kodikologie

I. Předmět kodikologie; II. Vývoj kodikologie v zahraničí; III. Vývoj české kodikologie.

Kodikologie, z latinského codex (caudex), „strom“, „soubor voskových destiček“, „kniha“, a řeckého logos, „věda“, patří spolu s → paleografií, → epigrafikou, → diplomatikou, → chronologií, → sfragistikou, → heraldikou, → genealogií, → numismatikou a dalšími k pomocným vědám historickým. Tyto pomocné vědy významně přispívají k interpretaci historických pramenů a mají zvláštní význam pro chápání → medievistiky jakožto komplexního a mnohovrstevnatého oboru, charakterizovaného mnoha úhly pohledu na dějiny. Samotná kodikologie je vědní obor, který se vyznačuje přesahy do filologie a který otvírá širší perspektivy zkoumání zejména středověku.

I. Předmět kodikologie

Předmětem kodikologie je studium rukopisných knih nejčastěji neúřední povahy, tzv. → kodexů. Cílem kodikologie je zkoumání těchto kodexů jako svědků literárního a kulturního dobového kontextu. Kodexy vznikaly na společenskou nebo individuální objednávku ve → skriptoriích, která se nacházela v mnoha klášterech. Pergamenové a později papírové kodexy, popřípadě rotuly (srolované svitky), vzešlé z jednotlivých skriptorií a k nim připojených iluminátorských dílen, vytvářely souvislou řadu se společnými znaky, jako například písmo, výzdoba atd.

V řadě kodexů, pocházejících z téhož skriptoria, pak lze sledovat vnitřní proměny v rukopisech a jejich další, často dramatické literární osudy. Mnohé rukopisy putovaly po celé Evropě: tak například husitský rukopis, známý jako Jenský kodex (Antithesis Christi et Antichristi), byl uložen v Jeně. Česko-latinský rukopis, vzniklý kolem roku 1500, propaguje husitské myšlenky a vyniká bohatou výzdobou. Roku 1951 prezident Německé demokratické republiky Wilhelm Pieck věnoval rukopis jako státní dar do Československa. Rukopis je dnes uložen v Knihovně Národního muzea v Praze pod signaturou KNM IV B 24. Tato knihovna uchovává četné rukopisy, které slouží jako potvrzení latinského rčení habent sua fata libelli (knihy mají své osudy).

Nejvíce zásluh na tomto poli měl slavista Josef Šafařík (1795–1861), který v době, kdy zastával místo ředitele gymnázia v srbském Novém Sadu, začal intenzivně sbírat jihoslovanské rukopisy. K nejcennějším exemplářům Šafaříkovy sbírky patří → cyrilicí a → hlaholicí psané rukopisy a → inkunábule, prvotisky a staré tisky. Celou knihovnu odkoupilo roku 1863 Národní muzeum v Praze. Dnes je rozdělena mezi více oddělení, přičemž nejcennější rukopisy spravuje Oddělení rukopisů a starých tisků. Šafaříkovy rukopisy převážně ruské, bulharské a srbské, ale také černohorské a chorvatské redakce, získané při cestách po srbských klášterech, jsou dodnes mimořádnou základnou paleoslovenistického bádání a chloubou našich rukopisných fondů.

Podobné příklady jsou známy z řady zemí, odkud byly kodexy jakožto cenné artefakty odváženy do bezpečnějších míst, anebo prostě prodávány za účelem zisku. Pro tento fenomén se vžilo označení penetrace (z latinského penetratio, „průnik“). Způsob obchodování s rukopisy dále odhaluje dějiny středověkých a rukopisných oddělení novověkých knihoven a poskytuje badatelům cenné sociologické sondy.

Hlavní náplní kodikologických studií je třídění rukopisů podle funkce – přimární a sekundární. Pod primární funkcí rukopisu rozumíme určení pro cílového uživatele. Kodikologie rozlišuje mezi rukopisy liturgickými a náboženskými, určenými pro duchovenstvo, dále rukopisy studijními, určenými pro badatele a studenty; nestudijní rukopisy jsou ty, jejichž obsahem je krásná literatura, poezie a zábavná četba a jsou určeny pro široké publikum; konečně existují reprezentační a bibliofilské rukopisy, primárně určené pro sběratele a s různým zaměřením. Bibliofilské rukopisy se vyznačují obzvlášť pečlivým provedením a bohatou výzdobou.

Kodikologie se z hlediska písma dělí na latinskou, řeckou, hebrejskou a arabskou. V případě latinské kodikologie se jedná o oblast, která zkoumá rukopisy psané latinkou nejen v latině, ale i v národních jazycích: germánských, románských a slovanských. Národní kodikologie podle hlediska, které prosazoval český kodikolog Jiří Pražák, se soustřeďuje na výzkum rukopisů v národních jazycích. Kodikologie se dále člení podle typu zkoumaných textů: biblických, právnických, lékařských apod. Podle toho, jaký segment kodikologie badatelé zkoumají, pak je nezbytnou součástí jejich odborného vzdělání a předpokladem bádání znalost středolatinské nebo národní filologie, antické literatury, středověké latinské a národní literatury, právní literatury, středověkého českého práva a obecně historie práva, dějin lékařství, filozofie, → teologie, → liturgiky, muzikologie či přírodních věd.

Časový rozsah kodikologie je dán úsekem, kdy se knihy psaly ručně. Začátek tohoto časového úseku je vymezen 2. stoletím, kdy vznikly první papyrové kodexy (v tomto případě pak kodikologie úzce spolupracuje s papyrologií). Ze 3. století pak pocházejí první dochované pergamenové kodexy, jejichž produkce stoupala až do roku 1450, kdy byl vynalezen knihtisk. Po tomto datu začalo rukopisných knih ubývat. Kodikologie však zkoumá i novověké rukopisy, jako jsou památníky, památné knihy, autografy literárních děl apod.

II. Vývoj kodikologie v zahraničí

Největší význam má kodikologie pro medievistiku, tedy bádání o historii středověku, ale také pro muzikologii, dějiny hudby a filologii. Kodikologie se oddělila od paleografie, se kterou byla tradičně velmi provázána, v rámci specializace historických oborů. K tomuto oddělení kodikologie zároveň s diplomatikou (naukou o listinách) a epigrafikou (naukou o nápisech) došlo kolem poloviny 20. století. Za zakladatele kodikologie je považován byzantolog a grecista Alphonse Dein (1896–1964).

První základy budoucí kodikologie položil už Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus (asi 480–580), pod jehož vedením v klášteře Vivarium mniši shromažďovali, katalogizovali, opisovali a překládali díla antických autorů. Cassiodorův příklad následovaly další kláštery, na jejichž práci navázala karolinská renesance. Také italští humanisté studovali antické rukopisy a zasloužili se o jejich propagaci. V práci na katalogizaci rukopisů pokračovali dodnes činní bollandisté (Société des Bollandistes), kteří se od začátku 17. století zaměřili na kritické zpracovávání životopisů katolických svatých. Zakladatelem této skupiny byl antverpský jezuita Jean Bolland (1596–1665), který zahájil projekt, zvaný Acta sanctorum. Jeho pokračovateli byli Daniel Papebroch (1628–1714) a Godefridus Henschenius (1601–1682). Dnes je hlavní pracoviště s knihovnou umístěno v koleji Saint-Michel v Bruselu.

V německy hovořících oblastech znamenal velký pokrok na poli shromažďování a zpřístupňování rukopisů projekt Monumenta Germaniae Historica. MGH je mnohosvazková edice pramenů k německým a evropským dějinám do roku 1500. Průkopníkem projektu byl pruský státník a historik Karl von Stein, zakladatel (roku 1819) Společnosti pro starší německé dějiny (Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde). Prvním prezidentem projektu se stal v roce 1823 Georg Heinrich Pertz (1795–1876). MGH, činná dodnes, vydává rukopisy v několika řadách: Scriptores (spisovatelé, tedy životopisy, anály, kroniky atd.), Leges (legislativní památky a koncilní výnosy), Diplomata (listiny), Epistolae (dopisy) a Antiquitates (starožitnosti, tedy například poezie, pamětní knihy atd.).

Ve francouzském prostředí je v oboru dodnes činnou institucí původní École royale des chartes, založená králem Ludvíkem XVIII. (1755–1824) roku 1821. Při konfiskacích během Velké francouzské revoluce bylo shromážděno značné množství písemností, které bylo třeba odborně zpracovat, popsat a zkatalogizovat. Pokračovatelem této instituce je École des chartes, sídlící v prostorách pařížské Sorbonny.

Ve druhé polovině 19. století se o práci na poli kodikologie zasloužili zejména němečtí badatelé Heinrich Georg Pertz, Wilhelm Wattenbach (1819–1897), který se zajímal také o české a moravské dějiny, a Leopold Delisle (1826–1910). Na jejich práci pak po skončení → druhé světové války navázala univerzita v Mnichově. V německém prostředí to byli zejména Ludwig Traube (1861–1907), Paul Lehmann (1884–1964) a Bernard Bischoff (1906–1991), kdo se zasloužili o další rozvoj oboru.

Velký význam má také francouzský Ústav pro výzkum a dějiny textů (Institut de recherche et d’histoire des textes), zkráceně IRHT, založený roku 1937 Félixem Gratem (1898–1940), se sídlem v Paříži. Tento ústav se zaměřuje na kodikologický výzkum středověkých rukopisů a dějiny textů, vzniklých v oblasti Středomoří.

Na práci mnoha generací kodikologů dnes staví projekty, které se zabývají digitalizací rukopisů, jako například projekt Memoria mundi pod záštitou UNESCO.

III. Vývoj české kodikologie

Od druhé poloviny 19. století se v českém prostředí ujala myšlenka, že studium rukopisů musí provázet katalogizace důležitých fondů. Průkopníkem této katalogizace byl Josef Truhlář (1840-1914), literární vědec a znalec rukopisů. O rozvoj české kodikologie se nejvíce zasloužil Václav Vojtíšek (1883–1974), který stál roku 1954 za založením Komise pro soupis rukopisů při Akademii věd ČR. Tato komise vydává časopis Studie o rukopisech. K činnosti komise významně přispěl Miroslav Boháček (1899–1982), český právník a kodikolog, profesor římského práva na Právnické fakultě Univerzity Komenského a Právnické fakultě Univerzity Karlovy, později pracovník Komise pro soupis a studium rukopisů Československé akademie věd. K nejvýznamnějším českým kodikologům se dále řadí František Čáda (1895–1975), právní historik a archivář, který působil v Českém zemském archivu a v Archivu Národního muzea, profesor a děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Vedle archivní a ediční práce se kodikologií zabýval také významný český historik a archivář František Hoffmann (1920–2015).

Podíl českých kodikologů na mezinárodní spolupráci odráží mj. zmíněný projekt Memoria mundi a součinnost na jeho bohemikální řadě (Memoriae mundi series Bohemica).

Na kodikologii, která se zabývá studiem rukopisných děl, navazuje knihověda a bibliologie.

Literatura

A. I. Jacimirskij, Opisanie južno-slavjanskich i russkich rukopisej zagraničnych bibliotek, I, Petrograd 1921
; Josef Vašica – Josef Vajs, Soupis staroslovanských rukopisů Národního musea v Praze, Praha 1957
; Pavel Spunar, Kodikologie a paleografie, Listy filologické 83, 1960, s. 244–248
; Miroslav Boháček, Václav Vojtíšek a kodikologie, Studie o rukopisech 2, 1963, s. 1–10
; Ivan Hlaváček, Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích, Praha 1966
; Jiří Pražák, Kodikologie, její postavení, metoda a úkoly, Studie o rukopisech 13, 1974, s. 3–17
; týž, K pojetí kodikologie, Studie o rukopisech 19, 1980, s. 123–141
; Mirjam Bohatcová, Zásady popisu rukopisů, Sborník Národního muzea, C 28, 1983, s. 49–96
; Jacques Lemaire, Introduction à la codicologie, Louvain-la-Neuve 1989
; Ivan Hlaváček, Úvod do latinské kodikologie, Praha 1994 (2. vydání)
; Josef Vašica, Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny, Praha 1995
; Ivan Hlaváček – Jaroslav Kašpar – Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany 2002 (3. vydání), s. 279–313 (kapitola: Kodikologie)
; Thomas Fuchs – Christoph Mackert – Reinhold Scholl (eds.), Das Buch in Antike, Mittelalter und Neuzeit. Sonderbestände der Universitätsbibliothek Leipzig, Wiesbaden 2012
; Alpo Honkapohja, Alchemy, medicine, and commercial book production. A codicological and linguistic study of the Voigts-Sloane Manuscript Group, Turnhout 2017
; Michal Dragoun, Středověké rukopisy v českých zemích. Handbušek kodikologa, Praha 2018
; Marie Ryantová, Kodikologie a její možnosti: raně novověké památníky a jejich zpřístupnění, Sborník archivních prací 68, 2018, č. 1, s. 70–84
; Martina Hrdinová, Databáze rukopisů a kodikologické literatury, Studie o rukopisech 48, 2018, s. 185-191
; Mathias Franc Kluge (ed.), Handschriften des Mittelalters. Grundwissen Kodikologie und Paläographie, Ostfildern 2019
; L. W. C. van Lit, O.P., Among digitized manuscripts. Philology, codicology, paleography in a digital world, Leiden [2020]
; Benjamin Albritton – Georgia Henley – Elaine Treharne (eds.), Medieval manuscripts in the digital age, London 2021.

Lenka Blechová