stavu 1945–1960, Praha 2001
; Lubomír Slezák, Úspěchy a prohry zemědělského družstevnictví, in: Osudy zemědělského družstevnictví ve 20. století, Studie Slováckého muzea, VII, Uherské Hradiště 2002, s. 9–19
; Jarmila Zatloukalová, Fondy jednotných zemědělských družstev v Archivu města Brna, Brno v minulosti a dnes 18, 2005, s. 589–620
; Markéta Kalábová, Formy útlaku „venkovských boháčů“ na příkladu obce Mladoňovice, Západní Morava 15, 2011, s. 50–109
; Jana Pšeničková (ed.), Zemědělské družstevnictví. Kolektivizace zemědělství. Podmínky pro vznik JZD. 1945–1947, Praha 2003–2005
; Drahomíra Nováková – Pavel Novák, Předsedové jednotných zemědělských družstev na Kutnohorsku – pokus o kolektivní biografii, Prameny a studie 41, 2008, s. 60–72.
; Pavel Novák, Předseda jednotného zemědělského družstva. Příběh Petra Lexy, in: Lukáš Fasora – Jiří Malíř – Jiří Hanuš – Denisa Nečasová (eds.), Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století, Brno 2011, s. 152–173
; Martin Šikula, Vesnické noviny a satirický obraz kolektivizace 50. let 20. století v moravských okresech severozápadního Horácka (Otevření problematiky výzkumu tzv. vesnických novin na příkladu politicky podmíněné prezentace lidového humoru), Západní Morava 15, 2011, s. 110–137
; Petr Slinták, Hauři a perestrojka. Slušovické JZD jako inspirace přestavbového filmu, Paměť a dějiny 6, 2012, č. 1, s. 42–54
; Pavel Horák, Počátky jednotných zemědělských družstev na Novobydžovsku (1949–1959), České, slovenské a československé dějiny 20. století 7, 2012, s. 147–157
; Zdeněk Hraba, K fenoménu potlačování tzv. „vesnických boháčů“, Právněhistorické studie 43, 2013, s. 187–198
; Jan Bartuška, Odpustit ano, ne však zapomenout. Kolektivizace na Vysokohrádecku a vývoj JZD do zániku mikroregionu ve světle archivních dokumentů, Týn nad Vltavou 2015
; Jiří Urban, Kolektivizace venkova v Horním Polabí. Od fenoménů k aktérům a jejich motivacím, Praha 2016
; Barbora Rudinská, Společnou brázdou. Analýza krátkých zemědělských filmů, in: Lucie Česálková (ed.), Film – náš pomocník. Studie o (ne)užitečnosti českého krátkého filmu 50. let, Praha 2015, s. 63–96
; Jiří Cihlář, Vesnice severovýchodních Čech v období kolektivizace 1948–1960, Praha 2016
; Jiří Urban, Kolektivizace venkova v Horním Polabí. Od fenoménů k aktérům a jejich motivacím, Praha 2016.;

Lubomír Slezák